Zrušte Poslední generaci!

Bující výstavba dálnic v Polsku, Británii a vlastně v celé Evropě, korupce a manipulace v česko-slovenské jaderné energetice, mediálně démonizovaný příchod vlků do Beskyd, teorie a praxe ekologického banditismu, záměry zalít vodou Tichý potok a Slatinku (právě nyní realizované, navzdory dlouholetým protestům) — toť témata, kterými žilo květnové a červnové číslo Poslední generace L. P. 1996. Nechyběly však ani úvahy nadčasové, za všechny vyberme dvě ukázky.

V rozhovoru nazvaném Sme jeden živý organismus se mezigeneračně zamyslel Jozef Porubčan, minulým režimem pronásledovaný kněz Societatis Jesu: „Neustále porovnávám svoje detstvo a svoju mladosť s detstvom a mladosťou súčasnej generácie. A čím viac porovnávám, tým viac mi je jasné, že by som za nič na svete nemenil. Som dieťa prírody. V nej som sa narodil a vyrastal. Kúrili sme výhradne drevom, nemali sme elektrinu, ani žiadne stroje, všetko sme robili z čisto prírodných zdrojov. Myslím, že aj ti najvernejší ekológovia by nám nemali čo vyčítať. A bolo to fantastické. Nemali sme kino či magnetofony, neexistoval nejaký konzumný spôsob zábavy. Všetko bolo tvorivé, každú zábavu sme si tvorili sami. Potom som vstúpil do kláštera, kde sa už sice prejavil technický pokrok, ale jednoduchosť života zostala.

Keď dnes porovnávám mladých ľudí súčasnej generácie s tou našou, jednoducho nechápem. Tá naša mala minimálne vzdelanie a minimálne konzumné možnosti, ale bola plná humoru, smiechu, túžob a nádejí. Dnes stretávám mladých ľudí, ktorí majú maximálne vzdelanie a maximálne možnosti konzumu a sú smutní, znechucení, nešťastní. Nie preto, že im niečo chýba, ale jednoducho sami zo seba, preto, že existujú. To naozaj stojí za dôkladnú psychoanalýzu.“

V článku Zrušte Poslední generaci! se pak Petr Vozák jal duchaplně interpretovat výsledky sociologického výzkumu Postoje obyvatel ČR k životnímu prostředí: „Skoro polovina z nás, řekne-li se mít se lépe, vybaví si zajímavou práci, zdravé životní prostředí či klidný život bez nervozity a bez obav o svou bezpečnost. Naproti tomu bezduché hodnoty v podobě auta, chaty nebo moderně vybavené domácnosti upoutají jen každého třináctého. Pesimistické vize člověka jako přístroje k maximalizaci svého zisku jsou tímto rozemlety a odváty někam pryč. Rozliční vychovatelé usilující o příklon k přírodě mohou si nyní vydechnout: jejich práce nebude již zapotřebí. Nastává doba postkonzumní. Velcí průmysloví finanční giganti se patrně sami brzy rozpadnou, protože o výsledky jejich činnosti nebude propříště zájem (alespoň tady u nás, v České republice). Proto ani Poslední generace nemusí už vycházet — beztak nebude mít o čem psát.“ Škoda, že to tehdejší respondenti výzkumu zřejmě nemysleli až tak vážně. Prý se tomu říká názorová inkonzistence.

Příště zase pozitivně. Čestné sedmogenerační.