Co o Zemi vlastně víme

16. dubna 2015 /
foto: Varanos

Jaká je naše Země? Matka, nebo macecha? Nekonečně odolná, nebo nadmíru křehká? Co o ní víme jistě? Vydrží naše cílené zásahy do metabolismu? A co na to James Lovelock se svou Gaiou?

Před pár lety jsem na stránkách Sedmé generace podělila o zážitek z přímého setkání s uměleckým pokusem sepsat nově mýtus o stvoření Země a života v souladu s aktuálními vědeckými poznatky. Mýtus, s nímž budeme moci rezonovat (Věda, kosmologie a naše budoucnost, 5/2010). Vypadá to, že tento cíl si vytklo v poslední době také více autorů z řad vědců, byť ne tolik umělecky zaměřených. Populárně vědeckými autobiografiemi planety Země se to v zahraničí docela hemží. Překlad jedné z nich s příznačným názvem Příběh Země se v tomto roce objeví i na našich knižních pultech. Z dalších jmenujme například Revoluce, které měnily svět (2011) Tima Lentona a Andrewa Watsona, přímých pokračovatelů Jamese Lovelocka, Čtení kamenů (2005) inspirativní americké geoložky Marcie Bjornerudové, fyzikálně zaměřenou Země jako kolébka života (2013) či přírodní historii planety Zde na Zemi (2011) známého biologa a ochranáře Tima Flanneryho.

Ve všech knihách nalezneme nejen znepokojení nad současnou globální změnou způsobenou člověkem, ale i přesvědčení, že jeden z možných klíčů k otázce, jak zachovat planetu obyvatelnou, leží v její minulosti. Takže teď trocha výkladu na téma „Co víme o Zemi jistě“.

Prastará komplexní koevoluce

Za prvé: už není nejmladší. Možná se vám to bude zdát banální, ale odhady stáří naší planety se ještě v předminulém století pohybovaly v řádech tisíců let (podle biblických počtů) nebo desítek milionů let (například podle výpočtu Darwina a lorda Kelvina). Vědomí čtyřmiliardového nepřetržitého vývoje planety působí ve srovnání s délkou lidského života, ba co víc — s trváním lidského rodu ― víc než majestátně. Něco, co vznikalo takto napředstavitelně dlouho, přece „ví“ mnohem lépe než my, jak to tu chodí, a patrně to nepůjde jen tak zničit. Na druhou stranu, má-li planeta už své nejsvěžejší období za sebou, může být na stará kolena unavenější a zranitelnější.

Za druhé: zemský systém ― skály, oceány, vzduch a živáčkové ― jsou komplexně propojeny. Prohlášení, že zemský systém se chová jako jeden jediný seberegulující systém zahrnující fyzikální, chemickou a biologickou složku včetně té lidské, podepsalo v Amsterdamu v roce 2001 mnoho vědců z různých oborů přítomných na konferenci o globální změně. Ať tak učinili s větší či menší mírou ne/vole, tento akt je považován za de facto vědecké přijetí slabé formy Lovelockovy teorie Gaia.

Za třetí: živé měnilo a nadále mění zemský povrch. Koevoluce čili společný vývoj Země a života je dokonce prezentována jako nové geologické paradigma. Hurá! Volám. Možná si řeknete: Cože? To je přece jasná věc. Dosud ale platilo, že organismy se přizpůsobují prostředí, které se mění čistě geologickými procesy nebo zásahy z vesmíru. Aktivní role organismů byla tabu či záležitost nepřijaté části teorie Gaia. Lovelock k tomu podotýká: „Ještě donedávna jsme si mysleli a do určité míry stále myslíme, že naše planeta je kamenná koule obalená tenkou vrstvou vzduchu a vody, s všudypřítomným životem jako něčím odděleným.“

Pohostinnost s ručením omezeným

Za čtvrté: archivem historie Země jsou horniny, proto vzhůru ke čtení kamenů. Za páté: v průběhu geologického času se tvář Země mnohokrát změnila, a přesto byla jako celek pozoruhodně pohostinným místem. Stabilitu udržuje efektivní recyklace prvků, dobře namíchaná atmosféra, hydrosféra a rozmanitá celoplanetární biosféra s mnoha interagujícími vrstvami. Pro recyklaci prvků (neboli jejich cykly) jsou zcela zásadní procesy zprostředkované mikroorganismy. Pracují na zvětrávání či rozkládání, ale také třeba na tvorbě dešťových mraků. Pro podrobnější pochopení změn zemského systému jsou nezbytné dlouhodobé biogeochemické záznamy, ty je však těžké, ne-li nemožné získat.

Za šesté: víme, že za určitých vzácných okolností se Země může stát velmi nestabilní, a přestože se planeta vždy z takovýchto zvratů zotavila, návrat „do pohody“ může trvat miliony let. Po těchto obdobích celosvětové nestability, obvykle spojených s hromadným vymíráním, následovaly exploze evolučních inovací. Přestává být zřetelné, zda tyto katastofy považovat za tragédie, které navíc mírně rozvracejí představu o pohostinné Gaii, nebo zda oceňovat jimi způsobené zásadní vývojové kroky. Například při otrávení biosféry kyslíkem před dvěmi miliardami let došlo k rozvoji eukaryotních forem života vedoucímu až k člověku. A přitom si bakterie, které nemohly kyslík ani cítit, našly mnoho pohodlných míst k životu.

foto: Martinak15

Současné lidmi způsobené změny v zemském systému ovšem podle Bjornerudové dokonce přesahují ty, které kdysi vedly k nejhorším geologickým katastrofám. „Nynější míra vymírání je patrně větší než největší vymírání v geologické historii. Změna chemického složení atmosféry je extrémní i na geologické poměry. Například nikdy nebylo tolik zemského povrchu změněno v nepropustný beton. Ne všechny změny lze a priori považovat za špatné. Nicméně nevíme, jak budou interagovat s dalšími změnami, jak přírodními, tak antropogenními,“ apeluje autorka. A tím se dostáváme k paradoxně nejdůležitějšímu poznání. Držte se.

Kdo to kdy pochopí?

Za sedmé (a toto není neděle): některé aspekty Země nepoznáme a nepochopíme nikdy. Například závěry z krátkodobých biogeochemických studií můžeme jen velmi omezeně využít pro předpovídání chování zemského systému. Data o dlouhodobých reakcích ovšem nemáme jak získat. Což je první rána do zad geoinženýrským pokusům. A druhá? Porozumění naší planetě v jakémkoliv historickém okamžiku je přinejlepším nekompletní a přinejhorším beznadějně ovlivněné naším vlastním sebe-obrazem. Je Země zcela srozumitelná, nebo nekonečně komplexní? Předpověditelná, nebo chaotická? Krásná, nebo odporná? Odolná, nebo křehká? Odpovědi se mění v průběhu času a Bjornerudová ukazuje, jak byly v posledních třech stech letech ovlivněny politicko-společenským vývojem a úzce souvisely s tehdejšími vědeckými „pravdami“.

Nekonečná, chaotická a ohrožující Země počátku 18. století se postupně stala měřitelnou, strojovou a zkrocenou Zemí století devatenáctého. V době, kdy byla společnost fascinována bojem o přežití, věda tvrdila, že můžeme Zemi ochočit a stále zvyšovat zemědělské výnosy. Tato přitažlivá představa panovala i po většinu 20. století, poté se však Země začala jevit křehčí a konečnější, vyžadující péči. V druhé polovině 20. století se rozpadla iluze nevyčerpatelných zdrojů. Hojná a prostorná Země se najednou scvrkla, pohled na Zemi z vesmíru nás v tom jen utvrdil.

Bláhové šťourání

Nyní povstává nový vědecký obraz Země, ironií osudu se vracející k některým předvědeckým představám počátku 18. století. Země je znovu neměřitelná (nekonečná ve své komplexitě na mnoha úrovních), nepoznatelná (chaotická v matematickém slova smyslu) a nezlomná. Vytratila se i představa rovnováhy. „Příroda odráží součet bezpočetných událostí, ne nějakou skrytou harmonii. Věci se mohou dít rozdílně. Ekosystémy se stále mění, proměňují, rozplývají, rekombinují v nové formy,“ podotýká antropolog Paul Rabinow zabývající se biotechnologiemi.

Další ironie spočívá v tom, že věda a společnost si vyměnily role. Nynější pevně zakotvená konzumní kultura jedná, jako by planetu vlastnila, zatímco věda začíná chápat, že jsme planetu obsadili v podstatě před chvílí a pravděpodobně dočasně.

Proč ale trvalo tak dlouho znovuobjevit věci, které jsme věděli už tak dávno? Naučili jsme se vůbec něco nového? Marcia Bjornerudová si odpovídá. „Teprve začínáme chápat bohatost historie Země a otisk, který zanechala hluboko v našich genech. Přes všechen svůj potenciál se nám může vědomí stát osudným, pokud vytváří iluzi, že se nějakým způsobem vyvlékneme z pravidel platných v biosféře. Víra, že můžeme upravovat, co evoluce tvořila čtyři miliardy let ― a očekávat předpověditelné a kontrolovatelné výsledky ― je výrazem našeho mládí a ignorance. Bláhové šťourání v tak starodávných systémech je z naší strany hloupé, arogantní a nebezpečné.“

Hledat Achillovy paty Země

V tomto bodě se Bjornerudová naprosto shoduje s Jamesem Lovelockem, který se ve své nejnovější knize Bouřlivá jízda do budoucnosti (2014) také ostře vymezuje vůči geoinženýrství: „Při současném stavu znalostí o zemském systému a jeho klimatu bude každý pokus o geoinženýrství zaslepený. Neupravujeme totiž lidmi netknutý přírodní svět, ale svět, který jsme už částečně vyřadili z provozu, byť nevědomě. I kdybychom snížili emise CO2 a dalších skleníkových plynů na předprůmyslovou úroveň, nenastal by žádný rychlý návrat ke starému klimatu a k méně turbulentní Zemi, jak jsme ji znali dříve. Nemáme Zemi pod kontrolou a téměř určitě nejsme schopni ji upravovat podle našich přání. A předpokládám, že většina klimatických vědců si je vědoma nemožnosti jakéhokoliv takového úkolu.“ Přesto však Lovelock jinde uvádí: „Mírnější formy geoinženýrství mohou být naší nadějí, pouze pokud budou klimatické změny postupovat mnohem rychleji, než se předpokládá.“ Dokonce se obrací k intuitivnímu poznání. „Respektuji intuitivní přístup, což může být jediný způsob, jak dát smysl systému příliš komplexnímu pro racionální vysvětlení.“ Ve svých úvahách nicméně Lovelock zůstává uvězněn ve strojovém modu a přirovnává schopnost seberegulace zemského systému k modernímu letounu, který může letět a přistát sám, pokud je pilot indisponován. Nemáme ovšem podceňovat inteligenci autopilota.

A právě tato důvěra v odolnost Země či Gaii se v současných úvahách stává zaklínadlem. Trochu osaměle jej rozbíjí profesor vědy o Zemi Toby Tyrell, podle nějž žádný důkaz všemocného zemského termostatu nemáme po ruce. Zpětné vazby udržující příhodné podmínky na planetě nad sebou žádnou ochranitelskou Gaiu nemají. Musíme proto hledat Achillovy paty fungování zemského systému, který je zranitelnější, než bychom si mohli ― ovliněni gaianským modelem světa ― připustit. Poznání, jak Země funguje, je bez Gaii ještě složitější.

Autorka je doktorandkou na Katedře environmentálních studií FSS MU (a nepřekvapivě tráví noci s teorií Gaia).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.