Jak hořický perníkář k dvojímu řemeslu přišel

15. října 2005 /
foto: Červená Karkulka

Na Kunětickou horu to z Pardubic není daleko. Z konečné autobusu stačí jen kousek projít lesem a rázem se návštěvník ocitne v pohádce. Ohniště s pařezy pro dvanáct měsíčků, sáně pro Mrazíka, úl včelky Máji, jabloň krále Miroslava… a uprostřed perníková chaloupka s muzeem. Vlastně jde o bývalý lovecký zámeček, který si nechal v roce 1882 postavit baron Richard Drasche z Wartinberka, vídeňský průmyslník a majitel Kunětického panství. Nyní jej Ludvík Šorm, kterému dnešní vlastník objekt pronajal na padesát let, postupně předělává na pohádkový ráj. A neváhá jít skutečně daleko — angažovat samotnou Ježibabu.

„Tak vás tady vítám, Mařenky,“ zahájila v muzeu perníku svůj výklad paní Šormová, Ludvíkova matka. Provedla nás minulými staletími i současností tohoto pamlsku a připojila i malou exkurzi mezi domácí strašidla a svébytný výklad známé historie o dvou dětech, jež málem skončily v peci. Z idylického světa sladkých a neuvěřitelně zručně nazdobených perníků jsme se však rázem ocitly v temném, ale opravdu temném lese. Zmocnila se nás jistá tíseň a neodbytný pocit, že na nás určitě něco vyskočí. Z různých koutů se na nás šklebila kdejaká havěť, od krtečka přes víly, Pařezníčka, obrovského pavouka, lišku číhající na Budulínka až po zakletou princeznu. Prý by ji mohl polibkem probudit desetiletý hoch. Z její vizáže úměrné délce spánku bylo patrné, že jí s postupujícím časem valem ubývají šance na vysvobození. Nad hlavami nám svítil měsíček, stejný, jako tehdy Jeníčkovi a Mařence… Začaly jsme tušit, kam že to vlastně jdeme. Paní Šormová se zpočátku zdála být neškodná, ale jak se ukázalo, příliš se s návštěvami nepárá. Jednoduše je zavede až do jámy lvové — k dílně, kde peče perníky samotná stařena-kanibalka.

Otevřel však její učeň Aleš Vostřez. Prohlédl si nás, a že jde vzbudit Ježibabu. Prý před chvílí přiletěla na koštěti z Pardubic. A zabouchl dveře. „Máš tam dvě Mařenky, jsou pěkně vykrmené,“ ozval se učedníkův hlas. „Tak nespi, celý den se flákáš někde po úřadech, a já abych to všechno odedřel za tebe. Dneska končím.“ Z dílny zazněl skuhravý alt: „Nějaký zásoby bych už potřebovala.“ Stařena se přišourala až ke dveřím: „Je tam někdo?“ zaskřehotala a pomalu pootevřela: „Ááá, dvě Mařenky. Pojďte dál, ukážu vám svou sbírku perníků.“ Vkročily jsme dovnitř. Bába na nás hned spustila: „Jestlipak, děvenky, víte, kam chodím spát?“ Uhodly jsme hned napoprvé. „Tak, tak,“ teskně se otočila ke zděné peci s peřinami, „teď jsem tam ležela, ale ten zmetek mě vyhnal,“ neodpustila si ventilovat vnitropodnikové spory. Bystře jsme odhalily i místo, kde parkuje koště. Dokonce nám jej ze skříně vyndala, ale hodně se mrskalo, měly jsme co dělat, aby neuletělo. „Posledně jsem ho honila půl dne po lese,“ postěžovala si. Pak se začala chlubit formami na perník: „Víte, kolik jich ve sklepě mám? Dvě stě padesát!“ A znovu stočila svou pozornost k peci, která dominovala její dílně. „Už jste se koukaly, jak moderně peču?“ Skutečně, uvnitř byla zazděná ještě jedna pec, elektrická. „V ní už vůbec nemusím topit dřívím,“ pochvalovala si. Patrně ještě neslyšela o globálních změnách klimatu. „A víte, kde si vařím kafe?“ zkoušela nás. Vzhledem k elektrifikaci perníkové chaloupky jsme tipovaly na rychlovarnou konvici. Stařena se však jen skřehotavě zachechtala a vedla nás — jak jinak — opět k peci. Z jejího boku trčel automat na kávu…

Jak Ježibaba skloubila grilování a pečení

„Tohle by mě neuživilo,“ odpovídá Aleš Vostřez, perníkář z Hořic, a sundává si šátek, vlňák a dlouhé záplatované šaty. Ježibabu pro dnešek zavře do almary. „Perníky prodávám i na jarmarcích.“ Nicméně vznik muzea na Kunětické hoře mu přišel velmi vhod. „U nás doma to vypadalo spíš jako v dílně, všude samá mouka, med, perníky, krabice. Ženě už to taky vadilo. Kdybych si ale někde koupil nebo pronajal prostory, jen velmi stěží by se mi investice vracela. Tak mě napadlo domluvit se s panem Šormem,“ vzpomíná. Jejich vztah se stal oboustranně výhodným. Aleš získal dílnu s nulovým nájmem a Ludvík Šorm může lákat návštěvníky na Ježibabu, která ochotně povídá o pečení perníku a ukazuje staré, málem zapomenuté řemeslo.

„Do role Ježibaby jsem byl tlačen od začátku,“ vysvětluje hořický perníkář. Koneckonců trasa zahrnující muzeum perníku a tmavý les z logiky věci ani jinak končit nemůže. „Zpočátku jsem z toho měl velké obavy, ale teď mě to baví ze všeho nejvíc,“ říká Aleš Vostřez. „Když jedu na jarmark jako hořický perníkář, musím se k lidem chovat seriózně. Zatímco tady v šatech Ježibaby si můžu z lidí dělat blázny a oni to vezmou. Když ale vycítím odtažitost, mluvím jen o řemesle.“ Hru přijímají nejvděčněji samozřejmě děti, i když asi jen málokteré věří, že má před sebou skutečnou, pět set let starou čarodějnici. Divadlo, v němž se neustále obměňují herci i jejich texty, musí být pochopitelně vystavěno na umění improvizace. „Nikdy nevím, jak to dopadne,“ říká Aleš Vostřez, „a to mě právě baví.“ Jak jsme během reportáže zjistili, pro pohotovou odpověď na téměř cokoliv si nechodí daleko, a ještě při tom stačí tlačit perníky do forem, okrajovat je a připravovat na pečení. Že by Aleše skutečně ještě nikdo nevykolejil? „Jeden hoch byl fakt hodně drsný, ke všemu měl nějaké poznámky a dělal protažené obličeje,“ vzpomíná s úsměvem. „Na závěr jsem se s třídou rozloučil, že jako všichni můžou jít, ale že tento Jeníček ne. Hned mi opáčil, že se stejně do té elektrické pece nevleze. Tak jsem mu vysvětlil, že už to nedělám jako dřív. Jednoduše si Jeníčky a Mařenky přivedu z vězení, vezmu je lopatou po hlavě, kudlou naporcuju a v troubě přepnu z režimu pečení perníků na grilování dětí. Zásoby si pak ukládám do sklepa. Koukal na mě, bylo vidět, že mi tak úplně nevěří, ale nemohl rychle najít žádnou odpověď. Evidentně jsem ho zaskočil. Učitelky se u dveří válely smíchy. Po chvilce ticha mi říká: Ale myslím, že jsem až tak moc nezlobil.“

O tradicích a automatu na kávu

Perníková chaloupka si na nezájem rozhodně stěžovat nemůže. Během června — tedy v době školních výletů — se v perníkářské dílně denně vystřídaly tři stovky dětí. Nastupující turistická sezona zase láká rodinné výpravy — Kunětická hora patří k vyhledávaným výletním cílům, především díky pozdně gotickému hradu. Jak ale lidé berou spojení starého řemesla s elektrickou pecí a automatem na kávu? „Smějí se, myslím, že něco takového uvolněného chtějí,“ shrnuje Aleš Vostřez. „Nemůžeme si tady hrát na skanzen.“ Vlastně ani samotné staročeské perníky nejsou to, co bývaly. Až do přelomu 19. a 20. století, kdy vinou průmyslové výroby cukru a rozmachu nejrůznějších cukrovinek zcela vymizely, sloužily výhradně k jídlu. Dnes mají funkci estetickou, i když v nouzi — aniž by tělo postihla úhona — by se pozřít daly. „Přizpůsobil jsem se trhu,“ vysvětluje Aleš Vostřez, „lidi nechtějí perníky jíst, ale dívat se na ně. Musejí tedy vydržet několik let.“ Další důvod vězí v tom, že se Aleš nevyučil pekařem. A protože rekvalifikační kursy tohoto řemesla neexistují, nemůže tak, ani kdyby chtěl, získat živnostenský list, a tedy regulérně „perníkařit“.

Přesto, že se řada tradičních řemesel od drátování keramiky přes vyřezávání dřevěných misek či lžic až po třeba právě pečení staročeských perníků vyprázdnila na „pouhou“ dekoraci, pro Aleše Vostřeze tím jeho práce smyslu nepozbývá. „Byť si to lidé koupí jako suvenýr z akce, zaplaťpánbůh, že si alespoň takto udržují vztah k rukodělné práci. Děcka — hlavně z velkých měst — když přijedou do skanzenu, alespoň uvidí, co všechno se dá rukama dělat, nejen jezdit myší a ťukat do klávesnice.“ Taková možnost se dětem naskytne koncem roku i v perníkové chaloupce. „Chceme uspořádat vánoční pečení perníčků s Ježibabou. Děcka si samy vyrobí perníky a pak si je vezmou domů. Odnesou si i zážitek ze samotné práce. Myslím, že pro městské děti to je velmi důležité. Tohle prostě smysl má.“

Aleš Vostřez, foto: Dagmar Smolíková.

Skanzeny připomínající časy našich prapředků a prastará řemesla lákají i Aleše Vostřeze. „Mám rád atmosféru starých roubenek. Chtěl bych žít v době, kdy se hodně sedlačilo. Zdá se mi to jako idyla. Vím, že to možná zní hloupě, protože se tehdy lidi hodně nadřeli, ale byl to úplně jiný život. Dnes řešíme virtuální problémy typu zavirovaného počítače, jsme zahlceni spoustou zbytečných informací a nesmyslů a nemáme čas žít jednoduše.“ Na chvíli přestane tlačit těsto do forem a bere do rukou fortelně odrátovaný džbán, který stojí na peci: „Tohle oceňuju. Když jsem uviděl práci dráteníka ze Slovenska, nedalo mi to. Vytáhl jsem tři stovky a džbánek si koupil. Chtěl jsem mít na toho člověka památku,“ pokládá mistrovské dílo zpět na místo. „V této uspěchané době se každý potřebuje čas od času zastavit. Návštěvníka skanzenu nebo jarmarku třeba osloví nějaké řemeslo a začne přemýšlet o dobách, kdy lidé žili jinak, vyznávali jiné hodnoty. Nebo si perník prostě koupí pro radost svoji či jiných. I proto stojí za to řemesla zachovávat.“

Jak perníkář k perníkům přišel

Aleš Vostřez se perníkářské řemeslo naučil od své ženy Martiny, která se svého času pečení věnovala. Oldřich Kvapil, otec jejího prvního muže, si totiž jako samouk osvojil vyřezávání dřevěných forem. Zhotovuje je podle starých originálů, kreseb či fotografií, některé náměty pramení z jeho inspirace. Za své třicetileté řezbářské umění dokonce získal titul ministerstva kultury Nositel lidové tradice.

„Jednou před Vánocemi zavolali Martině z jičínského muzea, jestli by jim neupekla pár perníků na výstavu. Říkal jsem si, proč jí volají z Jičína? Z muzea? A proč chtějí perníky? Vždyť to dělá tolik lidí…,“ vzpomíná na své první střetnutí s prastarým řemeslem Aleš Vostřez. „Pak jsem takhle přišel domů, když zrovna měla perníky napečené a rozložené v kuchyni. Nevěřícně jsem na to koukal a říkal jsem jí: Proč děláš v informační kanceláři, když umíš takové krásné věci?“ Paní Martina se spolu s Alešem skutečně k pečení perníků vrátila, a dokonce změnila i povolání. Splnila si přání a stala se dietní sestrou. Řemeslo definitivně převzal Aleš, který se mu na plný úvazek věnuje už čtyři roky.

Nadšení z perníkářského řemesla by u něj po krátké době odhalil i sociálně méně vnímavý člověk. Proč ale propadl právě tlačení těsta do dřevěných forem? „Nejúžasnější je, že si v obchodě koupím med a mouku, svýma rukama vyrobím perník, něco, co je pěkné a samotnému se mi líbí. Pak jedu na jarmark, kde si zboží sám prodávám, takže vidím reakci lidí. Řada z nich to vidí poprvé v životě, vyprávím jim o řemesle, historii perníků. Jsou z toho unesení a říkají mi, jak je dobře, že ještě dneska někdo udržuje tradice. Tohle mi dodává energii.“ Aleš Vostřez má ale v zásobě ještě dva poměrné pádné důvody. „Nemohl bych někde sedět v kanceláři u počítače, musím pracovat rukama, a také rád dělám věci, které nikdo jiný nedělá.“ Výrobě staročeských perníků se skutečně věnuje jen pár lidí v republice, přesněji řečeno čtyři.

Hořický perníkář se musí celý rok hodně ohánět, aby uživil rodinu a mohl ještě investovat do své dílny. Nejhektičtějším obdobím je Advent, kdy lidé kupují perníky nejen jako dárky, ale také jako ozdoby na stromeček. „Kdybych celý rok pekl na sklad, věřím, že před Vánocemi všechno prodám,“ říká Aleš. „To si ale nemůžu dovolit, peníze potřebuju průběžně, proto objíždíme jarmarky.“ Neprodává však ledaskde. „Zásadně jezdím na tradiční akce, které se konají na hradech, zámcích, ve skanzenech nebo v muzeích. Prodávám také na staročeských jarmarcích. Tyto akce mají určitou kulturu, atmosféru, jsou tam v rozumné míře zastoupena stará řemesla.“ Proto také není divu, že odmítl nabídku Tesca prodávat perníky ve vestibulu jejich supermarketu. „Vůči malým krámkům s řemeslným zbožím, kam pravidelně perníky dodávám, by mi nepřišlo fér, kdybych jim řekl: mám teď objednávku z Tesca, na Vánoce ode mě nic nedostanete.“

O jiných kratochvílích

Aleše perníkaření oslovilo do té míry, že se pustil do pátrání po starých dřevěných formách. „Nikdo se zatím u nás nesnažil formy fotograficky zdokumentovat. Lidé z muzeí mají ještě tak přehled, co by se dalo najít ve vedlejším městě, ale celorepublikový archiv neexistuje.“ Díky spolupráci se Zdenou Lenderovou z Muzea východních Čech v Hradci Králové, kterou projekt Kouzlo starých forem nadchl, má nyní Aleš otevřené dveře do nejednoho muzea. „Paní doktorka mi to vždycky předjedná. Já už tam jen zavolám, a oni se mě zeptají, kdy chci přijet.“ Na cesty po muzeích si s sebou bere těsto a přímo na místě je natlačí do starých forem, ořeže a polotovar si odveze domů na upečení. „V každém muzeu mají něco extra, co mě opravdu nadchne. Třeba z Jilemnice jsem si přivezl hodiny s lidskýma nohama. To jsem nenašel v žádné literatuře.“ Hledat staré formy a péct perníky těch nejroztodivnějších tvarů Aleše baví, ale jak tvrdí, poslání či smysl svého života v tom nespatřuje. Nicméně jednu ambici má: „Třeba za deset let by to mohlo vydat na publikaci, která by populární, čtivou formou zevrubně zmapovala české perníkářství.“ Pokud však někteří čtenáři nechtějí tak dlouho čekat, nemusejí. Stačí, když se v květnu příštího roku vydají na Kunětickou horu. Muzeum perníku totiž otevře výstavu prvních Alešových úlovků.

Další perníkové informace: www.staroceskeperniky.cz, www.pernikova-chaloupka.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.