Jde o dosažení celistvosti

10. února 2005 /

Lumír Kolíbal je majitelem nezávislého nakladatelství DharmaGaia, jež navazuje na tradici samizdatových L-Books, které se specializovaly na duchovně zaměřené tituly. DharmaGaia vydává především knihy o buddhismu a mimoevropských, převážně orientálních, a alternativních kulturách, dále svou pozornost věnuje filosofii, psychologii a nové vědě. Na svém kontě má rovněž ekologické tituly, například Bod obratu od Fritjofa Capry či Praxe divočiny Garyho Snydera.

Ačkoliv tvé nakladatelství sídlí v Praze, žiješ v malé vesnici, poměrně stranou od rušné civilizace. Proč?

Po rozvodu jsem žil v malinkatém bytečku na Starém městě, v takové díře 1+1. A když jsem si pořídil novou rodinu, odstěhovali jsme se na venkov. S dítětem nebylo možné žít v takové díře. Navíc to byl můj dávný sen, který jsem chtěl uskutečnit už před 25 lety, ale nějak k tomu z různých důvodů nedošlo. Teď žiju v malé vesničce. Má zhruba čtyřicet obyvatel, víc nic, žádný obchod, žádnou hospodu. Tím pádem je tam božský klid, kolem lesy, čistá voda, čistý vzduch.

Zdá se, že jde o trend. Znáš další lidi, kteří odešli z města?

Znám spoustu takových lidí. Zdá se, že by jich bylo ještě víc, kdyby bylo i víc možností. Myslím si, že spousta lidí z města si neumí představit, že by odešli někam, kde není práce ani třeba některé sociální vymoženosti. Například mí přátelé z Prahy neodejdou, protože úroveň zdejších škol je nesrovnatelná s těmi na malém městě. Na venkově není šance najít žádnou školu s jakýmkoliv alternativním zaměřením.

DharmaGaia patří ve své oblasti zájmu mezi špičku. Jak jsi se k vydávání knih vůbec dostal?

Knížky jsem začal oficiálně vydávat v roce 1992. Nejdřív jsem to dělal úplně na koleně. Postupně jsem to trochu vylepšoval a zároveň mi to začalo přerůstat přes hlavu, protože jsem už na spoustu věcí nestačil. Protože jsem neměl peníze, zvolil jsem od začátku model, který dodnes považuji za nejnosnější — nemám žádné zaměstnance, žádné kanceláře, minimalizované výdaje. Dělám prostě se stálým týmem externistů a docela to klape. Našel jsem si lidi, na které se můžu spolehnout, o kterých vím, co od nich mohu čekat. Na druhou stranu jsem vlastně pořád amatér a nemám žádné klasické manažerské dovednosti. To, co vydám, proto neumím prodat. Navíc se knížky obecně prodávají velmi špatně: vzrůstají náklady, tím se zvedají ceny a klesá prodej. Když se tyto dva trendy — zvyšování nákladů a snižování počtu prodaných knih — protnou, jde to do háje. Ta situace pomalu nastává. Mám tak minimální zisky, že se pozvolna zadlužuji.

Navíc existuje obrovská nadprodukce nejrůznějších komerčních románků a podobných knih, které úplně zaplňují trh. Knihkupci nechtějí brát jiné tituly, třeba s více specializovaným zaměřením, protože na ně nemají místo.

To nezní moc optimisticky. Na co se DharmaGaia hlavně specializuje?

Na různé mimoevropské kultury a západní alternativní kulturu. Odtud také pochází název — DharmaGaia. Začal jsem s vydáváním buddhistických spisků a postupně jsem zaměření rozšiřoval. Dnes se orientuju hlavně na Indii, Tibet, Čínu, Koreu, Japonsko. Také jsme vydali nějaké perské věci, z Předního Východu a také z Afriky. Z těch alternativních kruhů — to je taková pohádka mého mládí.

Čím tě buddhismus tak přitahuje?

Začátkem 80. let jsem se začal zajímat o jógu a buddhismus. Potom jsem asi patnáct let dělal prakticky zen. V 80. letech jsem jezdil do Polska, kde jsem měl možnost se setkávat s korejským mistrem Seung Sahnem a dalšími mistry, třeba tibetskými. V té době jsem začal vydávat samizdaty s tímto zaměřením.

Myslím si, že buddhismus je atraktivní tím, že ve své podstatě není náboženstvím, ale cestou osobního rozvoje. Má škálu různých metod, které mohou oslovit různé typy lidí. Každý si tam může najít něco svého. Od racionalistů až po mystiky. Přestože směrů v buddhismu je relativně hodně, všechny vycházejí z jednoho základního učení, které je prostě hodně racionální a hlavně účinné. Buddhismus je funkční metoda vnitřního rozvoje. Čechy, kteří nemají příliš velké náboženské aspirace, může buddhismus uspokojovat tou „nereligiozitou“, která v něm je.

Proč buddhismus oslovuje část lidí, kteří jsou zaměřeni alternativně a ekologicky?

Nevím, jestli buddhismus oslovuje ekology. Mohu mluvit jen za sebe. Řekl bych, že buddhismus je svým zaměřením sám ekologický, protože jeho základem je očista mysli. Ta musí být v jednotě s očistou toho vnějšího. I v těch základních Buddhových přikázáních se nacházejí různé rady a doporučení, které byly a jsou ekologicky zaměřené. Nechci říct, že teorie buddhismu je přímo ekologická, ale určitě může oslovit lidi, kteří uvažují ekologicky, protože dává určitý teoretický rámec pro různé ekologické snahy. Konkrétně mám na mysli tu část, která koresponduje s hlubinnou ekologií, různé mahájánové teorie o souvislosti všeho se vším, o tom, že čin na jednom konci pole vyvolá odezvu na druhém konci pole.

Na první pohled by se mohlo zdát, že zaměření tvého nakladatelství je úzké. Jenže ono zahrnuje nejen japonské básně haiku, ale také velmi rozdílné autory, jako jsou Fritjof Capra a Terence McKenna. Co mají Capra a McKenna společného?

McKenna a Capra? Podle mě je spojuje, že mluví o novém paradigmatu, které má různé rozměry. Capra se zabývá fyzikou a dalšími exaktními vědami a o dopadu nového paradigmatu na společnost. McKenna dochází k podobné perspektivě přes šamanismus a psychedelika. V podstatě ale mluví o tomtéž.

Skutečně dochází ke změně paradigmatu? Není to jen fikce a zbožné přání?

Argumenty se dají najít jak pro změnu, tak pro opačné tvrzení. Jsem přesvědčen, že ke změně paradigmatu skutečně dochází a že se to projevuje v mnoha oblastech. Myslím si, že i celospolečenské vědomí se za posledních padesát let radikálně změnilo. Nicméně když se člověk kolem sebe rozhlédne a uvidí tu konzumentskou civilizaci, je na místě určitá skepse.

Souhlasím s Egonem Bondym, který hovoří o osové době, která může trvat třeba i tři sta let a během které se ale vše radikálně promění. A jestliže Bondy říká, že tato doba začala první světovou válkou, pak máme za sebou sotva sto let. Přesto došlo k obrovským změnám. Jak můžeme vědět, co se změní za dalších dvě stě let? Může nastat totální kolaps, nebo se může vše proměnit k lepšímu. Nikdo neví, jestli tu zatáčku vybereme, nebo jestli se celá naše civilizace nezhroutí.

V každém případě narůstá počet těch, kteří nejsou spokojeni s dosavadním způsobem života a hledají alternativu. Už to je důkaz, že dochází ke změně. Mně se velice líbí, že tady vzniká čím dál tím víc center, kde mají lidi možnost vyzkoušet si různé techniky osobního rozvoje prakticky; že tam lidi jezdí a že spousta lidí se sebou něco dělá.

Jak se díváš na aktivity, které jsou zaměřené třeba na osobní rozvoj, individuální úspěch, na lepší schopnosti komunikace? Není to jiná forma podpory dosavadního systému?

Je to přirozené, protože člověk chce být úspěšný a v něčem vyniknout. Jde ale o to, v jaké oblasti. Není na závadu, když člověk zlepší své komunikační dovednosti. Jestli je využije v práci pro nadnárodní korporaci nebo v komunikaci se svojí rodinou, to už záleží na něm.

Metod osobního rozvoje je obrovská škála, od opravdu velice intimních, jako je třeba meditace, až po nějaké mašinky a audiovizuální stimulace, které jsou typickým americkým produktem. Ale obojí může fungovat, protože taková je doba, kdy se všechno míchá dohromady. Každý se snaží tuto hru, ve které jsme všichni namočení, nějak uhrát sám za sebe.

Z principu tedy neodmítáš vysoce technické způsoby prožívání světa, jakými mohou být různé počítačové stimulace?

To je velká otázka. Nedávno jsem četl knížku, kterou čtenáři Sedmé generace určitě znají — V nepřítomnosti posvátného. Autor — Jerry Mander — má na jedné straně pravdu, když souhlasí s tím, co říkají Indiáni, totiž že každá technologie nám bere sílu. Jenomže naše civilizace se takto rozvíjí již od samého počátku. Kdysi jsem se o tom bavil s Bondym, který má teorii postbiologických bytostí, což znamená dovedení tohoto technického trendu až do nejzazšího konce. Říkal: uvědomte si, že lidé od počátku rozvíjeli především technické prostředky a technické nástroje, ne telepatii. Nejde o výsledek 20. století. Tento trend má kořeny hodně hluboko a už se dá jen těžko zvrátit.

Každý se může snažit maximálně o nějaký kompromis ve svém osobním životě. Nikdo už nemůže žít čistě, netechnicky, ani Indián v Americe, ani Mander určitě nežije bez technických prostředků. Člověk se může maximálně snažit o nějakou uměřenost a dávat si pozor na to, aby nebral víc, než kolik je záhodno.

A jakou roli v tomto hledání alternativ hraje užívání psychotropních látek?

Některé psychotropní látky jsou úžasné prostředky na pochopení sebe sama. Mám na mysli především přírodní psychedelika, která jsou považována za něco jako psychický ekvivalent Galileiho dalekohledu. Podmínkou číslo jedna ovšem je, že se tyto látky užívají odpovídajícím způsobem.

Můžeš to nějak blíže vysvětlit?

Šamanské kultury objevily způsob, jak tyto látky užívat bezpečně a jak je užívat, aby byly co nejúčinnější v pochopení vnitřních psychických sil. Když se k tomu ale dostala západní kultura, většina lidí na začátku vůbec nechápala souvislosti a užívala tyto látky velmi svévolným způsobem. Jako příklad můžu uvést knihu, kterou jsme vydali společně se slovenským nakladatelstvím Maťa, Velekněze od Timothy Learyho. Jde o velice cenný historický dokument, protože ukazuje, jak začátkem 60. let vzdělaní psychologové tyto látky brali. Dali si prostě tři whisky, a potom spolkli pár pilulí psilocybinu. Teprve postupně objevili, že existují principy, které je třeba dodržovat. Například zohlednit vnitřní nastavení a vnější prostředí. Vnitřní nastavení je to, proč to beru, jaké mám očekávání, co si vůbec o takových látkách myslím, čeho chci dosáhnout, když si je beru. Zohledňování vnějšího prostředí znamená posoudit, jestli je klidné a bezpečné, jestli umožňuje ponor do sebe, anebo jde o diskotéku. To je obrovský rozdíl. Dnes se spíše rozvíjí přístup, který chápe psychotropní látky jako nástroj duchovního hledání, jako nástroj seberozvoje a integrace psychiky.

Když se dnes hovoří o sebepoznávání a seberozvíjení, nejde o něco jiného, než co měli na mysli starověcí mudrci a šamani? Není to spíš výraz našeho silného individualismu?

Samozřejmě, že je v tom rozdíl. Ale ten hlavní spočívá v terminologii. Dnes se používá terminologie spíše pozitivistická a psychologická, nemá cenu mluvit o nějakém vyvanutí. V jádru je to ale stejné — ze začátku jde o dosažení celistvosti, a pak o rozpuštění ega.

Připravil Dušan Lužný. Další 7.G rozhovory najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.