Černé zlato na Kavkaze

27. května 2004 /
Ropovod napříč Kavkazem byl zpočátku symbolem naděje pro národy, které se po rozpadu Sovětského svazu propadly do chudoby a válečných konfliktů. S blížícím se termínem jeho spuštění však počáteční očekávání přerůstá v obavy. Podrobnosti přináší Martin Skalský, který v roce 2003 v Ázerbájdžánu pracoval jako představitel mezinárodní sítě nevládních organizací CEE Bankwatch Network.

Abšeronský poloostrov, v jehož jižní části se rozkládá dvoumilionová metropole Ázerbájdžánců, je skrz naskrz proděravělý ropnými vrty a protkaný sítěmi rezavých potrubí. Stará ropná pole začínají hned za východním cípem Baku, nekonečné řady vrtů a plošin se rozprostírají podél cesty na populární pláže Šichov až k obzoru Kaspického moře.

Scénu bakinských těžebních věží si jistě vybaví všichni, kdo viděli film Jamese Bonda z roku 1999 a sledovali zázračného agenta 007, jak skáče mezi rezavými konstrukcemi ve snaze zabránit sabotáži ropovodu. Příběh ázerbájdžánské ropy ale Jamese Bonda k tomu, aby oplýval dramatickými momenty, vůbec nepotřebuje.

Kontrakt století

První zprávu o lidech, sbírajících v Baku prosakující ropu z povrchu země, přinesl v roce 1264 Marco Polo. Skutečný rozmach ropného průmyslu však nastal až v pozdním devatenáctém století, kdy se za ropou začali honit podnikatelé z Ruského impéria. Po nich zbyly ve městě nejen kamenné paláce, ale také přímořský bulvár, divadla, muzea, univerzity, fontány a parky. Ačkoliv tato generace ropných magnátů byla pozavírána či vyhnána po nástupu socialismu, Baku zůstalo ještě několik desetiletí srdcem ropné produkce Eurasie.

Po kolapsu Sovětského svazu a nabytí samostatnosti v roce 1992 se stal kaspický region lákadlem pro západní korporace. Dno Kaspického moře se 130 miliardami barelů ropy, trojnásobkem zásob Spojených států, patří mezi největší rezervoáry černého zlata na světě.

Po krachu Harvardských fondů odjel do Baku i Viktor Kožený, který chtěl pomocí kupónů zprivatizovat Státní ropnou společnost Ázerbájdžánu. Pro svůj plán získal peníze amerických podnikatelů, které proměnil v bezcenné šeky. Koženého prý podvedla vláda, která si privatizaci ropné firmy rozmyslela. Vláda naopak tvrdí, že základ státní ekonomiky nikdy prodávat nechtěla. Obě verze nyní prošetřuje americký soud, u kterého se Kožený zodpovídá z obvinění, že uplácel vysoké státní úředníky, mimo jiné i prezidenta Ázerbájdžánu.

Kaspické moře přilákalo také pozornost vlády Spojených států. Pro ni znamenaly obrovské zásoby ropy naději, že se USA budou moci stát méně závislými na dodávkách z arabských zemí, sdružených v kartelu OPEC, i na tranzitu přes nevyzpytatelné Rusko.

V roce 1994 podepsali ropní giganti British Petroleum, Amoco, Statoil a další „Kontrakt století“ s ázerbájdžánskou vládou. Smlouva rozděluje zisky z těžby v hlubokomořských nalezištích Azeri, Čirag a Gunešli. John Brown, ředitel Průzkumné sekce BP, hovořil o „obrovských příležitostech“. Věc však měla háček: aby se miliony barelů ropy mohly dostat na trh, je nutné vybudovat nový ropovod. Po zvažování trasy přes Írán do Perského zálivu, Rusko, Pákistán a dokonce Čínu, nakonec zvítězila 1760 kilometrů dlouhá trasa přes gruzínské hlavní město Tbilisi do tureckého přístavu Čejhan ve Středozemním moři.

Podle oficiálních prohlášení Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj je důvodem jejich podpory stavby ropovodu předpoklad, že prodej ropy pomůže Ázerbájdžánu bojovat s chudobou a nezaměstnaností. Ropovod sám pak má zajistit spolupráci států mimořádně nestabilního regionu.

Na stavbu ocelového potrubí za tři miliardy dolarů poslaly mezinárodní rozvojové banky 620 milionů dolarů. Vzhledem k tomu, že jsou podporované z rozpočtů jednotlivých zemí, na ropovod BTC přispěl každý z nás. Investice Světové banky a Evropské banky pro obnovu a rozvoj nejsou pouhými ekonomickými kalkuly. Obě instituce byly založeny s tzv. rozvojovým mandátem. Všechny projekty podpořené z jejich rozpočtů musejí splňovat přísná kritéria pro ochranu životního prostředí a musejí přispívat ke snižování chudoby a rozvoji příslušných oblastí. Lidé, kteří by projektem mohli být poškozeni, musejí být spravedlivě kompenzováni.

Ropa a politika

„Vývoz ropy z nás dělá chudáky, samozřejmě, že nám nepomáhá,“ říká netrpělivě jeden z mužů v čajovně u hlavní třídy města Ali Bajramli. Kolem plastikových stolků, v příjemném stínu vysokých platanů sedí osm představitelů místní inteligence. „Všechny peníze plynou do kapes prezidenta a jeho rodiny, obyčejní lidi z ropných milionů nikdy neuvidí ani dolar,“ rozčiluje se učitel, jeden z aksakalů, stařešinů.

„Prodej ropy je důležitý,“ odporuje veterán z války v Náhorním Karabachu, „až vyhrajeme volby, budeme ty peníze potřebovat. Budeme moci konečně začít dělat něco pro naše děti, postarat se o uprchlíky, stavět závody, aby měli lidé práci,“ mluví nadšeně asi čtyřicetiletý představitel opoziční strany Musavat. Hovor se od ropovodů poměrně rychle stáčí k politice.

U kormidla státu stál donedávna Gejdar Alijev, bývalý generál KGB. Vládnul — s jediným přerušením — celých čtyřicet let, nejdříve jako šéf komunistické strany, později jako prezident. „Režim, který vybudoval Alijev, lze označit jako stalinismus zbavený bolševické ideologie,“ tvrdí bývalý prezident Ajaz Mutalibov, žijící v exilu v Moskvě. „Mocní tohoto světa viděli v naší zemi především ropu. Neviděli disidenty, které Alijev posílal do vězení, demonstranty, které policie bila. Diktátor Alijev nutil Západ investovat do naší ekonomiky, zatímco koketoval s Moskvou. Moskvu zase přiměl k ústupkům, když jí pohrozil, že se od ní zcela odvrátí.“

Plány Gejdara Alijeva kandidovat potřetí za prezidenta ve věku osmdesáti let překazily vážné zdravotní problémy. Gejdar pak prezidentským dekretem jmenoval svého syna Ilchama premiérem a de facto z něj udělal svého následníka. Díky tomuto způsobu předání moci z otce na syna byl Ázerbájdžán nazván „první monarchií kaspického regionu“.

Lidé si přesto přáli změnu a doufali v demokratické prezidentské volby, které měly přijít na podzim 2003 (o volbách psala SG 11/2003). Alijevská mašinerie však nechtěla nic riskovat. Volbám předcházelo systematické zastrašování a vyhrožování. Státní zaměstnanci byli povinni k volbám za Ilchama přivést rodinné příslušníky, ředitelé škol všechny studenty. Ve volebních urnách končily desetitisíce falešných hlasů, protokoly z volebních místností byly sepisovány podle pokynů „shora“, nikoliv podle skutečných výsledků voleb. Ilcham tak získal asi 80 procent hlasů proti 11 procentům nejsilnějšího opozičního kandidáta Isy Gambara.

Podvedení lidé

Na prašné křižovatce na kraji vesnice začíná být rušno. Kolem lavičky pod obrovským platanem, mezi zavlažovacím kanálem a vesnicí, se scházejí sedláci. „Byli jsme podvedeni,“ říká jeden ze stařešinů v černých oblecích a bílých košilích. „Někteří z nás nedostali správně zaplaceno za to, že přes jejich pole povede ropovod.“ Muž ukazuje smlouvu na tříletý pronájem části svého pole. „Co bude pak? Vždyť ten ropovod tu bude čtyřicet let.“

„Starosta převedl všechnu obecní půdu na své příbuzné těsně před tím, než se vyplácely kompenzace za poškození půdy stavbou ropovodu,“ říká stařešina vesnice Dalilar v Šemkirském kraji západního Ázerbájdžánu. „Obec tak nedostala vůbec nic.“ Učitel ze sousední vsi obraz doplňuje: „U nás se stalo dokonce to, že starosta zfalšoval zápisy v pozemkových knihách a převedl na své příbuzné i část soukromé půdy. Mí sousedé se obraceli na různá ministerstva, ale nikdo jim nepomohl. Obraceli se i na BP, ale podle těch je všechno v pořádku. Teď už mají lidé strach. Není místa, kde by se dovolali spravedlnosti, ale vědí, že budou-li křičet, může být ještě hůř.“

Loni v dubnu označil Ilcham Alijev každého, kdo je proti stavbě ropovodu BTC, za nepřítele státu, možná dokonce agenta ve službách Arménů. Nařknutí ze spolupráce s Arménií, jež je s Ázerbájdžánem už deset let ve válečném stavu, je stejné jako podezření z velezrady. Alijevův projev vyvolal vlnu násilností proti nevládním organizacím a především strach.

„Vývoz ropy a ázerbájdžánská diktatura jsou úzce propojeny. Totalita bez ropných příjmů by nemohla existovat. Západ se bojí, že odstraněním diktátorského režimu by se situace v zemi mohla natolik destabilizovat, že by to ohrozilo vývoz ropy. Takže jsou mnohé státy ochotny přehlédnout nejen politické vězně, manipulaci a zastrašování, ale i falšování volebních výsledků,“ říká Zardušt Alizade. „Ani opozice si nemůže dovolit změnit státní ropnou strategii. Každý ví, že bychom měli znovu spustit naše přepracovací závody a vybudovat nový průmysl. Pro Západ a USA je ale výhodnější, pokud naši ropu prodáváme.“

Korupce a chudoba

Vládní zdroje uvádějí, že mezi zeměmi Společenství nezávislých států je Ázerbájdžán výší zahraničních investic na první místě. Bohatství Alijevova klanu tím ostřeji kontrastuje s bídou většiny obyvatel.

V Ázerbájdžánu není hlad. Podnebí, kde je možné sklízet úrodu až třikrát do roka, zachraňuje Kavkaz už od zhroucení socialistického tábora. To ovšem neznamená, že by v zemi nebyla chudoba. Podle statistik mezinárodních organizací žije každý druhý obyvatel pod hranicí bídy, tedy s jedním dolarem na den. Tři čtvrtiny lidí jsou bez práce, ve venkovských oblastech je možné se setkat s lidmi, kteří neumějí číst a psát. Ze země přitom vyjíždějí každý den dlouhé vlaky s cisternami plnými ropy směr Západ.

Honosné sídlo Státní ropné společnosti stojí mezi Přímořským bulvárem a panelákem budovy Prezidentského aparátu. „Právě tady je centrum korupce v Ázerbájdžánu,“ říká Mirvari Gahramanli, předsedkyně Výboru na ochranu práv dělníků v ropném průmyslu. „Většina státních příjmů pochází z ropy, miliony procházejí tudy. Společnost je kontrolována přímo rodinou prezidenta.“

Mirvari je bývalou vysokou úřednicí Státní ropné společnosti, dnes řídí jedinou nezávislou odborovou organizaci v zemi a je na seznamu nepřátel státu. Za své výroky byla několikrát fyzicky napadena, dvakrát pobyla ve vězení a je sledována státní policií. „Bohužel,“ říká Mirvari, „investice západních firem tento režim podporují. Do totálně zkorumpovaného prostředí nemůžete pustit peníze a věřit, že pomohou snižovat chudobu.“

„Každý vysoký úředník Státní ropné společnosti má založeno několik firem, kterým zadává zakázky nebo přes něž prodává ropu. Míra rozkrádání státního majetku je obrovská. Hradí se faktury za neprovedenou práci, vyplácejí se fiktivní mzdy stovkám ne-existujících dělníků. Jen případy, které se nám podařilo zdokumentovat, dosahují desítek milionů dolarů,“ říká bývalý šéf jedné z poboček ropné společnosti, Vidadi Radžabov. „Nakradené peníze postupují směrem nahoru: mistr předává část peněz šéfovi oddělení, ten řediteli pobočky. Na špičce pyramidy stojí ředitel Státní ropné společnosti, nad ním prezidentský aparát.“

Ačkoliv Výbor na ochranu dělníků upozornil na korupční praktiky Světovou banku i Evropskou banku pro obnovu a rozvoj ještě před tím, než bylo rozhodnuto o investici do ropovodu BTC, odpověď dodnes nepřišla. „Vnitřní směrnice bankám zakazují spolupracovat s firmami a vládami, které se podílejí na korupci,“ říká Mirvari. „BTC je však především politický projekt, a proto jdou všechny zásady stranou.“

Za peníze rozvojových bank

Světová banka a Evropská banka pro obnovu a rozvoj, jedny z nejvýznamnějších finančních institucí světa, sledovaly přípravu ropovodu BTC několik let, a až v létě 2003 rozhodly o poskytnutí půjček. Světová banka prohlašuje, že ropovod se staví podle „nejvyšších mezinárodních standardů“. Přitom jen na turecké sekci BTC došlo k porušení jejích směrnic ve 173 bodech.

Nejnovější skandál se rozhořel v únoru poté, co americký časopis Sunday Times upozornil na ošizení materiálu, které řádově zvýšilo riziko ekologické katastrofy. Zjistilo se, že ochranná vrstva ropovodu, která jej má chránit před korozí a úniky ropy, je prakticky nefunkční. V té chvíli však již bylo asi 15 tisíc částí potrubí zakopáno. Náklady na opravu izolací by si vyžádaly jen na ázerbájdžánské a gruzínské sekci asi půl miliardy liber.

„Než se objevila ropa, byly největším bohatstvím Ázerbájdžánu ryby,“ říká hydrobiolog Ildirim Ahmadov. „Svého času jsme byli největším vývozcem kaviáru. Teď je moře znečištěné, ryby vymírají, během posledních deseti let se lesnatost země snížila z dvanácti na pouhých sedm procent. Měli bychom se snažit zachránit to bohatství, které nám dal Bůh. Ropovod BTC kříží deset řek, z toho dvakrát Kuru, a překračuje dalších padesát říček a občasných toků. Z hlediska vody je ten projekt nebezpečný. Uvědomme si, že více než polovina obyvatel Ázerbájdžánu žije z Kury. Buď její vodu přímo pijí, nebo ji používají na zavlažování polí či v ní loví ryby.“

Obavy se zdaleka netýkají jen Ázerbájdžánu. V Gruzii je s nej-většími obavami spojen přechod ropovodu přes národní park Bojžomi — Karagauli, který je jedním z nejkouzelnějších míst Kavkazu. Pramení zde také vyhlášená minerální voda, jejíž vývoz tvoří podstatnou část státního příjmu. Protože na několika místech oblasti Boržomi dochází k masivním sesuvům půdy, je proložení ropovodu vysoce riskantní. Mezinárodní organizace WWF označila stavbu za „časovanou bombu, která může spustit nebývalou ekologickou katastrofu“.

Nejpřísnější mezinárodní standardy

Představitelé Světové banky ujistili na únorovém ceremoniálu v Baku veřejnost, že ropovod BTC pomůže Ázerbájdžánu, Gruzii a Turecku bojovat s chudobou, upevnit ekonomiku, mezinárodní spolupráci a úroveň demokracie. Ceremoniálu v Paláci republiky se účastnily politické i ekonomické špičky všech tří zemí i nejvyšší představitelé konsorcia BTC. Na slavnosti byly definitivně potvrzeny dohody o financování nejdražšího ropovodu světa mezinárodními rozvojovými bankami, vládními agenturami i soukromými investory. Balík obsahoval 208 dokumentů s více než sedmnácti tisíci podpisy ze 78 různých institucí.

Na konci loňského roku provedl již zmíněný Výbor na ochranu práv dělníků ropného průmyslu rozsáhlý monitoring situace podél ázerbájdžánské části BTC. Závěry průzkumu by měly světové finančníky šokovat.

Zaměstnanci BP a jejích subdodavatelů na stavbě ropovodu jsou rozděleni do čtyř skupin podle původu. V první skupině jsou obyvatelé západní Evropy, ve druhé Východoevropané, ve třetí obyvatelé zemí třetího světa a ve čtvrté Ázerbájdžánci. Příslušníci první skupiny vydělávají minimálně deset tisíc dolarů měsíčně, Ázerbájdžánci vydělají nejvýše osm set. Je také obvyklé, že místní pracovníci dostávají jiné jídlo než cizinci.

Jakoby na potvrzení těchto slov začaly v březnu stávkovat čtyři stovky dělníků v pracovním táboře u města Kurdamir. Požadovali zvýšení platů a zlepšení pracovních podmínek. K podobné situaci došlo o několik měsíců dříve i v Gruzii. Dělníci tam nedostali kopie pracovních smluv, jejich reálná mzda dosahovala jen zlomků původně dohodnuté částky. „Dělníci pracují 12 hodin denně, sedm dní v týdnu, a to za minimální plat. To, že nemají kopii pracovní smlouvy, umožňuje konsorciu BTC dělníky kdykoliv vyhodit z práce bez jakékoliv kompenzace,“ uváděla právnička tamní organizace Green Alternative, Keti Gudžajradze.

„Viděli jsme lidi, kteří podepsali smlouvy o pronájmu pozemků, ačkoliv neuměli číst,“ shrnuje výsledky svého průzkumu Mirvari. „Někteří lidé byli donuceni k podpisům násilím nebo jim jejich pole někdo ukradl zfalšováním pozemkových knih. Drtivá většina zemědělců nedostala správné odškodnění za znehodnocení pole a úrody. Velmi rozšířené bylo také úplatkářství.“ Podle Výboru by měl být celý proces kompenzací znovu prověřen případ po případu a nespravedlnosti napraveny. „Lidé jsou zastrašováni a bojí se o těch problémech mluvit, to ale neznamená, že by je Světová banka mohla přehlížet,“ dodává Mirvari.

Podle vlastních průzkumů Světové banky je vztah mezi množstvím exportované ropy a úrovní demokracie v té které zemi spíše nepřímo úměrný. Pouze pět z osmadvaceti zemí, které patří ke světové špičce exportérů ropy, je možné označit za politicky otevřené. Všechny patří k zemím Západu. V dalších pěti arabských státech platí právo a zákony. Zbylých osmnáct zemí trpí korupcí, bezprávím a pošlapáváním lidských práv. Ropovod BTC byl zpočátku vnímán jako projekt, který může tuto smutnou statistiku prolomit a přinést prosperitu zchudlému Kavkazu. S tím, jak se ocelové potrubí přibližuje tureckému Čejhanu, začíná být zřejmé, že nedemokratická země se prostým proložením potrubí nezmění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.