Jak se dožít sedmé generace

Ve válce v Iráku, která trvala šest týdnů, se použilo větší množství výbušniny než za celou druhou světovou válku. Veřejnost ani spojenci tehdy netušili, že ke zpevnění bomb posloužil ochuzený uran (DU – depleted uranium) z radioaktivního odpadu jaderných elektráren namísto dříve používaného titanu, který je dražší. Ochuzený uran výborně hoří, při čemž vzniká jemný prach, který se vdechnutím snadno dostává do plic, ulpívá na površích rostlin, a s nimi se dostává i do trávicí soustavy živočichů. Do potravních řetězců vstupuje také rozpuštěný ve vodě nebo rozptýlený v půdě. „Rizika spojená s DU jsou povahy chemické a radioaktivní,“ nechal se slyšet armádní Institut životního prostředí USA. Zdůraznil, že DU se jako „mírně radioaktivní odpad musí skladovat v licencovaných, přísně řízených skladech“ a že „vdechnuté oxidy zůstávají v plicích a představují potenciální příčinu vzniku rakoviny“. Radioaktivita oxidů se teprve po 4,5 miliardách let sníží na polovinu.

V roce 1990 odhadla britská AEA (Atomic Energy Authority), že 50 tun ochuzeného uranu může v nejbližších 10 letech způsobit 50 000 případů rakoviny, příp. úmrtí na rakovinu. Experti v současné době odhadují množství DU na území Iráku na 900 tun, rozptýlených hlavně ve vzduchu.

V roce 1992 irácké lékaře doslova šokoval nárůst novorozeneckých deformací. Některé z nich byly tak kuriózní a neobvyklé, že setkání s nimi považovali za možné pouze na stránkách učebnic, nanejvýš pak jednou či dvakrát za život ve vlastní praxi. Srovnali tyto nálezy s případy zaznamenanými v oblasti tichomořských ostrovů po jaderných zkouškách v 50. letech. Počet případů rakoviny se tehdy také rychle vyhoupl nahoru a zasáhl zvláště děti – věkovou kategorii nejcitlivěji reagující na zvýšenou radioaktivitu prostředí.

Teprve v roce 1993 vyšlo najevo, že se ve válce v Perském zálivu použil ochuzený uran. Bílý dům to komentoval slovy: „Nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí,“ protože DU je „jen velmi, velmi mírně radioaktivní“. A to přes to, že tanky z války v Iráku prošly po transportu do USA okamžitou radioaktivní dekontaminací.

Symptomy, které se tají

V Iráku zatím děti sbíraly (a sbírají) střepy a zbytky střel a nosí je domů nebo do školy. Profesor Seigwart Horst Günther, vědec, zakladatel amerického Žlutého kříže a ředitel Institutu Alberta Schweitzera, si jednu takovou střepinu z města Basra v jižním Iráku chtěl odvézt do Německa, kde ji hodlal podrobit nejrůznějším testům. Přepravoval ji v olověné krabici, která brání úniku radioaktivity. Na berlínském letišti byl zatčen pro držení radioaktivního materiálu – při celních procedurách spustila krabička všechny senzory pro měření radioaktivity.

Mezi vojáky, kteří se zúčastnili konfliktu v Iráku, se téměř bezprostředně po návratu z války objevily alarmující zdravotní symptomy. Například Eddie Blanche z Newcastlu byl ještě před svou misí v Iráku zdravý člověk. Po návratu oslepl na jedno oko; protože se mu špatně dýchá, může chodit jen na krátké vzdálenosti, a trpí dalšími doprovodnými bolestmi. Dokonce i mluvit mu působí těžké dýchací potíže, které se po několika minutách hovoru projevují tvorbou velkého množství potu.

Ve Spojených státech vyhledala odbornou zdravotnickou pomoc od svého návratu z války v Iráku jedna třetina z 600 000 vojáků. Z celkového počtu 29 000 vyslaných britských vojáků je 8000 nemocných a více než 400 jich již zemřelo. Mnozí z nich spáchali sebevraždu. Situace vojáků z Austrálie, Kanady a Nového Zélandu se v tomto ohledu příliš neliší.

Významné ukazatele vývoje zdravotní situace mezi těmi, které postihla radiace, poskytuje studium rakoviny a leukémie u 1400 iráckých vojáků vystavených nejprudšímu bombardování v oblasti Basry na jihu Iráku: deset případů leukémie v roce 1991 a již 106 případů v roce 1996, jeden případ rakoviny mozku v roce 1991 a v roce 1996 již čtyřicet.

Bohužel, tato tragédie postihla mnoho lidí. Když se manžel Amy West šťastně vrátil z války domů, rozhodli se oslavit jeho návrat tím, že si pořídí další dítě. Jejich dcerka se narodila s velice vzácným poškozením plic, tzv. Goldenharovým syndromem. Krátce poté se Amy dozvěděla o dalších dětech narozených se stejným handicapem. Všechny se narodily válečným veteránům z Iráku. Amy zjišťovala, jak je to v jiných rodinách s čerstvě narozenými dětmi – 67 % z 251 rodin mělo děti s geneticky podmíněnými vadami (chyběly jim prsty, uši, oči, měly těžká poškození krve nebo plic). Údaje, které zjistila, postoupila s pomocí svého rodinného lékaře a dlouholetého přítele vyšším instancím – Poradní komisi prezidenta USA pro nemoci z války v Perském zálivu (Presidential Advisory Committee on Gulf War Illnesses). Její zprávě se dostalo rázného odmítnutí jako „nevědecké“. Zanedlouho se s Amy její rodinný lékař rozloučil vysvětlením, že s ní již nemůže pracovat, a omluvil se za to, že nemůže sdělit pravý důvod svého odchodu. Tento lékař, profesor Asaf Durakovic, shodou okolností uznávaná kapacita na onemocnění způsobená radiací, se od zprávy Amy West musel distancovat, chtěl-li i nadále působit na svém pracovišti. Přesto se pokusil působit na patřičná místa. V únoru 1997 napsal dopis prezidentu Clintonovi. Ze svého seniorského místa v oddělení nukleární medicíny na klinice pro veterány ve Wilmingtonu byl vypovězen. Ray Bristow z britské asociace pro veterány z války v Zálivu a jejich rodiny Durakovicovi přizvukuje: „Dozimetry (které měří úroveň radiace) zapůjčené vojákům v Zálivu byly nejprve nedostupné. Pak jsme se dozvěděli, že se záznamy dozimetrů ztratily, a nakonec, že ukazovaly normální úroveň radiace. Ale nikomu se nepodařilo záznamy získat. Lékařské záznamy veteránů ze Zálivu se pravidelně ztrácejí.“

V březnu 2000 se postižení veteráni z Kanady, USA, Británie a Iráku rozhodli poskytnout vzorky své moči k otestování na přítomnost ochuzeného uranu Hari Sharmovi, emeritnímu profesorovi chemie na Universitě ve Waterloo v Ontariu, jinak velmi uznávanému vědci. Výsledky hovoří samy za sebe: všechny vzorky byly pozitivní a některé, včetně Raye Bristowa, přesahovaly tzv. „bezpečný“ limit pro lidský organismus 100krát. Sharma, který se nikdy předtím do této kampaně nezapojil, napsal dopis NATO a hlavám všech států, které vlastní zbraně s ochuzeným uranem. Doslova úpěnlivě prosil, aby země tyto zbraně stáhly, dále je již nepoužívaly a jejich případné použití zatížily proviněním zločinu proti lidskosti. Sharma byl následně odvolán a již nikdy se nesmí podílet na testech DU u veteránů.

Zbraně hromadného ničení

V srpnu 1996 zařadila Komise OSN pro lidská práva ochuzený uran mezi zbraně hromadného ničení. Ochuzený uran byl použit ve válce v Bosně v roce 1995 a do roku 1997 tam počet onemocnění rakovinou stoupl třikrát. Zbraně s ochuzeným uranem byly ve vysokém počtu použity v nedávné válce na Balkáně. Radiace v Maďarsku, Bulharsku a Řecku dosáhla 40krát vyšší úrovně, než je doporučený minimální limit radiace pro lidský organismus. Britský ministr obrany tlumočil slova Douglase Hendersona, ministra ozbrojených sil Velké Británie, který nařídil přísná opatření pro vojáky zahraničních misí: nesmějí se účastnit žádných akcí, kde by se mohli setkat se zbraněmi obsahujícími DU, bez ochranného oblečení proti radiaci. Situace lidí, kteří v takto postižené oblasti žijí nebo ji navštíví se ovšem neřeší. A se zbraněmi s obsahem ochuzeného uranu se i nadále obchoduje.

Rakovina v Iráku

V Iráku, který již 10 let pociťuje působení DU na vlastní kůži, stoupl počet onemocnění rakovinou desetkrát. Huda Ammash – bioložka z katedry životního prostředí na bagdádské universitě, s doktorským titulem z University v Missouri – odhaduje, že dlouhodobé účinky radiace se budou rovnat dopadu jedné stovky Černobylů. Ve městě Basra přesáhla radiace živých organismů 84krát tzv. bezpečnou úroveň doporučenou Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Doktor Jenan Ali z ústřední nemocnice v Basře vede fotografickou dokumentaci všech dětí, které se ve městě narodily s vrozenými vadami – bez očí, mozku, končetin, genitálií, s vnitř-ními orgány na povrchu těla, se znetvořenými hlavičkami a tělíčky.

V Mosulu na severu Iráku prokázala společná studie čtyř universit pětinásobný vzrůst počtu onemocnění rakovinou po roce 1991. Průzkum napočítal v jedné oblasti 20 poškozených dětí ve 160 rodinách. Většina otců z těchto rodin sloužila v armádě v době války v Zálivu. Novinářka Barbara Namim Aziz si všimla, že od skončení války se snížil počet sňatků: „Mladí lidé se bojí, že se jim narodí poškozené dítě. Každý tady zná rodiny, kde se takové dítě narodilo.“

Dokumentace počtu onemocnění rakovinou v Iráku z doby po válce v Zálivu existuje. Ne již tak dokumentace lidského utrpení. Postýlky jeden den obsazené malými postavičkami a beznadějně prázdné druhý den. Vzpomínám si na sedmnáctileté děvče Esru z dětské nemocnice v Al Mansour v Bagdádu: křehounké krásné stvoření, dost staré na to, aby vědělo, že jí není pomoci. Rakovina zasáhla téměř celou centrální nervovou soustavu, ale nezabránila jí prožívat svou těžkou situaci. Plakala celé tři týdny – chtěla se uzdravit, chtěla jít domů, chtěla pokračovat v započatém studiu a hlav- ně: chtěla žít.

Dvouletý Ali Maksoud ani nedostal lůžko. „Pro tohoto pacienta už nemůžeme nic udělat,“ řekl doktor Selma Al Haddad z onkologie na téže nemocnici v Bagdádu. Dříve by předepsal alespoň léky zmírňující bolest, ale strašlivý nedostatek lůžek i léků ho nutí šetřit prostředky pro ty, kteří mají alespoň malou naději. Před nemocnicí, opřená o jeden z obrovských bílých sloupů u vchodu, usedla na zem Aliho matka, přitiskla chlapce k sobě a plakala.

Jestliže počet rakovinových onemocnění bude i nadále stoupat po stejně příkré křivce, do deseti let onemocní rakovinou 44 % obyvatel Iráku. Při této příležitosti se mi vždy vybaví ono pravidlo amerických indiánů – jednat tak, aby naše činy zohledňovaly potřeby potomků až do sedmé generace. Ačkoli můžeme mít jejich slova na paměti, v Iráku se je už nemusí dovědět generace třetí.

Jak přežít

K tomu všemu se připojily ještě problémy s vodou. Rok 1999 byl jeden z nejsušších, jaký pamětníci pamatují. Hladina řeky Tigris velmi poklesla. Částečně kvůli suchu a částečně asi též díky výstavbě 21 přehrad na vyšším toku Tigridu v kurdské části Turecka. Úroda je chabá, políčka se koupou v odstínech povadlé žluté. „Kdyby zapršelo, žilo by se nám lépe,“ říká jeden statkář z vesnice poblíž Mosulu. Jmenuje se Karim a jako většina tamních zemědělců je křesťan. „Mohli bychom úrodu prodat a pořídit si krávu a ovce. Od vlády dostáváme šest kilogramů krmiva na měsíc pro každou ovci. Ale jestli brzy nezaprší, kdo ví, co bude.“ Bezzubým úsměvem ukončí svá slova. Koukne vzhůru k nebi a ještě prohodí: „Můžeme jen doufat, že Bůh se nad námi smiluje.“ Seběhne k malému sklípku a pohostí nás chladivým kefírem z ovčího mléka.

K podivným dopadům mezinárodních sankcí patří, že zemědělci jsou teď na tom lépe než ostatní občané. V roce 1985 činil průměrný měsíční plat ve službách 200 dolarů. Dnes jsou to dolary dva. Ceny v obchodech s potravinami se od července 1990 do července 1995 zvedly 850krát. Za dobu necelých deseti let se bohatá země se značnými zásobami ropy vrátila do doby preindustriální. Střední vrstvy hledají výdělek, kde se dá. Skoro každý taxikář v Bagdádu, kterého jsem potkala, byl kdysi inženýr, lékař nebo učitel. Výzkumy OSN prokázaly, že 63 % lidí se vzděláním dnes v Iráku pracuje ve službách nebo v dělnických profesích.

Bohatí i chudí prodali všechno, aby si mohli koupit jídlo. Každý den lze v určitých částech Bagdádu vidět chudáky, kteří na chodnících prodávají pár knih, boty nebo dokonce hračky svých dětí. Jen málo Iráčanů ale nakupuje. Kdo mohl, ze země odešel, ať už kvůli režimu nebo kvůli drahotě. Odhadem asi dva miliony Iráčanů, kteří tu vystudovali některou z vysokých škol, pracuje v současné době za hranicemi.

Kdo sem přichází, jsou pouze pracovníci OSN. V celém Iráku je jenom šest nevládních organizací a vůbec žádní turisté. Objem turistického obchodu býval kdysi v Iráku značný. Nyní si tu můžete koupit jediného turistického průvodce, a to z roku 1982. Centrum Bagdádu bývalo shlukem malých příjemných hotýlků. Dnes jsou tam obchůdky se stříbrem, obrazy, koberci, hudebními nástroji – evidentně věcmi, které jejich majitelé milovali, ale na které teď sedá prach. Čekají na kupce, který nikdy nepřijde. Nikdo už si v Iráku nemůže dovolit takový luxus. Sháňka je po penězích, za které se dá koupit jídlo.

Některé rodiny peníze stále ještě mají. Bohužel, na zahraničních kontech, a všechna irácká aktiva, včetně soukromých kont v zahraničních bankách, jsou od války v zálivu zmrazená. Jenom v Británii se počet takových kont odhaduje na 30 000.

Někteří Iráčané samozřejmě dokáží z embarga těžit. Asi 4 až 8 procent lidí v Iráku se podílí na pašování zboží do země, a tak si docela dobře vydělává.

Často se poukazuje na to, že prezident a nejvýše postavení lidé ve vládnoucí straně Ba’ath určitě nehladovějí. Ale ani oni neuniknou pohromám spojeným se znečištěným ovzduším, vodou a půdou.

Z New Internationalist 316/1999 přeložila Kateřina Jelínková.