Taková normální car free rodinka

Coby rodina žijeme bez auta už rok a půl (od narození našeho syna Františka) a každá naše cesta je malé dobrodružství. Auto jsme neměli ani před narozením syna, ale s jeho příchodem je pro nás cestování větší výzva. Žijeme ve Frýdku-Místku, kde je všechno na dosah. Co nezvládneme pěšky, zvládneme na kole nebo MHD. Na výlety jezdíme nejraději vlakem, ale taky autobusem. Nejčastěji musíme dopravní prostředky kombinovat.

To platí i pro naši „svatební“ cestu. Pěšky na vlak, vlakem do Ostravy, přestup na vlak do Brna a z Brna s kamarádem autem do Sloupu (cca 40 km). Auto nám celou cestu trochu komplikuje. Musíme totiž s sebou vzít i autosedačku, která váží přes osm kilo. Cestování s malou sedačkou, tzv. vajíčkem, bylo jednodušší. Prostě jsme ji vzali do ruky a došli na vlak. Je tu ale spásný nápad. Naložíme sedačku na kočárek a syna vezmeme do nosítka. Takže velký batoh na záda, syna do nosítka, sedačku a vak na oblek na golfový kočárek. Vstáváme v pět hodin, abychom se stihli připravit a dojít na vlak. Před šestou začíná pršet a je jasné, že pěšky na vlak nepůjdeme, protože pláštěnka na kočárek není tak velká, aby překryla i autosedačku a ta by se promočila. Naštěstí máme v záloze plán B. Voláme taxi, zavazadla a kočárek do kufru, sedačku i se synem na zadní sedadlo a frčíme na nádraží. Za 50 Kč a 10 minut už stojíme na nástupišti a vyhlížíme náš vlak. Synovo vzrušení vrcholí. Miluje totiž vlaky. Rozjařeně vykřikuje „vlak, vlak“ a mává na strojvedoucího.

Nahoru po schodišti dolů

Vlaky jezdící mezi Frýdkem-Místkem a Ostravou nejsou bezbariérové. Mají tři strmé schody a úzký dveřní prostor. Ale nikdy jsem s tím při cestování neměla problém, i když jsem jela s kočárkem sama. Vždycky se najde ochotný cestující, který pomůže, nebo vypomůže průvodčí. Nástup se povedl. Protentokrát jsme kočárek raději složili. Vybírali jsme jej speciálně tak, aby byl vhodný pro cestování veřejnou dopravou, tedy lehký, skladný a jednoduše složitelný. První nastupuje manžel se sedačkou a batohem, já podávám kočárek a pak nastupuju společně se synem. A už se díváme z okna na naši milovanou řeku Ostravici. Uvidíme dneska volavky? František buď zírá z okna a komentuje svou řečí, co vidí, nebo se prochází po vlaku a komunikuje se spolucestujícími. Konečně pan průvodčí! František podává svůj dětský lístek se slonem a stydlivě se uculuje. Už jsme v Ostravě na hlavním nádraží. Neexistuje snad více bariérové nádraží. Musíme se dostat na nástupiště přesně na opačné straně nádraží. Nahoru ještě vedou jezdící schody, ale dolů už jen několik desítek strmých schodů. Když chce člověk zjistit nástupiště, ze kterého mu jede vlak, musí ještě překonat schody dolů do haly a zpět. Naštěstí máme chytrý mobil a chytrou aplikaci NaVlak, která nám řekne, na které nástupiště máme jít a jestli nemá vlak zpoždění.

foto: archiv Markéty Ubíkové

Vlak přijel na čas, jen vlaky z opačného směru mají půl hodiny zpoždění, začínáme se tedy obávat, jestli dojedeme do Brna včas. Kočárek, sedačku a batoh dáváme do úložného prostoru během přepravy a do kupé jdeme nalehko. V rychlících ČD bývá vždy jeden vůz vyhrazen pro rodiny s dětmi. Většinou je to stejný vůz, kde je úschova během přepravy, což velmi ulehčí výstupy a nástupy. Od vagonu pro rodiny s dětmi nečekejte žádné speciality. Jsou to obyčejná kupé, záchod většinou bez přebalovacího pultu. Jedinou výhodou je, že pokud v kupé sedí cestující bez dítěte, je vám jako rodiči s dítětem povinen uvolnit místo. Úložný prostor pro úschovu během přepravy je velký. Při naší poslední cestě na cyklodovolenou v Lednicko-valtickém areálu jsme s sebou měli kola a cyklovozík a vše se snadno vešlo. Před plánovanou cestou s koly ale doporučujeme rezervovat si ve vlaku předem místa pro kola.

František je z vlaku opět nadšen. Nadšení ho po delší cestě opouští, ale pro tyto účely máme s sebou knížky, hračky, svačinku, video Maxipsa Fíka na mobilu. Zpoždění máme nakonec jen 10 minut a po desáté hodině jsme v Brně. Brněnské nádraží také nepatří ke skvostům bezbariérovosti, ale z nástupiště můžeme využít výtah a pak už musíme překonat jen pár schodů a 500 metrů chůze se sedačkou v ruce na parkoviště, kde už na nás čekají kamarádi s autem.

Honem rozepnout pásy

K životu car free rodiny patří i to, že občas využijeme pomoci rodiny a přátel, kteří nás svým autem někam přiblíží. Jsou místa, kam se prostě bez auta dostat nedá. Ať už jsou hodně odlehlá, nebo je tam četnost spojů veřejné dopravy tak nízká, že bychom se tam dopravovali celý den. Pokud se občas zamýšlíme nad tím, zda si auto nakonec nepořídíme, právě tato skutečnost zaznívá. Nakonec ale vždycky převáží argumenty proti autu. Auto pro náš každodenní život nepotřebujeme. Vadí nám automobilová doprava jako zdroj hluku i to, jak naše krajina a města ustupují dálnicím a parkovištím. Vadí nám, že se sociální kontakt mezi lidmi smrsknul na zamávání (či výhrůžku) z okýnka auta. Přijde nám také nesmyslné investovat do auta peníze. Tím, že nemáme auto, ušetříme docela slušnou sumu, za kterou si pak můžeme užívat na výletech a dovolených. A hlavně nechceme znečišťovat už tak znečištěný vzduch na Ostravsku. Dělám ředitelku obecně prospěšné společnosti Čisté nebe, která se dlouhodobě snaží přispět ke zlepšení ovzduší, a neumím si představit, že by moje auto bylo dalším „zdrojem znečištění“.

Kamarádi Roman a Petra, kteří nás v Brně vyzvedávají, mají velké auto, do kterého se všichni pohodlně vejdeme. Nastává paradoxně nejnáročnější část cesty. František v autě většinou pláče, nechápe, že musí sedět na místě a nemůže se svobodně pohybovat. Zkoušíme knížky, hračky, jídlo, ale prakticky celou půlhodinovou cestu propláče. Konečně jsme na místě. Honem rozepnout pásy a vypustit Františka do přírody. Pak už si až do rána užíváme svatebního veselí.

Mise splněna

V neděli dopoledne vyrážíme na cestu zpět. Cestu autem František naštěstí prospí, takže se to obejde bez plakání. V Brně jsme před polednem a rozhodujeme se strávit ještě pár hodin ve městě. Řešíme, co s autosedačkou a velkým batohem. Po delším hledání a doptávání nalézáme na prvním nástupišti vlakového nádraží úschovnu zavazadel. Jsou tam klasické uzamykatelné skříňky. Doufáme, že jsou dost velké, aby se tam sedačka s krosnou vešly. Do té největší za 80 Kč/den se nakonec vejde vše. A my odlehčení jen s kočárkem vyrážíme na procházku a na oběd. Cíl je jasný: nakrmit a řádně unavit Františka. Ve 14 hodin odjíždí náš vlak směr Ostrava. Zavazadla, sedačku a kočárek dáváme do úložného prostoru a nacházíme prázdné kupé pro rodiny s dětmi. František se nakojí a během pěti minut usíná. Mise splněna. Spí vleže na sedadlech, jen ho jistím nataženou nohou, aby náhodou nespadl. Prospí se hodinu a půl až do Přerova a pak zase čerstvý pobíhá po vlaku, mává na protijedoucí vlaky a všeobecně si to užívá. Pak už jen rychlý přestup v Ostravě a o půl šesté jsme šťastně doma.

foto: archiv Markéty Ubíkové

Každá další zkušenost naší car free rodiny nás prozatím utvrzuje v přesvědčení, že rodinný život bez auta je možný, a že naopak přináší nové kvality. Tolik dobrodružství, co zažijeme na svých cestách vlakem, autobusem nebo na kole asi při cestování autem nezažijete. Uvidíme, jak se bude naší car free rodině dařit do budoucna, případně s příchodem dalšího dítěte. Naše zážitky můžete sledovat na našem blogu http://carfreerodina.blogspot.cz.

—

Autorka je ředitelkou nevládní organizace Čisté nebe o.p.s.