Ekonomie žije ve vlastním mrtvém světě

Zdá se, že se v českém rybníce konečně objevuje kritik mainstreamové ekonomické teorie z řad samotné ekonomické profese, jemuž je navíc dychtivě nasloucháno. Podívejme se, na co se tato přístupně psaná knížka táže a co nám sděluje.

Ke svému jádru, kterým je, alespoň pro mě, odvážná a zasvěcená kritika ekonomické teorie, se blíží mnoha oklikami. Prvních sedmdesát stránek nás vrací tisíce let do minulosti přemítáním o Eposu o Gilgamešovi a o Starém zákoně. Je z jejich pohledu člověk ve své přirozenosti v zásadě zlý, nebo dobrý? To je jedna z otázek, které si autor klade, a brzy poznáváme proč. Pokud totiž budeme pohlížet na lidskou přirozenost jako na dobrou, není třeba v lidském společenství klást důraz na donucovací aparát, stačí jen mírné usměrnění — třeba neviditelnou rukou trhu. Jde tedy Sedláčkovi překvapivě o apologetiku volného trhu? Zdá se, že nikoliv, i když toto téma se v mnoha nečekaných souvislostech vine celou knihou (například s Goethovým Mefistotelem: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“). Větší roli v první části knihy hraje jiná otázka: Vyplácí se dobro? A pokud ne, proč tedy vlastně činit dobro? Ani na tyto otázky neodpovídá Sedláček jednoznačně. Namísto toho si na dalších pětapadesáti stránkách bere na pomoc ještě stoiky a hedonisty, Platóna a křesťanství, a nakonec Komenského. Tato část knížky se mi četla lépe nežli první, kde ekonomická interpretace starověkých textů působila místy nepřesvědčivě. Zejména v obsáhlé kapitole o křesťanství je řada zajímavých postřehů, ať se jedná o filozofii Tomáše Akvinského (rehabilitujícího pozemskost, tělesnost a rozum), nejnovější vývoj v teorii her (dlouhodobě efektivnější nežli strategie „oko za oko, zub za zub“, je strategie „milosrdná“, kdy i nespolupráci odměňujeme spoluprací) či o problematičnost privatizace půdy, nečekaně podpořenou citáty Johna Locka a J. S. Milla.

Náboženství provází explicitní vyznání víry, vědu nikoli

Máte-li málo času, doporučuji se zaměřit zejména na třetí a čtvrtý díl. Zde se, oproti běžným poměrům v přírodních tocích, mění zpočátku líný proud textu v bystrý pramen, text dostává větší spád a autor se dostává již přímo k současnému ekonomickému myšlení a jeho kořenům v době osvícenství. Pouští se do Descartesa a rozebírá kriticky větu, která mi vždy připadala podezřelá: „Myslím, tedy jsem.“ Ukazuje, jak Descartesa jeho pochybování cestou tzv. čisté racionality zavedlo opět zpátky do hájemství „představ, předsudků a ideologií“, kterým sám věřil prostě proto, že si tato zavazadla nevědomky přibalil s sebou. „Stejné procesy důvěrně známe rovněž v ekonomii,“ píše Sedláček, „kdy na základě pečlivě zvolených předpokladů docházíme k závěrům, které jsou… v předpokladech již obsaženy… Člověk předvědecký zmíněné předpoklady (artikly víry a mýty) explicitně znal… Oproti tomu člověk moderní v sobě nosí svá (vědecká) vyznání víry nevědomě.“ U Descartesa si Sedláček všímá i jeho nakročení k individualizaci, kterou — stejně jako uvedenou deduktivní metodu logické analýzy — ekonomie přebírá: „Descartes zůstává ve svém vysněném světě zcela sám.“ Přitom filozofové, jako jsou Kant či Buber, naopak definují lidskou existenci na základě setkání člověka s člověkem.

Stejně napínavě jako kapitola o Descartesovi se čte další o autorovi z 18. století, Bernardu Mandevillovi, který poprvé prohlásil, že neřest ve společnosti vede k prosperitě, protože „každá neřest znamená zároveň poptávku po zboží či službě“. Setkal se s všeobecnou nevolí. Chytřeji to zaonačil Adam Smith, který ve svém stěžejním ekonomickém díle O původu bohatství národů namísto neřesti použil neutrální, respektive pozitivně vnímané spojeníself-interest (sebezájem). Jak autor upozorňuje, Smith tak nenápadně předefinoval hřích (sobectví) ve ctnost (sebezájem), což je „od učitele mravů překvapující postup“. Proč učitele mravů? Sedláček rozebírá jeho druhé stěžejní dílo Teorii mravního cítění a ukazuje, že Smith byl morálním filozofem přinejmenším ve stejné míře, v jaké byl předchůdcem ekonomických věd. Sedláček tak Smitha chápe v celé jeho komplexnosti a kapitolku o něm považuji za jednu z nejlepších v celé knize.

Posledních padesát šest stran se již týká ekonomie současné. Zejména kapitola Mechanický pomeranč výborně vysvětluje největší slabinu ekonomické teorie, a to skutečnost, že vysoce matematizované modely, jako je model dokonalé konkurence, na kterých ekonomie středního proudu stojí, vycházejí z velmi zjednodušených předpokladů, které v praxi neplatí.

Ostruhy ekonomického disidenta

Matematika, říká Sedláček, platí za svou preciznost a krásu tím, že žije ve vlastním mrtvém světě. Ač je necituje, upozorňuje, na co již před ním poukazovali například Capra, Daly a Cobb, u nás Petr Gočev či Bohuslav Binka: Matematické modely ekonomie nemají realistické předpoklady a předpovědi těchto modelů nelze v reálu adekvátně testovat. Jejich nepravdivost, ale ani pravdivost tedy nelze nikdy ověřit — jsou to ideální konstrukty v platónském světě ideálů či lešení, která nelze strhnout, protože jinak by se rozbořila celá stavba. I kdyby nějaká existovala. Zdá se však, že stojí pouze lešení. Je škoda, že tyto kritické pasáže, zahrnující například i brilantní analýzu problematického konceptu „užitek“, tvoří jen malou část knihy. Zasluhovaly by větší prostor a alespoň rudimentární vysvětlení některého modelu, aby čtenář lépe pochopil, o čem je řeč. I tak si však Tomáš Sedláček vysloužil ostruhy ekonomického disidenta, potvrzené jeho letošním vyhazovem od obhajoby doktorské práce, z níž knížka vychází, na Institutu ekonomických věd FSV UK. Podle serveru iDnes v práci „chyběla čísla, vzorce i grafy“ a nejvíce nevole způsobila právě kritika matematizovaných ekonomických modelů.

Jsme bohatí a silní?

Některé věci přesto na této v českém prostředí mimořádné knížce zarážejí. Autor například nereflektuje problematiku změn klimatu a ropného zlomu. V závěru říká: „Jsme natolik bohatí a silní, že nemáme vnějších omezení.“ Opravdu?

Příroda u něj vůbec hraje pramalou roli, i když některá témata po její přítomnosti přímo volají (například pokácené cedry či potopa u Gilgameše, ekonomie jako péče o domácnost). Podobně tu nenajdeme hlubší analýzu mechanismu zadlužení světové ekonomiky. S tím souvisí i určitá naivita autora ve vztahu k třetímu světu. Jestliže říká, že „výroba se přesouvá do vyšších pater abstrakce a stává se lidštější“, přesouvá se sám do abstraktních výšin, které nedohlédnou do nelidských robotáren třetího světa, nebo se s nimi bez problémů smiřují. S tím souvisí jeho nezájem o institucionalizované násilí vůbec. Zmiňuje je jen krátce v kapitole o křesťanství, které jej řeší zástupnou obětí.

Navzdory těmto a některým dalším slabinám jde o důležitou knížku, kterou mohu směle doporučit. Věřím, že autorova další díla budou ještě zdařilejší, zaostřenější a radikálnější.