Agrolesnictví: na poli jako v lese

21. října 2019 /
foto: Štěpán Jindra. Farma Jana Millera v Úholičkách.
Největším nebezpečím pro redaktora environmentálního časopisu je, že zapomíná vidět to dobré. Vystaven neustálé palbě katastrof popisuje nepružný systém, který jakoby ztratil city. Nezřídka tak může vyhořet. V lepším případě dostane nabídku na článek, který má popisovat dobrou praxi v zemědělství, a zjistí, že se cynicky ušklíbá šéfredaktorově představě o rozsahu. A v tom nejlepším během přípravy zjistí, že už také citově okoral, a rozhoří se v něm nová jiskřička naděje. To když se ukáže, že počet znaků hravě zvládne a dobrá praxe není obskurní metodou několika nadšenců.

Dobrá praxe v zemědělství je především široký pojem. Vměstná se pod něj péče o staré a zanedbané kultury, budování sítí zodpovědných zemědělců, zpracovatelů a spotřebitelů, oživování zemědělských slavností a tradic, i zapojení nejnovějších technologií a hledání neobvyklých postupů. V nedávné době proběhla prezentace několika výzkumných projektů zabývajících se akvaponií, hydroponií (viz článek Akvaponie – pěstování bez plýtvání?), či dokonce robotizovaným farmařením v intravilánu či opuštěných skladištích. V prostorech, které nás předtím o půdu připravily. Během letních senosečí se v éteru objevila reportáž o hledání ukrytých mláďat vysoké zvěře pomocí dronů vybavených termokamerami.

Některé z aktuálních technologických trendů shrnula Asociace malých a středních podniků a živnostníků v ČR pod videoplatformou FARMA 4.0. V krátkých spotech divákovi představuje využití a výhody GPS, webovou aplikaci pro management farmy, chytrou vinici, monitoring včelstev i chytrý kurník. Tyto inovace se často soustředí na optimalizaci procesů zemědělské výroby, úsporu energie nebo snížení spotřeby pesticidů a hnojiv. GPS řízení těžkých traktorů pravděpodobně neomezí utužování půdy a propojení kravína s bioplynkou neudělá krávy šťastnějšími. Přínos některých inovací je tak diskutabilní. Nicméně je pravdou, že ušetřené zdroje, a především čas, mohou farmářům uvolnit kapacitu pro systémová zlepšení. A těm musí prošlapat cestu vědci a nadšení inovátoři.

Jednou z nadějných specializací je agrolesnictví. To se vyznačuje hospodařením se stromy a keři v kombinaci s dobytkem, běžnými plodinami nebo smíšeným farmařením. Zjednodušeně řečeno: v minulosti se lesníci od zemědělců naučili pěstovat výnosné monokultury, dnes se zemědělci učí pěstovat stromy.

Úholičský experiment

Obec Úholičky leží ve Středočeském kraji v půvabné zátočině Vltavy kousek za Roztoky. Jednotlivé domky se zpočátku krčí proti sobě na strmých svazích údolí, kterým už prochází jen jedna cesta a potok. Vysoko nad tím se tyčí impozantní útesy skal. Nezdá se, že by zde někde mělo být pole. A přes všechny půvaby vůkol je pole to, co chci vidět nejvíc.

Ořešáky s pšenicí ve francouzském Restancier, foto: Bohdan Lojka.

Nakonec si má tužba vyžádá dvoukilometrový výstup na hřeben mezi Roztoky a Úholičkami. Těsně před cílem trochu tápu v husté mozaice lesa a bývalých sadů, protkané nespočtem malých cest. Potkávám pejskaře a ptám se na pole osázené stromy. V duchu si říkám, že to nikoho do očí neudeří, ale pán, ačkoliv není místní a psa pouze hlídá, hned ví. Za chvilku stojím uprostřed pole farmáře Jana Millera a všude kolem se rozbíhají rovnoběžné linie mladých stromů — třešně, duby, jeřáby, topoly a ořešáky.

Millerovi předci hospodařili v nedalekých Holubicích už v 17. století. V současnosti intenzivně hospodaří na přibližně 880 hektarech půdy a všímá si, jak půda trpí a chudne. Kultura, uprostřed které se nacházím, je určitý experiment, první takového rozsahu v celé republice, který má neblahý trend zmírnit. Založil ji ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze (ČZU), čítá šest řad stromů oddělených širokým pásem půdy (takzvaný alley cropping). Na ČZU se inspirovali podobnými realizacemi ve Francii, některé zavedené lokality můžeme najít i v Německu a Velké Británii. Systém umožňuje farmářům pěstovat na jednom pozemku hodnotné dřeviny zároveň s běžnou rostlinnou produkcí. Ve hře jsou i další výhody: ochrana plodin před extrémním počasím (například větrem), lepší zadržování vody nebo zvýšení biodiverzity.

V Úholičkách lze za současného stavu sledovat především náročnost založení stromové kultury. Některé stromy na první pohled sucho posledních let nezvládají dobře. Jedním z evidentních problémů je tedy voda. Podle Bohdana Lojky z ČZU se nejhůře dařilo řízkům rychle rostoucích dřevin, které tvořily každou druhou řadu. Na vině jsou pravděpodobně herbicidy. Stromky jsou též lákavým zpestřením jídelníčku pro zvěř. Pro farmáře je tak starost o stromy, především zpočátku, určitou zátěží. Co ale v dlouhodobé perspektivě?

Pro farmáře Millera jsou důležitými funkcemi experimentu rozčlenění krajiny, zadržení vody, návrat zvěře i výnos ze dřeva stromů. Očekávání výnosu se zde snoubí s touhou vytvořit funkční a životem kypící kus krajiny. Bohdan Lojka, který je zároveň předsedou Českého spolku pro agrolesnictví, zase plánuje vytvoření metodiky pro zakládání a údržbu agrolesnických systémů. S ministerstvem zemědělství navíc připravuje systém podpory těchto kultur, kterého bychom se mohli dočkat už v novém programovém období Společné zemědělské politiky EU 2021—2027.

Pod Milešovkou i v Praze

Jan Miller není jediným spolupracovníkem Bohdana Lojky. Další sledovanou kulturou je poněkud odlišná koncepce Daniela Pitka, známého na sociálních sítích jakožto „sedlák pod Milešovkou“. K agrolesnictví se vydal přesně opačnou cestou. Když v roce 2001 začínal hospodařit na zanedbaných pozemcích, s citem lesníka ponechával při čištění některé z hodnotnějších dřevin na místě. Na to navázal obnovou starých sadů a zakládal nové. Postupem času se mu na svých pozemcích podařilo obnovit krajinný ráz, který byl pro lokalitu kdysi typický: mozaiku pastvin a sadů. U toho se ale nezastavil a zakládáním tůní zásadně zvýšil objem vody zadržené na pozemcích. Zároveň vytvořil vhodné prostředí pro četné ptáky, plazy a obojživelníky, kteří ho obratem zabydleli. Pitek si cení estetické hodnoty krajiny, biodiverzity i komfortu, který stín stromů přináší pasoucím se zvířatům. Farma se v současné době rozkládá na přibližně 600 hektarech a kombinace pasení a pěstování ovoce se v tomto případě ukazuje jako rentabilní.

Farma Jana Millera v Úholičkách, foto: Bohdan Lojka.

Vzhledem k tomu, že se jedná o již zavedenou kulturu, může Daniel Pitek nabídnout i některé cenné zkušenosti. Porost zakládal, jak bylo zmíněno, z původních náletů, sadbou odrostků i ze síje. Nově založené porosty nezavlažuje, nedostatek vody kompenzuje výsadbou v podzimních měsících. K ochraně před zvěří se mu neosvědčily plastové chráničky. Úspěšný sedlák přichází také s radou: „Nedělat vše najednou, ale se vším začínat postupně. Člověk se praxí, pozorováním a omyly naučí, co funguje a co ne.“

Vstoupit dvakrát do stejné plužiny

Pitkovo doporučení právě zkoušejí na pražských polích. Hlavní město vlastní 1650 hektarů zemědělské půdy a v reakci na erozi půdy a sucho rozhodlo, že na nich bude hospodařit ekologicky. Změny se týkají dělení pozemků na menší půdní bloky i zákazu pesticidů a upřednostnění organických hnojiv. Právě rozdělení pozemků na maximálně pětihektarové bloky je jednou z priorit a má už svou první realizaci — na severním okraji Dolních Počernic v lokalitě Plužiny. Pole zde protínají souvislé řady třešní, jabloní, hrušní, slivoní a višní. Ze dvou stran ho v budoucnu sevřou ještě ovocné sady. Jednotlivá políčka už letos vydala úrodu zeleniny, která posloužila v mateřských školách, dětském domově a domově důchodců. I ve městě tak může fungovat vztah mezi lokální produkcí a odběrateli.

Druhá podobná lokalita zatím existuje na papíře. Jedná se o pole U Sv. Prokopa v Jinonicích. Jiří Rom z pražského magistrátu ale upozorňuje, že podobnost těchto prvních realizací neznamená použití stejného postupu na všech pozemcích. V rámci ekologického hospodaření přichází v úvahu také založení travních porostů a dalších sadů. Odbor ochrany prostředí, ve kterém Jiří Rom působí, za tímto účelem zpracoval návrh dokumentu Zásady ekologicky šetrného hospodaření na zemědělské půde ve vlastnictví hl. m. Prahy. Jeho podobu konzultovali s odborníky, mimo jiné také z ČZU, ale i z ministerstva zemědělství a z řad soukromých zemědělců. Návrh nyní připomínkují vybraní v Praze hospodařící zemědělci. Možná tedy dozná změn.

Nemohu dostat z hlavy jednu neodbytnou myšlenku, ve které mě ještě utvrdí název lokality v Dolních Počernicích. Pásy zemědělské půdy mezi řadami stromů z ptačí perspektivy nápadně připomínají plužiny typické pro české obce od středověku. Jedná se tedy vůbec o inovaci? „Víceméně se vracíme k postupům, které tu byly dřív. Není to žádné novum, možná z hlediska posledních 40 let, ale ne historicky, takto se dříve běžně hospodařilo,“ vyjádřil se Jiří Rom pro Českou televizi. To uznává i Bohdan Lojka a svým způsobem stejnou věc potvrzuje i příběh Daniela Pitka.

Farma Daniela Pitka, foto: Bohdan Lojka.

Přece jen je tu ale podstatný rozdíl. Dříve byla podobně strukturovaná veškerá zemědělská krajina, jednotlivé pozemky tedy profitovaly, například v zadržování vody, ze vzájemného sousedství. Farmář s touto krajinou vyrostl, důvěrně ji znal od dětství a do jisté míry byl jejím formátem limitován. Dnes zakládá izolovaný komponent a působí na něj limity, které s půdou často bezprostředně nesouvisí, jako například ceny komodit na globálním trhu. Oproti tomu může v dnešní době čerpat z četných informačních zdrojů, může sledovat srovnání s jinými postupy. Spolupracuje s vědci. V dohledné době bude mít k dispozici metodiky. Svou produkci plánuje v širším ekonomickém kontextu. A stejně jako ho inspirují příklady jiných realizací, může se i jeho vlastní pole stát zdrojem cenných dat.

Přesto je zřizování agrolesnické kultury „od píky“ komplikovanou záležitostí, v níž se musí dbát na detaily. Například šířka jednotlivých pásů ornice musí, pokud možno, odpovídat násobku šířky zemědělského náčiní, aby stroje nevykonávaly zbytečnou cestu navíc. Nevhodně rozvrženou třicetimetrovou šířku pásů ornice v projektu pole U Sv. Prokopa už ostatně kritizovali někteří uživatelé na Facebooku.

Inspirace z Francie

Na data z tuzemských agrolesnických kultur si musíme ještě počkat a vyplatí se kvůli nim sledovat stránky Českého spolku pro agrolesnictví, kde zájemci naleznou také The Agroforestry Handbook, tedy příručku agrolesnictví. Dostupná je, jak název napovídá, pouze v angličtině, a případové studie v ní obsažené často pocházejí ze stejného prostředí. Autoři je ale nezapomínají porovnat s výsledky z jiných zemí. Spolek ale v současnosti připravuje ve spolupráci s Asociací soukromého zemědělství nové metodické a výukové materiály, které se na jejich stránkách objeví začátkem příštího roku.

Zahraniční zkušenosti lze čerpat z několika webů. Kupříkladu na stránkách AFINETu, evropského projektu sdružujícího třináct partnerů z devíti evropských zemí, zaměřeného na vzájemné sdílení vědomostí mezi vědci a farmáři. Podobné zaměření má také web agforward.eu nebo stránky Evropské agrolesnické federace eurafagroforestry.eu. Případný zájemce může též narazit na data Francouzského národního institutu pro výzkum v zemědělství, INRA. Ten se na svých stránkách prezentuje jako největší v Evropě a druhý na světě. Rozhodně disponuje daty z nepřetržitého, často více než desetiletí trvajícího sledování agrolesnických lokalit. Dostupné materiály nám mohou pomoci zodpovědět některé nejpalčivější otázky, které člověka v souvislosti s agrolesnictvím napadají, a zároveň upozornit na jeho největší přínosy.

V blízkosti jihofrancouzského Montpellieru se nachází pozemek, sledovaný INRA nepřetržitě posledních dvacet let. Jeho rozloha činí šest hektarů, část tvoří kontrolní, nezalesněný vzorek, zbytek je rozdělen metrovými pásy vegetace, nad kterou se klenou koruny vysazených ořešáků. Složení rotujících plodin se ve sledovaném období neměnilo. V roce 2015 si výzkumníci dali za cíl zjistit, zda plevely neopustí skromné území alejí a neomezí produkci na ornici. Podařilo se totiž prokázat významný nárůst biodiverzity, na němž mají plevely svůj podíl. Je to jedna z nejpalčivějších otázek, které v souvislosti s takzvaným alley croppingem zaznívají. Výsledky byly povzbudivé. V kritickém jarním období, kdy plodiny rostou a soupeření s plevelem poškozuje výnosy nejvíc, se plevely v agrolesnické kultuře vyskytovaly v nižší míře než na kontrolním pozemku. Autoři se domnívají, že plevely uvyklé podmínkám intenzivně obdělávaných polí mikroklima agrolesnické kultury omezuje v růstu.

Farma Daniela Pitka, foto: Bohdan Lojka.

Naopak koncem léta po sklizni se počet plevelů v obdělávaných pásech zvýšil, konkrétně v sousedství stromových alejí. Výzkumníci ale upozorňují, že se jedná o první výsledky a mohou být specifické pro danou lokalitu. Potvrdily se jim nicméně ve dvou po sobě jdoucích letech na příkladu dvou rozdílných plodin, ječmene a hrachu. Výše zmíněná agrolesnická příručka pak doplňuje, že výskyt plevele zvyšuje používání chemických hnojiv a lze ho omezovat vhodnou setbou směsí divokých květin. Prostor mezi stromy lze také osadit vedlejší nenáročnou plodinou, například rebarborou. Farmář by ale rozhodně měl pozorně sledovat, jaké rostliny se v základu aleje objevují, a reagovat na přílišný výskyt agresivních plevelů.

Nestíní příliš?

Jednou z prvních otázek, která v souvislosti s agrolesnictvím napadne i laika, je: Nebudou stromy stínit plodinám, a tak negativně ovlivňovat produkci? Německý výzkum z roku 2017 publikovaný na webu agforward.eu prokázal, že plodiny v těsném sousedství stromů jsou opravdu o něco menší než na otevřeném poli. Od vzdálenosti devíti metrů ale mají tendenci být naopak vyšší. Sledované pruhy obdělávané půdy měly šířku od 24,48 do 96 metrů. Právě ve dvou nejširších, tedy nejsvětlejších pásech tato disproporce vedla k celkově vyšším výnosům ozimé pšenice než na srovnávacích plochách. Tyto údaje je však potřeba potvrdit ve větším měřítku.

Efekt zastínění se dá eliminovat několika dalšími rafinovanými způsoby. Nejjednodušším je vhodná orientace celého systému. Asi není těžké odhadnout, že dobrého osvitu v našich podmínkách se nejsnáze dosáhne, pokud řady stromů sledují severojižní osu. Farmář by se měl vyhnout plodinám s extrémními světelnými nároky. Některé plodiny se mohou vhodně doplňovat s vegetačním cyklem stromů. Například ozimá pšenice dosáhne plného růstového potenciálu zhruba v době, kdy se plně olistí topol. V klíčovém období růstu tak topol ozimu nijak nestíní. V neposlední řadě pomůže ořez dřevin, který je beztak součástí jejich kultivace.

Farma Jana Millera v Úholičkách, foto: Bohdan Lojka.

Řada dalších vlivů ještě není dostatečně prozkoumaná. Stromy například mohou poskytnout životní prostor predátorům některých škůdců. Na druhou stranu experiment na univerzitě v Leedsu zaznamenal zvýšené poškození slimáky v okolí stromových řad. Nabízejí se však další výhody. Stromy dokážou transportovat živiny z větší hloubky než běžné plodiny. Výzkumy též potvrdily jejich zásadní roli při ochraně polí před větrem. V první řadě je tak pole chráněné před větrnou erozí. Že by nadějný vzor pro jihomoravské polopouště? Ochrana před povětrnostními vlivy patrně též vede ke vzniku mikroklimatu chráněného před extrémními výkyvy počasí. Farmář také získá přístup k novému zdroji příjmů, ať v podobě samotného dřeva nebo plodů. V případě rychle rostoucích dřevin lze biomasu sklízet v horizontu pěti let.

Jak se do lesa volá…

Jak jsme si ukázali výše, agrolesnictví je sice novým oborem, ale kultury splňující jeho definici se v naší krajině nacházely nejméně od středověku. V souvislosti s klimatickými výzvami a potřebou zmírňovat dopady extrémního počasí na půdu, stejně jako zadržovat v ní vodu, o něm v blízké budoucnosti ještě uslyšíme. Obnovování mezí je totiž momentálně politickým evergreenem, který se dá na otázku „Co hodláte dělat proti suchu a degradaci půdy?“ snadno vytasit z rukávu.

Dočasnou překážku v zavádění agrolesnictví může představovat systém veřejné podpory. Ten v rámci Evropské unie zatím existuje jen v zemích, které po tomto druhu hospodaření vytvořily poptávku, například ve zmiňované Francii. I Jiří Rom přiznává, že v rámci Prahy mohou mít zemědělci problém. Zřízení mezí jim sice město hodlá hradit, ale kompenzace nákladů spojených s ekologickým hospodařením je zatím teprve v jednání. Hotovo by mělo být v řádu měsíců.

Určitě se také dočkáme nových, neobvyklých aplikací. V Portugalsku se například rozhodli vysadit korkové duby nikoli v řadách, ale ve spirále.

A konečně mezi lesním hospodářstvím a farmařením může docházet k průnikům opačným směrem. Doposud jsme přinášeli les na pole, v minulosti byl ale i on pro zemědělce těžištěm některých aktivit. Jak ve svém článku Jak nastartovat střední les, nadupané Ferrari našich lesů publikovaném na Ekolistu.cz zmiňuje lesník Aleš Erber, „nejlepší šunka roste na stromech“. Upozorňuje tak na historický fakt lesní pastvy, pro niž je dnes ale třeba žádat výjimku ze zákona. Ve výsledku však může přinést užitek nejen chovateli, ale také lesu, a to i v národních parcích, jak ukazuje odůvodnění povolení z NP Podyjí: „Pastva v lesích je v Národním parku Podyjí efektivnějším a historicky vhodnějším způsobem hospodaření v porostech, kde je žádoucí udržet rozvolněnou strukturu, než stávající udržování tohoto charakteru lesních porostů kosením a výřezem keřů a výmladků. Cílem opatření… je dosažení přirozené skladby porostů zcela odpovídající danému stanovišti.“

Možná jsme tak na počátku cesty, která naruší mozaikovité vnímání krajiny posledních padesáti let. Z lesů a polí se stanou propojené struktury a studenti zemědělských a lesnických fakult se bez ohledu na zaměření dočkají více společných seminářů.

Kontakt: jindra@sedmagenerace.cz.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.