Emancipace rostlin?

22. dubna 2013 /
foto: archiv F

V posledních desetiletích se pohled na rostlinné organismy začíná měnit. Objevují se vědecké studie dokazující, že rozdíl mezi živočichy a rostlinami není tak propastný, jak se na první pohled zdá. Je stále více překvapující, čeho všeho jsou rostliny schopny — a na druhou stranu čeho jsme stále „schopni“ my lidé. Kdo ví, třeba právě nové vědecké poznatky pomohou při emancipaci rostlin od ne/lidského útlaku.

Když v roce 1975 vydal Peter Singer svoji knihu Animal Liberation (Osvobození zvířat), výrazně přispěl k nástupu hnutí za práva zvířat. Četné vědecké studie dokazovaly (a dokazují), že zvířata cítí bolest a utrpení stejně jako člověk. Způsob zacházení se zvířaty se Singerovi jednoznačně příčil, a tak ve své knize nabádá k vegetariánství a k životu nepodílejícímu se na páchání zla. Vždyť týrání a zabíjení zvířat je stejně ohavné jako u člověka, u kterého nám to (morální i právní) zákony zakazují.

Nemálo vědeckých prací ale ukazuje, že bolest pociťují i rostliny. A tato zjištění nepocházejí jen z posledních let. Již v roce 1848 se experimentální psycholog Gustav Theodor Fechner na základě svých pokusů domníval, že rostliny projevují emoce a náklonnost a dokážou mezi sebou komunikovat. Na začátku dvacátého století se pak indický vědec Jagadish Chandra Bose domníval, že objevil u rostlin citlivý nervový systém. Při různých stresových situacích se podle něj každá část rostliny chová velmi podobně jako svaly živočichů při křeči. Navíc zjistil, že rostliny rostou rychleji v prostředí příjemné hudby, a naopak pomaleji při drsných a nepříjemných zvucích.

Na práci Boseho pak v šedesátých letech navázal Cleve Backster, specialista CIA. Zkoumal reakce jednotlivých rostlin na různé situace pomocí detektoru lži, zachycujícího například změnu elektrického odporu kůže, potažmo listu. Backster zjistil, že rostliny jsou schopny projevovat emoce podobně jako člověk. V případě zalévání reagovala rostlina odlišně, než když jí někdo podpaloval listy. Dokonce byla schopna rozeznat člověka, který ji zaléval, a který jí naopak ubližoval pálením, a tak již pouze v jeho přítomnosti reagovala podobně, jako by jednu ze dvou činností přímo vykonával. Nicméně Backsterovy pokusy a jeho teorie „primární percepce“, tedy velmi vysoké schopnosti rostlin vnímat, nejsou vědeckou obcí příliš přijímány. Podle mnoha vědců Backster používal nevhodnou metodologii. Když se pak o stejné pokusy pokoušeli jiní experimentátoři, ke shodným výsledkům nedošli.

Přesto má Backster své následovníky. Kniha The Secret Life of Plants (Tajný život rostlin, 1973) od Petera Tompkinse a Christophera Birda na něj přímo navazuje a jeho pokusy rozšiřuje. Nicméně i ta je hlavním proudem přírodovědy řazena mezi kontroverzní a pseudovědeckou literaturu.

Rostlinný mozek

I dnes ale najdeme řadu badatelů, kteří rostliny z obdobného hlediska zkoumají a jsou považováni za seriózní. Jedním z nich je i slovenský profesor botaniky František Baluška, zabývající se rostlinnou neurobiologií. Ačkoliv podle něj rostliny nemají specializované nervové buňky — neurony — jako živočichové, vzruchy jsou v buňkách rostlin přenášeny stejně jako u živočichů pomocí akčních potenciálů a chemikálií. „V tomto směru se rostlinná buňka chová přesně jako neuron. Samozřejmě že se rostlinné a živočišné buňky liší, ale senzorické a neuronální principy jsou u nich velmi podobné,“ říká Baluška v rozhovoru pro 7.G. Případná kritika, je-li název specializovaného vědního oboru rostlinná neurobiologie na místě, tedy z jeho hlediska postrádá odůvodnění.

Podle Balušky jsou na úrovni buněk rostliny v podstatě komplexnější než živočichové. Ačkoliv nemají nervovou soustavu, jejich složitost lze podle slovenského profesora charakterizovat takzvaně soustavou neuronální: „Neuronální soustavu chápu jako systém buněk propojený chemickými a elektrickými synapsemi. A tyto synapse koordinují a integrují mnohobuněčné organismy do jednotného celku,“ vysvětluje. Například při namočení špiček kořenů třicetimetrového stromu do vody zareagují jeho listy v podstatě okamžitě uzavřením pórů. A tento mechanismus funguje i naopak. Například při experimentech s kukuřicí florentský profesor Stefano Mancuso (s nímž Baluška spolupracuje) zjistil, že při popálení listů téměř okamžitě nastanou elektrické změny v kořenových špičkách. Ty se pak dají označit jako centra této neuronální soustavy. Kořenové buňky totiž vykazují nejvyšší neuronální aktivitu, a dokonce mezi sebou komunikují, „takže celá soustava kořenových špiček, kterých bývá v jedné rostlině tisíce, se chová na způsob difuzního rostlinného mozku,“ konstatuje Baluška.

Bajka o akátech a antilopách

Rostliny mají jednu velkou evoluční nevýhodu — nemohou se pohybovat, nebo alespoň nikterak rychle. Proto si vyvinuly důmyslné mechanismy, které jim tento deficit pomáhají smazat.

V souvislosti s rostlinami lze například hovořit o paměti. Pokud je některá rostlina vystavena mírnému suchu, dokáže si tuto zkušenost zapamatovat a v případě následného extrémního sucha ji využít a přežít — na rozdíl od kolegyně stejného druhu, která bez předchozí zkušenosti tuto extrémní situaci nepřežije.

Některé zkušenosti si však rostliny mohou předávat i navzájem. Známý příklad praví, že když vedle sebe postavíte zralé a nezralé ovoce, nezralé dozraje rychleji, než kdyby žilo osamoceno. Zralejší plody totiž dokážou vylučovat látky, které jeho méně zralé příbuzné přimějí zrát rychleji. Tento typ komunikace je sice chemický, ale dá se říct, že vykazuje všechny lingvistické charakteristiky řeči. Rozluštění „rostlinné abecedy“ je podle Balušky sice v úplných začátcích, věří ale, že časem se tento úkol podaří.

foto: archiv F

Jestli o jakési inteligenci rostlin stále úspěšně pochybujete, seznamte se s příběhem o akátech a antilopách z jižní Afriky. Před patnácti lety začaly v poušti Kalahari vymírat antilopy. Zjistilo se, že za to může právě akát, kterému antilopy ožíraly listy. Při velkém suchu akáty vylučují toxické taniny (třísloviny) s cílem chránit se před býložravci, kteří by jim listy spásali. Přišlo se ale na to, že akáty začnou produkovat taniny ještě dříve, než k nim sucho dorazí. Pomocí větru se totiž od jiných akátů (ke kterým se již suché počasí dostalo) o přicházejícím suchu dozvědí a před okusováním listů se brání preventivně. Antilopy si ovšem na oplátku vyvinuly strategii okusování akátů proti větru. Problém však nastal v okamžiku, kdy se na místě vytvořila přírodní rezervace ohraničená ploty. Antilopy tak musely začít požírat akáty již vylučující taniny, což pro ně nakonec mělo fatální následky.

Vědomí možná, inteligence určitě

Tento příběh naznačuje, že důmyslné strategie přežívání existují i v rostlinné říši. Navíc by se dalo hovořit i o druhovém altruismu. K němu se však vědci stavějí obezřetněji. Daniel Chamovitz, izraelský biolog a autor knihy What a Plant Knows (Co rostlina ví), uvádí příklad javoru. Ten, když je napaden hmyzem, vyšle chemický signál do vzduchu a kolem stojící javory začnou tvořit látky odpuzující hmyz.

Na příkladu pouštního keře ambrosia dumosa zase vědci odhalili komunikaci mezi kořenovými systémy jednotlivých jedinců. Jedna rostlina dokázala rozpoznat polohu kořenového sytému sousedící rostliny a vyhnout se mu, aby navzájem mezi sebou nesoupeřily o půdní živiny a vodu.

Zda tyto příklady odkazují k nějaké formě solidarity, nebo jde pouze o evoluční zkušeností ověřený mechanismus přežití, lze v této fázi výzkumů jen spekulovat.

Stejně tak zůstane ještě dlouho nezodpovězená i otázka, zda je rostlinná komunikace vědomá. „Naše schopnost zkoumat vědomí je totiž velmi omezená i u živočichů. Ale můžeme předpokládat, že rostlinné vědomí bude velmi vysoké — i když třeba rostlinně-specifické,“ poznamenává Baluška. Vědomí je u zvířat a u lidí pro přežití důležité — umožňuje inteligentní a rychlé reakce na prostředí. Není tedy důvod domnívat se, že rostliny žádné nemají, ačkoliv důkazy pro to prozatím (kvůli našemu — navzdory veškerému pokroku — stále ještě omezenému poznání) nejsou.

O inteligenci rostlin se ale dle Balušky mluvit dá. „Rostlinná inteligence umožnila těmto nepohyblivým — často velkým a dlouhověkým — organismům přežít až dodnes. Tím, jak reagují na změny prostředí, jak uchovávají svoje zkušenosti pro budoucí situace a dokážou si je mezi sebou předávat. U nejvyšších rostlin, které vstoupily do ko-evoluce s živočichy a lidmi, jim jejich inteligence umožnila nejen aktivní interakci s nimi, ale v některých příkladech až jejich manipulaci.“ Některé rostliny například umějí přivolat potřebný druh hmyzu. Když jsou třeba kořeny kukuřice napadeny jistým druhem malých červů, začne celá rostlina vylučovat do ovzduší látky přitahující větší druh červa, který ony menší červíky požere. Rostlina tabáku si zase dokáže přivolat různé druhy opylovačů podle aktuální potřeby a tak dále.

Rostlinný paralen

Vraťme se ale k úvodnímu pocitu bolesti. Podobně jako o vědomé komunikaci či solidaritě lze o vnímání bolesti rostlinami zatím v podstatě pouze spekulovat. Prokazatelné jsou však reakce na stresové situace, kterých ve svém životě rostlina zažívá obrovské množství, a to především kvůli své již zmiňované evoluční nevýhodě — nepohyblivosti. Musí mít tedy velmi vysokou schopnost „vnímat“ negativní vjemy — nezodpovězenou otázkou zůstává, jak tyto vjemy „pociťuje“ — protože kvůli nepohyblivosti na ně musí velmi rychle zareagovat a spustit ochranné a léčivé procesy při poranění a stresu. František Baluška navíc dodává, že v takových situacích „produkují rostliny obrovský arzenál chemických látek, které u lidí a zvířat (tedy zřejmě i u rostlin) potlačují bolest, snižují teploty nebo mají hojivé účinky“.

foto: Stefan Jaeger

Jednou z těchto látek je i takzvaný stresový rostlinný hormon etylen, v minulosti používaný jako velmi účinné anestetikum při operacích. A rostliny jej využívají podobně. Slovy Balušky: „Etylen si dávkují podle síly stresové situace.“ V podstatě platí jednoduchá rovnice: čím více stresu, tím více produkovaného etylenu.

Produkce etylenu se mi v debatě, zda rostliny cítí, nebo nikoliv, jeví už jako poměrně silný argument. Ve prospěch názoru, že rostliny mohou cítit a vnímat třeba právě bolest, samozřejmě nemluví jen výsledky Františka Balušky a jeho akademických kolegů ze Společnosti rostlinné signalizace a chování. Vedle již zmiňovaných biologů Stefana Mancusa a Daniela Chamovitze lze zmínit třeba Matthewa Halla a jeho knihu Plants as Persons (Rostliny jako bytosti) nebo filosofa Michaela Mardera a jeho články o morálním statusu rostlin.

Jenže pokud opravdu dospějeme k závěru, že rostliny cítí bolest, dostane Singerova etika poměrně „na frak“, protože ani vegetariánství by nakonec nebylo dostatečně vhodným nástrojem neúčasti na zlu — nepodílení se na mezidruhovém rasismu, jak Singer popisuje náš vztah ke zvířatům. Pokud bychom stále trvali na jeho tezi, že do oblasti morálního spadá vše, co cítí bolest, pak bychom do něj museli zahrnout i rostliny. Což by nepochybně vedlo k výrazným problémům.

Fruktariáni všech zemí…

Přesto už nyní najdeme životní způsob, který by Singerově etice aplikované na rostliny vyhovoval. Idea fruktariánství spočívá v konzumaci pouze plodů rostlin tak, aby rostlina nezahynula, případně aby nebyla vůbec poškozena. Ideálem je jíst pouze ovocné plody (odtud název fruktariánství — fruktóza), které již nejsou součástí rostliny — tedy třeba spadlé jablko. Dovoleno je však jíst i utržené jahody a další plody, kterým ani zemská gravitace nepomůže oddělit se od rostliny. Fruktariáni ale často jedí i různé druhy ořechů a semen, čímž sice nesplňují „ovocnářský“ požadavek, dodržují však imperativ neubližovat rostlinám. A jelikož se jedná o další stupeň následující po vitariánství, což je v podstatě veganství bez tepelné úpravy, ani fruktariáni si ovoce či eventuelně jiné plody nikterak neupravují a jedí je zcela syrové. Pokud byste se rozhodli tímto směrem vydat, doporučuji načíst potřebné informace, jelikož ani vitariánem, ani fruktariánem se nelze stát ze dne na den.

Pokud ale konečně opustíme Petera Singera — jelikož důvodem pro vegetariánství nemusí být jen snaha nepáchat zlo a utrpení zvířatům (pokud ano, pak by dotyční vegetariáni a vegetariánky mohli či měli uvažovat o přechodu na fruktariánství) —, můžeme najít několik jiných variant, které se s novým morálním statusem rostlin vypořádávají.

Tou první mohou být hodnoty propagované biodynamickým zemědělstvím, o nichž v této souvislosti píše v následujícím článku Radomil Hradil. Jedná se především o změnu pohledu na rostliny a chování vůči nim, ať již jde o jejich zkoumání, šlechtění nebo pěstování.

Nezpronevěřovat se životu

Biodynamický pohled ale nyní nechme stranou. Inspirovat nás totiž v této souvislosti může i nobelista Albert Schweitzer. Jeho nauka úcty k životu se snaží o nové vymezení hranic morálního světa, v němž má hodnotu samu o sobě především život. Schweitzerova biocentrická etika nám poskytuje návod na morální život, aniž bychom museli argumentovat jakýmikoliv schopnostmi cítit bolest či slast. Hodnotné je podle něj to, co život uchovává a podporuje, a naopak zlé je život ničit a omezovat.

Na první pohled abstraktní a neudržitelné požadavky této etiky Schweitzer dovysvětluje příkladem venkovana, „který na louce pokosil tisíce květů jako krmivo pro krávy. Ten se má střežit, aby cestou domů bezmyšlenkovitě neuškubl nějaký kvítek u cesty, neboť tím se zpronevěřuje životu, jelikož k tomu není nucen nezbytností.“ Především bezmyšlenkovitě ničený život, ať již jde o rostlinu, zvíře nebo člověka, je pro Schweitzera nepřípustný.

Podobně soudí i zmiňovaný Michael Marder: „Jde především o to neredukovat rostliny na pouhé zdroje karbohydrátů a vitamínů nebo na dnes tak vášnivě podporovaná biopaliva.“ V současných debatách to třeba znamená opustit i myšlenku genetické modifikace rostlin, při níž se provádí rostlinná vivisekce a záměrná sterilizace.

„Staronové“ poznatky o rostlinách nám tedy mohou pomoci přiznat jim určitá práva. Ostatně příklad si můžeme vzít ze Švýcarska, kde pokusy na rostlinách podléhají již podobným pravidlům jako pokusy na zvířatech. Nemusí se tedy nutně jednat o zákaz konzumovat rostliny (stejně tak dle mého názoru nejde o to nejíst zvířata, ale daleko spíše o to zajistit jim důstojné podmínky k životu), ale o vytvoření nového postoje k rostlinám, který je bude alespoň respektovat jako živé bytosti. „Osvobození rostlin by jim mělo především umožnit být tím, čím jsou,“ uzavírá Michael Marder.

Související odkazy:

Články Michaela Mardera: www.michaelmarder.org, Společnost pro rostlinnou signalizaci a chování: www.plantbehavior.org/index.html, film o fruktariánech: http://vimeo.com/36666602.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.