editorial

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

„že jsou dnes ekonevládky profesionálnější než v počátcích, na tom se shodnou skoro všichni. Jsou ale také úspěšnější, živější, důslednější, akceptovanější veřejností? Nebo jde o stagnaci či dokonce regresi? To už jsou otázky do pranice,“ ptal jsem se na tomto místě před pěti lety. A na stav ekologického (či chcete-li environmentálního nebo zeleného) hnutí se ptáme i dnes. Pokud z článků Hany Librové, Jana Krajhanzla, Jakuba Jirků, Vojtěcha Pelikána či odpovědí představitelů nevládních organizací plyne nějaká výraznější odpověď, pak asi tato: hnutí nedokáže získat podporu větší než malé části veřejnosti. Byť v poslední době dokázalo mobilizovat pár desítek tisíc lidí na obranu Šumavy nebo lesních školek. Jak zelené brány otevírat více a častěji, na tom už ale shoda nepanuje — mezi zdejšími „přáteli zeleného údolí“ jako obvykle rozpoznáme přinejmenším padesát odstínů zeleni.

Přesto toto číslo nehalíme do skepse: Barbora Božková zachycuje, jak se předává ekologický štafetový kolík nastupující generaci, Michal Šindelář přibližuje brněnský cyklistický boom, Zuzana Vlasatá vás prosvítí „love, peace & harmony“ festivalem a psychiatr Stanislav Grof má za to, že „přinejmenším na úrovni jednotlivců je možné vést lidi k tomu, aby prošli transformací, která jim poskytne mnohem lepší šance k přežití“. K činorodosti vyzýváme i vloženým „futuretro“ plakátem z dílny Skupiny P.O.L.E.

Na závěr — a to si zase na druhou stranu přiznejme — nikoli zázračného roku 2014, roku eboly, Putina, Islámského státu či akcelerující změny klimatu, se opět sluší a patří poděkovat všem našim nezištným autorům a autorkám, stážistům a stážistkám, redakčním radním, dobrovolníkům, donorům, příznivcům i vám, čtenářům a čtenářkám. Bez vaší skvělé podpory bychom 23. ročník Sedmé generace nemohli zdárně dokončit. V tom nadcházejícím nám bude opět ctí sdílet s vámi to dobré i zlé.

V novém roce 2015 vám přeji co nejméně únavy a co nejvíce nádechů.

Vít Kouřil