Jeden den v životě porodní báby

foto: archív autorky

Tenhle den začal vlastně už před půlnocí dne minulého. Nespím ještě ani hodinu, když se rozezní telefon. Ozývá se milý hlas: „Už je to nejspíš tady…“. Paní čeká druhé miminko. Plodová voda neteče, miminko se hýbe, starší dítko usnulo a kontrakce pomalu začínají být pravidelné. Mám to skoro hodinu cesty, domlouváme se, že nebudeme moc dlouho čekat, že si žena zkusí dát vanu. Když bude cítit, že to pořád běží, dá vědět a já vyrazím. Ještě na chvíli zavřu oči, aby mě za dvacet minut mohl vzbudit další telefonát. Kupodivu je to jiná žena. Dnes je totiž úplněk. A ať tomu chceme věřit nebo ne, úplněk má na ženy čarovnou moc. Tahle paní bude rodit své první miminko. Je 0:13 a začala jí odcházet plodová voda. Je prý krásně čirá, možná malinko do růžova, voní a žena je šťastná, že už se něco začíná dít. Ptám se, zda cítí, že by děloha už nějak pracovala. Ne, cítí jen miminko, jak se občas pohne. Radím, ať zkusí ještě spát. Ať nabírá síly, které bude brzy potřebovat. Domlouváme se, že zavolá ráno nebo kdykoli by cítila, že se porod rozbíhá. Konec hovoru. Oči už ani nezavírám, neboť mi přichází smska od té první ženy, že to nepřestává a už mám raději vyjet. Rychle se oblékám, šeptám rozespalému muži, že odjíždím, ať ráno zaveze děti do školy on a dá jim za mě pusu na dobré ráno. Ťukám adresu do navigace a vydávám se do tmavé noci ozářené jasně stříbrným měsícem. Jeho klidná tvář se mnou pluje celou cestu.

Hurá do práce.

Za necelou hodinu jsem na místě. Ráda jezdím v noci, není provoz. A už mi přichází nastávající tatínek naproti, pomáhá s taškami. Ptám se, jak je, a on se usměje, že dobrý. Brzy se ocitneme v 5. patře paneláku. Tichounce si myju ruce a klekám k ženě, která odpočívá v posteli. Pohladím jí a ptám se, jak se cítí. Říká, že to zesiluje. Ale takhle z venku na ní není nic moc znát. Poslouchám srdíčko miminka. Bije jako zvon. Muž mi vedle chystá rozkládací pohovku. Porod se pomalu rozbíhá. Na kuchyňské lince stojí dort. Ptám se muže, co se chystají slavit a on, že narozeniny. Ptám se čí, a on, že přeci miminka… No jo! Usmívám se. Lehám si a zavírám oči. Po chvíli mě však vytrhává ze snu šramocení, žena jde na záchod. Slyším, jak už jemně „zvučí“. To je ta tisíciletí známá porodní píseň. Jdu za ní. Poslouchám miminko. Jde to krásně. Chce být sama a tak ji nechávám. Jen si už pro jistotu chystám věci.

I takhle může vypadat péče v těhotenství, ráda zapojuju starší sourozence.

Asi po půl hodině uslyším zvuk, který tak důvěrně znám, to už není jen tak nějaké jemňounké rozbíhání porodu, to už je pořádný porod. Ženu nacházím v bazénku. Pokojem voní milované geranium. Ona na čtyřech, muž jí polévá záda. Má zavřené oči a jemně se pohupuje. Je krásná. Z tohohle obrázku jde taková síla, to se nikdy neokouká. Do trouby dám nahřát plenku na miminko. Sedám si k nim a mlčím. Kontrakce přicházejí co chvíli. Miminko klesá do porodních cest. Žena už regulérně tlačí. Občas se na mě podívá a já jen kývnu, že to jde skvěle. Jen tak dál. Ještě jedna kontrakce a pak další. Žena si sahá mezi nohy a po tváři se jí rozlije úsměv. „Už cítím hlavičku. Skvělý!“ Usmívám se. Poslechnu ještě jednou srdíčko. Miminko to zvládá skvěle. Žena tlačí. Jen pomalu, pomalu, nespěchej, nech miminko jen tak vyklouznout! Vidíme černé vlásky a za nimi se vynořuje celé tělíčko. Miminko vyplouvá do vody. Je 2:47. Táta ho pomáhá chytnout a už je u mámy v náručí. „Tak jsi tady, jsi tady!“ Těžko říct, jestli se rodiče smějí nebo pláčou dojetím, asi obojí. Miminko taky trochu zapláče a brzy se uklidní. V tlumeném osvětlení začne otevírat očka. Ta černá hluboká očka. Ty první pohledy… Láska v místnosti by se dala krájet. Pupečník ještě tepe. Přikrývám miminko nahřátou plenkou. Pár fotek. Ticho. Čas jako by se zastavil. Kontroluju, zda žena nekrvácí. Rodiče kontrolují, zda je to holčička nebo chlapec. Po chvíli začne žena cítit jemné kontrakce, to půjde brzy placenta. Pomáháme jí ven z bazénku. Cestou do postele si dřepne a placenta hladce vyklouzne do misky. A teď už hurá do peřin. Miminko začíná hledat prso. Budí se starší dítko. To mě vždycky fascinuje, jak děti dokážou zaspat ty nejintenzivnější fáze porodu, a pak je vzbudí zaplakání miminka. Nechávám je o samotě, ať se spolu mohou všichni v klidu seznámit. Jdu vedle připravit poporodní koktejl. Po čase zkontroluju poranění. A podrobněji prohlédnu miminko. Vše je v nejlepším pořádku. A tak se jdu zase natáhnout na to kanape. A urvat ještě aspoň chvíli spánku.

Vše je v nejlepším pořádku.

Ráno dostanu heřmánkový čaj a domácí chleba s pomazánkou. Píšu smsku té ženě, co jí v noci odtekla voda, a dostávám odpověď, že se zatím nic neděje, jen miminko se v bříšku vesele vrtí. Ještě zkontroluju ženu po porodu a miminko. Píšu mému muži, jak zvládli ranní vstávání, a vyrážím do nedaleké ordinace. Je pátek a já mám dnes celý den poradny. A tak se v křesle naproti mně střídají ženy s nejrůznějšími příběhy. Krom klasických těhotenských poraden, kdy jde o to zkontrolovat, že je žena i miminko v dobré kondici a vše se vyvíjí jak má, přicházejí i ženy na konzultace. A tak mluvíme o zamlklém těhotenství a spontánním potratu, porodním traumatu, s párem, kteří delší dobu nemohou přijít do jiného stavu, a taky přichází jedna paní na kontrolu porodního poranění po šestinedělí… Ačkoli jsou témata někdy těžká, baví mě to. Mám ráda tu lidskost, mluvit bez obalu, respekt k tomu, že každý je jiný a potřebuje něco jiného. Ale jedno chtějí všichni — aby na ně někdo měl čas a bral je vážně. Tedy něco, čeho se v dnešním zdravotnictví tak tragicky nedostává.

Poporodní masáž bříška.

Když skončím v ordinaci, ještě se stavím u ženy po porodu. Kontroluju, zda se jí hezky stahuje děloha, zda krvácí přiměřeně, zda se miminko hezky kojí, vypíšu papíry pro matriku a pediatra a domluvím se s nimi na dalších návštěvách. No a pak už mě čeká cesta domů. Ještě že aspoň dneska nemám předporodní kurz. Nesmírně se těším do postele. Můj muž přichystá skvělé zapékané brambory k večeři a já jsem ráda zase chvíli s těmi svými. Mami, lehneš si k nám? Špitáme si s dětmi, co kdo zažil. Pohádka a pusa na dobrou noc. A pak už se rychle převlékám do noční košile a blaženě uléhám do postele. V tom se ovšem rozezní telefon. To ta paní s odteklou vodou, zdá se, že se něco začíná dít…

Kolik dokumentů se musí vypsat při narození miminka.

Jeden komentář: “Jeden den v životě porodní báby”

  1. Adriana Medková napsal:

    Nádherné čtení!Úplně mě to hřeje na srdci!Taky bych chtěla být taková úžasná porodní bába 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 2/2019 vyjde v 2. polovině dubna.