Environmentalismus je mrtev — ať žije neo-environmentalismus!

17. dubna 2015 /
foto: Marcela Palma

Ambiciózní plány, jak s pomocí supermoderních technologií nadesignovat životní podmínky na Zemi, mohou znít lákavě i leckterému příslušníku ekologického hnutí. Zvláště když se stav globálního ekosystému zdá být čím dál zoufalejší. Na Západě, především ve Spojených státech, se část takto přemítajících jedinců sdružila do proudu takzvaných neo-environmentalistů. Říkají, že bychom měli odhodit sentiment, vzít vážně skutečnost, že jsme už nějaký ten čas pány planety, a raději začít přemýšlet, jak konečně klimatickou změnu porazit.

Dvojice amerických stratégů v oblasti energetiky a klimatu, Michael Shellenberger a Ted Nordhaus, si tenkrát v říjnu 2004 dobře pojistila, že jejich slova nezapadnou. Svou už tak bombasticky znějící, přednášku The Death of Environmentalism (Smrt environmentalismu), v níž na ekohnutí nenechali nitku suchou, pronesli na každoročním setkání poskytovatelů ekologických grantů. Zástupcům nadací a různých mecenášských institucí sdělili, že stovky milionů dolarů, které na ochranu přírody vynaložili v uplynulých desetiletích, přišly víceméně vniveč. Cíl — zvrátit nepříznivý planetární vývoj, zejména v oblasti klimatu — se totiž zoufale nedaří naplnit. A oba rovnou nabídli i vysvětlení, proč tomu tak je: „Environmentalismus zemřel na své stáří.“

Ekologické hnutí podle této dvojice mladých environmentalistů ustrnulo. Přichází jen s parciálními politikami, omílá desítky let staré postupy a je ve vleku iracionální nedůvěry k technologiím. V čase globální klimatické změny však staromódní uvažování nestačí a je třeba přijít s komplexnějším a inovativnějším přístupem — překopat myšlení směrem od údržbářské „politiky limitů“ k „politice možností“, pojmout proměnu klimatu jako výzvu (spíše než hrozbu), nestrašit a nezakazovat, ale nabídnout lidem lákavou vizi budoucnosti, k níž budou mít chuť směřovat.

Jak patrno, sebevědomí těmto mužům rozhodně neschází — o svých plánech například optimisticky hovoří jako o „environmentalismu pro 21. století“. Patřičně rozmáchlé uvažování a epickou rétoriku dokresluje i fakt, že svou misi přirovnávají k projektu Apollo, jenž vyvrcholil spočinutím nohy amerického kosmonauta na povrchu Měsíce.

Spolek vyléčených environmentalistů

Ať už bylo hlavním cílem Shellenbergera s Nordhausem strhnout na sebe pozornost, nebo rozvířit diskusi, podařilo se jim obojí. Jejich profil vyšel například v prestižním časopise Time a jejich slova vyvolala v ekologickém hnutí halasnou odezvu. Část kritiků se zaměřila spíše na motivace než na argumenty — podle nich nebylo náhodné, že takto silná slova zazněla zrovna před grantovými poskytovateli (i bez kdovíjaké fantazie si lze skutečně na konec Shellenbergerovy a Nordhausovy přednášky dosadit „…tak ty peníze dejte radši nám“). Další z nesouhlasných reakcí poukazovaly na to, že dvojice podceňuje politické a kulturní souvislosti, například nutnost přehodnocení společenských norem, a že se z ekologické krize nelze jen tak „prorůst“. Polemiky v součtu vydaly na moře stran a nutno dodat, že zajímavě občerstvily diskusi o elementárních východiscích ekologického hnutí.

Avšak co je zřejmě důležitější — Shellenbergerovi s Nordahusem se očividně podařilo vystihnout pocity mnoha rozčarovaných souputníků a souputnic. Ti si začali souhrnně říkat neo- či postenvironmentalisté a organizace, která tyto nespokojence vzala pod svá křídla, dostala název The Breakthrough Institute.

Paleta členů institutu je pestrobarevná — od zasloužilých ochranářů typu viceprezidenta stěžejní americké organizace The Nature Conservancy Petera Kareivy nebo bývalého šéfa jedné z nejstarších ekoneziskovek Sierra Club Adama Werbacha přes ambiciózní environmentalisty-spisovatele typu Emmy Marris a Marka Lynase až po dlouholeté provokatéry leckdy až lomborgovského ražení, jako je futurista a myslitel Stewart Brand. Jejich životopisy vykazují podobné rysy — často jde o empirické vědce pracující na vysoké úrovni abstrakce; hojně jsou zastoupeni systémoví ekologové, ekonomové, fyzici či statistici. Asi ne náhodou chybějí ti, kdo nemají od přírody takový racionální a emocionální odstup a kdo si — ať už pomyslně či skutečně — špiní ruce terénní ochranařinou.

Když tito „vyléčení aktivisté“ popisují své důvody ke konverzi, mohou vzbuzovat pochopení i sympatie. V expresivních vyjádřeních nechybějí slova omluvy (například za to, jak bránili výstavbě jaderných elektráren nebo pěstování geneticky modifikovaných plodin); leckdy si sypou popel na hlavu veřejně, takřka soudružsky. Cituplně se vyznávají z velkých očekávání, že se jim podaří „zachránit svět“, se kterými do ekohnutí vstoupili, a popisují následné vystřízlivění, jež přišlo s frustrujícími neúspěchy, nutností reagovat na stále nové dílčí problémy a se zavalením spíše úřednickou než romantickou agendou.

Božský zahradník

Co stojí v jádru neo-environmentalistického programu? Lidstvo by se mělo přestat spoléhat na moc přírody a seberegulujícího trhu; naopak by mělo přijmout za vývoj globálního ekosystému zodpovědnost, převzít iniciativu a připustit, že jsme vstoupili do geologického období antropocénu, „éry lidí“. Jak sebevědomě píše Mark Lynas v knize The God Species (Božský druh): „Příroda už Zemi nevládne. Vládneme jí my. A je naší volbou, co se tu bude dít.“

foto: Infomaster

V časech, kdy jsme schopni ovlivnit nejen světovou biodiverzitu, ale i klima či seismickou činnost, bychom měli jako noví Prométheové získat nad geologickými procesy kontrolu a nastavit pomyslný termostat na vhodnou teplotu. Zkrátka — stát se „anděli strážnými“ a přestat chovat skepsi k lidstvu a jeho směřování. „Lidé jsou řešení, nikoliv problém,“ shrnuje Adam Werbach. A krajinný ekolog a teoretik antropocénu Erle Ellis jej doplňuje: „Jediná překážka zlaté budoucnosti lidstva je lidské pochybování o sobě samých.“

Názory neo-environmentalistů docela vystihuje jejich postoj k ochraně biodiverzity: „Věčné soustředění se na zachování ostrůvků holocénních ekosystémů ve věku antropocénu je anachronické i kontraproduktivní,“ tvrdí Peter Kareiva s Robertem Lalaszem a Michelle Marvier. Emma Marris ve své knize Rambunctious Garden: Saving Nature in a Post-Wild World (Bující zahrada: Záchrana přírody v post-divočinovém světě) zase píše: žádná opravdová divočina už neexistuje a snaha „stavět zdi“ kolem zbytků tropických pralesů je malicherná. A Erle Ellis souzvučně dodává: „Dnešní příroda je lidskou přírodou.“ V tomto novém náhledu není prostor pro nostalgii či „environmentální žal“ nad vyhynulými druhy. Pozornost ochránců přírody se má přesunout k „zahradničení Země“, tedy vytváření a obnově ekosystémů (například k asistovanému přesunu ohrožených rostlin) či ke kvalitě městského prostředí, v němž žije většina lidí.

Velké je milé

Neo-environmentalistické pojetí v mnoha směrech souzní s představami průmyslu a velkých korporací — snad proto si tito takzvaní „neogreens“ vysloužili nelichotivou nálepku „neoliberálů“. Jejich vstřícnost vůči stávajícímu globálně-ekonomickému systému skutečně nelze přehlédnout. Volání po omezování emisí považují neo-environmentalisté za druhotné, podobně jako apely na sebeomezující proměnu způsobu života. Podobně cizí je jim i volání po lokálních řešeních či po „ekonomice s lidským měřítkem“.

Naopak, měli bychom odhodit skrupule a odmítnout „ludditské předsudky“ a „ideologickou setrvačnost“ ve vztahu k vědě a technice. Cesta do budoucnosti je lemována přijetím nukleární energetiky, geologického, klimatického a genetického inženýrství, syntetické biologie či nanotechnologií. Neo-environmentalisté sní o nových trzích vyvolaných potřebami plynoucími z adaptace na novou éru, v níž „všech deset miliard lidí dosáhne životního standardu, který jim umožní plnit si své sny“. A v narážce na známou knihu alternativního ekonoma Ernsta F. Schumachera Malé je milé (viz 7.G 3/2008) provolávají: „Velké je milé… a řešením nezamýšlených důsledků modernity je, a vždy bylo, více modernity!“ Tedy například ještě více globalizace, intenzifikace a centralizace.

Tentokrát už to musí vyjít…?

Ať už neo-environmentalismus považujete za naivní snílkovství a falešné řešení ekologické krize, či naopak za čerstvý impuls do úvah o budoucích cestách ochrany přírody, ať už si myslíte, že lidstvo by mělo spíše zodpovědně vládnout, nebo se uchýlit k větší pokoře, jedno je očividné. Minimálně v části ekologického hnutí narůstá úzkost a frustrace z toho, jak málo urgentních problémů jsme dosud vyřešili.

Je však v takové situaci opravdu racionální volbou dupnout na plyn a doufat, že „tentokrát to už konečně vyjde“? Není pěstování naděje, že podstatné změny lze provést bez posunu na úrovni etické a společenské, naopak projevem zoufalství? Jak poznamenává Paul Kingsnorth, bývalý šéfeditor týdeníku The Ecologist, který se po rozčarování ze svého ochranářského angažmá uchýlil do ústraní: „Jakákoliv kampaň na ochranu divokého světa, která se vyhne našemu intuitivnímu a emocionálnímu poutu k přírodě, zůstane zranitelná vůči bezcitným výpadům.“

Článek vychází z výzkumu realizovaného na Katedře environmentálních studií FSS MU v rámci projektu Aktuálne prístupy k štúdiu environmentálnych fenoménov.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.