Duch harémismu stále obchází českými zeměmi

27. dubna 2004 /
foto: Jiří Majer

Olga Sommerová (1949) po absolvování Filmové akademie múzických umění v Praze deset let točila dokumentární filmy pro kina, po Listopadu pak pro Českou televizi. Náměty pro své filmy čerpá především ze sociální oblasti a mezilidských vztahů. Později se do středu jejího zájmu dostávají významné události a osobnosti společenského a uměleckého života. V letech 1991 až 2002 vyučovala na pražské FAMU, od roku 1994 vedla katedru dokumentární tvorby. Natočila více než osmdesát dokumentárních filmů, za které získala řadu cen na domácích i zahraničních festivalech.

Jak jste se dostala k dokumentárnímu filmu?

Jako slepej k houslím. Kamarád, který se už na mě nemohl dívat, jak se chci upachtěně věnovat studiu psychologie, mi nakázal: půjdeš na FAMU studovat dokument! Tak jsem šla. Teprve později jsem pochopila, že nade mnou bděl anděl strážný a doprovodil mě ke štěstí. Byla to pro mě nejlepší možná alternativa životní cesty. Pár svých talentů jsem zúročila právě v dokumentárním filmu. Uměla jsem komunikovat, otevřít se, získat důvěru. Nebyly mi lhostejné útrpné osudy lidí.

A když jsem se naučila filmařinu, bavilo mě hrát si ve střižně se stavebním materiálem a postavit drama. Vždycky jsem byla tendenční, musela jsem říct, co si myslím. Objektivita pro mě bylo prázdné slovo, protože neexistuje, leda ve zprávách tiskových kanceláří.

Jste známá především jako autorka zpracovávající sociální témata. Zajímá vás také životní prostředí a ochrana přírody?

Lidé, kteří jsou předmětem sociálních témat, jsou na tom stejně jako příroda. Jsou obětí diskriminace nasyceného blahobytného člověka. Ničení životního prostředí a boj osvícených lidí proti němu sleduju jako občanka. Ve svých filmech se zabývám spíš těmi, kteří žijí takzvaně dobrovolně skromně. Zjevně ekologické téma se objevilo jen v několika mých filmech, v Konkursu na rok 2000 a ve filmech Mít nebo být? a Dva muži na Sibiři.

Čím jsem starší, tím jsem vnímavější k absurdnímu počínání lidstva, k rabování matičky Země kvůli pošetilému přesvědčení, že štěstí spočívá v majetku a moci. Jsem taky vnímavější k uměleckým zážitkům, které mi poskytuje příroda. Bůh je bezkonkurenčně nejgeniálnějším umělcem. Na to jsem ale přišla až poté, co jsem zběhala všechny možné evropské galerie, viděla stovky filmů a desítky divadelních představení. V kuchyni na lednici jsem si magnetem přilípla citát Jablonského: „Je jedna velká kniha bez omylu, bez vady, a ta velká svatá kniha slove kniha přírody.“ Dneska už jsem přesvědčená, že na počátku 21. století jdou spravedlivou cestou jedině lidé, kteří uchování životního prostředí staví nad jakékoliv osobní ambice a požitky.

Má podle vás tento v dobrém slova smyslu idealismus v dnešním vypočítavém, ekonomistickém světě šanci na úspěch? A pokud ano, kde byste tuto naději hledala?

Musíme věřit. Ne na úspěch, ale na to, že ustavičné rozleptávání debilního tažení za výkonem a prosperitou cestu do pekel zpomaluje a zpochybňuje, nastavuje jí zrcadlo. Po hodnotách, které jsou nakloněné životu, touží vždycky jenom menšina. Ale je to ta kvalitní menšina, je to elita, která je pro společnost nejdůležitější. A tahle opravdová elita může být zesměšňovaná a vysmívaná konzumní většinou, ale když má sílu a tah na bránu, je to ta kapka, která skálu proráží.

Při natáčení filmů se sociální tematikou se jistě musíte setkávat s řadou tragických osudů lidí, s jejich trápením. Jak se s tím vyrovnáváte?

Na začátku své dokumentaristické dráhy jsem plakala nebo nemohla spát. Ale většinou jsem se setkala s lidmi, kteří ze svého tragického osudu vyšli posíleni. Někdy jsem se snažila osobně pomoci, byly to takové záplatičky. Věděla jsem, že mi bylo dáno, abych o utrpení a nespravedlnosti přinášela zprávu svými filmy, a ne šla sloužit potřebným do sociálního ústavu. Na to nemám, tak se snažím aspoň pomáhat těm, kteří mi každou chvíli přijdou do cesty. Celý život mě trápí nespravedlnost, i když vím, že spočívá v základu lidského bytí, třeba jen v tom, jak vybaveni přijdeme na tento svět. Ale proti společenské nespravedlnosti je třeba bojovat a naštěstí existují lidé, kteří to umanutě dělají.

Který z těch desítek filmů, jež jste natočila, ve vás zanechal nejhlubší stopy?

Vždycky mě postrčilo dál setkání se skvělými lidmi, a bylo jedno, jestli jsou to slavné osobnosti nebo osobnosti zastrčené v malých vesničkách nebo ve čtyřech stěnách příbytku.

Musela jsem se takřka služebně vžívat do osudů svých hrdinů, poznávala jsem lidi, kteří byli jiní a jejich jinakost mě posouvala k toleranci. Poznala jsem lidi a prostředí, které bych bez své profese nikdy nepotkala. Bez nadsázky musím říct, že jsem se obohacovala a cítila se šťastná. Důležité pro mě bylo první setkání s vozíčkáři, s učitelkou vesnické jednotřídky Alžbětou, se ženami bojujícími proti rakovině, s feministkami vystupujícími proti nespravedlnosti patriarchátu, s šestnáctičlennou pěstounskou rodinou, jejíž hlava — matka — je dodnes mou drahou přítelkyní, se zlodějkou Máňou, s dětmi a vychovateli z Jedličkova ústavu, s volyňskými Čechy, s řádovými sestrami v klášteře sv. Karla Boromejského nebo se šestnácti politickými vězni padesátých let, se kterými jsem točila Ztracenou duši národa. Ze známých osobností na mě učinili největší dojem Olga a Václav Havlovi, Václav Malý, Anna Fárová, Ivan Klíma, Petra Procházková, Jaromír Štětina, Andrej Krob, Josef Kemr, Dagmar Hochová, Jan Ruml, Josef Kinský, Petr Lébl, Vlasta Chramostová, František Pavlíček, Jana Šilerová, Dana Němcová. Když jsem s nimi natáčela a poznávala je, byla jsem nadšená, že se takoví lidé v Čechách zrodili.

Přirovnala jste osudy hrdinů vašich filmů k údělu přírody vykořisťované člověkem. Na podobném přirovnání staví svůj obraz světa ekofeminismus. Jak se na něj díváte?

Musím říct, že jsem nikdy nečetla ekofeministický manifest. Ale ten pojem sám o sobě je logický. Nechci banálně přirovnávat ženu k přírodě, ale jestli něco v ženách dřímá, vědomě či podvědomě, je to respekt k životu. A to je dobyvačné povaze muže cizí. Chápu, že mužova zranitelnost, daná komplexy vyplývající z jeho zbytečnosti, ho nutí, aby se ukázal, aby přetrumfnul Pánaboha. Ale nikdy na něj nemůže mít, jenom se natřásá a přitom se zjevuje smrt a zmar.

Proč podle vás u nás zůstává feminismus stále nepochopený? Je to tím, že česká společnost je příliš konzervativní? Nebo tím, že snadno srozumitelné požadavky první vlny feminismu, jako volební a majetková práva nebo právo na vzdělání, jsou v dnešní české společnosti samozřejmostí, zatímco nepřijatelnost rigidního lpění na rodových stereotypech se obtížně vysvětluje?

Česká kotlina má svoje specifika, jak by řekli bratři Slováci. Taková neexistují ani na Východě, ani na Západě. Češi a Češky nejsou pokorní vůči Bohu ani vůči autoritám, jsou to smějící se bestie, kterým není nic svaté. Ačkoliv jsme demokratičtí plebejci, nejsme demokrati. Ani východní pokora, ani západní osvěta. Ani ryba, ani rak. Český chlapec není společenským tlakem nucen k zásadě, že ženy jsou mu na roveň postavené, česká holka žije v domnění, že by se před samečky znemožnila, kdyby chtěla být rovnoprávná. Duch harémismu stále obchází českými zeměmi. Feministka je nadávka, jak pro muže, tak bohužel i pro ženy. Česká společnost vůbec není konzervativní, je naopak liberální, ateistická, svobodomyslná. Ale v tomhle punktu se muži tváří, že je všechno v pořádku, zatímco ženy se tak tvářily donedávna. Zpozorovala jsem, že se situace přece jen začíná měnit. Myslím si, že ženy už mají dost věčného ponižování, ústrků a sloužení. Zatím to řeší jen při kávových dýcháncích s přítelkyněmi nebo tím, že se po patnácti, dvaceti letech manželství rozvedou, ale to není happyend. Smysl má skutečná emancipace žen, ale s ní musí jít ruku v ruce i emancipace mužů. Pět tisíc let patriarchátu učinilo své v hlavách lidí a celé jedno dvacáté století nestačilo na to, aby byla žena přijímána jako rovnocenná. A to nejenom muži, ale především sama sebou. Pokud ženy samy nebudou chtít být svobodné a rovnoprávné, muži jim sami o sobě svobodu a rovnost nedarují.

NoJin, Wikimedia Commons

Ve své knize O čem sní ženy popisujete nejen osudy svých hrdinek, ale i jejich matek. Jsou většinou upracované, málo sebevědomé. Změnil se osud žen od dob vašeho dětství? Je jejich „zápřah v rodině“ menší?

Česká žena je málo sebevědomá, to je známá věc. A to je podle mne jádro problému. Ale jak má být sebevědomá, když ji rodiče vychovávali jinak než syna, očekávali od ní druhořadou životní cestu? Když jí manžel určil podřadnou roli? Když ona sama přejala od své matky a babičky úlohu sloužit manželovi a dětem, sama být tou poslední, a kdyby náhodou chtěla něco pro sebe, musí mít zákonitě pocit viny? Některé mladé holky cestu svých babiček kopírují, jiné už za nic na světě nechtějí přijmout úděl druhého pohlaví. Myslím, že obě dostávají přes hubu; první žije v jedenadvacátém století ještě jako otrokyně, druhá nemá šanci přilákat samečka pro založení hnízda. Pak ještě existuje třetí, je to taková pohádková bytost, která má kliku, že potká emancipovaného nezamindrákovaného chlapíka, se kterým může žít ve svobodě a pravdě. Ten pojem „zápřah v rodině“ mě děsí, protože, jak známo, v českých zemích je devadesátiprocentní zaměstnanost žen. To, že se starost o domácnost a děti automaticky překlopí na zaměstnanou ženu, považuji za zločin proti lidskosti.

Ve své vlastní zpovědi popisujete, co ve vaší rodině nefungovalo a jak se snažíte chyby vašich rodičů neopakovat. Daří se vám to?

Jako mladá, svobodná holka jsem byla odbojná, nekonvenční a svobodomyslná. V okamžiku, kdy jsem se vdala a měla první dítě, začala jsem opakovat roli své matky — sloužit rodině, zapomínat na sebe. Proto jsem se musela vždycky pousmát, když mi moje studentky na FAMU tvrdily, že žádný feminismus nepotřebují, protože se cítí rovnoprávně. Říkala jsem jim, povíme si to za pár let, až se vdáte a narodí se vám dítě. Já se začala znovu emancipovat až po čtyřicítce, shodou okolností to bylo současně s revolucí.

Je vůbec možné zásadně změnit přístup k rodině, výchově dětí na základě racionálního pochopení chyb? Nezůstávají v nás zakořeněné stereotypy z dětství, které nevědomky předáváme dál?

Kolikrát jsem si říkala — tyhle svoje chyby už nikdy nebudu opakovat! A potom se tolikrát vynořily staré scénáře, staré reakce, to sebevražedné, co máme zakořeněné v sobě tak hluboko a tak odedávna, že s tím bojujeme celý život a často nezvítězíme. Jediné pozitivní na našich prohrách je to, že se poučíme. A když toho nejsme schopni, komu máme žalovat než sobě?

Mám spoustu přítelkyň, které se nemohly své vlastní matce svěřit, nedočkaly se od ní pomoci. A když měly pak svoje děti, nepřejaly matčin model, naopak se svým dětem otevřely v přátelském, solidárním vztahu. Mám mnohonásobnou zkušenost, že ženy mé generace se na rozdíl od svých matek začaly dětmi zabývat jako osobnostmi, se kterými je třeba vést dialog a naslouchat jim. Ne jim poroučet, ne jimi manipulovat jako nesvéprávnými bytostmi. Stereotypy opakují ti, kteří nemyslí a necítí.

Napsala jste, že ženy se k vyrovnanosti a sebevědomí dopracují až kolem čtyřicítky. Nemyslíte, že vy a vaše hrdinky jste v tomto směru spíše výjimky? Není to ve většině případů tak, že ženy postupně na pokus o znovuobjevování vlastní identity rezignují?

Ptáte se na rezignující ženy, ale já myslím, že spíš než ženy rezignují na svou autentickou identitu muži. Pro ně je pohodlné přejímat od předchozích generací vzorce patriarchálního chování, protože je to pro ně výhodné. Ženy si naopak postupně uvědomují absurditu svého podřadného postavení, protože si ho nezaslouží. Jsou empatické, milující, výkonné. A protože jsou otrokyně, diskriminované na všech frontách, začínají toužit po změně, vyvíjejí se jako všichni živočichové, kteří jsou nuceni přežít v těžkých podmínkách. Cítím, že české ženy už mají dost svého ponižujícího postavení, že si ho velmi dobře uvědomují, ale obávám se, že nebudou mít dost kuráže, aby proti němu v domácnosti i ve veřejném prostoru bojovaly. A to je mi líto, protože celý svět, který je vlastně světem mužů, je ochuzován o genialitu žen. Proto taky hyne.

Připravil Martin Ander Další 7.G rozhovory najdete tady.

Jeden komentář: “Duch harémismu stále obchází českými zeměmi”

  1. Robert, Prágl Stadt napsal:

    Dobrý den, pěknej článek. Opravdu bych byl nerad aby to co píši bylo bráno jako pokus o konfrontaci, spíš si přeji pochopit. Na základě svejch zkušeností z života tedy jako si troufám podotknout, že to byly vždy konkrétní ženy, které tolik moc dbaly na ekonomické zázemí- tedy opravdu nespatřuji honbu lidstva za „mamonem“ za mužskou věc(„jsem nucen se natřásat a prsit“). Peníze jsou dnes úspěch stejně jako moc, vlastně si myslím, že se to od sebe nedá oddělit- pokud tedy nejde o třebas cosi jako dělání v oboru zázraků atd. Peníze a moc jsou „sexy“- odznak vhodnosti k plození. Poslední slovo má vždy žena, si myslím, žena tedy volí. Vskutku tedy nechápu kecy o tom, že cosi je svět mužů- někdy si dokonce myslím, že je spíš světem žen :-), ale to je jen naokraj- prostě se domnívám, že je to svět obou verzí lidských bytostí. Co se na věc podívat tak, že dějiny byly sice popisovány samečkama, avšak samičky byly účastny tvorby naprosto stejnou mírou jako samečkové?

    K tomu co jsem nastínil se pak pojí další myšlenka- je možné, že jsem nepochopil cosi o podstatě ženy a muže, myšleno ve smyslu toho, nač se jakoby autorka odvolává? Pokud ano, moc rád bych pochopil, s pokorou a posvátnou úctou. Jak jsem psal snad v první větě, jen se snažím pochopit cosi, nad čím jsem sám přemýšlel.

    Ps: vařím a peru si sám, žehlím jen košile, ostatní nechávám k žehlení sluníčkovi na balkóně. Uklízím si též sám, pokud je v obydlí žena tak mi stud jakoby tlačí k tomu, že dokonce uklízím více, tedy se snad dá bydlet. Jsem zakomplexovaný, jelikož nevydělávám ani těch mrzkejch 300 Kč ročně, cítím se občas dost podřadně a žene mi to k uvažování jak to zaonačit abych vydělával více a mohl si pořídit odznaky, jenž jsou tolik sexy pro ženu- ano, chci nízkoenergetický barák za 7mega se zahradou a kozama a jinejma zvířátkama(aby dětičky mohly vidět přirodu v ději), ano, ano… chci polohovací solární elektrárnu za 2mega(nebo radši větší za 100), ano, chci mít Fisker Karma, nebo Tesla motors model S a jako nákupní tašku Apteru… Bytí bez toho aby člověk měl dostatečně dosti aby byl shledán jako perspektivní(to jest prosím slovník ženy) je pěkně nahovno, mrk. Pokorně se klaním neúprosnému soudu žen, pokorně přijímám volbu, nic jiného mi nezbejvá, být hnusnej a balamutit mi opravdu nebaví. S pozdravem ten, jenž dle hlediska statistiky asi nikdy nebude dost dobrej na založení rodiny 🙂 , a aby jako nebyla mejlka- „I love wemen!“(Lou Reed)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.