Indičtí venkované mají bohatství, které jsme ztratili

25. června 2002 /
James Bruges (1933) strávil dětství v Indii, později pracoval jako architekt v Británii, v Indii a v Súdánu. Dnes žije v anglickém Bristolu, kde pomohl založit příměstskou biofarmu a zasedá v komisi nadace zaměřené na naplňování Gándhího odkazu. Je v trvalém kontaktu s řadou indických nevládních organizací a nedávno vydal publikaci Little Earth Book (Knížka o Zemi) o ekonomickém pozadí ekologických problémů.

Ve své Knížce o Zemi se populární formou zabýváte současnou sociální a ekologickou krizí. Kde lze tohle zamotané klubko nejlépe začít rozplétat?

Každý by měl začít v oblasti, kerá je mu nejbližší. Přitom je ale důležité neztratit ze zřetele širší obraz. Proto jsem také sepsal Knížku o Zemi. Můj vlastní obor je architektura a městské plánování a původně jsem myslel, že tam bude i těžiště textu. Ale postupně jsem začal cítit, že jádro pudla je v ekonomickém systému a věnoval jsem mu v knize velký prostor. Rád bych vyzval každého, aby se v této oblasti snažil orientovat, nenechal se odradit zdánlivou složitostí a hledal souvislosti a řešení.

Důležitou náplní Vaší knihy jsou také zkušenosti z Indie, kam s manželkou pravidelně jezdíte.

Jezdíme do jižní Indie, máme tam přátele a cítíme se tam dobře. Lidé tam mají na všechno mnohem víc času než tady v Británii. I když pracují na poli, povídají si přitom, práce splývá se zábavou. Ženy se oblékají do krásných látek. Lidé se vám dívají do očí, usmějí se, i když se neznáte. Stává se nám tam, že stojíme před domem a někdo nás pozve dál a pohostí. To se nám doma stát nemůže. A sami se tak doma také nechováme.

O Indii se ale mluví jako o zemi chudoby.

Materiální chudoba je tam skutečností, hlavně ve velkých městech. Na venkově, kde se převážně pohybujeme, je situace lepší. Kromě toho – jsou různé druhy chudoby. My v Británii jsme v mnoha směrech chudší, než indický venkovan. Chybí nám zázemí společenství.

Ale co nízká průměrná délka života, negramotnost, populační růst?

Je zajímavé, že právě v jihoindickém státě Kerala, který je, pokud bychom brali jako měřítko HDP, jedním z nejchudších, je tato problematika v podstatě vyřešená. Průměrná délka života je tam 72 let, kojenecká úmrtnost je nižší než v některých evropských zemích, 95 procent lidí starších sedmi let umí číst a psát a populace je stabilní, či dokonce klesá.

To zní jako pohádka.

Samozřejmě, mají také své problémy. Vzdělaní mladí lidé těžko hledají uplatnění, další problém je v postupném průniku západní kultury, která nahlodává místní tradice. V zásadě je ale život v Kerale krásný. Málo aut, hodně různých náboženských slavností, trhů, spousta života. Když se vracíme do Evropy, vždycky nás zaskočí, že tu lidé vypadají tak ustaraně a šedivě!

Další zajímavá a trochu pohádková země, kterou jste navštívili, je Bhútán.

Ano, je to země, která se turistům otevřela poměrně nedávno a omezuje nadále jejich počty tím, že od nich vyžaduje denní poplatek 200 či 300 dolarů denně. Turisté jsou tak největším zdrojem vládních příjmů. Do země ostatně bude vždycky omezený přístup i díky přírodním podmínkám. Letadla musí prolétnout úzkou soutěskou a jsou celkem tuším dvě, víc se jich stejně nevejde.

Jak vyplývá z vládního dokumentu tohoto buddhistického království, podařilo se vládě promyšleným zdravotnickým programem zvýšit během posledních dvaceti let průměrnou délku života z 46 na 66 let.

Ano, je to velký úspěch. Namísto stavby drahých nemocnic vycvičili tisíce zdravotníků schopných poskytovat rehydratační terapii při průjmových onemocněních přímo ve vesnicích. Zároveň si ale stále váží tradičních lékařů. Váží si velmi i přírody. Cílem vlády je zachovat šedesátiprocentní lesní pokryv. Jednu dobu měla vláda slušný příjem z indických pil na bhútánském území. Když ale zjistili, jak jim rychle mizí lesy, pily zavřeli, majitele vyplatili a vyhlásili rozsáhlý zalesňovací program.

Kde se bere taková osvícenost?

Zdrojů je asi více, určitě souvisí s buddhistickou tradicí a s tím, že tahle země se nikdy nestala kolonií a zachovala si tak důstojnost i svébytné instituce. Domnívám se, že důležitou roli tu hraje i osobnost krále. Král je pozoruhodný člověk, podobně jako byl jeho otec. Je to on, kdo klade takový důraz na zachování přírody. A byl to on, kdo v osmdesátých letech rozhodl, že jeho země nebude usilovat o vysoký hrubý domácí produkt, ale o vysoké „hrubé domácí štěstí“. Když nastoupil vládu, byl Bhútán absolutní monarchií. Král předložil národnímu shromáždění návrh zákona, který umožňoval krále odvolat, pokud o tom rozhodnou dvě třetiny shromáždění. Shromáždění návrh odmítlo! A král ho pak přece prosadil královským výnosem.

Jak to vlastně vypadá v Bhútánu s demokracií?

Je to jiné pojetí než u nás. Na jedné straně určitá centralizace. Existuje zákon, podle kterého musí všichni přes den nosit tradiční oděv, který je mimo jiné velmi krásný. Cílem je zachování národní identity a zdá se, že to nikomu moc nevadí. Na druhé straně v mnohém je tu větší demokracie než u nás. Tak trochu systém, o kterém snil Gándhí. Existuje tu velká autonomie na úrovni obce. Lidé sami rozhodnou o tom, co chtějí, aby se postavilo, změnilo a podobně. Větší záležitosti se řeší na úrovni okresů a jen věci opravdu celostátního významu se rozhodují v centru. Ale i tato centrální rozhodnutí vycházejí z plánů a koncepcí, které se zrodily na základě diskusí na místních úrovních. Tohle je bližší skutečné demokracii než systém dvou stran, který máme u nás. Jednou za pět let zvolím jednu z nich a pak pět let nadávám, že nesplnila nic z toho, co slíbila…

Co vás v Bhútánu nejvíc zaujalo?

Asi domy. Jsou velké, krásné a prakticky zdarma. Ten, kdo se chystá stavět, požádá lesníka, aby mu vybral a pokácel stromy. Klády se pak svezou dolů do vesnice a povinnost stavitele je jediná – za každý pokácený strom zasadit několik nových. Vedle dřeva je ještě potřeba hlína, ta je taky z místa. Se stavbou pomohou sousedé. Náklady na stavbu jsou minimální a domy jsou opravdu mimořádné.

Copak tam nemají žádné problémy?

Hlavní problém je populační růst. Při současném tempu 3,1 % za rok by to znamenalo zdvojnásobení populace za dvacet tři let, což by při místní křehké přírodní rovnováze strmých horských údolí nebylo rozhodně ideální.

Také vinou velkého zahraničního dluhu má většina chudých zemí daleko větší problémy nežli Bhútán.

Zahraniční dluh zemí třetího světa je jednou z nejostudnějších záležitostí současnosti. Je hluboce nespravedlivý, a to hned ze tří důvodů. Za prvé půjčky bývají v dolarech či librách. Úroky znamenají, že země nakonec splatí dvojnásobek nebo i víc původní částky. Ale měny těchto zemí většinou klesají oproti dolarům v ceně, takže země nakonec splatí ne dvojnásobek, ale nejméně čtyřnásobek sumy, kterou si původně vypůjčila! Za druhé: globální oteplování, které působí záplavy a vichřice především v zemích Jihu, je výsledkem emisí Severu. Přírodní katastrofy znamenají pro chudé země obrovské náklady. A do třetice: V posledních deseti letech vinou politiky volného obchodu velmi klesly ceny kávy, čaje a dalších základních vývozních artiklů zemí Jihu. Chudé země je vyvážejí za tak nízkou cenu, že nás de facto dotují – anebo my je systematicky okrádáme. Takže – kdo vlastně dluží komu?

Světová banka a Mezinárodní měnový fond mají pro chudé země stále jediný recept: otevřít se mezinárodnímu obchodu, mechanizovat zemědělství, pěstovat plodiny na vývoz.

Problém je v tom, že tato opatření nesníží chudobu, ale naopak ji zvýší. A lidé ve třetím světě si to začínají uvědomovat. V minulém roce proběhl v Andhra Pradéš zajímavý experiment. Ve spolupráci se dvěma britskými nevládními organizacemi byla vybrána mezi obyvateli tohoto jihoindického státu takzvaná občanská porota – skupina místních lidí, z toho většina žen a drobných rolníků. Po dobu pěti dní měli možnost sledovat tři scénáře rozvoje státu v nejbližších dvaceti letech. První scénář, podpořený vládou a Světovou bankou, počítal s intenzifikací zemědělství, která by vedla k redukci rolníků ze 70 % na 40 %. Dvacet milionů lidí by přišlo o živobytí. Druhý scénář počítal s produkcí bioplodin pro supermakety severu. Třetí scénář navrhoval posílení místní produkce potravin a trhů, o využití prostředků by rozhodovaly místní rolnické spolky. Rolníci rozmlouvali s experty a shlédli videofilmy, které znázorňovaly dopad všech tří variant rozvoje. Porota se rozhodla jednoznačně pro třetí variantu. Letos v březnu přijela skupina Indů – členů poroty – do Británie, aby v zemi, jejíž vláda se finančně podílí na indických zemědělských reformách, obhájila svou vizi. Na dotaz, co by její rodina udělala, kdyby přišla o svou farmu, odpověděla jedna z indických žen, že by jim nezbylo nic jiného, než vypít pesticid a zemřít.

Domníváte se, že se máme od třetího světa čemu učit?

Určitě ano. Uvedu příklad. V jižní Indii v Gudaluru žije kmen, jehož příslušníci jsou podle našich měřítek velmi chudí. Karyian, jeden z nich, loni vydělal nečekaně spoustu peněz, protože náhle stoupla cena jeho hlavní plodiny – zázvoru. Z peněz si nepořídil ani dům, ani půdu, ani spoustu elektronických hloupostí. Místo toho rozdal peníze těm lidem z kmene, kteří si o ně řekli. Teď nemá nic. Ale příští rok někdo jiný vydělá peníze nebo najde v lese med lesních včel. A i on se zcela samozřejmě podělí s ostatními, včetně Karyiana. Příslušník kmene Kattunayakan nepotřebuje banku ani pojištovnu. Postará se o něj jeho společenství. Podle mého názoru mají tito lidé pokročilejší kulturu, než máme my.

Připravila Naďa Johanisová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.