Fortuynova extrémně pravicová šou

27. září 2002 /
V květnu letošního roku, devět dní před parlamentními volbami, šokovala Holandsko zpráva o vraždě politika Pima Fortuyna, jehož kandidátka Fortuynův seznam měla nemalé šance na získání významného počtu poslaneckých mandátů. Zavražděný politik byl znám svými krajně pravicovými názory, srovnávání jeho osoby s neofašisty typu Le Pena však leckdy pokulhávalo a média si s jeho zařazováním často nevěděla rady. Peter Mulder, holanďan a kulturní antropolog pracující v českém neziskovém sektoru proto v následujícím článku analyzuje postavu Pima Fortuyna na pozadí atmosféry holandské společnosti, čímž mimo jiné podává velmi zajímavý obraz země považované za nezvykle tolerantní.

Lidé se mě často ptají: „Ten Fortuyn – byl to skutečně fašista či přinejmenším extrémně pravicový politik, nebo je takovýto způsob jeho charakterizace přehnaný?“ Kdybych měl odpovědět výhradně podle informací z holandských médií, bylo by to dost obtížné. Nejprve byl znám jako „pouhý“ pravicový liberál, během vzestupu své popularity však rychle získal nálepky jako „extrémně pravicový“ a byl srovnáván s dalšími evropskými extrémně pravicovými a neofašistickými politiky, jako jsou Haider (F.P.Ö., Rakousko), De Winter (Vlámský blok, Belgie) či Le Pen (Národní fronta, Francie). Když bylo stále jistější, že by Pim Fortuyn a jeho strana mohli vyhrát následující volby, média své reakce zmírnila. A po Fortuynově vraždě bylo všechno „zlo“ zcela zapomenuto a novináři se předháněli v sebekritice za své dřívější špatné psaní o něm. Česká média však kupodivu podávala o Fortuynovi více méně konzistentní obrázek: představovala jej jako populistického politika s extrémně pravicovými názory.

Extrémní pravičák

Na základě jeho psaných projevů, prohlášení a politického programu (pokud vůbec existoval) bych s jistotou řekl, že Pim Fortuyn patřil do kategorie extrémně pravicových politiků. Zároveň však nikdy nebyl tradičním (neo)fašistou jako Le Pen či vůdcem hnutí s kořeny v evropském fašismu (jako je belgický Vlámský blok). Od Fortuyna byste nikdy neslyšeli výroky typu „holocaust byl pouhým historickým detailem“ (Le Pen) a pravděpodobně by také nebyl ochoten hovořit na setkání veteránů SS (jako Haider). Jestliže se však podíváme na jeho výroky o islámu, imigrantech či holandské kultuře, je jasné, že Fortuyn může být zařazen na seznam evropských krajně pravicových populistů. Přestože již z jeho knih (například „Proti islamizaci naší kultury“) bylo zcela jasné, co si myslí o muslimech, definitivní coming out byl rozhovor pro holandský deník Volkskrant počátkem února tohoto roku. Vedle jeho agitace proti holandské politické elitě, byrokratickému konsensuálnímu modelu a výzev za větší prostor pro iniciativy jednotlivých občanů byly hlavními tématy uprchlíci a islám. Na otázku, co by dělal, kdyby se v květnových volbách dostal k moci, Fortuyn odpověděl: „Extrémně restriktivní politiku vůči cizincům. Teď jich přijímáme 40 000 ročně. Když to bude záležet na mně, bude to rychle sníženo na 10 000. Hranice budou uzavřeny. Vystoupíme z ženevské dohody o uprchlících. Vystoupíme také z Schengenské smlouvy. Znovuzavedeme hraniční kontroly. (…) Všechny a všechno je třeba prohlédnout. Chci za každou cenu ukončit tu idiotskou situaci, kdy tři čtvrtiny marokánské a turecké mládeže narozené zde si přivedou ženu z nějakého zaostalého regionu. Co se týče žadatelů o azyl, 80 % z nich jsou ekonomičtí uprchlíci. (…) Já říkám: jestliže jste skutečný uprchlík, hledáte azyl v blízkém okolí. Ke štěstí vám pak stačí, jestliže vám Lubbers (vysoký komisař OSN pro uprchlíky – pozn. aut.) dá stan a něco málo k jídlu a jste v bezpečí. Nenasednete na letadlo do Nizozemí. To pak nejste skutečný uprchlík, nebo ano? Mám ale pochybnosti i o těch zbývajících 20 %. Takže říkám: Podporujte region. To znamená, že uprchlíci mohou přijít pouze z Německa, Anglie, Belgie, Dánska nebo Švédska, jestliže se tam přihodí něco zlého.“ Další výrok z tohoto rozhovoru: „… kdybych to mohl z právního hlediska umožnit, tak bych prostě řekl: Žádný muslim už nevstoupí do této země! Ale to bohužel nejde. Islám je zaostalý,  musím říct, že je to prostě zaostalá kultura.“

Jak je zvykem u mnoha krajně pravicových politiků, také Fortuyn házel uprchlíky, žadatele o azyl, zahraniční pracovníky a jejich děti, muslimy a lidi mimo Evropskou unii, kteří se provdají za někoho s holandským občanstvím, do jednoho pytle. Představil je jako jedno homogenní zlo – přestože mezi těmito skupinami i uvnitř nich jsou významné rozdíly. Fortuyn rovněž zmiňoval potřebu emancipace muslimských žen, které by měly použít příkladu svých holandských „sester“ z feministického hnutí 70. let. Kromě otázky, zda-li bílý Holanďan může rozhodovat o způsobu emancipace marockých žen, se zdá, že to byl spíše pokus předejít obviněním z rasismu, než vážně míněná snaha otevřít diskusi o tomto tématu.

Při četbě článků popisujících mítinky Fortuynovy kampaně, ale i serióznějších publikací je zřejmé, že výroky z rozhovoru pro Volkskrant nebyly žádným náhodným přeřeknutím. Jeho mítinky se Haiderovým či De Winterovým podobaly velmi zřetelně: projevy pro davy, žádná diskuse s lidmi odlišného názoru. Všichni „neholanďané“, kteří se odvážili klást kritické otázky, byli nemilosrdně smeteni břitkými vtipy.

Extrémní pravičák a homosexuál?

Důvodem, proč mnozí lidé tvrdí, že Fortuyn nemohl být krajně pravicovým politikem, je fakt, že byl homosexuál. A Fortuyn byl vždy velmi otevřený v otázkách své sexuální orientace.

K této záležitosti je však třeba učinit dvě poznámky. Za prvé, být homosexuálem v Nizozemí už dávno není předmětem diskuse. Pouze konzervativní proud islámu (podobně jako konzervativní křesťané, což ale v Nizozemí není žádná početná skupina) otevřeně agituje proti homosexualitě – to částečně živilo Fortuynovu nenávist proti tomuto náboženství jako celku. Ani pro cílovou skupinu populistické a extrémní pravice homosexualita dávno není problematickým tématem. Už není dostatečně odlišná ani deviantní, aby se proti ní brojilo. To také vysvětluje rozdíl mezi Fortuynovým extrémně pravicovým směřováním a tradičními neofašistickými skupinami, kde je homosexualita obvykle tabu.

Druhou věcí, kterou je třeba zmínit, je následující paradox: Být homosexuál automaticky neznamená nikdy se nepřipojit k organizaci nebo ideologii, která proti homosexualitě agituje. I když to vyžaduje jistou dávku mentální gymnastiky. Příkladem z německé extrémně pravicové scény byl Michel Caignet, neo-nacistický vůdce z mezinárodní sekce Aktionsfront Nationaler Sozialisten (Akční fronta národních socialistů). Jeho homosexuální coming out pro něj znamenal ztrátu pozice uvnitř hnutí a vedl k těžkým názorovým střetům mezi teutonickými neonacisty – nepřiměl však Caigneta ke změně nacistických názorů.

Výše uvedené samozřejmě není důvodem k tvrzení, že mezi Fortuynem a neonacistickým hnutím existovaly vazby, chtěl jsem pouze poukázat na to, že homosexualita a krajně pravicové smýšlení se nemusí navzájem vylučovat.

Příjemně vyhlížející černoušek v popředí

A co ten hezký, přátelský muž tmavé pleti, který byl často vidět při Fortuynových kampaních, o němž se jeden čas dokonce říkalo, že bude jeho nástupcem? Jak může mít krajně pravicová strana ve svých řadách členy etnických menšin, když proti nim útočí?

Kromě toho, že historie evropské krajní pravice poskytuje řadu srovnatelných příkladů, můžeme se na tuto zvláštnost podívat ze dvou úhlů: z pohledu strany a z pohledu člena etnické menšiny.

Z pohledu strany je to snadné. Strana nechce být obviněna z rasismu, a proto se hodí cokoli, co může být důkazem její nerasistické povahy. „Kdybychom byli rasisti, přece bychom do strany nepřijímali příslušníky etnických menšin.“ Strana tak může ukázat, že její aktivity nesměřují proti etnickým menšinám jako celku, ale pouze proti těm, kteří páchají trestnou činnost, zneužívají sociální stát, nechtějí se asimilovat atd. Asimilovaný černoch uvnitř strany je pak příkladem toho, jak se mají menšiny chovat, jestliže chtějí být přijímány: Trochu exotičtí, ale asimilovaní!

Motivací pro příslušníky „exotických“ menšin ke vstupu do podobné strany, jako byla Fortuynova, je snaha ukázat, že oni jsou ti dobří, distancovat se od těch špatných, kteří se nechtějí asimilovat, od těch, kteří v holandské společnosti neuspěli, od nezaměstnaných, lidí žijících v ghettech nebo těch, kdo páchají zločiny a bojují s policií.

Na posledním místě je ovšem třeba zmínit další z velmi důležitých faktorů, který nemá co dočinění ani s etnickými menšinami, ani s charakterem Fortuynovy strany. Je jím fakt, že během posledních měsíců před parlamentními volbami bylo zřejmé, že Fortuyn (a ti, kdo šli s ním) získá v parlamentu slušný počet křesel – včetně výhod, které z toho plynou. To přitahovalo politické oportunisty, především v okamžiku, kdy musel Pim Fortuyn rychle založit svou vlastní stranu (Lijst Pim Fortuyn, LPF Fortuynův seznam), poté co jej vyhodili ze strany Leefbaar Nederland (Holandsko, kde se dobře žije) po výše citovaném rozhovoru pro Volkskrant. Mezi těmito oportunisty bylo i mnoho příslušníků etnických menšin, kteří prodávali svou duši výměnou za politickou kariéru. Což, bohužel, není nic nového.

Mýtus holandské tolerance

I když si Holandsko podrželo svůj obraz  tolerantní země, vždy tu byli lidé extrémně pravicových názorů. Nikdy se však nenašel správný vůdce, který by je zmobilizoval a poskytl jim politickou základnu. Vůdčí osobností holandské krajní pravice byl po dlouhou dobu Hans Janmaat, který však měl pověst neúspěšného politika. Důležitým faktem také bylo, že holandské extrémně pravicové hnutí bylo vždy rozdrobeno do malých skupinek, organizací a stran, které se mezi sebou navzájem dohadovaly. Zatímco jinde v západní Evropě byla extrémní pravice v 80. letech na vzestupu, v Holandsku zůstávala politicky marginální. Dokonce i pokus vůdce belgické krajně pravicové strany Vlaams Blok sjednotit holandskou extrémní pravici selhal – vedl pouze k ustavení další malé strany, Nederlands Blok. Vždy se tvrdilo, že Holanďané mají štěstí, že mezi sebou nemají takovou postavu jako je Haider, Le Pen či De Winter, která by extrémně pravicové hnutí sjednotila a významně posílila. Je zřejmé, že populistický, inteligentní a výmluvný Fortuyn tuto mezeru zaplnil.

Mezitím se však krajně pravicové názory začaly běžně objevovat i v pravicově orientovaných křídlech standardních politických stran, především v pravicově liberální VVD či v křesťansko-demokratické CDA (což jsou dnes koaliční strany nové holandské vlády spolu s Fortuynovým seznamem). Hlavní silou Pima Fortuyna však bylo míchání extrémně pravicových názorů s kousavou kritikou elitářského a byrokratického přístupu vládnoucí „purpurové koalice“ levicových liberálů, sociálních demokratů a pravicových liberálů. Když tato koalice v roce 1994 poprvé vytvořila holandskou vládu – po mnoha letech to byla první vláda bez křesťanské demokracie –, vzbudila velká očekávání otevřenosti a demokratického přístupu. Lidé doufali ve více sociálně zaměřenou politiku. Bohužel jedinou věcí, která se zlepšila, byl ekonomický růst spolu s dlouhodobě nízkou mírou nezaměstnanosti, alespoň na papíře. Tento ekonomický růst, následovaný masivní privatizací státních podniků a institucí (jako jsou energetické společnosti, instituce sociálního a zdravotního pojištění, nemocnice či ještě nedokončená privatizace holandských drah), však vyvolal silný negativní sociální vliv. Kromě skutečnosti, že peníze získané z ekonomického růstu byly do značné míry použity na snížení státního dluhu dokonce pod limit vyžadovaný Evropskou unií, došlo k destrukci důležitých součástí sociálního systému. Zvětšily se čekací listiny ve zdravotní péči, střední školy byly sloučeny a staly se megainstitucemi, které neměly dost peněz na základní údržbu, jako je malování a výměna nábytku. Díky ekonomické prosperitě a nízké míře nezaměstnanosti rostly platy v soukromém sféře významně rychleji než ve státním a neziskovém sektoru. To vedlo k ne- dostatku pracovních sil, vysoké míře stresu a nemocí a vinou toho i k nevyhnutelnému poklesu kvality služeb poskytovaných státním i neziskovým sektorem.

Díky dostatečné většině v parlamentu mohla „purpurová koalice“ tří stran od roku 1998 ignorovat vzrůstající nespokojenost ve společnosti a přitom si udržet bezpečné pozice. Pravidelně se objevující politické skandály byly urovnávány mlhavými kompromisy a nikdy nevedly k politickým důsledkům pro zodpovědné ministry. Způsob, jakým se vláda vypořádala s tragickým selháním holandských vojáků z jednotek OSN v bosenské Srebrenici, kde bylo v roce 1995 před jejich očima deportováno či zavražděno 7 000 muslimských mužů, je nejtragičtějším, ale v jistém smyslu klasickým příkladem nepřístupnosti holandské vlády jakékoli (sebe)kritice. Po dramatu v Srebrenici vláda, podporovaná koaličními stranami v parlamentu, ignorovala volání společnosti po důkladném parlamentním vyšetření role vlády v této tragédii. (V holandském kontextu je parlamentní vyšetřování, kde mohou být lidé dotazováni pod přísahou, jedním z nejdůkladnějších nesoudních způsobů vyšetření státních či na stát vázaných institucí, včetně vlády samotné.) Namísto toho vláda požádala Holandský institut válečné dokumentace (NIOD), aby událost vyšetřil, přičemž počítala s tím, že v dlouhém a byrokratickém procesu emoce pomalu, ale jistě opadnou. Jedna z domněnek vlády byla správná: NIOD opravdu dokončil zprávu z vyšetřování až v roce 2002. Druhý předpoklad byl však mylný a ukázalo se, že tentokrát vláda přecenila svou nedotknutelnou pozici: Přestože se premiér Wim Kok snažil opět celou záležitost zamést pod koberec, Pandořina skříňka se otevřela a jemu nezbylo nic jiného než spolu se svou vládou rezignovat.

Fortuynova vize: bezpečná a leefbaar země

Dalším důležitým tématem souvisejícím s růstem Fortuynovy popularity, byla bezpečnost – oblíbené téma mnoha pravicových stran. Přestože statistiky ukazují v uplynulých letech na pokles zločinnosti, pocit nejistoty v holandské populaci vzrostl. Strach vzbuzují zejména některé kruté a silně medializované případy „nesmyslného násilí“, při němž byli zbiti či zavražděni nevinní lidé, například na opuštěném nádraží, před restaurací nebo prostě při procházce ulicí. Pro mnoho lidí jsou tyto erupce pro Holandsko neobvyklého násilí úzce spojeny s privatizační politikou holandské vlády: Na mnoha nádražích nejsou večer a v noci žádní zaměstnanci (lístky si musíte koupit v automatu), jestliže máte problém, policie nemůže přijet včas, protože na mnoha stanicích byla zrušena 24-hodinová služba atd.

Problémy s určitými skupinami marocké a antillské mládeže, některými médii zvýrazňované a vytrhávané z kon-textu, též zvýšily mezi lidmi pocit nejistoty – což politikům typu Pima Fortuyna velmi usnadnilo vnesení tématu bezpečnosti do veřejné diskuse. V takové situaci už se nikdo nepozastavuje nad nesmyslností spojování strachu z mu-slimského fundamentalismu po 11. září s žadateli o azyl. (Fortuyn: „Kdyby to bylo na mně, tak nula (žadatelů o azyl – pozn. aut.). Šestnáct milionů Holanďanů je už dost. Země je plná.“) Jako alternativu k zemi zločinu, byrokracie, zpátečnických muslimských fundamentalistů a ekonomických uprchlíků nabídl Fortuyn svou vizi Nizozemí: bezpečnou zemi s transparentními a malými institucemi, asimilovanými cizinci a hranicemi uzavřenými pro další uprchlíky. Zemi, kde se dobře žije – jako v názvu strany, kterou Fortuyn po krátkou dobu vedl – Leefbaar Nederland.

Tato směsice xenofobie a důrazu na bezpečnost, spolu s výše zmíněnou rétorikou proti establishmentu, fungovala velmi dobře. A to navzdory faktu, že jeho plány neměly žádný finanční a ekonomický podklad. Včetně toho, že kdyby byl realizován celý jeho program, vedlo by to k ještě chudšímu sociálnímu státu, než k jakému dospěla osmiletá vláda „purpurové koalice“. Deník Het Financieele Dagblad k tomu poznamenal: „Kdo se nedokáže vyrovnat s rychlostí společnosti, bude mít smůlu, podobně jako ve Spojených státech, zemi, které si Fortuyn tolik cení. Je otázkou, zda jsou si toho ti, kteří Fortuyna volili, vědomi.“

Ale mnozí lidé ve Fortuynovi viděli svého spasitele. Lidé, kteří už nebyli zvyklí řešit své problémy sami („Cítím se nejistě. Státe, udělej s tím něco!“) a byli zkažení dlouhým obdobím ekonomického růstu („Státe, nestrkej svůj byrokratický nos do všeho, já potřebuji svobodu, abych si přišel na své, a ti, kdo jen parazitují, by měli jít z kola ven.“). Fortuyn byl vůdce, neměl nic společného s prohnilou politickou elitou, nabízel jasná řešení a odvažoval se porušovat politická tabu. Ve svém okolí jsem zaslechl dosti absurdní, avšak přesto velmi charakteristický příklad: „Minulý týden jsem viděl, jak mladí Marokánci bili nějakého starého člověka. Nikdo nic neudělal a policie se ani neukázala. V tu chvíli jsem se rozhodl, že budu volit Pima Fortuyna.“ Absurdita takového uvažování je zřejmá – ani Pim Fortuyn by nedokázal vyřešit to, že v dané situaci nikdo z přihlížejících nenabídl pomocnou ruku.

„Zabili nám Fortuyna!“

V pondělí 6. května v šest hodin odpoledne opouští Pim Fortuyn budovu holandského národního rozhlasu v Hilversumu, kde právě poskytoval rozhovor. Náhle z okolního křoví vyskočí muž a střelí po něm. Útočník unikne, ale později je chycen policií. Krátce poté Pim Fortuyn umírá. Útočník, člen radikální ekologické organizace, doposud nesdělil nic o své motivaci. Přestože existuje mnoho konspiračních teorií, které většinou nelze brát vážně (zabila ho CIA nebo islámští fundamentalisté), zdá se, že jde o zcela osamělý čin někoho, od koho by to nikdo nečekal. Jeho motivací bylo pravděpodobně téma ve Fortuynově kampani zcela okrajové, avšak pro útočníka důležité: Fortuynovy plány podporovat farmy, které chovají zvířata pouze pro kožešinu.

Vražda holanďany šokovala. To je samo o sobě logické: na holandské politické scéně je násilí velmi řídkým jevem a v moderní historii Holandska nikdy nedošlo k politické vraždě. Ale extrémní způsob, jakým na vraždu holandská společnost reagovala (takový jsem dosud nezaznamenal), byl podle mého stejně šokující jako událost sama. Média v celém případu samozřejmě hrála ústřední úlohu. To je na jedné straně důsledek způsobu, jakým s médii zacházel Pim Fortuyn: rád býval ve středu mediální pozornosti. Jeho strana neměla žádný skutečný program, její „politická propaganda“ sestávala víceméně z neustálé mediální šou jednoho muže. Na druhou stranu si lidé zvykli uvažovat a soudit podle televizních zpráv. Takových, v nichž se události zjednodušují a zestručňují kvůli potřebě přitáhnout další diváky a zaručit pevný příjem z reklamy. Navíc televizní pořady jako „Velký bratr“ a jeho už ne tolik nevinní následovníci, v nichž jsou obyčejní lidé čtyřiadvacet hodin denně sledováni kamerami, pomalu ale jistě smývají hranici mezi napodobeninou a skutečností, mezi „televizní realitou“ a skutečným životem. Vražda Pima Fortuyna a následná mediální pozornost učinila z celé události „super díl Velkého bratra“. Hranice mezi televizní fikcí a realitou zmizela úplně. Náhle se každý mohl stát součástí šou, která v sobě skrývala tolik dramatického (a také absurdního), že by si to nevymyslel ani ten nejzkušenější televizní scénárista.

„Zabili nám Fortuyna!“ – najednou se z něj stal člověk lidu, ten, který ví, co trápí životy obyčejných lidí, ten, kdo by jejich problémy býval vyřešil, kdyby se byl dostal k moci. Ten samý muž však žil velmi extravagantním životem, měl vlastní luxusní limuzínu (s řidičem), bydlel ve vile v Rotterdamu („Palazzo di Pietro“), zaměstnával číšníka a vlastnil další dům v Itálii. Nic proti tomu všemu, ovšem pro mluvčího obyčejných lidí je to poněkud neobyčejné zázemí. Ale na vrcholu vší té masové hysterie to bylo zcela nepodstatné. Z jeho pohřbu byla učiněna událost národního významu (v živém televizním přenosu), veřejný život se málem zastavil. Lidé z celé země nejenže přinášeli květiny a další věci na místo vraždy a k Fortuynovu domu (což je koneckonců běžné), ale na pohřbu se zoufale tlačili, aby se mohli dotknout rakve s mrtvým tělem. V této masové hysterii dokonce i Fortuynovi odpůrci na chvíli jakoby kolektivně vymazali svou předchozí kritiku z paměti.

Tato celonárodní šou ve stylu Velkého bratra byla umožněna právě masmédii, která byla zároveň silně kritizována. Bezprostředně po vraždě Mat Herben (dnešní vůdce frakce LPF) prohlásil, že zdůrazňováním negativních věcí o Fortuynovi vytvořila média prostředí, v němž už byl jen krůček k jeho zavraždění. Tvrzení, že „Média Pima Fortuyna démonizovala“, se stalo obecným názorem. A jestliže s tím souhlasili i samotní novináři, náhle už nepadlo jediné slovo o Fortuynových krajně pravicových názorech. Po své smrti se Fortuyn stal prostě nonkonformistou, který se postavil zkažené politické elitě a vrátil do politiky diskusi.

Podivné volby

Vražda se udála pouhých devět dní před plánovanými volbami do parlamentu. To postavilo holandskou vládu před dilema: odložit volby, nebo ne. Lijst Pim Fortuyn, která existovala pouhé tři měsíce od doby, kdy byl Fortuyn vyloučen z Leefbaar Nederland, trvala na tom, aby se volby konaly v plánovaném termínu. Strana velmi dobře věděla, že by tak těžila z existující masové hysterie, díky které by mnoho lidí volilo LPF na protest nebo ze sentimentálních důvodů, zatímco po několika měsících by si lidé mohli přeci jen uvědomit, že Fortuynův seznam bez Fortuyna není ve skutečnosti ničím. Volby odloženy nebyly, což přimělo Raoula du Pré k následujícímu komentáři pro De Volkskrant: „Ani kdyby chtěli, není už pro kandidáty Fortuynova seznamu cesty zpět: zesnulý Pim Fortuyn bude usilovat o vstup do parlamentu a s ním i ostatní kandidáti. Fortuyn byl vůdce, zakladatel, zdroj inspirace a hlavní symbol strany (…). Oni (kandidáti) četli Fortuynovy knihy, znají jeho program a domnívají se, že mohou pokračovat ‚v Pimově duchu‘.“ Podle du Préa je zde jeden velký problém: „Fortuyn chtěl vstoupit do politiky, k čemuž potřeboval kandidátskou listinu. Těch pár vyvolených nemělo nic víc na práci než jen čekat a každý večer v televizi sledovat, jak Fortuyn v před-volebních průzkumech získává další a další místa. Oni sami se kampaně neúčastnili (‚To je Fortuynova práce‘) a sotva znali jeden druhého. (…) Nespokojenost je to, co je spojuje.“

Ve stejné době, kdy bylo rozhodnuto o tom, že volby nebudou odloženy, bylo též dohodnuto, že už nebude následovat otevřená volební kampaň – z úcty k zavražděnému politikovi. Pro LPF to byla velká výhoda, neboť strana byla i tak na prvních stránkách tisku, aniž by pro to musela cokoli dělat. V rozhovorech LPF obvinila „levici“ z částečné odpovědnosti za Fortuynovo zavraždění. „Kulka přišla z levé strany“, tak zněl známý výrok mluvčího LPF. To ještě více zdiskreditovalo vládnoucí stranu Sociálních demokratů, která se ve vzniklé atmosféře neměla proti takovým obviněním jak bránit. Také Fortuynův pohřeb – mediální šou sama o sobě – pomohl LPF stát se jedinou viditelnou stranou během předvolebních dní.

Výsledky jsou známé: křesťansko-demokratická CDA se stala nejsilnější stranou ve 150tičlenném parlamentu, LPF byla druhá. Velké ztráty zaznamenaly strany předchozí vládní koalice, které dohromady přišly o téměř polovinu křesel. Netrvalo dlouho a objevily se obrysy možné nové koalice: pravicové koalice mezi LPF, CDA a pravicovou liberální VVD. Ta byla jedinou z bývalé koalice, která se zúčastnila jednání o nové vládě, i když ve volbách také hodně ztratila

Ve Fortuynově duchu?

Otázkou je, zda vyjednavači z LPF dokázali pokračovat „v Pimově duchu“. Během 68 dní, po které se dávala dohromady nová vláda, byl největší problém LPF zůstat jednotni: Kdo by měl vést stranu, kdo by měl vyjednávat se subjekty, stranami a tak dále. Další z potíží strany bylo prezentovat názory na témata, o nichž Pim Fortuyn nic neřekl nebo nenapsal. Charakterizuje to výrok jednoho z členů LPF: „Brzy bude v parlamentu debata o nákupu nových bojových letounů pro holandské vzdušné síly. Co si o tom myslíme? Nikdo na to není připraven. Nemám nejmenší tušení, jaký na to máme názor.“

„Pimův duch“ v programu nové vlády je nejzřetelněji vidět v tématu imigrace a menšin. Přestože již nikdo nehovoří o zrušení ženevské dohody o uprchlících a znovuzavedení hraničních kontrol, je jasné, že zákony budou přísnější a přísné zákony, které již existují, se budou ještě přísněji dodržovat. Nově zřízené ministerstvo pro cizince a integraci bude v rukou LPF.  Novým ministrem bude bývalý ředitel Immigratie en Naturalisatie Dienst (IND, úřadu zodpovědného mimo jiné za způsob, jakým jsou imigranti a žadatelé o azyl prověřováni a případně posíláni zpět), člověk, který je známý svou podporou přísného postoje vůči imigraci.

Kromě toho půjde v programu nové vlády o směsici obvyklého křesťansko-demokratického konzervatismu a otevřeně pravicového liberalismu. Obnovení rodinných hodnot a sociální soudržnosti na straně jedné a zelená pro ekonomiku volného trhu jako lék na hlavní sociální problémy na straně druhé. Čtyři z nových ministrů jsou bývalí obchodníci bez politické zkušenosti. Sliby CDA o zvláštních výdajích na zlepšení systému zdravotnictví a zvýšení bezpečnosti se ukázaly být opravdu jen pouhými sliby.

Nakonec se zdá, že jediným dědictvím Pima Fortuyna je konzervativně-pravicová vláda, která věnuje zvláštní pozornost restriktivní imigrační politice. A zatímco většina lidí volila se záměrem zbavit se politické elity, nic takového nenastalo. Sociální demokraté si vyměnili křesla s křesťanskými demokraty – proudem holandské politiky, který byl součástí politického establishmentu téměř po celé 20. století. A pravicově liberální VVD, která před osmi lety prosazovala vytvoření vlády s křesťanskými demokraty, nejenže představuje politický establishment, ale také bývalou vládu, proti které Fortuyn zahájil své křížové tažení. Pro skutečný „Pimův národ“, jak jedna novinářka z BBC označila Fortuynovy stoupence, prostě šou skončila. Pro zástupce v novém parlamentu naopak začíná tvrdá práce. Přiznává to i výše citovaný člen LPF: „Mám obavy, že mnozí kandidáti práci v parlamentu podceňují. Zatím jsou stále sledováni houfy kamer. Ale až to skončí, zůstane jen tvrdá práce. Myslím, že jim nastanou těžké časy. V této chvíli se stále ještě domnívají, že politika je jenom mediální šou.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.