Hrát až do důchodu

12. června 2008 /
foto: studio Dvadva (obě fotky)

„Tak tady to začalo,“ otvírá Marta Svobodová dveře babiččina pokoje. Brněnská kapela Budoár staré dámy, která dostala jméno podle pokojíku vedle kuchyně, sebe samu označuje za mladou, hravou, dravou a deprese a smutky léčící. S Martou jsme se usadily právě v téhle kuchyni a povídaly (nad výbornou zmrzlinou, kterou přinesl její obětavý bratr) jak o právě vydané desce Budoáru Dobrou noc, světlo, tak o dalších Martiných (nejen) hudebních počinech. Krom Budoáru staré dámy má tato studentka FAVU a jedna z nejvýraznějších brněnských muzikantek ještě kapelu Furré, a v záloze už i s ní natočené album. A letos se stihla objevit ještě na další desce — Střele zastavené v jantaru brněnských Květů.

Nedávno volala do posluchačské soutěže na rádiu Proglas jedna paní, která hádala, že zpěvačkou hostující na nové desce Květů je Hana Hegerová. Jaký je to pocit, když se takový omyl objeví?

Byla jsem příjemně překvapená, protože například Hanka Hegerová je můj velký vzor a mám ráda, jak zpívá… I Iva Bittová. Takže to považuju za pěkný omyl, že si to někdo mohl splést!

Zdá se mi, že nová deska Dobrou noc, světlo je zklidněním, zpoetičtěním Budoáru. Je to tak?

Asi ano. I když člověk to asi vnitřně nevnímá. Lidi přijdou a říkají, to je tak jiný! A ty říkáš — to je tak normální… Vývoj je průběžný a desky ten čas sekají. Tahle je asi klidnější a asi vychází víc z mých osobních zkušeností.

V čem je ještě jiná?

Když odcházel z kapely náš kytarista Ondra Klíč, dodával mi odvahu a říkal: Marto, piš texty! A protože těch zážitků, o kterých jsem měla potřebu něco říct, bylo víc, začala jsem psát. Na rozdíl od předchozích desek mají tedy téměř všechny písničky mé autorské texty.

A jaké bude další album? Pokud se už teď rodí nějaké plány…

Další album? Hmm, první album mělo černý obal, druhé album bílý obal, třetí je trochu smutné, tak dedukcí docházím k tomu, že další album bude veselé!

À propos obal… (Marta přináší hromádku pomalovaných a poškrábaných diapozitivů.)

Přemýšlela jsem, jak tenhle nový obal udělat. Celá myšlenka vznikala jeden večer, kdy jsme si sedli ke stolu s Jirkou Raitermanem a přišla ještě jedna moje kamarádka, vzali jsme si špendlíky a bar-vičky a… Chtěla jsem vyzkoušet něco nového — a na stavárně, kde si dělám pedagogické minimum, vyhazovali staré diáky. Přemýšlela jsem, co s nimi, a pak mě napadlo, že bychom zkusili udělat ke každé písničce ilustraci. A tak jsme seděli, barvili a ryli špendlíkama do nich, a bylo nám moc dobře. A když jsme to dodělali, promítli jsme si výsledek na stěnu a říkali si, k jaké písničce by se jaký diák mohl hodit.

Našli jsme vždycky místo, které nějak souviselo s textem a s pocitem z písničky — a vzali jsme starou ruskou promítačkua tou jsme promítali. Obal je složen z těchhle rozrýpaných diáků, které jsou promítnuté na různá místa tady v domě. I proto je na vnějším obalu desky tenhle dům a vevnitř je půdorys, kde jsou písničky rozmístěny.

A budou se diáky promítat i na koncertech?

Aha, vidíš, to je docela dobrý nápad… Někam to promítneme!

A co když se na některém diapozitivu někdo pozná?

Jsou to dost staré diáky, někdy ze sedmdesátých let z NDR… Ty bys byla uražená, kdybys viděla, že ti někdo vydloubal oko? (Směje se.) Ale to není žádný osobní útok. Je to prima práce, je to v malém formátu a výsledek je hned vidět.(Marta odbíhá a hned se vrací.) Tady máš diák, můžeš se podívat, co tam je, tady špendlík…

Písně jsou většinou tvoje. Jak moc si necháváš do tvorby mluvit od ostatních v kapele?

Jsou písničky, u kterých mi hned zní i ostatní nástroje a mám představu o tom, jak by měly vypadat aranže. Takovou písničku přinesu do zkušebny a napodobím zvukama, jak by ostatní měli svoje linky hrát, a oni si to pro sebe upraví. A jindy mě napadne jen základní motiv pro kytaru a zpěv a nechám se překvapit tím, co do toho ostatní vymyslí, pak to dolaďujeme… Vždycky je tam spousta společné práce, nikdy to není tak, že mám úplně jasno. Vždycky mě něco překvapí, a to jsem ráda.

Máš nějaké hudební vzory?

Vyrostla jsem na Nirvaně a Alanis Morisette, poslední dobou mě dojímá čím dál víc například Zuzana Navarová, Johnny Cash, Laurie Anderson, z novějších písničkářek například Jana Vébrová.

A chodíš na koncerty „konkurence“? Na čem jsi poslední dobou byla?

Chodím, ráda. A vždycky si uvědomím, jací jsme pořád amatéři: mezi písničkama ladím kytaru, brácha něco hledá, Dáša se převlíká, Eva pije a Filip hledá zvuk.

Naposledy jsem byla na koncertě kapely Lajky. Hráli jsme s nimi v Praze na Deltě. Je to neskutečně půvabná a osobitá hudba — chuchel bordel, když hrají všichni, krásné melodie a linky, když nehrají všichni, texty ze života člověka… Ale hlavně ta obrovská opravdivost a radost z nich na koncertě čiší! Doporučuji objevit!

V Budoáru panuje třípětinová dámská většina. Ovlivňuje to kapelu nebo muziku ještě jinak, než že vás málem nepustí na festival? Narážím na tu známou historku, kterak vás u brány zastavili, že na jednoho člena kapely pustí dovnitř jen jednu holku…

Abych pravdu řekla, někdy je to s těmi ženami složité. Ony jsou… ale ne, mám je ráda! Spíš s bratrem je to občas složité. Ale to je se všemi lidmi, složité… Vlastně i se mnou, já bych sebe v kapele nesnesla!

Spíš mám pocit, že hudebně to zní asi jinak, když například na basu hraje holka — je to trošku jemnější. Zdobí tu hudbu, není to takový turbodrajv, stejně jako dívčí housle, které naši hudbu lemují jak krajka… A v tom je to spíš jinačí.

Nedávno začala znova zkoušet další tvoje kapela, Furré. Kde se vůbec vzala?

Furré vzniklo z přebytku mých písniček, které mi tehdy — to bylo snad jaro 2006 — zbyly, byly to spíš nedokončené motivy. Začali jsme je dodělávat s Tomášem Doležalem. A když jsme měli asi tři nebo čtyři, říkali jsme si, že to je takové měkoušské a že bychom měli k sobě někoho přibrat. A tak jsme požádali Evžena(Martina E. Kyšperského— pozn. aut.) a Petra Fučíka, se kterým hrál v Čvachtavém lachtanu a byli dobře sehraní — a natrénovali jsme během necelého roku repertoár, který hrajeme.

Koncem minulého roku jste s Furré chtěli křtít desku, pak jste to nechali usnout… Takže teď se probouzíte?

Pořád je to s takovým otazníkem. Za sebe bych byla hrozně ráda, kdyby se alba někdo ujal a vydal ho. Problém je trošku v tom, že já mám Budoár, Evžen má Květy, Tom a Petr Fučík mají spoustu práce a není nikdo, kdo by kapelu tlačil a směřoval a byl tím, kdo řekne: teď budeme dělat to, půjdeme tam, vydáme tohle… A proto Furré trochu spí.

Ale ještě to nevzdávám! V Indies slíbili, že až se vydají naše alba, ještě jednou si Furré poslechnou. Že teď, když vydávají i Květy a Budoár, není vhodné období k vydání ještě něčeho dalšího, co je vlastně průnikem… Příliš alternativy škodí, řekli.

Proč vůbec mají písně Furré jen jména B1 až B-několik?

My jsme se strašně dlouho hádali o názvu kapely, až to skoro vypadalo, že se rozpadneme. Jednou z alternativ, kromě například Fluora mutoch nebo Herpes pásovec, byla i Bukva Brno, protože bubeník označil naše písně za teploušské. Že to, co hrajeme, je taková bukvovská hudba, že jsou to taková béčka, bukva jedna, bukva dva, bukva tři… My jsme si za tím ovšem nestáli. A protože jsme věděli, jak jsme se hádali o názvu kapely, jména písniček už jsme nechtěli řešit a rozhodli se, že to bude B1, B2…

Název kapely byl nakonec kompromis: aby to bylo krátké, aby to nebylo trapné, aby to nebylo příliš vtipné a aby to bylo… Furré je tekutá náplň, tedy aby to bylo sladké, jako ta hudba trochu je. Nikdo asi nebyl nadšený, ale nikomu to vyloženě nevadilo, tak to dopadlo takhle.

Další kapela, kterou jsi prošla, jsou už zmíněné Květy, se kterými i teď občas zpíváš jako host. A vážený host, všimla jsem si, že neváháš dělat si docela drsnou legraci z frontmana přímo na pódiu a vůbec to neschytáš…

Je to asi způsob naší komunikace — vždycky to takhle fungovalo, že jsme se s Evženem pošťuchovali a nikdo z nás to nebral jako nějaký vážný výsměch. Je pravda, že na pódiu jsem mnohem nervóznější, písničky nemám tolik natrénované, protože jsem třeba byla jen na pár zkouškách… Možná to hraje i takovou roli: jak člověk není úplně pevný v kramflecích, humor se hodí. Ale Květy mám strašně ráda a hudebně je to prostě boží.

Podle frekvence vydávání desek Budoár nikam nespěchá — kam vlastně míří?

Než všechny budeme mít děti, budeme hrát, a potom, až to vychováme… Chceme se domluvit, že všechny budeme mít děti zároveň, abychom se pak mohly zas sejít
a hrát až do důchodu.

V jedné z nových písniček se zpívá: „Jitrocel léčí. Ale kdo léčí jitrocel?“ Znáš odpověď?

Tahle fráze funguje na různé vztahy a věci, co na světě jsou. Odpověď na tu otázku v písničce není a ani nemá být. A jestli ta odpověď existuje? Obecně neexistuje, nad tím se mají lidi pouze zamyslet. Řekla bych, že každý jitrocel čerpá sílu trošku jinde. A některý možná právě z léčení druhých.

Připravila Jana Sobotková. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.