Boj o podobu televize veřejné služby

Krize České televize má zřejmě své kořeny v roce 1997, kdy po skončení funkčního období první rady v historii ČT (Grygarovy) začala Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, která volila druhou Radu ČT (Jirákovu) vůči televizi výrazněji prosazovat svou politickou vůli. Ivo Mathé byl výborný manažer i profesionál, ale méně ochotně vystupoval jako diplomat směrem k radním a politikům. Navíc v té době, po pěti letech existence České televize, mělo mnoho lidí uvnitř a hlavně mimo ČT pocit, že je třeba cosi zásadního změnit. 

V roce 1998 řekl odstupující ředitel Ivo Mathé, že předává Českou televizi svému nástupci Jakubu Puchalskému  zcela v pořádku, „převázanou růžovou mašlí“. ČT byla tehdy z ekonomického, personálního i z mnoha dalších hledisek ve výrazně lepším stavu než dnes. Přesto symbolické rozvázání růžové mašličky uvolnilo nemoci a trápení, se kterými by se Česká televize i veřejnost jednoho dne stejně musely potýkat. Ivo Mathé by byl však pravděpodobně lepším generálem v následující bitvě o televizi, než ti, kteří ho vystřídali.

Klíčový okamžik nastal v druhé polovině roku 2000, kdy byla druhá (Jirákova) Rada ČT odvolána legálním, avšak účelovým způsobem, když poslanci během jediného zasedání dvakrát odhlasovali, že neplní své poslání podle zákona. Skutečným důvodem odvolání Rady ČT bylo pravděpodobně (kromě neúspěchu s výběrem Jakuba Puchalského) to, že Jirákova rada byla jmenována ještě před parlamentními volbami v roce 1998, a tak její složení již neodpovídalo poměru sil ve sněmovně. Výsledkem byla Rada ČT zvolená na základě politické dohody, jejíž členové byli názorově blízcí poslancům a stranám, které je doporučily a vybraly. Poslanci (nebo alespoň někteří z nich) si ohlídali politické ladění Rady ČT, ale podcenili akčnost a ambice  některých jejích členů a zároveň jejich neschopnost rozumně vážit dopady svého jednání.

Ke konci roku 2000 bylo  rozložení rozhodujících sil působících na vývoj  pozdějších událostí asi takové:

Česká televize vědoma si vnitřních problémů a organizačních nedostatků, s nezkušeným ředitelem, ochotným naslouchat hlasům profesionálů i odborné veřejnosti, ale bez podpory Rady ČT.

Rada ČT nepřátelská vůči generálnímu řediteli, kritická vůči ČT jako instituci, vstřícná k poslancům, se snahou o rychlé, konečné  řešení složitých problémů.

Politici neutrální nebo spíše nepřátelští, nakloněni ČT posuzovat hlavně podle toho, v jakém světle se v ní objevují.

Komerční televize a s nimi spojené ekonomicko-politické zájmy, podle kterých by ČT měla být co nejslabší.

Veřejnost, zatím spíše neutrální, kromě profesionálů a osobností kulturního a společenského života, kterým z profesních i principiálních důvodů  šlo o dobře fungující televizi veřejné služby, jejíž obsah se však teprve snažili definovat.

 ČT – věc veřejná

Předehrou vánočních událostí byla krize v brněnském studiu. Vedení studia bylo podrobeno kritice  některých zaměstnanců a lidí, kteří s ČT Brno spolupracovali. Brněnský ředitel  odmítl s kritiky diskutovat a začal hledat podporu u Rady ČT a pravděpodobně i u některých politiků.

V listopadu 2000 uspořádalo vedení České televize konferenci o roli televize veřejné služby, kterou její hlavní koordinátor Nikolaj Savický  nazval  Česká televize – věc veřejná.

„Před několika měsíci jsem oslovil řadu osobností veřejného života s prosbou o příspěvek do tohoto sborníku. Jedno spojuje všechny názory zde vyjádřené: víra v potřebnost televize veřejné služby.“

(Dušan Chmelíček, generální ředitel ČT ve sborníku Česká televize – věc veřejná)

Ve sborníku konference najdete například příspěvky Jana Čulíka, Jiřího Stránského, Milana Šmída, Zdeňka Svěráka, Táni Fischerové, Jiřího Grygara, Jana Jiráka, Miloše Rejchrta, Ondřeje Neffa…

Vedení České televize se podařilo vtáhnout do diskuse odbornou a uměleckou veřejnost i vlastní pracovníky. Nepodařilo se jí však až na výjimky (Miloš Rejchrt) zapojit do diskuse radní ani politiky. Zmíněná konference naopak napětí mezi ředitelem a Radou ČT vyostřila.

Odvolání Chmelíčka

Generální ředitel Chmelíček si na doporučení svého pracovního týmu vytvořil poradní sbor ze známých osobností (například Ludvík Vaculík, Jiří Bartoška, Štěpánka Hilgertová, MUDr. Josef Koutecký a další), který se stal jakousi stínovou radou. Poradní sbor se pokusil se skutečnou Radou ČT komunikovat, ale již v prosinci 2000 Rada ČT Chmelíčka nečekaně rychle odvolala, a tím způsobila značný chaos. Česká televize neměla ředitele, neměla schválený rozpočet, a tedy ani plán výroby na příští rok. Pro zaměstnance ČT i lidi, kteří pro ČT pravidelně pracovali, to znamenalo naprostou nejistotu, co bude dál. Ohroženo bylo i samotné vysílání v roce 2001.

„Jsem zcela jednoznačně a zcela nezvratně přesvědčen o tom, že krize kolem České televize je umělým konfliktem, ve kterém se už po několikáté opakuje stejný, mnohým z nás dobře známý scénář. Najde se mediálně zajímavá záminka a kolem ní se zdánlivě spontánně a s využitím co možná největšího počtu známých osobností vyvolá společenská krize, vlna demonstrací a pokud možno i nepokojů. Cíl je zřejmý. Touto cestou má být docíleno změn na naší politické scéně, a to ve prospěch organizátorů této akce.“

(Václav Klaus 5. 1. 2001,
30. schůze PS Parlamentu ČR)

Pokud měl Václav Klaus opravdu pocit, že konflikt, který uzrával již třetím rokem, byl vyvolán uměle odpůrci opoziční smlouvy, měli naopak televizní profesionálové i veřejně známé osobnosti oprávněný dojem, že se někdo snaží Českou televizi nenávratně poškodit.

Konflikt se vyostřuje

Dialog Rady ČT a tří mluvčích iniciativy ČT – věc veřejná spolu s vedením odborů (19. 12. 2000) byl posledním pokusem ze strany těch, kteří se později přidali na stranu „vzbouřenců“, o konstruktivní řešení a o vysvětlení, že jednání Rady ČT ohrožuje – spíše než pohodlí a honoráře pracovníků a spolupracovníků ČT – instituci ČT jako takovou. Dohoda však již nebyla možná.

foto: Jan Symon

Do 20. 12. 2000 ještě mohlo vše skončit relativně klidným prožitím svátků vánočních. Překotná volba Jiřího Hodače, který ve zlém odešel z postu ředitele zpravodajství, obviňován redaktory ze špatné komunikace a z cenzury (ať již právem, nebo neprávem), a následná reakce a vytvoření krizového výboru, v němž se spojili odboráři a redaktoři ČT, kteří byli podpořeni osobnostmi kulturního a společenského života, pak vyústily v otevřený boj.

Boj! O co vlastně?

Vánoční dění v ČT mělo mnoho aktérů a střetnutí probíhalo ve více rovinách. Chvílemi nebylo jasné, kdo s kým oč zápolí.

Kdyby byly vánoční události naplánovány uměle, nikdy by nepřerostly v tak živelné hnutí. Občané by nechodili v mrazu na Václavské náměstí a ministři by se nevraceli z vánočních svátků. 

V tom boji šlo především o vyjasňování rolí a vlivu určitých společenských skupin (novináři, politici, odboráři). Zároveň šlo i o svobodný projev a o podobu televize veřejné služby.  Kdo ji určuje? Kdo do ní má mluvit?

Jak na straně „vzbouřenců“, tak na straně „hodačovců“ stáli lidé, kteří o ČT jako instituci smýšleli spíše kriticky. Mezi „vzbouřenými“ redaktory byla převaha mladých lidí, kteří přišli do ČT až po nástupu Puchalského. Jan Kraus měl průběžně v ČT problémy a Břetislav Rychlík nemohl pochopit laxnost dlouholetých zaměstnanců studia Brno. Pro tvůrčího člověka, který přišel do ČT v druhé polovině 90. let a snažil se něco změnit, nebylo jednoduché stát se součástí organizace, která fungovala podivně a ne zrovna efektivně.

„K užší otázce bych nyní zopakoval jen to, že jsem přesvědčen, že tento veřejnoprávní hybrid představuje velmi nejasnou a špatně definovanou konstrukci. Nepatřím k těm, a nepochybně ve sněmovně takoví jsou, kteří by chtěli tento hybrid vychýlit směrem k zestátnění ČT. Patřím naopak k těm, kteří by ji spíš chtěli privatizovat.“

(Václav Klaus 5. 1. 2001, 30. schůze PS Parlamentu ČR)

ČT možná opravdu byla a snad dosud je veřejnoprávním hybridem. Na rozdíl od Václava Klause však lidé, kteří se loni v zimě scházeli na Kavčích horách a na Václavském náměstí, neviděli lék v privatizaci. ČT by už nebyla ani hybridem, ani televizí veřejné služby.

Samotný návrh privatizace však naznačuje, jak jsem řekl, že otázkou není jen zpravodajství, ale místo veřejnoprávní televize samotné. Sotva uhlídáme ČT před vlivem politickým, už je na čase myslet, jak ji uchránit před partikulárními vlivy ekonomickými, před náporem jistých hospodářských či komerčních lobby, která jsou mimochodem také propojena s politickou mocí. To bych nazval stručně řečeno „berlusconizací“ českého televizního prostoru. Pokud totiž existuje něco jako evropský model v této mediální oblasti, není to privatizace. Privatizaci bych nazval nestandardním řešením, což je termín zde také velmi oblíbený. Tento evropský model spočívá právě na konceptu, který je založen na rovnováze mezi veřejným a soukromým sektorem.

(Jacques Rupnik 12. 1. 2001, 1. veřejné slyšení Senátu Parlamentu ČR)

Boj o existenci a podobu televize veřejné služby stále trvá, i když méně živelně.  Krize byla nejdříve skrytá, loni o Vánocích se projevila otevřeně, ale ve víru událostí došlo  nejprve ke zmatení pojmů a k chaosu. Otázka České televize však musí být dořešena, a to ve prospěch společnosti, nikoliv smetena za stolu jako obtížná a málo srozumitelná věc.