Oživení aneb Co je to život a jakou roli v něm hrajeme?

„Abychom dokázali biosféru ochránit, musíme zaměřit naši činnost na obraz živé reality.“ Andreas Weber

Vážný nedostatek naší civilizace s jejím množstvím krizí by mohl spočívat ve skutečnosti, že popíráme hluboké kreativní, poetické a výrazové procesy světa, které se kolem nás všude neustále rozvíjejí a které vytvářejí nesčetné množství dynamických a vzájemně na sebe působících vztahů. Asi jsme zapomněli, co to znamená být živý. Všechny vědy, ať už přírodní, sociální nebo ekonomické, se snaží svět pochopit, jako by to byl mrtvý mechanický proces, kterému je možné porozumět pomocí statistické nebo kybernetické analýzy. Od Descartovy průlomové revoluce, rozdělující realitu na skrytou subjektivní, striktně nezobecnitelnou res cogitans na jedné straně — naši mysl — a na viditelnou, tvárnou, měřitelnou, nicméně mrtvou res extense na straně druhé — materiální svět —, se nejvelkolepější úsilí našeho lidského druhu zaměřilo na rozdělení reality a všech jejích částí do oddělených stavebních bloků, do atomů a algoritmů. Toto rozdělení je považováno za nejplodnější způsob, jak dosáhnout lidského pokroku.

Vědecká pravidla, která jsou stále tak platná, jako byla v 17. století, kdy byla ustavena, nás žádají, abychom se vším zacházeli jako s mrtvou hmotou. Automatické aplikování Ockhamovy břitvy (princip logické úspornosti, na němž staví současná věda — pozn. red.) se stalo smrtící zbraní, která každý objekt našeho zájmu proměňuje v soubor neživých stavebních kamenů. Tento sklon proklel naši civilizaci na způsob onoho doteku krále Midase, převracejícího realitu. Tento mýtický král byl schopen dotekem svých rukou proměnit každý předmět ve zlato, což ho nakonec přivedlo k tomu, že vyhladověl a zemřel. Všechny věci, kterých se naše civilizace dotkne rentgenovým pohledem své vědecké metody, ztrácejí v důsledku toho svou živost. Věda vystavěla metafyziku neživého za účelem analyzovat nejpozoruhodnější aspekt našeho bytí ve světě, totiž naši schopnost být naživu.

Obálka knihy Enlivenment: Toward a Poetics for the Anthropocene.

Osvícenství 2.0: „Oživení“

V myšlence „oživení“ je soustředěno to, co by nám mohlo pomoci porozumět současné planetární krizi. Oživení znamená v první řadě umět věci, lidi a samy sebe přimět znovu žít — být plněji živí, stát se živějšími. Tato idea se bezprostředně týká „reálného života“ ohrožených druhů či ekosystémů nebo lidí, kteří jsou vystaveni nějakému druhu ataku, ale i „vnitřního života“ nás zástupců sociálního druhu „homo economicus“, kteří ustavičně provádíme více nebo méně nutné úkoly a uspokojujeme více nebo méně svých potřeb, abychom udrželi v chodu ten obrovský stroj, který nazýváme „ekonomika“.

S pojmem oživení (Enlivenment) jsme našli východisko, pomocí nějž lze identifikovat různé přehlížené oblasti skutečnosti, ukryté ve slepé skvrně modernistického vědeckého myšlení. Ne náhodou se tento pojem tolik podobá názvu konceptu svého předchůdce — „osvícenství“ (Enlightenment). Se vznikem osvícenství — což si ve skutečnosti vyžádalo mnoho století — se základní předpoklady moderní doby rozvinuly do své plné dynamiky: a) svět je pochopitelný na racionálním základě; b) lidé ho mohou měnit, protože ho dokážou pochopit; c) máme nejen možnost, ale také právo a povinnost svět měnit, abychom zlepšili naše lidské podmínky. S osvícenstvím se zrodil moderní humanismus, způsob myšlení a bytí, který lidský život a jeho podmínky neuvěřitelně zdokonalil. Nicméně osvícenský způsob myšlení — zvláště racionální a technokratické chápání lidské činnosti — má také svou temnou stránku, jak to skvěle postřehli kritici „dialektiky osvícení“ Horkheimer a Adorno. (…)

Ideologie osvícenství nepřinesla jen svobodu, ale také velké totalitní technokratické katastrofy 20. století. Tato tradice myšlení je do určité míry rovněž zodpovědná za technokratické pohromy stávající neudržitelnosti našeho planetárního ekosystému. Hlavními vadami osvícenského přístupu (…) je jeho důvěra v dualistické myšlení, v racionální diskurs a v newtonovské subjekt-objektové rozdělení reality. Proto osvícenský projekt prakticky nepoužívá pojmy život, cítění, prožitek, subjektivita, ztělesnění a zprostředkování. Tyto koncepty jsou z osvícenského pohledu na svět v podstatě vyloučeny. (…)

Obálka knihy Matter and Desire. An Erotic Ecology.

Normy osvícenství nepředstavují žádné tajemné historické nebo filosofické záležitosti, ale jsou to hluboké strukturální principy uvnitř moderní kultury, které mají mocný účinek na to, jak dnes vnímáme, jak myslíme a uvažujeme. Naše ekonomiky, právní systémy, vládní politiky a mnoho dalších věcí jsou pevně postaveny na principech osvícenství. Existují dobré důvody, proč tradiční ekonomické a politické myšlení není s to „řešit“ naši krizi udržitelnosti. Zrcadlí totiž hluboké chyby našeho porozumění vlastnímu myšlení (epistemologii), našim vztahům (ontologii) a našemu biologickému fungování.

Idea oživení je míněna jako korektiv. Snaží se rozšířit náš pohled na to, co jsou lidské bytosti jakožto ztělesněné subjekty. Tento názor nevylučuje roli lidské racionality, ale spojuje ji s dalšími mody bytí, jako jsou naše psychologické a metabolické vztahy s „více než lidským světem“, jak v jeho oživených, tak neoživených aspektech. Oživení tedy spojuje racionalitu se subjektivitou a cítěním. (…)

Co je život a jakou roli v něm hrajeme?

Když používáme pojem oživení, abychom se znovu dokázali zorientovat v planetární krizi, můžeme se začít zaměřovat na nedostatek v našem současném myšlení: na mimořádnou ztrátu pochopení toho, co je to život. Dokonce můžeme říct, že jsme zapomněli, co život znamená. Nejsme si vědomi naší nejhlubší reality jakožto živých bytostí. Tato nepozornost je překvapujícím faktem, nicméně je to logický důsledek naší racionální kultury. „Význam života“ a otázka lidského smyslu, lidské spokojenosti a lidských tužeb byly v biologii, ekonomice i v humanitních oborech dlouho přehlíženy.

A přesto představa „významu života“ ztělesňuje některé jednoduché každodenní otázky, které se nacházejí ve středu naší lidské zkušenosti. Nutí nás uvažovat: Co dělám pro život? Jaké jsou mé vnitřní potřeby jakožto živé bytosti? Jaké vztahy máme nebo bychom měli mít k přírodnímu řádu? Jakým způsobem produkujeme věci pro svou bezprostřední potřebu či trh? Jak bychom měli vytvářet, udržovat a nabývat své živobytí? Mým záměrem je tedy posunout ohnisko naší pozornosti k nové otázce: Co je to život a jakou roli v něm hrajeme?

Kdysi bylo za nejvyšší výkon lidského poznání a cítění považováno zkoumat, co znamená život, zabývat se tím, jaké vztahy ho tvoří a udržují a jak život správně žít. Nicméně mluvit o těchto dávných a zásadních dimenzích života bylo v posledním století pokládáno za zpátečnický relikt z jakéhosi obskurního pohřebiště intelektuální historie. Možná že vyloučením těchto rozhovorů o životě, o jeho významech, dimenzích a vnitřních napětích mezi jeho činiteli a jejich vzájemných vztazích jsme ztratili důležitý referenční bod pro to, jak bychom dnes mohli moudrým a udržitelným způsobem jednat. Koneckonců, kdo by popíral, že je živý? A přesto vést rozhovor o existenciálních skutečnostech života je pokládáno za jaksi příliš prozaické, či naopak tajuplné.

Benjamin Hazael Rojas Garcia

Pokud máme znovu objevit spolehlivé referenční body pro udržitelný život a díky tomu nalézt moudrost, abychom dnes dokázali čelit nesčetným krizím naší doby, musíme nejprve hledat nové vysvětlení principů existence živých bytostí. To vyžaduje znovu pečlivě zvažovat, jak jsou vztahy v biosféře organizovány — a prožívány. Existují základní pravidla, jak organismy uskutečňují svou existenci? Co činí ekologické systémy zdravými? Co umožňuje individuální zkušenost „plného života“? Jak je možné uskutečnit výměnu zboží, služeb a významu, aniž by přitom docházelo k degradaci systému? (…)

Oživení je víc než udržitelnost

Když se podíváme na posledních třicet let politiky udržitelnosti, můžeme pozorovat řadu pokroků — prosazení zákonů na ochranu přírody, ustavení bezpečných prahů pro toxické materiály, zákaz fluorouhlíku atd. Nicméně základní rozpor zůstává — fakt, že spotřebováváme samu biosféru, jejíž jsme součástí a na níž závisíme. Z tohoto pohledu jsme zatím nebyli schopni dospět k adekvátnějšímu řešení otázky udržitelnosti; zůstáváme chyceni v jejích zásadních elementárních rozporech.

Odlišné pochopení udržitelnosti, které budu v této knize rozvíjet, nezdůrazňuje jako prioritu technická zlepšení nebo správné zacházení se vzácnými zdroji. Spíše pokládá za nejdůležitější odrazový můstek pro změnu našich vztahů s živou zemí a mezi námi navzájem snahu „vést plnější život“. Pokud si tuto perspektivu osvojíme, začneme chápat, že udržitelné může být něco jen tehdy, pokud je tomu dopřáno víc života — mně, dalšímu zúčastněnému lidskému jedinci, na širší kulturní rovině ekosystému… Je kriticky důležité objevit souvislost mezi naší vnitřní zkušeností a „vnějším“ přírodním uspořádáním.

Abychom pochopili, co znamená „více života“ z pozice udržitelnosti a co by nám mohlo pomoci postavit náš lidský druh a zbytek přírody na stejnou úroveň, navrhuji, abychom za společného jmenovatele pro všechny živé organismy považovali „život jako ztělesněnou existenci“. Život je to, co my všichni společně sdílíme. A život je to, co my všichni můžeme cítit: emocionální zkušenost prožívání našich potřeb a nezbytnost je uspokojit představují přímý znak toho, jak dobře si uvědomujeme (nebo naopak si nejsme s to uvědomit) naši živoucnost. Svět je místem, které se nepřetržitě snaží vyjádřit své tvořivé schopnosti skrze neustálou souhru smysluplných vztahů. V tomto scénáři „života jako ztělesněné existence“ zažívají lidské bytosti jakožto přírodní tvorové síly a struktury přírody právě tak, jako je zažívají ostatní bytosti.