Jednou se bude pěstovat všude

27. července 2009 /
Co mají společného vlk hřivnatý, děti v brazilském slumu a kuře ze supermarketu? Všech se nějakým způsobem dotýká expanze sójových plantáží a nikdo z nich z toho není nadšený. Dokonce ani to kuře ne, byť má sója optimální výživové hodnoty. Ale to už je jiný příběh…

Sójová omáčka a náhražky masa pro vegetariány — právě to si nejspíš představí většina lidí, když je řeč o sóje. Ve skutečnosti ale patří mezi nejdůležitější současné plodiny. Olej ze sójových bobů pokrývá asi čtvrtinu světové spotřeby rostlinných olejů, čímž mu patří prvenství na příslušném trhu. Nicméně největší část globální produkce sóji připadne na krmivo pro zvířata, kvůli dobrému poměru bílkovin především pro kuřata, prasata, telata a dojnice. Asi 83 % světové sklizně se spotřebuje na výrobu sójového oleje a pokrutin, z nichž se celých 97 % zkrmí.

Světová produkce sóji raketově roste: v roce 1961 zemědělci vypěstovali 27 milionů tun, třicet let na to už sto milionů a v sezoně 2005—2006 dokonce 215 milionů tun. Hlavním důvodem je vyšší globální spotřeba masa, a tím pádem větší poptávka po krmivu, především v Evropě a v Asii.

Sójová expanze

Počátek sójové expanze můžeme datovat rokem 1962, kdy Evropské hospodářské společenství (EHS) zároveň se Společnou zemědělskou politikou (Common Agricultural Policy — CAP) přijalo smlouvu se Spojenými státy o tom, že zvířecí krmiva nebudou podléhat dovoznímu clu. EHS prostřednictvím CAP tehdy pro případ, že by tržní cena spadla pod domluvenou cílovou částku, prakticky garantovalo příjmy za většinu evropské zemědělské produkce. Zemědělci se proto zaměřili na výrobu obilnin, mléka, hovězího a cukru. Krmivo pro zvířata však začali dovážet a namísto něj se pustili do pěstování obilí.

Poptávce po sóji také významně nahrála takzvaná nemoc šílených krav (BSE) a následný zákaz EU zkrmovat zpracované zvířecí bílkoviny (například masokostní moučky). Před propuknutím BSE v devadesátých letech totiž maso a masokostní moučka tvořily běžnou součást jídelníčku hospodářských zvířat. A přestože Česko nikdy masokostní moučku nezkrmovalo, následovalo globální trend a přešlo na sóju také.

Další přesná přihrávka měla a má podobu růstu světové populace a zvyšování její životní úrovně. Zatímco mezi roky 1950 a 2000 se počet lidí zdvojnásobil, produkce masa stoupla na pětinásobek. Odhaduje se, že v polovině 21. století nás bude na Zemi 9 miliard a výroba masa, která nyní dosahuje 233 miliard kilogramů ročně, se opět zdvojnásobí.

Sójový boom skýtal velkou ekonomickou šanci, které využily především vlády Brazílie a Argentiny. Díky podpoře zvýšili tamní zemědělci za posledních třicet let rozlohu plantáží více než pětkrát. V současné době zabírají plochu čtyřapůlnásobku České republiky. Drtivá většina jihoamerické produkce sóji však končí především v Evropě a Číně. Například v období od října 2005 do září 2006 vyvezla Argentina 91 % a Brazílie 72 % své produkce.

Divoký západ

Intenzivní produkce sóji dopadla na jihoamerický venkov jako bomba. Během krátké doby začala úplně proměňovat život a živobytí místních lidí. Nejde však jen o pesticidové postřiky, které poškozují zdraví, nebo o odčerpávání vzácné vody zavlažováním.

Tradiční zemědělství v Argentině používalo až do devadesátých let osevní systém, kdy se na polích střídala kukuřice, pšenice a sója. Díky tomu se půda mohla postupně zotavit. Tento způsob hospodaření už prakticky vymizel. Také počet mléčných farem klesl mezi roky 1988 a 2003 na polovinu a podstatně se snížila i produkce kukuřice, rýže, ovsa a fazolí.

Malí rolníci jsou vytlačováni z úrodných oblastí, odkud vede cesta buď do městských slumů, nebo do amazonského pralesa, kde přispívají k jeho vypalování a kácení. V Argentině tím výrazně vzrostla městská chudoba a nezaměstnanost.

Například v Paraguayi, kde se sója rovněž pěstuje ve velkém, hospodaří 1,5 milionu malých zemědělců, avšak 70 % zemědělské půdy vlastní pouhá dvě procenta z nich. Převážná většina venkovanů nemá žádný pozemek a žije v extrémní chudobě.

Rostoucí poptávka po zemědělské půdě vedla ke konfliktům v sójových oblastech. Venkovské obyvatelstvo zažilo několik násil-ných útoků. Některým lidem byla uprostřed noci vypálena střecha nad hlavou nebo byli jiným způsobem násilně vystěhováni z domova. Paraguayská policie a bezpečnostní jednotky měly podle obvinění organizovat komanda, která zavraždila nejméně 18 venkovských předáků.

Brazilská policie se zase potýká s novodobým otrokářstvím. V roce 2004 našla na farmě ve státě Mato Grasso 1012 otroků včetně dětí. Za posledních čtyřiadvacet let osvobodila jednotka ministerstva práce asi 20 tisíc lidí. Brazilské úřady odhadují, že každý rok je donuceno pracovat za podmínek „ekvivalentních otroctví nebo nucené práci“ zhruba osm tisíc osob. Pěstitelé používají otroky zejména ke klučení pralesa. Tito dělníci buď dostávají extrémně nízkou mzdu, nebo jsou vyhrožováním zbraní nuceni pracovat pouze za jídlo. Případné uprchlíky čeká trest nebo rovnou smrt.

Příroda na ústupu

Sójové plantáže jsou hlavní příčinou, proč se rychle rozplývá cerrado — unikátní biotop, který se táhne napříč jižní Brazílií. S více než 200 miliony hektarů původně pokrýval bezmála čtvrtinu země a vědci jej považují za druhově nejbohatší typ savany na světě. Řadí ho mezi takzvaná ohniska biodiverzity.

Cerrado se skládá z mozaiky různých druhů vegetace, kde se střídají travnaté plochy se suchými lesy či křovinami a protínají je galeriové porosty podél řek. Na pláních žije vzácný vlk hřivnatý, mravenečník velký, jaguár, pásovec obrovský nebo třeba nandu pampový. Roste zde asi deset tisíc druhů rostlin a téměř polovina z nich jsou endemity, což znamená, že se nevyskytují nikde jinde na světě.

Zvláštní svět savany cerrado ovšem rychle mizí. Pouze necelá dvě procenta biotopu chrání přírodní rezervace. Do konce devadesátých let postihla degradace skoro 80 % celkové plochy cerrada — z toho asi 80 milionů hektarů už bylo kompletně vyklučeno, především právě kvůli sójovým plantážím. Odhaduje se, že do konce příštího desetiletí kvůli expanzi sóji zmizí dalších 9,6 milionů hektarů.

Sójové plantáže se rychle zakusují také do jihoamerických lesů. Atlantický prales patří mezi nejpestřejší ekosystémy na Zemi. Táhne se od brazilského pobřeží Atlantiku přes Paraguay do Argentiny. Stejně jako cerrado patří mezi ohniska biodiverzity. Z původní rozlohy ho však zbývá už jen deset procent. Kácení, urbanizace a intenzivní pastva dobytka rozdrobily prales na malé kousky. A nyní hrozí, že pěstování sóji pohltí i značnou část přeživších zbytků.

Bez vážných následků však nezůstává ani zdánlivě nekonečná divočina největšího tropického pralesa na světě. V Amazonii však nežijí jen jaguáři, harpyje, pozoruhodné opice nebo orchideje. Především je už po tisíciletí domovem indiánů — dodnes zde zůstává na 220 kmenů. Na přírodních zdrojích divokého lesa závisí také desetitisíce přistěhovalců: sběrači kaučuku, lovci a rybáři. Miliony zemědělců v mnoha latinskoamerických zemích se navíc neobejdou bez řek, které odtud vytékají a zavlažují jejich pole. S pokračujícím odlesňováním právě tyto toky postupně vyschnou.

Pěstování sóji už pohltilo více než šest milionů hektarů amazonského lesa. Další rozlehlé oblasti byly vypáleny kvůli zakládání pastvin pro chov dobytka. Značnou část lesa také klučí rolníci a pastevci, které do Amazonie vytlačuje intenzivní zemědělství v jiných částech Brazílie, včetně sójových monokultur. Odhaduje se, že pouze v Brazílii zřejmě bude ještě více než sto milionů hektarů pastvin převedeno na zemědělskou půdu. Chovatelům dobytka nezbude, než kvůli dalším sójovým plantážím hledat nové pozemky v pralese — nejdříve je ale musí vypálit. A právě kácení a pálenítropických (nejen latinskoamerických) pralesů si připisuje asi 10—30 % globálních exhalací skleníkových plynů.

Český sójaholismus

Loni padla do žlabů zdejších hospodářských zvířat sója, kterou Brazilci vypěstovali na 117 tisících hektarech a Argentinci na 85 tisících, přičemž čeští zemědělci touto plodinou oseli pouze necelých 4,5 tisíc hektarů. Na dovozu sóji je však závislá celá Evropská unie. Jak z toho ven? Jednou z cest — vedle například snížení spotřeby masa — se zdá být ekologické zemědělství, jehož regule stanovují, že farmáři mají zvířata přednostně krmit plodinami od místních dodavatelů. Navíc většina krmiv musí mít certifikát BIO, což vylučuje velkoplošné monokulturní plantáže s vysokou spotřebou pesticidů a průmyslových hnojiv.

Pravidla však nejsou samospasitelná a ani rostoucí poptávka po biopotravinách sama o sobě nestačí. Aby konvenční zemědělci přeřadili na ekologickou „pomalost“, potřebují podporu v dobře nastavených dotacích. V Česku se tak zatím neděje. Výsledkem je, že pouze zanedbatelné minimum kuřat a vajec má značku BIO. Běžný provoz ekologických chovů drůbeže totiž — na rozdíl od orné půdy, sadů nebo pastvin — nedostává žádné dotace. Stát jednoduše nebere přínosy šetrného hospodaření pro důstojný život zvířat i pro snižování škod na přírodě vůbec v potaz.

Nicholas Orsillo pracuje v programu Zemědělství Hnutí DUHA. Článek vychází ze studie, kterou si můžete stáhnout zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.