České environmentální hnutí: od utopie k formuláři

25. prosince 2009 /
foto: archiv F

„Dřív to byla taková zvědavá opice, která se bez zábran pouštěla do kdejaké kauzy. Dnes je to spíš rozvážná kočkovitá šelma: sleduje, vyčkává a pak v pravou chvíli vyskočí s podnětným návrhem,“ tak nedávno charakterizoval vývoj Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký. Jiný by mohl namítnout něco o hlídacím psu, který se proměnil v pokojového mazlíčka. Dejme však prostor jednomu výzkumu, který se snažil podchytit vývoj zdejšího ekologického hnutí.

Podíváme-li se na dvě dekády vývoje nejvýznamnějších environmentálních hnutí u nás (Hnutí DUHA, Děti Země, Greenpeace, Nesehnutí), zarazí nás především podobnost trajektorie jejich osudů. Ačkoliv se v době vzniku podstatným způsobem odlišovaly počtem členů a příznivců, velikostí rozpočtu i mírou radikality, skončily nakonec bez výjimky na stejné cestě směřující od více či méně důsledného ekologického aktivismu k smířlivé lobbisticko-agenturní profesionalizaci.

K přiblížení základních křižovatek vývoje všech nám proto postačí podrobná analýza jediného z nich — Hnutí DUHA. Za prvé: posun v názorech i činech jeho představitelů je ze všech čtyř uvedených hnutí nejvýraznější, protože svoji činnost zahajovalo jako hnutí (z hlediska prostředků i cílů) nejradikálnější. Za druhé: svým záběrem i vlivem je dnes mezi všemi environmentálními hnutími v českých zemích organizací nejsilnější. Jaké tedy bylo a jaké je Hnutí DUHA?

Čtyři textové výlety

Naši cestu začněme pohledem do čtyř textů, kterými se Hnutí DUHA snažilo představit veřejnosti. První pochází z března 1993: „Hnutí DUHA vzniklo v Brně roku 1989. Je to sdružení převážně mladých lidí, které spojuje názor, že civilizace se rozvíjí neúnosným způsobem. Příčinu současné globální krize vidíme ve filozofii neomezeného ekonomického růstu, upachtěné honbě za stále větší spotřebou a v centralizaci společnosti… Nevěříme ve schopnost politických stran překonat dnešní krizi. Řešením je podle nás rozdrobování moci i výroby…“

O šest let později se dikce sebeprezentačního dokumentu hnutí (následující ukázky pocházejí z výročních zpráv) částečně proměňuje: „Svou činností se Hnutí DUHA zasazuje za účinná a realistická opatření, jež umožní omezit znečištění a produkci odpadů, chránit biologickou rozmanitost, zachovat krajinný ráz, snížit znečištění ovzduší, potravin i vody toxickými látkami a bránit nebezpečným změnám klimatu. Prosazuje zároveň systémová opatření, jako je reforma poplatků z těžby nerostů, obalový zákon či liberalizace trhu s elektřinou, a zároveň se zabývá jednotlivými kontroverzními záměry…“

Zmírňování požadavků i prostředků dále pokročí v roce 2001: „Hnutí DUHA je přesvědčeno, že česká veřejnost může mít zdravější a čistější prostředí, stejně jako naši evropští sousedé. Navrhuje proto řešení ekologických problémů, jež přinesou konkrétní prospěch každému.“

Text z roku 2008 je předešlému svým charakterem velmi podobný: „Hnutí DUHA s úspěchem prosazuje ekologická řešení, která zajistí zdravé a čisté prostředí pro život každého z nás. Navrhujeme konkrétní opatření, jež sníží znečištění vzduchu a vody, pomohou omezit množství odpadu, chránit krajinu nebo zbavit potraviny toxických látek. Naše práce zahrnuje jednání s úřady a politiky, návrhy zákonů, kontrolu průmyslových firem, pomoc lidem, rady domácnostem a vzdělávání, výzkum, informování novinářů i spolupráci s obcemi.“

Kdy a proč se hnutí, které usilovalo o zásadní proměnu společnosti i stávajícího ekonomického systému, a které považovalo politické strany za brzdu prospěšných změn, proměnilo v úspěšnou lobbistickou organizaci, která ve spolupráci s úřady a politiky „bojuje za zdravé a čisté prostředí pro život každého z nás“?

Nejprve se však musíme vypořádat s námitkou, zda nezůstalo Hnutí DUHA stejné, ale pouze z marketingově-propagačních důvodů proměnilo své texty.

Od přímé akce k marketingu

Nejdříve se podívejme na výzkum vnímání vývoje Hnutí DUHA jeho dlouhodobými členy, tedy těmi, kteří v něm strávili alespoň rok v průběhu devadesátých let a zároveň alespoň rok v průběhu dalšího desetiletí. Takových členů jsem našel více než dvacet.

S jednou výjimkou všichni uvádějí, že aktivismus (tedy poměr aktivistů a placených zaměstnanců) jejich organizace v čase klesal, a to mírněji v letech 1989—1999 a intenzivněji v letech 2000—2008, zatímco počet placených zaměstnanců rostl, a to přibližně stejným (velmi vysokým) tempem v prvním i druhém desetiletí.

Ještě jednoznačněji vidí vývoj v počtu organizovaných přímých akcí. Všichni konstatují, že jejich počet v prvním desetiletí Duhy velmi mírně klesal (se dvěma výraznými výkyvy v roce 1997 a 1999), zatímco v desetiletí druhém došlo k razantnímu poklesu s výjimkou roku 2003. Až na dva dotázané se všichni shodují také na tom, že během obou dekád významně narůstaly aktivity směřující dovnitř organizace (včetně administrativní práce). Všichni se zároveň domnívají, že v obou desetiletích docházelo k postupnému nárůstu odborného lobbingu a vzdělávacích akcí.

Naprostá shoda také panuje v názorech na kontinuálně rostoucí finanční sílu organizace i na vývoj radikality cílů — ta podle jejich mínění v obou desetiletích významně klesá.

Co se týká vývoje demokratičnosti hnutí, podle dominující skupiny se mírně snižovala v letech 1989—1999 a prudce rostla v letech 2000—2008. Podle čtyř dotázaných naopak v první dekádě mírně rostla a v následující razantně poklesla.

S jedinou výjimkou se pak všichni respondenti shodli, že se vztah jejich organizace ke státní moci zlepšoval jak v minulém (mírněji, s jedním výrazným výkyvem), tak v tomto (silněji, bez výkyvů) desetiletí. Podle všech pak v průběhu obou desetiletí narůstal počet akcí koordinovaných s jednotlivými „vrstvami“ státní správy.

Rozhovory s „doplňkovou“ skupinou členů Hnutí DUHA dojem z výše uvedeného jen potvrzují. Lidé, kteří zde zastávali po dobu více než dvou let významné postavení (jako příklad uveďme Jaromíra Bláhu, Petra Jelínka, Kateřinu Kotáskovou, Jakuba Patočku, Petra Machálka či Milana Štefance), dosvědčují úbytek radikality, výrazný nárůst počtu profesionálních zaměstnanců i aktivit směrem dovnitř hnutí, výrazný úbytek přímých akcí a stále užší kooperaci se státní mocí.

Duhové vnitro jako poslední argument

Ovšem ani tyto argumenty nejsou dostačující. Proto ještě nahlédněmedo interních materiálů hnutí, jako například Duhového vnitra (časopis pro zaměstnance a dobrovolníky) či zápisů z jednání vedení organizace. Například zjistíme, že proměna radikality cílů i prostředků proběhla ještě razantněji, než jak naznačuje úvod článku. Zatímco v roce 1992 a 1993 se v Duhovém vnitru objevují texty, ze kterých jasně vyplývá, že členové hnutí provozovali takzvaný billboardový banditismus (noční přelepování reklamních billboardů) nebo že se v boji proti dostavbě JE Temelín využívaly i noční návštěvy staveniště, během kterých se kvůli zdržení výstavby přemisťoval stavební materiál. Od roku 1995/1996 už odkazy na tento typ akcí nenajdeme. Změna se týká také počtu nenásilných a majetek nepoškozujících přímých akcí, přičemž podle interních záznamů hnutí neklesá v čase pouze jejich počet, ale také množství zúčastněných aktivistů. Trend, který lze vystopovat minimálně od roku 1997/1998, se dále výrazně prohlubuje po roce 2001/2002.

Ovšem pozor, změna se netýká pouze radikality prostředků. Předpokladem všech diskusí o směřování Hnutí DUHA, které můžeme v letech 1993—1998 nalézt na stránkách Duhového vnitra, je neudržitelnost současného společenského systému a nutnost razantních politických i ekonomických změn. To se po roce 1998 a ještě více po roce 2001 mění. Texty s ambicí na změnu světa postupně vystřídají materiály diskutující možnosti změny jednotlivých zákonů a úpravu parametrů jinak nezpochybňovaného systému.

Příliš pestří zelení, příliš otevřená společnost

Připustíme-li skutečnost, že Hnutí DUHA, stejně jako ostatní environmentální organizace, prošlo významnou proměnou směrem k menší radikalitě cílů i prostředků a zároveň k vyšší míře agenturní práce a profesionality, můžeme se vrátit k otázce, proč se tak stalo. Jak je možné, že ačkoliv jsou někteří ze současných významných členů (Jaromír Bláha, Vojtěch Kotecký, Petr Machálek) ve svých postojích stejně radikální jako jejich předchůdci před patnácti či devíti lety, je atmosféra uvnitř hnutí i jeho každodenní život jiný? Odpověď je nutné rozdělit nejméně do tří rovin.

Dva významní autoři zabývající se vývojem zeleného hnutí — Andrew Dobson a Mario Diani — se domnívají, že radikální hnutí může svoji radikalitu udržet pouze v případě, že jeho členové sdílejí jak základní ideové představy o fungování světa, tak i způsob, jakým o nich uvažují. V tomto smyslu nejde podle Dobsona a Dianiho v sociálním hnutí pouze o stejné názory, ale také o podobnou mentalitu. A zde naráží Hnutí DUHA (spolu s dalšími zelenými hnutími u nás) na zásadní problém. Jak vyplývá z další části již zmiňovaného výzkumu, míra individualizace ekoaktivistů je mimořádně vysoká. Na rozdíl od radikálně komunistických a neonacistických skupin i na rozdíl od náboženských hnutí nepoužívají příslušníci Hnutí DUHA k vyjádření charakteristiky vlastní osobnosti žádné napříč hnutím shodné symboly, nečtou stejné knihy a jako zásadní autoritu nevnímají stejné osoby. Významným způsobem se realizují i mimo hnutí.

Ačkoliv tedy Duha působí v roce 1991—1994 dojmem myšlenkově a mentálně kompaktní a zároveň radikální organizace, bylo pouze otázkou času, kdy se v prostředí vysoce individualizovaných aktivistů myšlenková shoda vytratí. Z pestrého materiálu environmentálních aktivistů se silné, jednotné a razantní hnutí vytvořit jednoduše nedá.

Ovšem nejde pouze o míru individualizace a pestrosti. Většinu členů Hnutí DUHA tvořili a tvoří vysokoškolsky nebo středoškolsky vzdělaní lidé širokého rozhledu. Pro tuto skupinu se od druhé poloviny 90. let ve stále větší míře otevírají alternativní možnosti osobní realizace, počínaje zahraničním studijním pobytem a konče politickou kariérou. V takovém prostředí bude zákonitě počet ochotných aktivistů ubývat, protože kariéra zeleného aktivisty je jen jednou z desítek různých možností sebeuplatnění.

Cesta k ústupnému myšlení

Dalším významným faktorem působícím na snížení míry radikality Hnutí DUHA je proměna zdejší politické situace v letech 1996/1997. V letech 1992—1996/1997 měla rozhodující politickou moc Klausova extrémně antiekologická ODS, takže na spolupráci se státem mohla většina zelených organizací zapomenout. Konfrontace dojde tak daleko, že se Hnutí DUHA spolu s dalšími ekonevládkami objeví na seznamu extremistických skupin. To posiluje protikonformní tendence Duhy i ochotu využívat v ochraně životního prostředí spíše přímé akce než lobbing. Klausova ODS však ustupuje do pozadí a další vlády se k její a priori protiekologické politice už nevracejí. Pro Hnutí DUHA se tak výrazně mění smysl politického lobbování.

K dalšímu posunu k lobbingu dojde s nástupem Špidlovy vlády a s úspěchem Strany zelených v parlamentních volbách. Duze se postupně otevřela šance nejen zákony připomínkovat a kritizovat, ale také je tvořit. Cena se na první pohled zdála relativně nízká. Jenže zatímco cestu ke konformním postojům lemují zisky v podobě lepších „propřírodních“ zákonů, finančně silnějšího hnutí a široké společenské přijatelnosti, cesta zpátky se po určité době uzavírá. Paradoxně se tak na oslabení českých radikálních zelených nepodílel ani tak Václav Klaus (i když o to jistě usiloval), jako spíš Vladimír Špidla a Martin Bursík. Ti totiž značnou část zelených prostřednictvím nabízené spolupráce se státní mocí domestikovali. V článcích Vojtěcha Koteckého a ještě daleko více v textech Martina Andera je to rozhodně znát.

Ecce Jakub Patočka

Jako poslední příčinu oslabení radikálních postojů uvnitř Hnutí DUHA vidím jeho dlouholetého předsedu Jakuba Patočku. To se na první pohled může zdát absurdní. Radikální texty z prvních let hnutí jsou především jeho dílem a neoddiskutovatelný je i jeho podíl na radikalitě velkých akcí občanské neposlušnosti. Jakým způsobem by mohl člověk, který stál v čele Duhy v době, kdy byla aktivisticky nejsilnější a názorově nejradikálnější, zodpovídat za její současné konformní a často až agenturní postoje? Odpověď je poměrně jednoduchá. Hierarchická struktura řízení Duhy, která se definitivně prosadila v roce 1993 a která rok od roku mírně snižovala míru demokracie uvnitř hnutí, umožňuje tehdejší Radě ostrakizovat všechny, jejichž kritika překročí Radou stanovené mantinely. Významnější diskuse o směřování hnutí tak od roku 1994/1995 pravidelně končily odchodem Patočkových oponentů z hnutí — namátkou uveďme Roberta Lažu či Jana Piňose. Takže když se v brněnské pobočce objevilo silné radikální a aktivistické křídlo, které ovšem tehdejší mocenskou strukturu Duhy kritizovalo, zákonitě muselo dojít ke konfliktu, který skončil odchodem většiny aktivistů do nově vznikajícího Nesehnutí. Duha si tak sice na krátký čas uchovala jednotnou názorovou platformu, ovšem právě bez onoho důležitého alternativně aktivistického křídla. Snaha o mocenské krytí názorové jednoty hnutí byla i v tomto případě krátkozraká (protože již zmiňovaná silná individualizace členů dlouhodobému mocenskému ovládání hnutí brání), a dnešní podoba Duhy je jedním z jejích důsledků.

Ovšem podíl Jakuba Patočky na současné konformnosti Hnutí DUHA má ještě jeden rozměr. Patočka totiž častým využíváním morální argumentace k odsouzení svých oponentů dosáhl u mnoha členů Duhy postoje, který odsuzuje morální argumentaci jako takovou. Vždy, když sleduji odpor Vojtěcha Koteckého vůči morální argumentaci, vzpomenu si na její podobu v textech Jakuba Patočky či Jana Beránka z let devadesátých. A i když s Vojtěchem i nadále nesouhlasím, jeho postoj chápu. Je smutným pozůstatkem doby, ve které diskusi nad ideovými základy hnutí či spornými metodami vedení pravidelně nahrazovalo morální odsouzení kritiků a pohoršení nad jejich nečistými úmysly. Ovšem bez kriticky morálního postoje můžeme proti současné podobě moderní společnosti argumentovat jen stěží.

Živé hnutí?

Podíváme-li se na širší výzkum, zahrnující kromě Hnutí DUHA také Nesehnutí a vybrané členy Dětí Země a Greenpeace, zjistíme, že posunu od aktivistických začátků k agenturní profesionalizaci se nevyhnul nikdo. U Nesehnutí vzniká tlak na profesionalizaci později, Děti Země nikdy neusilovaly o radikální proměnu společnosti, Greenpeace byli ve svém vývoji značně ovlivňováni ze zahraničí. To však nic nemění na skutečnosti, že živé společenské hnutí zeleného typu už v České republice neexistuje. Podle mého názoru je to škoda.

Autor pracuje na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně.
V Hnutí DUHA působil mezi lety 1992—1996.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.