Hledání důvěry v šumavských lesích

17. prosince 2019 /
foto: Adam Diviš. Trojmezenský prales v roce 2019.
V pátek 7. června 2019 zažil národní park Šumava něco nevídaného. Jeho Rada — poradní orgán ředitele, v němž zasedají téměř všichni významní aktéři od místních starostů až po vědce — schválila přesvědčivou většinou hlasů návrh nové zonace, stěžejního dokumentu ochrany přírody na Šumavě. Je to bez přehánění přelomový moment v historii národního parku. Posledních dvacet let se obecně ví, že Šumava potřebuje novou zonaci. Za tu dobu vzniklo čtrnáct různých návrhů. Žádný z nich však v důsledku nekonečného politického i odborného konfliktu nebyl schválen. Podařilo se to až nyní. Nikoliv však hrubou silou, ale společnou většinovou dohodou podpořenou téměř všemi stranami. A to stojí za pozornost: něco takového v našem veřejném prostoru téměř neumíme.

Těm, kteří sledují šumavskou krajinu delší dobu, to připadá až neuvěřitelné. Ještě před osmi lety, v roce 2011, na protest proti postupu tehdejšího ředitele Jana Stráského došlo k občanské blokádě kácení na Ptačím potoce. Těžko si lze představit konfliktnější počin. Na Šumavě panoval válečný stav a vypjaté emoce: ekologové ostře nesouhlasili s tehdejším vedením parku, za nímž naopak stáli prakticky všichni starostové obcí. Média byla plná ostrého vymezování se, místní pořádali protestní pochody proti blokádě a blokádníkům někdo propichoval pneumatiky u aut. Dnes je situace výrazně jiná: starosta šumavské Kvildy s Hnutím DUHA a dalšími připravuje koncert pro šumavskou divočinu v místním kulturním domě, na předkoncertní debatu přijíždí věcně a klidně diskutovat představitelé snad všech názorových skupin. Na mediálním poli panuje klid zbraní. A především: schvaluje se již zmiňovaná kompromisní dohoda o zonaci.

Jak je takový posun možný? Co se to za posledních několik let na Šumavě vlastně odehrálo?

Nezbytné předpoklady

V základech takové proměny stojí poněkud paradoxně stabilita. Za osmadvacet let své existence národní park vystřídal deset různých ředitelů. Od května 2014 však v jeho čele stojí již jen jeden — Pavel Hubený. Ministr životního prostředí je od počátku roku 2014 rovněž stále stejný — Richard Brabec. Nechybí však ani vize, jakým směrem se má národní park ubírat. Péče o národní parky se v posledních letech stala jednou z politických priorit a společnost byla schopna říci, co od národních parků očekává. V roce 2017 byla po dlouhých jednáních přijata novela zákona o ochraně přírody, která poprvé jednoznačně stanovila, že dlouhodobým cílem všech národních parků je ochrana samovolného vývoje přírody na nadpoloviční většině území každého z nich. To je významné nejen z důvodu stanovení jasného cíle: zatímco dosavadní debaty se neustále točily kolem specifické situace na Šumavě, nyní do nich vstoupil nový rozměr. Šumavu je třeba posuzovat v kontextu obecných standardů a cílů národních parků a z nich odvozovat, co má platit také pro ni. Ochrana šumavské divoké přírody se tak stala doslova celospolečenským zájmem.

Jednoznačným přínosem pro proměnu situace na Šumavě je rovněž sama osobnost ředitele Pavla Hubeného. Pro ochranu šumavské přírody pracuje už od konce 80. let a od první poloviny 90. let jako ředitel dlouho vedl Chráněnou krajinnou oblast Šumava, územně přiléhající na národní park. Na Šumavě se těší všeobecnému respektu vesměs i mezi těmi, kteří se vůči němu vymezují. Zkušenosti i prostor pro koncepční práci dovedl využít pro zklidnění vztahů i pro vedení dlouhodobých a věcných diskusí se všemi zúčastněnými. Díky odborné kompetenci, schopnosti otevřeně a férově jednat i díky určitému osobnímu kouzlu se mu podařilo získat důvěru nejen u místních lidí, ale i u většiny vědců, politiků či ekologů. Pavel Hubený se proto ukázal jako vhodný mediátor konfliktní šumavské debaty.

Trojmezenský prales v roce 2012, foto: Adam Diviš.

Nejpodstatnější změnou je však postupná proměna kultury a způsobu vzájemných vztahů mezi zúčastněnými hráči. Ještě v roce 2017 při projednávání zmiňované novely spolu jednotlivé strany konfliktu prakticky nekomunikovaly, každá z nich si hájila své návrhy a snažila se v zákonodárném procesu přetlačit tu druhou. Po definitivním schválení novely se „debata“ přesunula z parlamentní úrovně zpět na Šumavu, neboť následovalo období přípravy a projednávání nové zonace. V Hnutí DUHA nám bylo jasné, že pokračování „debaty“ v podobném duchu není možné. Národní park totiž nelze dlouhodobě úspěšně spravovat bez širšího konsenzu. Vědomě jsme se proto rozhodli, že — byť posíleni schválením novely zákona — ve vztahu k NP Šumava upustíme od běžné aktivistické logiky a nadále nepovedeme obvyklou kampaň za prosazení našich cílů: nebudeme uplatňovat rozmanité přesvědčovací metody (například podpora hromadného mailování řediteli národního parku či ministrovi na podporu našich postojů), vyvarujeme se konfrontačního přístupu (například v podobě aktivních reakcí na veřejné výstupy našich oponentů či používání sice úderného, avšak zjednodušujícího jazyka), a zejména dramaticky omezíme mediální komunikaci či živení konfliktu ve veřejném prostoru (například množství a témata vydávaných tiskových zpráv či příspěvků na sociálních sítích). Všechny tyto metody totiž aktivně poškozují prostředí přející smírné domluvě. Kupříkladu komunikace skrze média či sociální sítě podporuje především jednostrannou propagaci vlastních postojů, a přitom provokuje druhou stranu k podobnému veřejnému vyhraňování se. A jediné, co zůstává, jsou prohlubující se příkopy a nepochopení. Chtěli jsme tedy, aby Šumava jako hlučné mediální a veřejné téma prakticky zmizela z obzoru. Namísto kampaně jsme částečně „vyklidili pole“, zpomalili tempo, a především se soustředili na vytváření prostředí napomáhajícího racionální, klidné a vstřícné debatě z očí do očí.

Hledání dohody

Rozhodli jsme se postupně setkat s přibližně patnácti šumavskými starosty: předložit jim náš vlastní návrh zonace, ptát se na jejich postoje a výhrady, a především se představit jako živí lidé se zájmem o konstruktivní debatu. U leckterých jsme se — někdy překvapivě — setkali s ochotou diskutovat a s věcnými návrhy či výhradami. U jiných žádost o setkání nevyšla, ale nechtěli jsme to vzdát hned. Jeden ze starostů například telefonicky reagoval, že si s námi nemá co říci, neboť na veřejnosti chybně a nekorektně informujeme o socioekonomické situaci v obcích. Písemně jsme mu proto pečlivě zdůvodnili naše stanoviska, která v této věci máme, a znovu jej požádali o schůzku a vyjasnění sporných bodů. V jiném případě jsme kladně reagovali na požadavek starostky, že se s námi sejde jen v případě, pokud se sejdeme na společné veřejné schůzce i se zájemci z řad zastupitelů a obyvatel obce. V obou případech se schůzka nakonec stejně neuskutečnila, bylo však důležité důsledně nabízet vstřícnost k jednání.

Trojmezenský prales v roce 2006, foto: Adam Diviš.

Podobnou cestou se vydal i ředitel Hubený. Hned po svém nástupu v roce 2014 udělal vstřícný krok vůči místním obcím a vyhlásil, že jeho cílem je získat potřebná zákonná povolení pro otevření pěšího hraničního přechodu Modrý sloup, což z důvodu ochrany přírody dlouhodobě nebylo možné. I samo jednání o zonaci přineslo několik bolestivých kompromisů. Například cenné podmáčené horské smrčiny v majetku města Kašperské Hory nezískaly takovou ochranu před kácením, jakou by si dle svých přírodních kvalit jednoznačně zasloužily. Také původně navržená celková rozloha jádrové přírodní zóny s divokou přírodou byla těsně před zveřejněním zonace snížena zhruba o tři procenta rozlohy národního parku (z asi 30 procent na 27 procent), a to na přímý pokyn ministra Brabce, který chtěl dodržet politický slib daný v roce 2017 při projednávání výše zmiňované novely zákona. Ředitel Hubený rovněž poměrně ochotně vycházel vstříc požadavkům obcí na rozšíření zóny kulturní krajiny určené k jejich územnímu rozvoji. Žádný z těchto ústupků — snad s výjimkou otevření Modrého sloupu — si ochranáři nepřáli, ve všech případech však byly pochopitelné. Je však třeba zdůraznit, že zejména v případě nedostatečné ochrany smrčin v majetku Kašperských Hor je to přitom velká ztráta.

Vůli ke kompromisům a k proměně pohledu však projevily i samy obce. Ještě v roce 2017 se nechtěly smířit se schválenou novelou zákona, a dokonce proti ní podaly ústavní stížnost s odůvodněním, že nezákonně zasahuje do pravomocí samospráv (stížnost byla později Ústavním soudem vyhodnocena jako nedůvodná). Později však starostové přistoupili na to, že zákon i jeho důsledky je třeba respektovat. Dokázali jej postupně pochopit jinak než jako neodpustitelnou křivdu.

Důvěra jako cesta vpřed

Osobní setkávání, opakované vysvětlování vlastních postojů i toho, jak se věci mají (například jak funguje příroda v národním parku, co nového přináší novela zákona a podobně), ochota k naslouchání a k ústupkům druhé straně, vůle vést dialog, předvídatelný a férový přístup, dodržování slova. To jsou střípky, které postupně přispěly k něčemu nevídanému — k sílící důvěře mezi velkou většinou zúčastněných. Právě důvěra se postupně rodí jako nová kvalita vzájemných vztahů, která v posledku umožňuje vymanit se z dosavadní konfrontační a vymezovací logiky, opustit truc-postoje „proti všemu“, přistoupit na racionální a věcnou komunikaci, nacházet společnou řeč a pochopení pro druhou stranu a po čase skutečně dospět k dohodě. Zdá se, že právě taková atmosféra začíná na Šumavě převládat. Jejím příkladem může být v úvodu zmíněná veřejná debata různých stran a koncert pro šumavskou divočinu na Kvildě, které letos proběhly za společné podpory Hnutí DUHA i místního starosty. Něco takového by bylo ještě donedávna nepředstavitelné.

Blokáda kácení Trojmezenského pralesa, foto: Petr Vozák.

Daří se utvářet zatím dost křehké prostředí, v němž jsou lidé věcnější nebo si již nedovolí útočně vystoupit v médiích. Je pozoruhodné, jak nové „hřiště“ pozvolna vystřeďuje ty, kteří nejsou na konstruktivní a rozumný dialog schopni či ochotni přistoupit. Ještě před několika lety Svaz obcí NP Šumava vystupoval jednotně a solidárně jako frontová linie v opozici vůči národnímu parku či ekologům. Běžná byla útočná a konfliktní rétorika, nevybíravý slovník i časté prezentování postojů v médiích a na sociálních sítích. Když ještě šumavská diskuse probíhala zejména po mediálních kanálech, byl takový přístup pro mnohé ze starostů patrně logický: v médiích je přece třeba vystupovat razantně a je zapotřebí se preventivně bránit „nepřátelům“ kdesi na druhé straně. S proměnou „hřiště“ v posledních dvou letech se však postoje starostů obcí začaly různit a ty, kteří stále vyznávají „válečnický“ styl, dnes mnozí vnímají jako solitéry, kteří si dělají „svoji politiku“.

Podobně na okraj se dostal rovněž Jihočeský kraj. Ten v srpnu — již po schválení zonace Radou NP Šumava — oznámil, že podává žalobu na Správu Národního parku Šumava i na ministerstvo životního prostředí, avšak s poněkud vykonstruovaným odůvodněním: že nebyl dostatečně zahrnut do projednávání nové zonace a že k zonaci nebyl k dispozici dostatek podkladových materiálů. Přitom spustil veřejnou kampaň s názvem Šance pro lesy objednanou u soukromé PR agentury. Kampaň veřejně napadla ochranu divoké šumavské přírody i národní park jako takový. Nesetkala se však prakticky s žádnou pozitivní odezvou, a to ani u starostů šumavských obcí. Právě naopak, veřejnost — odborná i laická — v různých reakcích upozorňovala na to, že je to uměle vyvolávaná kampaň a že výrazně zkresluje fakta o šumavské přírodě.

Šumava, foto: Christian Lozan.

Dlouhá historie šumavského konfliktu se tak dnes snad pomalu blíží svému dost překvapivému a radostnému rozuzlení. Započala odporem ekologů a vědců proti kácení kůrovcových stromů v centrálních oblastech národního parku v druhé polovině 90. let. Pokračovala nekonečnými střety o kůrovce a o to, kde proti němu zasahovat, a kde naopak ponechat přírodě volnou ruku. Prozatím končí společnou dohodou téměř všech aktérů na podobě zonace a budoucím rozšiřování divoké přírody.

Poučení pro ekologické hnutí

Šumavský konflikt je však možné vnímat také jako příběh angažmá ekologického hnutí a možných proměn chápání jeho role v environmentálních sporech. Ve chvílích, kdy hrozí reálné zdiskreditování myšlenky národního parku, je ekologické hnutí schopno zasáhnout i v podobě občanské neposlušnosti, jak se to stalo v roce 1999 v Trojmezenském pralese a v roce 2011 na Ptačím potoce. Takový zásah nejenže postaví skutečnou hráz proti dalším škodám, ale především je schopen umocnit naléhavost tématu, přitáhnout k němu pozornost celé řady lidí a mnohdy i proměňovat způsob, jak se o problému mluví a které akcenty jsou důležité. Šumavské blokády — samozřejmě za valného přispění dlouhodobé a soustavné práce ekologů a vědců (vedení diskusí, vědecký výzkum k tématu, osvěta a popularizace, opozice vůči škodlivým legislativním návrhům, hledání mezinárodní podpory a tak dále) — tak významně pomohly nastolit téma, že smyslem národního parku je velkoplošná ochrana divoké přírody. Právě toto opakované a výrazné oživování tohoto tématu později napomohlo tomu, aby se ochrana národních parků stala jednou z politických priorit současného ministra Brabce a došlo k přijetí novely zákona o ochraně přírody.

Hnutí DUHA předává zástupcům poslanců výzvu veřejnosti ke schválení novely zákona o ochraně přírody, Malostranské náměstí v Praze, 21. února 2017. Foto: Petr Zewlakk Vrabec.

Jakmile však zazněla celospolečenská zakázka, přišel čas pracně hledat křehkou společnou řeč s oponenty, a to i za cenu kompromisů. Úkolem Hnutí DUHA už tak nemá být rozorávat terén našimi požadavky, nýbrž zaorávat vyhloubené příkopy, stavět mosty, spolumoderovat debatu. Pro ekologickou organizaci je to sice role netradiční, někteří by možná řekli, že málo bojovná, ale neméně významná. S přijetím zonace jsme sice nedosáhli toho, co bychom si sami přáli a považovali bychom pro národní park formátu Šumavy za správné, dosáhli jsme však vzhledem k dlouhé šumavské konfliktní historii úspěchu daleko cennějšího — většinového stvrzení podpory šumavského regionu pro myšlenku národního parku a stvrzení důvěry ve vzájemnou spolupráci.

Autor pracuje v Hnutí DUHA na ochraně NP Šumava. Kontakt: martin.vorac@hnutiduha.cz.

Národní park Šumava: fakta a souvislosti

Novela zákona o ochraně přírody a krajiny

V dubnu 2017 byla s výraznou podporou poslanců napříč politickým spektrem kompletně změněna pravidla péče o čtyři české národní parky (Krkonoše, Šumava, České Švýcarsko a Podyjí). Standard ochrany se tak přiblížil moderním světovým národním parkům. Nově je dlouhodobým cílem ochrana samovolného vývoje přírody na nadpoloviční většině území každého z nich. Z původních tří (I., II. a III.) nově vznikly čtyři zóny (přírodní, přírodě blízká, zóna soustředěné péče o přírodu a zóna kulturní krajiny). Zóna přírodní chrání právě samovolný vývoj, v zóně přírodě blízké má pak být příroda postupně připravována na převod do přírodní zóny v dohledné době. V zóně soustředěné péče o přírodu jsou jak území, která v dlouhodobém horizontu rovněž mohou být převedena do zóny přírodní, tak místa, o něž bude člověk trvale pečovat. Zóna kulturní krajiny je pak určena k trvale udržitelnému rozvoji obcí či k trvalému užívání člověkem.

Zonace NP Šumava

V současné době stále platí v NP Šumava zonace z roku 1995. I. zóna zabírá 13 procent území, II. zóna 82 procent území a III. zóna zhruba 5 procent území. Nová zonace vytvořená již v souladu s novelou zákona má být následující: zóna přírodní 27,7 procenta, zóna přírodě blízká 24,6 procenta, zóna soustředěné péče o přírodu 46,6 procenta a zóna kulturní krajiny 1,2 procenta. Vyhláška o zonaci by v praxi měla začít platit někdy v první čtvrtině roku 2020 a dle zákona může být upravena nejdříve po 15 letech, tj. v roce 2035. Během příštích 15 let má být zóna přírodě blízká připravována na možný převod do zóny přírodní. Zákonného cíle chránit v budoucnu divokou přírodu na nejméně 50 procent území tak může být dosaženo už právě v roce 2035. Hnutí DUHA a vědci při jednáních o zonaci představili vlastní návrh podložený odbornými argumenty, aby přírodní zóna s divokou přírodou zabírala přes 50 procent území (konkrétně 53 %) již od roku 2020. Tento návrh však Správa NP Šumava neakceptovala.

Tento text byl vytvořen s finanční podporou TA ČR.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2020 vyjde v 2. polovině června.