Bory šumí po lučinách, voda hučí po TTP

29. dubna 2019 /
foto: Luděk Čertík (vše)
Louky mají v krajině výlučné postavení. Působí na nás bukolickým dojmem, stojí někde na pomezí divoké, a přesto kultivované zemědělské krajiny. Pohledově volně přecházejí v další krajinné prvky, a díky tomu můžeme snadno nabýt dojmu, že jsou v daném místě odnepaměti. Že jsou zosobněním krajiny mlékem a strdím oplývající. Zákon však na krajinu pohlíží jinak. V jeho jazyce vody nehučí po lučinách, ale po TTP — trvalých travních porostech. Jsou pro naši krajinu stejným požehnáním jako pro oko? A nepřipravujeme se jejich zřizováním o cennou zemědělskou půdu?

Možnosti zřídit na zemědělské půdě trvalý travní porost jsme se stručně věnovali v minulém čísle (Ztrácíme půdu pod nohama, 7.G 1/2019), kde jsme zevrubně zhodnotili stav našich půd. Zmínili jsme také, že poměr zatravněných ploch vůči orné půdě je u nás stále o něco nižší než v rozvinutých zemích Evropské unie. To opravdu platí, podíváme-li se do zprávy o stavu travnatých ploch a produkce býložravců z roku 2014. Sama zpráva však pracuje s údaji z roku 2008, trvalé travní porosty v České republice podle ní zaujímají 26 procent výměry zemědělské půdy. Německo je na tom jen o dvě procenta lépe, Francie už o deset, Velká Británie, Rakousko, Nizozemí nebo třeba Belgie nás už překonávají mnohem více.

Nutno ale dodat, že svou roli hrají specifické historické a geografické podmínky. Můžeme si snadno představit, jak se do čísel, například u Británie, promítne Skotská vysočina. Ostatně je to dobře patrné z přiložené mapky (Obr. 1), stejně jako stále zřetelný rozdíl mezi někdejším západním a východním Německem. Přesto je u nás, vzhledem k vysokým ztrátám půdy způsobeným především vodní erozí, žádoucí, aby se tento poměr přiblížil celounijnímu průměru 33 %. Pomalu se tak děje.

Obr. 1: Podíl trvalých travních porostů (vlevo) a pícnin na orné půdě (vpravo) v roce 2010. Zdroj: Grasslands and Herbivore Production in Europe and Effects of Common Policies, 2014.

Obecně se trend projevuje tak, že od roku 1966, z něhož pocházejí první čísla, travních porostů ubývalo. Po listopadové revoluci se trend obrátil a do roku 2000 přibylo úžasných 130 tisíc hektarů. Následně tempo kleslo, ale drží si stabilní úroveň. Zatímco orné půdy u nás každoročně dramaticky ubývá, trvalých travních porostů od roku 2000 přibývá průměrně 12 tisíc hektarů každých pět let. Velká většina rozlohy TTP, konkrétně 82 procent, je přitom u nás provozovaná v režimu ekologického zemědělství.

Louka živitelka

Trvalý travní porost je jednoduše plocha zanesená v zemědělském půdním fondu, pokrytá směsí trav, bylin a bobovitých rostlin. Může být přirozený (step), polopřirozený ovlivněný činností člověka (pastvina), nebo zcela umělý. Ten typicky vzniká zatravněním původní orné půdy. Pozor, ne každá step nebo louka však spadá do definice TTP. Například Mohelenská hadcová step není součástí zemědělského půdního fondu a z pohledu katastru jde o ostatní plochu se statusem Národní přírodní památky. Nedaleká říční niva se už naopak mezi trvalé travní porosty počítá.

Zdroj dat: Ministerstvo zemědělství ČR.

A protože pro nás lidi krajina neexistuje sama o sobě, nýbrž musí také nějak fungovat v kontextu, podívejme se v rychlosti na funkce takového zatravněného lánu. První, zásadní pro ty, kdo se půdou živí, je samozřejmě funkce produkční. Zatravněná plocha produkuje množství biomasy, kterou lze krmit dobytek, mulčovat nebo zpracovávat na energii. Nám ostatním bude spíše bližší funkce ekologická. Zatravněné plochy si v tomto směru vedou mimořádně dobře. Nejenže zabraňují erozním vlivům a prosychání, ale jsou-li dobře udržované, patří mezi druhově nejbohatší biotopy. Na některých polopřirozených loukách v zemích EU se počet druhů rostlin na metr čtvereční vyšplhal k impozantní osmdesátce.

Podobně pozitivní vliv mají i na faunu, především ptačí populace (náš skřivan by je patrně uvítal). A živo není jen na povrchu. Umožňují také obnovu edafonu včetně žížal, který intenzivním obhospodařováním orné půdy trpí. A konečně přispívají i k líbivosti krajiny. Sluší se dodat, že se na nich můžeme rekreovat chytáním klíšťat a pozorováním motýlů, a kdo se nepočítá mezi vegany, živí nepřímo i jej.

Pro laiky by taková snůška superlativů snesených na zelený koberec byla dostatečným argumentem pro rozšiřování plochy travních porostů. My se ale podíváme trochu hlouběji, konkrétně pod zelený drn. Právě tam se totiž ukládá většina organického uhlíku obsaženého v travním porostu. Například díky poměru nadzemní a podzemní biomasy — té podzemní je víc. Schopnost půdy ukládat organický uhlík se s přechodem z pastviny na lesní porost snižuje až o deset procent, v případě přechodu na klasickou ornou půdu o celých 59 procent. Na druhou stranu efektivitu tohoto procesu snižuje řada faktorů, včetně intenzivního obhospodařování travnaté plochy. V případě pastvin navíc tuto výhodu z velké části maže objem skleníkových plynů produkovaných dobytkem.

Souvislé travní porosty též zabraňují prostupování chemických látek do spodních vod. Fungují jako šikovný přírodní filtr, a opět tak částečně kompenzují efekt, jaký má současné intenzivní zemědělství na koloběh látek v krajině. Založení travního porostu navíc nikterak neomezuje budoucí možnost návratu k polnímu obhospodařování pozemku. Na rozdíl od zastavění pozemku či jeho zalesnění stačí v tomto případě drn pouze zaorat.

Proč tedy takových ploch nemáme víc? A jaké obtíže jejich obhospodařování přináší?

Tráva neroste jako dříví v lese

Odpověď na první otázku je v podstatě prozaická: farmáře musí půda uživit. A u trvalých travních porostů je cesta k obchodovatelnému produktu o něco složitější než na intenzivně obhospodařovaném poli. Ekonomický potenciál trvalých travních porostů bohužel zatím neumíme pořádně využít. Chybí navazující energetická infrastruktura na zpracování biomasy a distribuce dobytka naráží na stanovené limity. Farmář, který chce část půdy přeměnit na TTP, je tak do značné míry závislý na dotacích. A zde vstupují do hry takzvané LFA (z anglického Less Favoured Areas — méně preferovaná území), známé také pod domácím termínem marginální zóny. Jedná se o pozemky, na kterých je z důvodů klimatických podmínek, hrozící eroze, ale třeba i ochrany biodiverzity obtížné hospodařit klasickým způsobem. Příliš úzká definice marginálních zón před rokem 2006 nepokrývala všechny plochy, na které by se měla vztahovat. Dotace vázané na založení TTP v těchto zónách tedy nebyly dostupné všem zemědělcům, kteří na nich reálně hospodaří. Výsledkem bylo, že zemědělci na nevhodných plochách raději hospodařili klasickým způsobem a ztráty vůči produkci na optimální půdě dorovnávali příspěvky, které byly v tomto případě dostatečně vysoké. Předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Josef Stehlík v roce 2006 komentoval na semináři v Senátu ČR situaci takto:

„Snižování velikosti konvenčního zemědělství je možné, ale za současné expanze do energetických činností. O tuto výsadní produkci přišli zemědělci masivním nástupem motorů v minulém století. Sedláky produkovaná energie potahové síly byla totiž od té doby nahrazena energií nakupovanou a ze zemědělce se stal čistý příjemce energií. Sedlák vypěstovanou energii dříve používal nejen pro svoji potřebu, ale ještě ji prodával v podobě krmiv pro potahy v zásobování, armádě, dopravě a tak dále. Uvolněné plochy byly použity pro takzvanou výživu národa, a to za podpory státních peněz pod heslem takzvané potravinové bezpečnosti. Zemědělství se proto musí vrátit alespoň na část pozic, které samo vyklidilo. Ať je to produkcí, tj. pěstováním a zpracováním nefosilních paliv, bionafty, biolihu, či výrobou elektrické energie z biomasy.“

Zapojení TTP do širší ekonomické struktury je pro jejich úspěšné udržení v krajině nutností. Mimo jiné proto, že se jejich obhospodařování neobejde bez vstupů. Stejně jako konvenční pole totiž vyžadují zásahy. Začíná to v podstatě už jeho založením. Teoreticky lze nechat přírodu, ať na bývalém poli tvoří sama. Výsledkem by však nebyl travní porost, nýbrž plocha zarostlá agresivním plevelem. Pokud chce zemědělec ekologicky a ekonomicky cennou plochu, na kterou lze čerpat dotace, musí ji osít vhodnou travní směsí, jak jsme popsali v minulém čísle 7.G. Pro dosažení vysoké biodiverzity je nutno travní porost pravidelně zpracovávat, nejlépe kombinací pastvy a kosení. Zejména v počátcích je navíc potřeba kontrolovat plevel, například šťovíky. Drn se po sklizni často dále zpracovává, především za účelem jeho zarovnání a zajištění snazšího kosení a nižší kontaminace biomasy zeminou v další sklizni. Porost je také třeba pravidelně hnojit, zejména během jeho založení a v následujících letech. Zkrátka ani tráva zadarmo neroste.

Nechme trávu růst

Na druhé straně řetězce stojí ony stále naplno nevyužité výstupy. Již jsme nastínili využití travních porostů k pastvě a, nově, jako zdroje energie. Bioplynové stanice zpracují organickou hmotu na metan, který se dá využívat jak k pohonu automobilů, tak ve výrobě elektrické energie a tepla. Na venkově mohou napomáhat energetické soběstačnosti obcí, které jimi překlenou výpadky v dodávkách lokálních zdrojů obnovitelné energie. Vedlejším produktem je navíc digestát podobný kompostu, sloužící jako hnojivo. Provoz stanic se v současné době dotuje, ale lokální využití (nejlépe v režimu obecní stanice) s přímým odběrem energie slibuje zlepšení ekonomické bilance. Sklizenou biomasu lze samozřejmě klasicky kompostovat, z trav a bylin obsažených v porostu navíc můžeme získávat semena k osevu či prodeji. Za určitých okolností lze získávat energii také klasickým spalováním biomasy, ovšem za cenu zvýšených emisí CO2.

Zejména po větších mechanických úpravách TTP je možné aplikovat v řádcích klasickou plodinu. Na příkladu kukuřice seté bezprostředně po seči metodou Strip till — tedy v tenkých pruzích zakrojených do drnu — to ukázal ve svém časopisu jistý nejmenovaný prodejce zemědělských strojů. Výhody jsou zřejmé. Drn zpevňuje svrchní vrstvu půdy a zabraňuje jejímu vyplavení. Lépe zadržuje živiny a umožňuje kukuřici pěstovat na svažitých pozemcích, které jsou pro ni normálně nevhodné. Farmář k jejímu provedení ale potřebuje specializovanou techniku.

Zdroj dat: Ministerstvo zemědělství ČR.

Neměli bychom však zapomenout na „produkt“ stěžejní. Tak jako chov slepic produkuje vejce a pšeničné pole zrno, správně hospodařící ekologický zemědělec na TTP vyrábí zdravou krajinu pomáhající řešit mnoho současných environmentálních problémů. Evropská komise si tento potenciál trvalých travních porostů uvědomila a zřídila pracovní skupinu složenou z vědců, farmářů a dalších expertů, která problematiku TTP podrobně analyzovala. Výsledná zpráva z roku 2016 konstatuje, že většinu z pestrých socioekonomických služeb poskytovaných TTP doposud využíváme málo efektivně nebo vůbec. Je tudíž třeba investovat do výzkumu TTP v daných lokalitách, optimalizovat systém podpory farmářů, vzdělávat je a poskytnout jim vhodné vybavení, stejně jako vytvořit trhy navázané na produkci TTP.

Nebo les?

Existuje ještě jeden po staletí oblíbený způsob využití nevýnosné zemědělské plochy — zalesňování. Zalesňovalo se za Rakouska, za první republiky, po odsunu Sudetských Němců, zalesňovali komunisti i vláda po roce 1989. A zalesňuje se samozřejmě i dnes. Proces je o něco náročnější než u TTP, vyžaduje totiž převod půdy na pozemek určený k plnění funkcí lesa, něžně zkracovaný na PUFL. A učinit tak může pouze vlastník půdy na území alespoň 0,5 hektaru, které navíc Veřejný registr půdy označuje za „vhodné k zalesnění“. V případě, že s územím sousedí les, může být rozloha menší. Nárůst zalesněných ploch na úkor zemědělské půdy je u nás v průběhu posledního půlstoletí poměrně rovnoměrný: v současnosti ročně přibudou přibližně dva až tři tisíce hektarů lesa.

Hlavní problémem zalesňování spočívá v tom, že výrazně mění vlastnosti půdy. Zalesňovaná, ke klasickému hospodaření nevhodná plocha, má přesto výrazně kvalitnější půdu než pozdější les. Z toho také vyplývá, že na rozdíl od TTP je návrat ke klasickému zemědělskému hospodaření velice obtížný, ne-li nemožný. V celkové bilanci prospěšnosti přeměny na les hrají klíčovou roli druhy, které se pro zalesnění použijí. Biologickým a ekonomickým aspektům zalesňování zemědělských půd se ve stejnojmenné dizertační práci věnoval Jan Bartoš z České zemědělské univerzity. Pracoval mimo jiné s několika kontrolními stanovišti. Autor se příliš nevymezuje proti dřívějším smrkovým monokulturám, které podle něho svou produkční funkci splnily dobře a urychlily přechod půd do režimu lesního podloží. Za nevýhodu smrků naopak považuje náročnější péči v prvních letech po výsadbě.

Na pokusných plochách nicméně Bartoš pracoval se smíšenými kulturami s různým druhovým složením. Vliv melioračních a zpevňujících dřevin (dub, javor, buk, jedle) hodnotí pozitivně. Z ekonomického pohledu se však podle něj smrk ztepilý jeví jako nejslibnější investice, na opačném konci spektra pak stojí buk. Na druhou stranu přírůstky smrku vysazeného na zemědělské půdě se nijak neliší od těch na půdě lesní, což oslabuje jednu z motivací k zalesnění půdy. Bartošův výzkum navíc vyšel v roce 2014, tedy před současnou plošnou kalamitou smrkových porostů. Zalesňování zemědělské půdy tak, doufejme, poslouží především na pozemcích, které k němu svou polohou vyzývají — tedy již s lesem sousedí a k jinému hospodaření se nehodí.

Úbytek, nad kterým plakat nemusíme

Kromě erozní činnosti a dalších faktorů tedy za úbytkem zdejší orné půdy stojí také stále rozšířenější alternativní hospodaření. Vzhledem ke kumulaci negativních projevů intenzivního pěstování zemědělských monokultur lze navíc očekávat, že tento trend v budoucnu ještě posílí. V případě poněkud kontroverzního zalesňování doufejme, že poslouží k zacelení některých nesmyslných proluk v krajině. Mnoho škody se tak nenapáchá a majitelé získají způsob, jak smysluplně využít půdu nevhodnou k jinému hospodaření.

V případě trvalých travních porostů se však možná díváme na Popelku zemědělství. Vždycky tu byla, hezká, ale nenápadná, a dělala práci, kterou jsme okázale přehlíželi. Natož abychom se zamysleli nad jejím opravdovým potenciálem. Pokud se jej naučíme využívat naplno, můžeme snadno zjistit, že jsme se na ornici často pachtili zbytečně. Farmáře potěší větší zpětná vazba krajiny, nás ostatní uklidní pohled na rozkvetlé louky a poletující hmyz. A pocit, že i v dnešní době můžeme něco ztratit, aniž bychom toho museli obzvlášť litovat.

Kontakt: st.jindra@gmail.com.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.