Je správné měnit svět k lepšímu. Před třiceti lety i dnes

Jakub Patočka a Jan Beránek sepsali dopis českému ekologickému hnutí. Protože jej sepsali u příležitosti 30. narozenin Hnutí DUHA, organizace, kterou společně založili, cítím potřebu jim poděkovat i veřejně.

Vážím si toho, že v roce 1989 podnikli krok, bez něhož bychom zde dnes jako Hnutí DUHA nebyli. Mně tím vlastně velmi podstatně (a nejspíš k lepšímu) ovlivnili život. A určitě tím zlepšili život všem lidem v této zemi. Konkrétní úspěchy se totiž dostavily a stále dostavují.

Chtěl bych poděkovat i jejich nástupcům. K dnešnímu úspěšnému působení například přispěli budováním organizace, zlepšováním jejího fungování i odvážnými kroky ředitelé Martin Ander, Petr Machálek či Jaromír Němec. Ale rovněž dlouholetý bývalý programový ředitel organizace Vojtěch Kotecký.

Možná méně viditelné dědictví jsme v roce 2014 s finanční ředitelkou Marií Horákovou přebírali od Marty Misíkové, která nám odjakživa ukazovala, jak efektivně plánovat a stanovovat cíle. Zní to suše, ale je to velmi důležité v situaci, kdy čelíte protivníkům s řádově většími rozpočty a politickými konexemi.

V Hnutí DUHA také vyrostli — spojenci i oponenty uznávaní — odborníci a odbornice na témata, v nichž se snažíme prosadit změny. Ať už jde o lesního a divočinového Jaromíra Bláhu, odpadového Iva Kropáčka či energetika Karla Polaneckého. Všichni tři byli v Hnutí DUHA už v době Jakuba Patočky a Jana Beránka a jsem nesmírně rád, že všichni tři jsou stále v „aktivní službě“ a mohu se hrdě nazývat jejich kolegou.

Nemohu opomenout ani současnou redaktorku Deníku Referendum Zuzanu Vlasatou, bývalou editorku publikací a šéfku veřejné komunikace Hnutí DUHA. Ale těch lidí, kterým vděčí Hnutí DUHA za svoje výsledky, je mnohem více. A to včetně lidí, kteří přišli třeba před pár měsíci a přináší znovu a znovu čerstvou energii, nápady a neotřelé pohledy. Těm všem bych chtěl v rámci třicátých narozenin poděkovat.

Funguje to

Hnutí DUHA však není organizace odloučená od ekologického hnutí, je jeho součástí. Možná nehraje roli toho nejradikálnějšího, byť požadavky nejsou zdaleka kosmetické a přímé akce jsou součástí repertoáru, ale snaží se být hlavně platnou součástí hnutí — inspirovat a nechat se inspirovat.

Blokáda kácení Trojmezenského pralesa, 1999, foto Petr Pavouk Hajner.

V tuto chvíli těžíme hlavně z toho, že máme jednak experty a expertky schopné čelit politikům a byznysu argumentačně, jednak máme více a více lidí, kteří spolu s námi veřejně volají po zásadních změnách a konkrétních zlepšeních ochrany přírody i prostředí pro náš život. Když Hnutí DUHA něco prosazuje, chce, aby to byla zásadní změna, a chce s ní hlavně uspět. Nepočítáme si čárky za přímé akce ani za lobbistické schůzky, posuzujeme prostředky podle cíle a také podle toho, jestli pomáhají zapojovat do ochrany naší planety nové lidi.

Že to funguje, mohou ilustrovat dvě významná — více než jen ekologická — témata, která po roce 2000 nabyla na významu a v posledních pár letech došla ke svému rozuzlení. Slavíme nejen 30 let Hnutí DUHA, ale zároveň také dvacet let od úspěšné občanské blokády, kterou iniciovala tato organizace a která zachránila divoký Trojmezenský prales na Šumavě před vykácením.

Dnes se lidé mohou na vlastní oči přesvědčit, že území zasažené kůrovcem úspěšně zarůstá novou generací divokého lesa. Blokáda však tehdy spory neukončila. V roce 2011 se opět začala stahovat nad Šumavou mračna. Vláda ODS instalovala do pozice ředitele správy národního parku Jana Stráského, který vyhlásil boj divoké přírodě. A neváhal ji ničit v rozporu se zákonem.

Rozsáhlé devastaci divočiny na Šumavě se podařilo zabránit až díky úspěšné měsíční občanské blokádě nelegálního kácení u Ptačího potoka na Šumavě, jíž se zúčastnilo kolem čtyř set lidí z celé republiky. V roce 2014 se na stůl dostal bizarní senátorský návrh zákona o národním parku Šumava, který byl ve skutečnosti zákonem o likvidaci tohoto parku.

S podporou desítek tisíc lidí se nám podařilo škodlivý návrh zastavit — poslanci jej odstřelili hned v prvním čtení a odmítli se jím obsahově vůbec zabývat. O tři roky později se naopak díky práci Hnutí DUHA a jeho kampani Zachraňme národní parky divočina stala smyslem a cílem ochrany národních parků. Zcela zásadní zlom v ochraně české divoké přírody.

Bez spolupráce to nejde

Druhé téma, o němž má smysl hovořit, je ilustrativní opět nejen ve své věcné důležitosti, ale také v tom, že pro úspěch ekologického hnutí nestačí jedna sebesilnější organizace. Musí běžet spolupráce nejen v rámci hnutí, ale také s hráči (někdy jen zdánlivě) venku, a samozřejmě také zapojení desítek a stovek tisíc dalších lidí.

V druhé polovině nultých let tohoto tisíciletí muselo ekologické hnutí poprvé vážněji zasáhnout proti snahám prolomit limity těžby hnědého uhlí v severních Čechách — vláda díky tomu v roce 2007 limity potvrdila. Otázka se však brzy měla vrátit na scénu. V rámci táhlých bojů zejména Greenpeace vybojovalo zrušení vyvlastňovacích paragrafů v horním zákoně a zdálo se, že je vyhráno.

V roce 2013 se jala Rusnokova úřednická vláda bez důvěry, avšak pod taktovkou prezidenta Miloše Zemana, zahájit brutální útok na limity a rychle schválit destrukci obcí na Mostecku. Poslanci se však na základě návrhu Hnutí DUHA a Greenpeace hanebnému plánu postavili a vládě nezbylo než se stáhnout.

V roce 2015 pak zmíněné organizace, ale také místní lidé či (právě kůli tomu vzniklé) hnutí Limity jsme my finálně zabránili prolomení limitů těžby hnědého uhlí na velkolomu Československé armády. Nepodařilo se sice zabránit prolomení limitů na velkolomu Bílina, potvrzení limitů a záchrana obcí v předpolí většího z velkolomů byla ale zlomem v klimatické politice České republiky a předpokladem k tomu, aby se konec uhlí vůbec stal politickou agendou.

Výzva Jakuba Patočky a Jana Beránka k radikalitě je rozhodně na místě. Já bych chtěl přidat i výzvu k přemýšlení o potřebách lidí v naší zemi a o tom, jak je do práce ekologického hnutí zapojit na všech možných úrovních a v různých intenzitách.

Když se radikalita s erudovaností a schopností nadchnout lidi snoubí v jedné organizaci, je to skvělé, ale úplně nejdůležitější je, když je takto dobře namícháno ekologické hnutí jako celek. Proto bych si k třicátým narozeninám Hnutí DUHA přál více vzájemného respektu a více spolupráce v rámci rostoucího ekologického hnutí.

Kontakt: jiri.kozelouh@hnutiduha.cz. Text původně vyšel v Deníku Referendum. Titulek a mezititulky redakce.