Běloruská setkání

29. srpna 2002 /

Na přelomu dubna a května se několik zástupců českých ekologických a lidskoprávních organizací (Amnesty International, Děti Země, Hnutí DUHA, Nesehnutí) zúčastnilo cesty do Běloruska s cílem poznat život tamních nevládních organizací. Výsledkem jejich cesty byly nejen kontakty s pozoruhodnými lidmi a přísliby prospěšné spolupráce. Aktivistka Hnutí DUHA a univerzitní pedagog, člen Amnesty International ve své reportáži popisují život země, o níž toho kvůli její izolaci a českému zahledění spíše západním směrem příliš nevíme.

Prolog:
Hranice

Hraniční přechod mezi Polskem a Běloruskem v Brestu, městě proslulém nehrdinským mírem i hrdinskou obranou, vypadá na první pohled stejně fádně jako všechny hranice, kolik jich v Evropě ještě zůstalo. Kamiony podřimující na dálničním parkovišti, studené kovové konstrukce na způsob nádražních perónů či benzínových pump a stejně studení úředníci zívající ze svých kukaní z plexiskla do slizké tmy něco po půlnoci. Již tady však našinec pozná, že zde nejde jen o nějakou pomyslnou čáru, ale o skutečnou hranici mezi dvěma světy. Ten druhý, dál na východ, do něhož právě vstupujeme, jako by připomínal jinou planetu. Stále na ní přežívají pravidla i pasti systému, s nímž se větší část střední a východní Evropy rozloučila již před dvanácti lety. Vzápětí se o tom přesvědčíme sami. Náš autobus již startuje k odjezdu, když tu – vzhledem k popůlnoční hodině nebývale čile – přiběhne úředník a nutí nás, abychom si zakoupili běloruské zdravotní pojištění. Marně mu máváme před očima kartičkami různých mezinárodních pojišťoven. Nejde sice o velké peníze, ale o princip – proč si kupovat pojištění znovu, když jsme si ho všichni poctivě zařídili již u nás? Debata se pomalu dostává do známých kolejí „já o voze, ty koze“. Veškerý vzdor končí ve chvíli, kdy se na scéně objeví uniformovaný policista, jehož zřejmě přilákalo hlasitější dohadování: „Když se vám to nelíbí, vysadím vás z autobusu a pojedete zpátky do Čech!“ Byla by jistě škoda pokazit si zajímavou cestu, jejíž samotná příprava byla pro organizátory těžkým oříškem. A tak se – s nepříjemným pocitem – podvolíme hloupému úřadu a jeden za druhým si kupujeme pojištění. Trapně však není jen nám. O poznání vlídnější úředníkova kolegyně, která pomáhá s vypisováním lejster, bezmála omluvně vysvětluje: „Je to výnos samotného prezidenta, že každý cizinec přijíždějící do Běloruska si musí na hranici zakoupit zdravotní pojištění.“ Pro poslední evropskou diktaturu vskutku symbolické uvítání. Zanedlouho uvidíme, že starostlivý prezident má pod kontrolou opravdu vše…

Setkání první:
Historické paradoxy aneb od Stalina k McDonaldu

Hlavní minská třída dnes nese jméno po Františku Škarynovi, významném renesančním vzdělanci, který pro Bělorusko znamená asi tolik, co pro nás Komenský. Mimo jiné byl to právě on, kdo přeložil a roku 1517 v Praze vytiskl první bibli v běloruském jazyce, aby tak zahájil dodnes pokračující tradici česko-běloruských vztahů. Jméno ulice je ta jediná připomínka historie, která zde zůstala. Minsk, podobně jako celé Bělorusko, byl během druhé světové války srovnán se zemí a poté znovu vybudován ve velkolepém, nicméně esteticky děsivém socialisticko-realistickém slohu, v němž se mísí stalinská architektura 50. let se sériovými paneláky pozdějších desetiletí. Navzdory tomu nám procházka centrem ukáže nemálo z mozaiky zdejší historie. Třebaže zde zatím nemají za tímto účelem zřízené muzeum na způsob Madame Tussaud, o panoptikální tragikomické výjevy, jakoby vystřižené z obrazu šprýmujícího surrealistického mistra, rozhodně není nouze. Na jednom z nejhonosnějších stalinských domů dnes ční neméně honosná reklama na McDonalds, pod níž si „noví Bělorusové“ a ti, co se jim chtějí alespoň na chvíli vyrovnat a na slastný okamžik zapomenout na každodenní mizérii, dopřávají standardizované pochoutky chudých západních turistů. O kousek dál dodnes hrdě ční pomník zakladatele čeky, soudruha Felixe Dzeržinského, jemuž zloba přímo šlehá z realisticky vyvedené tváře. Kolem prvního května k němu lidé spontánně kladli rudé karafiáty. Prapodivná ztráta paměti v zemi, v níž se jen před válkou na milion lidí stalo obětí komunistického teroru. Na tuto zvláštní, bezmála masochistickou nostalgii tu narážíme na každém kroku. Dějiny nebyly k této zemi zrovna přívětivé a současnost z nich vyrůstající je zamotaná a nejednoznačná až běda. Jenže právě jako Středoevropané bychom se tomu neměli až tak divit.

Bělorusko je střední Evropa v malém, kterou od počátku dějin utvářely a ohrožovaly vlivy zvenčí. A podobně jako v té naší střední Evropě, i zde se období, v nichž země trpěla svou klíčovou polohou mezi východem a západem, střídají s těmi, kdy pro změnu trpí tím, že na ni všichni zapomněli.

Včetně nás, kteří máme k Bělorusku tak blízko jazykově i kulturně. Třebaže při Člověku v tísni působí aktivní Běloruské centrum a v exilu u nás žije řada běloruských disidentů, představy běžných Čechů o této zemi asi nejvýstižněji charakterizuje přihlouplý výrok jednoho našeho celníka na česko-polské hranici. Když se od nás na rutinní otázku, kam že to jedeme, dozvěděl, že do Běloruska, protáhl v údivu obličej a kysele se zeptal: „A co tam?“ Ale pak mávl rukou a dodal: „Inu, poznat se má všechno.“ Je ovšem příznačné, že s podobně udivenými otázkami se na nás obraceli i samotní Bělorusové. Na cizince zde opravdu příliš zvyklí nejsou… Není proto špatné Bělorusko, podobně jako řadu dalších zemí po léta schovaných v uniformním pytli s nálepkou SSSR, objevovat. Narazíme tu totiž nejen na politický Absurdistán, ale i na zajímavé a inspirující lidi, kteří se všemu navzdory snaží poměry ve své zemi změnit. Lidi, kteří vědí, co to znamená překonávat nouzi a strach, a mají tudíž co říci i rozměklému Západu.

Setkání druhé:
Postmoderní diktatura

Pochopit a popsat podstatu zdejšího politického systému by asi byl oříšek i pro zkušeného politologa. Na postavě jeho tvůrce Alexandra Lukašenka je zajímavé, že – podobně jako řada další populistických vůdců ve střední a východní Evropě – i on se dostal k moci demokratickou cestou v době, kdy se Bělorusko nadějně přibližovalo k moderní západní demokracii. Na otázku, proč se tak zatím nestalo a proč je dnes vysoce industrializované Bělorusko na tom ekonomicky hůře než Ukrajina a politicky asi tak jako Srbsko za Miloševiče, není jednoznačná odpověď. Jisto je, že Lukašenko vyslyšel nostalgii zejména starší generace Bělorusů po Sovětském svazu, s nímž si spojovaly ztracené ekonomické a sociální jistoty. Nepochybně mu vhodně nahrála i do značné míry otřesená identita běloruské společnosti. Politická hnutí zde jsou neobyčejně roztříštěná, v zemi žije vysoké procento ruského obyvatelstva, které nemá k zdejšímu prostředí žádné tradiční vazby, a i mnozí etničtí Bělorusové upřednostňují ruštinu před běloruštinou dokonce i v každodenní komunikaci. Dříve než si někdejší nadšení či lhostejní Lukašenkovi voliči stačili uvědomit, oč jejich favoritovi ve skutečnosti jde, stačil si ambiciózní byvší ředitel sovchozu vybudovat paralelní systém moci, naprosto ignorující státní i zastupitelské instituce a především dostat pod svou moc represivní aparát. Lukašenko dnes rozhoduje v Bělorusku osobně o všem – nejen o cestovním pojištění, ale také o privatizačních projektech, ochraně přírody, udělování azylu atd. Jeho moc posílily nejen zmanipulované volby a referendum, ale rovněž násilné zásahy proti opozici, nezávislému tisku a studentským aktivistům, končící nejednou těžkým vězením. O tom, že Lukašenkův režim se neštítí ničeho, svědčí časté zprávy o mučení a špatném zacházení se zadrženými a dokonce dosud neobjasněné zmizení několika opozičních činitelů. A tak dříve, než země stačila ze sebe setřást sovětské dědictví, ovládla ji znovu atmosféra všudypřítomného strachu, jíž se unavená, frustrovaná a o ekonomické přežití zápasící většina poddala až příliš snadno.

Alchymii moci ovládá běloruský diktátor vskutku rafinovaně. Jeho styl vládnutí odpovídá přesně tomu, co politologové označují jako postmoderní diktatury. Lukašenko sice mluví do všeho, ale nikde ho přitom není příliš vidět. Nestaví si sochy ani bombastické billboardy a především nebuduje žádnou oficiální ideologii. Mezi jeho opory patří kromě neviditelné kamarily nohsledů i jedna ze dvou běloruských komunistických stran, ale paradoxně také pravoslavná církev. Ta je prezidentovi zavázána za stále silnější mocenské postavení mezi náboženskými komunitami a zároveň jí plně vyhovuje i Lukašenkova protizápadní orientace. I ta je ovšem pouze jednou z jeho póz, obchody se západní Evropou se hýbou o sto šest a z výprodeje přírodního bohatství země směrem na západ učinil prezident jeden z mála jistých zdrojů státních příjmů.

Síla Lukašenkovy diktatury paradoxně vyrůstá právě z její ideologické vyprázdněnosti. Na rozdíl od někdejší sovětské moci nikdo nikomu nenařizuje, co si má myslet a jak má žít. Zajdete-li do kteréhokoliv většího knihkupectví v Minsku, naleznete tam hotový postmoderní supermarket necenzurovaných idejí od moderní vědy, historiografické literatury demaskující sovětskou minulost až po buddhismus a alternativní léčitelství, jako v kterékoliv zemi svobodného světa. Rovněž tak svůj volný čas můžete po libosti strávit na komunistické schůzi či pravoslavné mši. A jste-li alternativněji založeni, podobně bez problémů si můžete vybrat mezi hardcorovým koncertem či punkovou kapelou.

Na problémy ovšem okamžitě narazí ten, kdo se dotkne politických témat, ať už jsou to novináři nebo nezávislí spisovatelé. I zde ovšem represe probíhá velmi rafinovaně – noviny jsou většinou postihovány na základě vykonstruovaných ekonomických deliktů, nikoliv kvůli politickým postojům. Nevládní organizace také nikdo nezakazuje – z jakýchsi záhadných důvodů jim ovšem úřady oddalují registraci a jako její podmínku si stanoví tzv. právnickou adresu, což je ve zchudlé zemi pro většinu z nich nedostupný luxus.

Stejným problémem je i připojení k internetu či přijímání finančních darů a grantů ze zahraničí. Soupeření vlády a disentu nejednou připomíná honičku kočky s myší. Např. řada „závadných“ tiskovin má v tiráží uveden náklad 299 výtisků, protože do tohoto počtu ještě nepotřebujete registraci. Skutečný náklad přirozeně bývá mnohem vyšší.

Setkání třetí:
Národní parky

Válkám a diktátorům 20. století se úspěšně podařilo vygumovat běloruskou historii a historická kosmopolitní města s desítkami synagog a kostelů všech vyznání proměnit v hromádku trosek či nevábná monolitní sídliště, nicméně skutečná pýcha země, národní parky, zůstala téměř neporušena. Bělověžský a Pripjaťský národní park jsou mezi biology a ochranáři skutečné pojmy. Paradoxně i jejich budoucnost je dnes, poté co se ocitly pod přímou správou prezidentské kanceláře, ohrožena. Ochránci přírody neustále dokumentují případy, kdy se z původních přísně bezzásahových rezervací stávají rýžoviště bezohledného zisku, zvláště poté, co jejich správa byla vyňata z kompetence ministerstva životního prostředí. Pod záminkou ekologického turismu se bohatým cizincům i místním zbohatlíkům umožňuje lov vzácných druhů zvířat a – opět pod nálepkou ekologické těžby – ty nejkrásnější staleté stromy končí na pilách a v nábytkářských závodech, aby takto „zušlechtěny“ putovaly k náročným zákazníkům na Západ. Vzhledem k nesmírné rozloze parků i jejich horší dostupnosti je monitoring nesnadný a nakonec i riskantní. Odborní pracovníci parků, kteří nám o svém souboji s těmito nezákonnými praktikami vyprávějí, se netají svými obavami ze ztráty zaměstnání. A pokud by se někdo z místních či cizinců chtěl pustit do blokády např. na šumavský způsob, může se těšit na několik let vězení.

Setkání čtvrté:
Černobyl – mlčení a protest

Aby těch neštěstí dopadajících na běloruskou zemi nebylo málo, vanuly v onen zlověstný 26. duben 1986 větry od Černobylu severovýchodním směrem, takže největší část radioaktivního spadu zasáhla právě Bělorusko. Moskevská vrchnost velmi dobře věděla, co se tehdy stalo, a z obav, aby radioaktivní mrak nezasáhl Moskvu, byla jeho velká část doslova „sestřelena“ nad jihozápadním Běloruskem, nad Gomelskou oblastí. Naši přátelé a hostitelé v Gomelu pro nás uspořádali malou exkurzi do zasažené zóny. Podobně jako v době katastrofy, dnes provází Černobyl mlčení. Dnes nejde o politické či ideologické důvody, ale čistě o peníze. Navzdory značné zahraniční pomoci vláda nemá prostředky na odstraňování následků katastrofy, a tak se s naprostým cynismem falšují a zamlčují informace a lidé jsou nuceni žít i v oblastech, které by – striktně vzato podle hygienických norem – měly být prohlášeny za neobyvatelné nebo přinejmenším podpořeny zvýšenými výdaji na zdravotnictví. Jako v mnoha jiných záležitostech v Bělorusku i zde má rozhodující slovo prezident. Do některých zasažených oblastí stěhuje vláda i uprchlíky, kterých se po rozpadu Sovětského svazu a občanských válkách v Tádžikistánu a Zakavkazsku objevilo i v zchudlém Bělorusku poměrně vysoké množství. „Mí rodiče, kvalifikovaní vysokoškoláci, teď hospodaří na malém pozemku v zóně,“ svěřuje se nám mladý ruský uprchlík ze střední Asie. „To je jediné, co jsme od státu dostali. Ale na vesnici se aspoň dosyta najíme, což se ve městě každému nepodaří. Jinak nemáme ani občanství, takže z Běloruska nemůžeme nikam cestovat. Žádost o běloruské občanství máme podanou již několik let, ale trvá to strašně dlouho.“ Podobných nešťastníků z Ruska, Ukrajiny a Běloruska, kteří se ve zmatcích doprovázejících rozpad sovětského impéria ocitli bez vlasti i občanství, jsou desetitisíce. Žádná z mezinárodních organizací se o ně nestará, svět o nich neví.

O tom, že jsme se ocitli v postižené oblasti, ovšem nevypovídají jen výstražné tabule, závory a checkpointy, ale truchlivý pohled na zarostlá pole a zanedbané lesy. V některých vesnicích zůstalo jen pár starých lidí, mezi hromadami polorozpadlých stavení připomínajících naše sudetské pohraničí jen tu a tam probleskne udržovaná roubenice se zahrádkou jako z ruské pohádky. Někteří z těch, kdo zůstali, si na svém neveselém postavení založili byznys. Pozvou nás domů, povypráví o tom, jak žijí, zavzpomínají na to, co se dálo při katastrofě a evakuaci (včetně vykrádání opuštěných vesnic), za což očekávají drobný obnos, který jim umožňuje i při mizerné státní penzi alespoň trochu slušně vyžít. Už se dokonce objevily cestovní kanceláře, které pro náročné západní turisty navlečené do ochranných obleků organizují speciální zájezdy do zóny. Inu, vydělávat se dá na všem, i na výprodeji vlastního neštěstí.

Ve vesnicích, v nichž zůstala většina obyvatel, ke své situaci přistupují poněkud konstruktivněji. Za pomoci Mezinárodní agentury pro atomovou energii zde probíhá zvláštní odmořovací projekt, spočívající zejména v očištění střech a odvozu zamořené půdy z okolí obytných domů, mateřských škol a dalších veřejných budov. Projekt je účinný a užitečný, nicméně vzhledem k rozsahu zamořené oblasti je to pouhá kapka v moři. Vždyť i v některých čtvrtích Gomelu, druhého největšího města v Bělorusku, přesahuje ještě dnes úroveň radiace povolenou míru.

Odpor proti tajnůstkářství a lajdáctví státu při odstraňování následků černobylské katastrofy stmelil běloruskou opozici a dal vzniknout tradici tzv. „černobylského šljachu“, protestního pochodu pořádaného v centru Minska vždy ve výroční den černobylské havárie. Na pochodu, který jsme stihli právě v den příjezdu do Minska, potkáváme celou opoziční scénu, od anarchistů až po nacionalisty. Výborně zorganizovaná akce proběhne v naprostém klidu, člověk by málem řekl, že se jedná o vládní přehlídku. Policisté, kteří jindy s takovým gustem bijí demonstranty, jim dnes zajišťují cestu a odklánějí dopravu. Moc si zřejmě může dovolit být někdy i blahosklonná. Dobře ví, že takové akce ji neohrozí a nakonec ještě naopak vylepší její pověst. Realita je ovšem jiná. Účastníci protivládních demonstrací jsou vylučováni ze škol či je jim – v duchu nám tak důvěrně známých praktik – upírán vstup na vysokou školu.

Setkání páté:
Nevládní organizace

Hlavním smyslem naší cesty bylo poznání zdejších nevládních organizací. Poznali jsme jich celé spektrum, od čistě ochranářských po sociálně ekologická hnutí či alternativní politické skupiny různé míry radikality, včetně redaktorů opozičních či satirických novin. Být členem nevládní organizace v Bělorusku – tedy takové, která opravdu něco dělá (nikoliv pouze fasádu režimu, nejednou paradoxně navíc ještě dobře zaplacenou západními mecenáši, kteří se zjevně nenamáhají příliš orientovat ve zdejší opravdu někdy nelehko uchopitelné realitě), vyžaduje kus odvahy a značné oběti. Členové zdejších organizací nejsou většinou ideologové od stolu, ale lidé, kteří se setkali s konkrétním problémem (a věru že v Bělorusku jich není málo), který se snaží vyřešit. Některé z nich se nám mohou jevit třeba trochu vzdálené, ale pro místní lidi mají zásadní význam. Vzhledem k opětovným pokusům o rusifikaci země spojeným s potlačováním běloruštiny se některé organizace zabývají i obranou běloruské kultury a jazyka. Člen jedné z nich, mladý student, nám s nadšením vypráví o zdařilé přímé akci, kdy se jim v jejich rodném městě podařilo s kamarády pověsit běloruskou národní vlajku na vysoký stavební jeřáb. Lukašenko totiž záhy po svém nástupu k moci nahradil vlajku obnoveného nezávislého Běloruska jen lehce pozměněnou vlajkou bývalé sovětské republiky. Národní běloruskou vlajku, která vlála nad prezidentským palácem, nechal jeden z Lukašenkových spolupracovníků strhnout a roztrhat na kousky, které pak vlastnoručně podepisoval a rozdával jako suvenýry. Původní vlajka se potom stala společným symbolem opozičního hnutí. Obzvlášť sympatický dojem na nás udělal fakt, že ve zdejších organizacích jsme potkávali lidi různého věku, od gymnazistů až po penzisty. Řada z nich nemá k dispozici internet a dokonce ani kancelář. V nevelkých panelákových bytech se tísní redakce alternativních novin i nevládní organizace, jejichž faktický i morální význam dalece přesahuje skromné poměry, v nichž musejí působit. V podobných podmínkách nakonec proběhne i mezinárodní konference o globalizaci, jíž jsme symbolicky zakončili náš pobyt. Třebaže její pořádání bylo řádně ohlášeno a povoleno na minské univerzitě, nakonec se kdosi ze zodpovědných činitelů zalekl a akci na akademické půdě zakázal. A tak se tísníme v nevelkém bytě se zástupci nejrůznějších ekologicko-sociálních organizací z Běloruska, Ruska, Ukrajiny a Litvy. Celé setkání připomíná bytový seminář z normalizační éry. Anebo tajnou schůzku anarchistů jakoby vystřiženou z klasického ruského románu? Těžko říci. Názory, které tu zaznívají, oscilují kdesi mezi tím a připomínají nám, že zdejší realita je ještě mnohem složitější než naše středoevropské peripetie.

Epilog

Na rozloučenou s Běloruskem musí každý návštěvník vyjíždějící ze země vyplnit na hranici celní prohlášení, v němž je třeba mimo jiné uvést, jaké tiskoviny a další nosiče informací převáží. V době internetu a mobilních komunikací tato připomínka zašlých socialistických časů působí více komicky než tragicky. Nicméně, když nakonec vystoupíte na nádraží ve Varšavě, Vilniusu či Rize, jako by z vás spadla těžko definovatelná tíha a docela sobecky se radujete, že jste opět v normálním světě. Ve světě, o němž sice už také nemáme žádné iluze, nicméně ve světě, kde můžeme svobodně žít, který můžeme svobodně kritizovat a do jehož dějů můžeme svobodně zasahovat.

Už několik kilometrů před bělorusko-lotyšskou hranicí je zóna, kam mohou místní vjíždět pouze na speciální povolení či s platným vízem (ta Bělorusové potřebují téměř do všech zemí). Dostat se stopem přes tuto zónu je proto problematické. Výsledkem tříhodinového čekání je posun alespoň přímo na hraniční přechod. Podle údajů v knize průjezdů na lotyšské celnici projelo za celý den hranici devět automobilů – čtyři z nich nás v průběhu odpoledne minuly. O kamionech na dálničním parkovišti a jakýchkoliv známkách tradičního hraničního ruchu si můžeme nechat jen zdát. Přechod z běloruské na lotyšskou stranu je doprovázen klasickými jevy. Na jedné straně omšelé budovy, těsné kanceláře s vrzajícími dveřmi a stejně znudění úředníci jako při našem příjezdu. Na lotyšské straně pak nové budovy, komfortní sprchy, usměvaví celníci, kteří se nesnaží zastírat překvapení nad pěšky procházejícími poutníky s batohy a vesele s námi konverzují.

Stále však jaksi nelze zapomenout na všechny naše nové známé a přátele, kteří musejí žít nedaleko odtud v přízračném Absurdistánu nedostatku a útlaku. Jejich postavení je o to smutnější, že svět na ně zapomněl. Jejich východnímu sousedovi současný stav plně vyhovuje (ironické jazyky dokonce tvrdí, že pro Putina je Bělorusko taková malá laboratoř toho, co by se jednou mohlo podařit i v Rusku). A koneckonců ani západní politikové, kteří občas neopomenou silnými slovy vyjádřit svou starost o lidská práva, se nad stavem věcí běloruských příliš nermoutí. Již dávno jsou pryč doby, kdy prezidenti západních zemí pořádali na svých ambasádách recepce pro disidenty utlačovatelských států východního bloku. To patřilo k bontonu doby studené války, kdy se alespoň předstíraly nějaké ideály. Dnes už se zřejmě nepředstírá nic, hlavně když se dobře točí kšefty.

Podobně jako ve všech dalších méně šťastných koutech světa, si asi i Bělorusové nakonec budou muset pomoci sami. Nezapomínejme však na ně, vždyť i my si neseme obdobnou zkušenost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.