Atomové Polsko v nedohlednu

V posledním článku o polské energetice (Polská energetika: dál po hnědé) jsme se jen okrajově dotkli závažného tématu — oficiálních plánů polského státu zbudovat první jadernou elektrárnu v zemi. Není to náhoda — jako k marginálii se k jádru chová i národovecká vláda strany Právo a spravedlnost (PiS), která se po osmi letech znovu prodrala k moci. Jakkoli plán na první polské reaktory stále oficiálně platí, na prvním místě je v očích garnitury premiérky Beaty Szydłové záchrana polského uhelného průmyslu, největšího v Evropě a dlouhodobě se potácejícího na pokraji krachu.

V přerodu se navíc nachází celá administrativa polského státu. V zemi je zvykem, že se pozice v úředním aparátu obsazují podle politického klíče. Síly nastoupivší k vládě tak nejprve důsledně až pomstychtivě „čistí“ byrokracii od nominantů předchozích držitelů moci. To platí i pro státní společnosti PGE, Tauron, Enea a KGHM, které jsou držiteli akcií projektové firmy PGE EJ1, pověřené stavbou prvních reaktorů.

O plánech našich severních sousedů zařadit se mezi „atomové“ státy jsme informovali zevrubně již před třemi lety (7.G 1/2013). Psal jsem tehdy, že se „polské protijaderné hnutí snaží především přesvědčit vládu, aby jádro úplně vyškrtla ze své energetické koncepce“. To se zdaleka nepovedlo, tehdy šlo ale o vládu liberální Občanské platformy. PiS je k jádru zdrženlivější už proto, že se s ním původně vytasil jeho politický arciprotivník. Navíc má v plánu zaměřit se nejprve na výstavbu první elektrárny o výkonu 3000 megawattů namísto celého dvojnásobku, který si jaderný program země klade za cíl. Debata se vede především o potenciální ceně projektu. Vláda hovoří o šedesáti miliardách zlotých (asi 380 miliard korun), není však jasné, zda myslí jen prvních 3000 megawattů, nebo celou plánovanou kapacitu. V druhém případě by podle experta Greenpeace Jana Haverkampa hrubě podceňovala skutečné náklady.

Dvě zbývající lokality

Poláci tak nejsou k vlastní jaderné elektrárně o nic blíže než v roce 1989, kdy odpískali neúspěšný projekt v pomořanském Žarnowci. Dnešní protijaderné hnutí v Polsku navazuje na ekumenického ducha tehdejších (Černobylem podnícených) protestů, v nichž se spojili ekologové, anarchisté, františkánští mniši, místní sedláci a nakonec i odboráři ze Solidarity, kteří si ukončení výstavby elektrárny vymohli během slavných jednání u kulatého stolu. V roce 2012 se riziko výstavby nové elektrárny zdálo akutní a obrozené hnutí bylo v Pomořansku na vrcholu — tábor, jehož jsem se tam účastnil, patřil mezi cenné lekce z aktivismu postaveného na velkorysých spojenectvích.

Dobrou zprávou je, že překrásnou lubiatowskou bílou pláž a písečné duny, jež lze bez uzardění doporučit k dovolené a o něž především se tehdy bojovalo, se zřejmě podařilo zachránit — úřady ji po čtyřletém soustředěném tlaku místních i přespolních aktivistů vyškrtly ze seznamu potenciálních lokalit. Potenciální lokality tak stále zbývají dvě — jedna o čtyři kilometry dál na západ od lubiatowské pláže, druhá v nedalekém zmiňovaném Žarnowci. Bude se tedy stavět?

Pomalu vyšumět

V tuto chvíli o tom spolurozhoduje první fáze posuzování vlivu na životní prostředí neboli EIA, otevřená připomínkám ze sousedních zemí, tedy i z České republiky. Jde o takzvaný „scoping“ čili „stanovení rozsahu a obsahu činnosti, vymezení důležitých variant a klíčových dopadů na životní prostředí a jejich zohlednění v procesu EIA“. Druhé kolo EIA se má uskutečnit až poté, co bude zvolena společnost, jež bude mít za úkol elektrárnu zbudovat. Daleko větší potíž než námitky z okolních zemí ale může pro polský stát představovat tradiční nepřítel jaderného průmyslu posledních let: nedostatek peněz. Tak jako u nás ČEZ, i polská státní PGE usiluje o to, aby stát výstavbu elektrárny financoval pomocí garance cen do budoucna, což je ovšem problematický a nepopulární mechanismus. V opačném případě však PGE pochybuje, že dokáže stavbu ufinancovat.

Není tak divu, že projekt již pronásleduje i druhé strašidlo jaderných elektráren — zpoždění. Původně měla být první elektrárna zapojena do sítě v roce 2020; v roce 2012 se již připouštělo zpoždění do roku 2025 a od loňska se hovoří o roku 2029. O realističnosti projektu tak v Polsku zaznívají vážné pochybnosti i z nesamozřejmých stran. Příkladem je profesor Władysław Mielczarski z Ústavu elektroenergetiky Technické univerzity v Lodži, který se proti projektu vyslovil v souvislosti s oznámeným zpožděním už loni v létě. Pro Reuters tehdy uvedl, že nečeká přímo oficiální zrušení projektu, ale snahu nechat jej vyšumět do prázdna. „Polsko jadernou elektrárnu nepotřebuje,“ dodal, „jaderný program byl projektem bývalého premiéra (Donalda Tuska). Teď se do něj nikomu nechce.“

Podobně se na věc dívá i Kacper Szulecki, docent na Univerzitě v Oslu, zabývající se energetickou politikou. Okouzlení polských státních úředníků a politiků jádrem má podle něj základ v panující post-komunistické centralistické mentalitě. Szulecki varuje nejen před cenou projektu, ale i před jeho umístěním — jen několik desítek kilometrů proti převažujícímu směru větru od takřka milionové aglomerace Trojměstí, tedy Gdaňsku, Gdyně a Sopot.

Szulecki též poznamenává, že oblast — která vzhledem k stárnutí uhelných kapacit a nutnosti snižování emisí CO₂ potřebuje nový zdroj energie — má ideální podmínky pro rozvoj „námořních“ větrných elektráren v Baltském šelfu. „Na příkladu Německa navíc vidíme, že jaderná kapacita se velmi obtížně v síti snáší s přerušovanými zdroji, jako je právě vítr nebo solár. Postavit v Polsku jadernou elektrárnu by znamenalo uvázat se na padesát let k zastaralé technologii.“

Strategii vyšumění předpokládá i Szulecki: „PiS oficiálně projekt podporuje. Všechno ale naznačuje, že vláda Szydłové se ve skutečnosti z projektu pomalu stahuje. Dokonce se proslýchá, že oddělení jádra na ministerstvu energetiky bude zrušeno. To by byl dost jasný signál, že jádro nemá v Polsku budoucnost.“

Nad jádrem se smráká

Klopýtání polského jaderného projektu je třeba vidět v mezinárodním kontextu, jímž je postupný úpadek tohoto odvětví jako celku. Před čtyřmi lety jsem psal mimo jiné o tom, že v Evropě jsou ve výstavbě už jen dvě jaderné elektrárny — Olkiluoto ve Finsku a francouzská Flamanville, přičemž obě se řádově prodražily a mají obrovské zpoždění. Příznačné je, že oproti očekáváním nebyla ani jedna z nich dosud spuštěna — mělo se přitom jednat o vlajkové lodě halasně ohlašované „renesance“ jádra.

Ani ve střední a východní Evropě se jadernému průmyslu od spuštění našeho Temelína nedaří. Tendr na jeho rozšíření byl zrušen. Po plánovaném rozšíření Mochovců na Slovensku není vidu ani slechu. V Bulharsku překazily výstavbu nových bloků v Belene občanské protesty. Utahaný je i projekt Visaginas v Litvě a plány na novou elektrárnu v Kaliningradské oblasti Rusové také opustili. Uskutečnitelná se zdála být stavba dvou nových reaktorů v maďarském Paksi ruským Rosatomem. Ukrajinská krize a ekonomické potíže Ruska ji ale vážně zkomplikovaly a loni na podzim Evropská komise zrušila uzavřenou smlouvu, protože maďarská vláda vybrala Rosatom bez tendru.

Konečný osud polského jaderného programu zatím není jasný. První reaktor ale zůstává — vlivem příkladných občanských aktivit i externích podmínek — stále v nedohlednu.

—

Autor studuje na FSS MU a je sociální a ekologický aktivista. Kontakt: patocka.josef@gmail.com. Publikace tohoto textu je součástí projektu ÚMVPodpora veřejné debaty o aktuálních tématech týkajících se Polské republiky a byla podpořena Česko-polským fórem.