Duch země zpívá

7. října 2009 /

„Tam, kde nezní slovo Stvořitele, sílí šepot hada. V pokřiku reklamy o tom, co si zasloužíte a co musíte mít ke štěstí, zaniká i pláč hory, natož prosba sotva viditelných stvoření.“ Tento de facto z legrace vzešlý citát Jana Ekologisty Záškodníka, který otvírá sborník Prostor k úvaze, výstižně shrnuje to, čím Ivan Dejmal žil.

Začátkem února loňského roku zemřel bývalý ministr životního prostředí, ekolog a disident Ivan Dejmal (1946—2008). A protože mu do té doby nevyšla žádná kniha, přímo se nabízelo vydat tiskem soubor jeho textů alespoň in memoriam. Knihu o téměř tři sta stránkách v ceně téměř tři sta korun sestavila jeho žena Kateřina a dcera Háta z článků, které napsal v letech 1987—2007. Texty tematicky a žánrově setřídily do kapitol Ekologie, Krajina, Energie, Rozhovory a ankety, Politika.

Konzervativní podvraceč

Ústředním, dá se snad říct i životním, tématem Ivana Dejmala byla krajina a venkov. Možná bychom očekávali, že vyrůstal v idylické vesnici někde v Beskydech nebo na Šumavě. Narodil se však v Ústí nad Labem, o kterém napsal, že dostalo do vínku „mezní situaci“. Poválečné vyhnání Němců zde zpřetrhalo kulturní a historické tradice a smrtící koncentrace těžkého průmyslu naplnila město „uhelným dýmem, pachem chloru a hradebními příkopy smetištních jam vyuhlených velkolomů“.

Ivan Dejmal se vyučil zahradníkem a maturoval na střední zahradnické škole. Z Vysoké školy zemědělské ho v roce 1970 vyhodili kvůli „podvracení republiky“; dodělal ji až po Listopadu. Celkem si jako „politický“ odseděl čtyři léta, a když se vrátil z kriminálu podruhé, podepsal jako jeden z prvních Chartu 77. Vedl její ekologickou ko-
misi, spolu s manželkou pořádali bytové semináře, ke konci 80. let vydával samizdatový časopis Ekologický bulletin. S takovým kádrovým posudkem měl možnost vystřídat řadu profesí: zametač, umývač oken, údržbář, skladník nebo třeba závozník. Po revoluci se dostal do vysoké politiky, kde ale vydržel poměrně krátce, osm let učil na Karlově univerzitě, založil několik organizací, mimo jiné Spolek pro obnovu venkova. Rok před smrtí byl výkonným místopředsedou Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.

Byl věřícím člověkem, katolíkem. Jako konzervativec ctil řád. Když v šedesátém osmém vtrhla do Československa okupační vojska, přidal se k levicovému Hnutí revoluční mládeže. Žádnou jinou skupinu totiž nenašel, a bránit svobodu bylo zapotřebí. S životem v disentu, na okraji společnosti, se smířil a vzal to jako životní poslání. Toto období si pro sebe nazval léty „velkého uvědomování si věcí“. Musel vážit každé slovo i čin, protože se hrálo o čtyři až deset let vězení: „Člověk měl strach… aby se nenechal zavřít pro hloupost.“ Už v prosinci osmdesát devět kritizoval Václava Havla za zákulisní machinace ohledně návratu Alexandra Dubčeka do vrcholné politiky. Jeho kritice neušly ani následující vlády, ani stav demokracie. „Vím však také, že skutečná politika je v pochopení místa člověka na zemi, protože teprve přes něj je možné prosadit všechny potřebné změny. Rozpaky mám před současnou zastupitelskou demokracií; je v ní spousta mechanismů, které spíše udržují nepravý pohled na svět — honbu za ziskem a penězi… Demokracie je bohužel však stále víc o tom, jak manipulovat, aniž by si toho ti manipulovaní všimli,“ řekl v rozhovoru v roce 1996. V reakci na severoirskou krizi poté v roce 1999 na demokracii nahlíží ještě příkřeji: „Dokáže vůbec tento problém řešit systém, kde správnost není určována pravdou, ale vůlí většiny?“ Ivan Dejmal byl monarchista. Snil o osvíceném králi, jenž by nám byl z Boží milosti dán: „Národ bez krále není národem.“

Krajina jako svědectví Boha

Řád hájil také v ochraně životního prostředí. V harmonii venkovské krajiny, jejíž zbytky se tu a tam i přes nápor kolektivizace ještě zachovaly, spatřoval odlesk Božího plánu, který nás povolává k péči o stvoření. „Člověk, který žil v řádu a z řádu tvořil, zanechal svědectví tohoto řádu na světě. Krajina jako prostor jeho života byla prostoupena tímto svědectvím.“ Ovšem toto porozumění krajině „bylo pro většinu lidí jistě nevědomé“ a nebylo „nikdy bráno jako samozřejmost“. Největší skupina textů ve sborníku se věnuje právě tomuto vztahu. Najdeme tu historický exkurz, duchovní pojednání, analýzu proměny venkova ve velkokapacitní továrnu na potraviny i proměnu Severočeského kraje v jeden průmyslový kotel. Řada článků reflektuje život na venkově a možnosti jeho obnovy.

Ivan Dejmal se nechtěl vracet k nějakému konkrétnímu „obrazu hospodářského způsobu života, ale v podmínkách přervané tradice a hrubé materializace společnosti nově založit duchovně a materiálně jednotný svět“. Co si pod tím představuje, dokládá svou oblíbenou básní Karla Tomana Září: „Můj bratr dooral, a jak se stmívá, /
věrnému druhu hlavu do hřívy položil tiše, / a zaposlouchal se, co mluví kraj. / Zní zvony z dálky tichým svatvečerem, / modlitba vesnic stoupá chladným šerem, duch země zpívá: / Svatý Václave, vévodo země České, / nedej zahynouti nám ni budoucím!“

Potřeba Ivana Dejmala pečovat o člověkem zkoušenou krajinu však narazila i u samotných ekologů, a to v šumavské kůrovcové kauze, v níž stál proti většině. Tehdy mu přírodovědec František Pelc adresoval poznámku: „Ale Šumava není pole, Ivane!“ Tuto vzpomínku z poradního grémia ministra životního prostředí zmiňuje Ivan Rynda ve sborníku z konference věnované tématům, kterými Dejmal žil. Nutno podotknout, že když Miloš Kužvart v roce 1999 odmávl kácení v prvních zónách národního parku, opíral se mimo jiné právě o autoritu svého předchůdce.

V zorném úhlu však měl Ivan Dejmal i jiná témata. Zasazoval se třeba o vypuštění třetí novomlýnské nádrže, vystupoval proti dostavbě Temelína i antidemokratické novele zákona o ochraně životního prostředí, kritizoval přebujelou automobilovou dopravu. Ve všem se však dotýkal řádu: „Navíc člověk, který se po dálnici pohybuje, je ve své plechovce nekonečně sám. Je to popření odvěkého smyslu cest.“

Sám sebe označoval za sýčka, skeptika, který raději pracuje s pesimističtějšími variantami vývoje. Každopádně závěrečnou větu z komentáře z roku 1994 o stavu životního prostředí bychom mohli bez rozpaků použít i dnes: „Se samovolným ústupem ideologie úspěchu, prosperity a tvorby a akumulace kapitálu jako základních lidských cílů nelze vůbec počítat.“

Kulhavý Grafikus

Dlužno ještě dodat, že sborník poněkud kulhá na formální nohu. Bezpatkové písmo ztěžuje čtení a absence grafického odlišení jednotlivých odstavců po čase vyloženě irituje. Patrně nulové editační zásahy pak nakládají na čtenáře dlouhé a někdy až poněkud těžkopádné texty. Jako vlahý déšť pak působí články publikované například v Respektu. Ukazují, co všechno se dá vykouzlit klávesnicí zkušeného editora. A do třetice: Ivan Dejmal při psaní textů pochopitelně nepočítal s jejich vydáním v jednom balíku, takže v nich často recykluje myšlenky, věty i celé odstavce. Užší výběr článků by jistě neubral prostor k úvaze.

Ivan Dejmal: Prostor k úvaze. Praha, Studio JB 2008.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.