Jak vypadá emisní menu

Chceme snížit emise oxidu uhličitého. Ale můžeme je snížit? A jak? Řada českých průmyslníků soudí, že za prvé nemůžeme o více než pár procent, a za druhé, když už, tak leda atomovými elektrárnami.

Takže se podívejme na čísla.

Experti v Mezivládním panelu pro změny klimatu spočetli, že technicky lze do roku 2030 snížit globální emise CO₂ o 16—31 miliard tun ročně, tedy přinejmenším zhruba o polovinu. Obvykle poměrně konzervativní Mezinárodní energetická agentura (IEA) kalkulovala, kolik z těchto příležitostí by šlo opravdu realisticky využít. Navrhla konkrétní balíček, který by roční emise do roku 2050 omezil o 50 %.

IEA v něm počítá také s rapidním rozvojem atomových elektráren. Konkrétně: měly by zajistit 6 % z potřebného snížení emisí. Obnovitelné zdroje energie se mají podle agentury podílet 21 % a vylepšování energetické efektivnosti dalšími 36 %. Zbytek tvoří ukládání uhlíku pod zem nebo účinnější používání fosilních paliv.

Dva výzkumníci z Princetonské univerzity, Stephen Pacala a Robert Socolow, publikovali před šesti lety v časopise Science často citovaný článek mapující dostupné technologie. Chtěli spočítat, čím — a o kolik — by šlo stabilizovat a posléze snížit emise. Navrhli patnáct různých opatření, která už jsou nyní na stole — takže nemusíme čekat na hypotetické technologie, přičemž každé z nich může do poloviny století nahradit zhruba 3,6 miliardy tun oxidu uhličitého ročně. Dohromady by tudíž stačila dokonce k více než stoprocentnímu snížení emisí.

Kalkulace nedává smysl jen na první pohled. Pacala a Socolow za prvé poukazují, že emise soustavně rostou. Nehledáme cestu ke snížení globálních emisí roku 2010, nýbrž emisí roku 2050 — a ty, pokud se nic nestane, budou podstatně větší. Proto nestačí pouze najít řešení, která by snížila současné znečištění, nýbrž navíc ještě další, jež nahradí přibývající zdroje.

Z propočtů dále vyplývá, že nemusíme použít každou technologii, jež snižuje emise. Ekologické organizace i mnozí experti například pochybují o smysluplnosti současných agropaliv jako pohonu aut. Takže pokud usoudíme, že agronafta nebo etanol nadělají více škody než užitku, je to námitka proti agropalivům — ale nikoli proti snižování emisí. To se bez nich obejde. Totéž může platit pro nové jaderné elektrárny.

Výsledky Pacaly se Socolowem se — pokud jde o potenciál jednotlivých opatření — od návrhu IEA výrazně neliší. Na jaderné elektrárny připadá 7 % snižování. Přesně pětinu, respektive 27 %, mají zajistit lepší energetická efektivita a obnovitelné zdroje. Ukládání uhlíku a čistější fosilní zdroje dohromady přispějí 33 % a zbývajících 13 % pokryjí opatření v zemědělství či lesnictví.

Příležitosti zelené energetiky nebo vylepšování energetické efektivnosti — lepších technologií v průmyslu, zateplování domů, úspornějších aut a podobně — jsou tedy mnohonásobně větší než možnosti jaderných elektráren.