Kdo všechno se mýlil o globalizaci

Že jsou ideologické tábory zformované kolem pojmu globalizace nestabilní a vyznačují se častými dezercemi svých představitelů z jednoho tábora do druhého, je dosti známá věc. Neustálenost a přelétavost ostatně ke globalizaci patří jako k velbloudovi hrb. V posledních měsících bylo přebíhání mezi zákopy ideologického bojiště zvláště časté, jak dokládá několik nedávných článků z britského tisku.

Dostatečně nespravedlivá pravidla

Známý radikální komentátor George Monbiot otiskl na konci června v Guardianu článek s názvem Ohledně obchodu jsem se mýlil. Vyjadřuje se v něm ke krizi jednání ve Světové obchodní organizaci před zářijovým summitem v mexickém Cancúnu a k agresivnímu unilateralismu amerických obchodních vyjednavačů (viz též Monitor globalizace v SG 5 a 6). „Před několika lety bych se ještě radoval,“ píše Monbiot, „ale mýlil bych se. Jedinou věcí horší než svět se špatnými mezinárodními obchodními pravidly je svět s žádnými obchodními pravidly.“ George Bush se podle Monbiota chystá v září zničit WTO „nikoli proto, že jsou její pravidla nespravedlivá, ale protože nejsou nespravedlivá dostatečně. Hodlá raději vyjednávat jednotlivě se slabšími zeměmi, aby jim mohl vnutit ještě tvrdší podmínky obchodu. Chce nahradit multilaterální obchodní systém systémem imperiálním. A to staví hnutí za globální spravedlnost do obtížné pozice“.

Podle Monbiota problém tohoto rozmanitého hnutí vždy spočíval v tom, že nedokázalo přesně popsat, co chce. „Volali jsme po spravedlivém obchodu, ale nedokázali jsme společně specifikovat, jak volný by takový obchod měl být a jak by měl být regulován.“ Mluvčími hnutí se proto stali propagátoři jedné jasně formulované doktríny – lokalizace. „Kdysi jsem ji sám podporoval. Nyní uznávám, že jsem se mýlil,“ píše Monbiot. Lokalizátoři jako Colin Hines tvrdí, že vše, co lze vyrábět lokálně, se má vyrábět lokálně a dálkový obchod má přepravovat jen nezbytné zboží, které je v dané oblasti nedostupné. „Jenže když prozkoumáte její důsledky, brzy zjistíte, že je tak donucující, destruktivní a nespravedlivá jako kterýkoli projekt připravovaný Georgem Bushem,“ tvrdí Monbiot. „Má konverze přišla v den, kdy jsem slyšel řečníka, jenž požadoval zastavení většiny forem mezinárodního obchodu a poté při odpovědi na otázku z publika odsoudil hospodářské sankce vůči Iráku. Pokud uznáváme, že zamezení obchodu s Irákem nebo například uvalení obchodního embarga na Kubu zbídačuje a v mnoha případech ohrožuje životy lidí v těchto státech, musíme též uznat, že globální přerušení většiny druhů obchodu by mělo stejný efekt, ale ve větším měřítku.“

Lokalizace závislá na globalizaci

Lokalizace by podle Monbiota v důsledku nutila chudé země dále ničit přírodu maximálním exportem surovin a zemědělských produktů, které jsou v bohatých zemích nedostupné. Zpracované výrobky by musely naopak nadále dovážet. Lokalizace by je tedy zablokovala přesně v té pozici, z níž se snaží vymanit. Hospodářská lokalizace je navíc zcela závislá na prohloubené politické globalizaci. Předpokládá řadu nových globálních orgánů, které by nutily státy lokalizovat se bez ohledu na jejich vůli. Podle Monbiota je obchod nedokonalý, ale jediný prostředek pro rozvoj chudého světa.

Raději než lokalizaci je podle něj třeba požadovat globální pravidla obchodu, která by zavedla dva druhy spravedlnosti. První spravedlností by bylo umožnit chudým státům sledovat stejnou cestu k rozvoji, kterou prošly bohaté státy – tedy nikoliv skrze volný trh, nýbrž skrze strategickou ochranu rozvíjejícího se průmyslu. Druhou spravedlností by bylo zavedení závazných ekologických a pracovních standardů pro firmy provozující mezinárodní obchod a zahrnutí ekologických nákladů do cen energie. Chudé státy vyvážející suroviny by se tak podle Monbiota okamžitě staly centry průmyslové výroby, neboť „přeprava hliníkových pánviček vyžaduje mnohem méně paliva než transport bauxitu, z něhož byly vyrobeny“. Na závěr vyzývá Monbiot hnutí za globální spravedlnost ke kampani nikoliv za zrušení Světové obchodní organizace, nýbrž za její transformaci do Organizace spravedlivého obchodu. „Až se George Bush v září pokusí sabotovat multilaterální systém, buďme si jisti, že víme přesně, na které straně stojíme.“ To stejné mimochodem říká i Walden Bello (viz minulý Monitor globalizace) až na to, že jeho pozice je přesně opačná: využít transatlantickou roztržku k oslabení nebo rovnou zničení WTO.

Liberalizace obchodu není cestou vpřed

O měsíc dříve otiskl Guardian jiný článek s názvem Mýlil jsem se. Volnotržní obchodní politika škodí chudým. Autorem byl v tomto případě Stephen Byers, bývalý britský ministr obchodu a průmyslu za Blairovy první vlády (1998–2002). Byers popisuje, jak ještě v roce 1999, kdy vedl britskou delegaci na konferenci WTO v Seattlu, věřil v obchodní liberalizaci jakožto nejlepší způsob odstranění světové chudoby. Věřil, že když chudé země otevřou své domácí trhy mezinárodní konkurenci, jejich hospodářství posílí a chudoba klesne, a proto uznával politiku prosazovanou Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. „Ale změnil jsem názor,“ píše Byers. „Nyní věřím, že tento přístup je nesprávný a scestný. Od té doby, co jsem před rokem opustil vládní kabinet, jsem měl příležitost vidět důsledky obchodní politiky na vlastní oči. Už jsem nesedával v klimatizovaných kancelářích kolegů ministrů, ale místo toho jsem se setkával přímo s farmáři a komunitami. Právě tato zkušenost mě vedla k závěru, že úplná liberalizace obchodu není cestou vpřed.“

Cesta vpřed podle Byerse naopak vede skrze režim regulovaného obchodu, v němž jsou trhy otevírány pomalu a rozvojové cíle dosahovány pomocí politických nástrojů, jako jsou dotace a cla. Úspěšné východoasijské státy postavily svůj růst v počátcích nikoli na volném trhu, nýbrž na masivních státních intervencích a na ochraně mladého průmyslu před zahraniční konkurencí. Naopak v Zambii a Ghaně vedla rychlá liberalizace k hospodářskému poklesu a úpadku sektorů neschopných konkurence. Byers proto žádá MMF a Světovou banku, aby už nezahrnovaly liberalizaci obchodu mezi podmínky svých půjček rozvojovým zemím.

Jak jednoduchá bývá nakonec změna dlouholetého názoru tak zkušených a inteligentních lidí! Setkání s farmáři či jednoduchý argument s iráckým embargem může spustit úplnou ideologickou konverzi. Aniž by o sobě zřejmě navzájem věděli, bývalý antiglobalista Monbiot a bývalý stoupenec volného trhu Byers tedy ze svých protikladných pozic konvergovali poměrně blízko k sobě na půdu reformní kritiky neoliberální globalizace: „Obchod ano, ale s jinými pravidly.“

Regulovat kapitálové trhy

Do třetice časopis The Economist, hlásná to trouba ekonomického liberalismu, učinil nedávno důležitý ideologický ústupek: uznal nutnost regulace kapitálových trhů. „Snad mají antiglobalisté v něčem trochu pravdu,“ píše se v článku Bouřlivé moře kapitálu z 1. května. Volný obchod je dobrý, o tom nelze podle Economistu pochybovat. „Ale i ten nejnadšenější zastánce ekonomické integrace se možná začíná ptát, jestli jsou neomezené toky kapitálu skutečně takovým požehnáním.“ Začínat se takto ptát až pět let po asijské finanční krizi sice možná není nejlepší ukázkou bystrosti, ale aspoň je vidět, že bouřlivé moře kapitálu, v němž za poslední roky ztroskotaly desítky státních lodí, začíná pomalu rozhoupávat i ideologickou korábku neoliberálů z Economistu. Stále sice schvalují liberalizaci a propojení národních kapitálových trhů, ale už uznávají, že státy musejí liberalizaci provádět opatrně a že mezinárodní finance musí mít přesná pravidla, která minimalizují rizika.

Economist tedy požaduje pro mezinárodní finance zhruba to, co Byers požaduje pro mezinárodní obchod. Zde je však rozdíl. Pokud jde o obchod, naprostá volnost je podle Economistu jednoznačně dobrá a úkol pro vlády je jednoduchý: odstranit veškeré bariéry. Naproti tomu finance musejí být důmyslně regulovány jak doma, tak mezinárodně, a to způsoby, které obyčejný obchod nevyžaduje. Rozdíl je podle Economistu v tom, že trh s kapitálem je mnohem více náchylný k činění chyb a jejich kumulaci než obyčejný trh se zbožím a službami. Investoři na finančních trzích nemají dostatek informací, činí sázky na vzdálenou a nejistou budoucnost, a mohou snadno propadat davové hysterii. Tresty, které následují po kumulovaných chybách – měnové kolapsy, státní bankroty či burzovní krachy – bývají velmi kruté a zdaleka nepostihují jen lidi, kteří se chyb dopustili, nýbrž celé země.

Economist ve svém názorovém posunu vlastně jen následuje Mezinárodní měnový fond, který se dokázal trochu poučit z krizového vývoje už o něco dříve – a to je u tak rigidní instituce co říct. Ve studii vydané letos v březnu hlavní ekonom MMF Ken Rogoff uznal, že v případě chudých zemí nemá liberalizace kapitálového trhu prokazatelný pozitivní vliv na hospodářský růst a naopak může zvyšovat riziko finanční krize, pročež se k ní musí přistupovat velmi obezřetně. Studie potvrdila pomalý posun uvnitř MMF od roku 1997, kdy se tehdejší ředitel Fondu Michel Camdessus snažil pod vlivem amerického ministra financí Larryho Summerse pozměnit počtvrté v historii Fondu jeho stanovy a začlenit do nich prosazování liberalizace kapitálových trhů.

Finanční liberalizace

Otázka finanční liberalizace zůstává jedním z nejdůležitějších sporných bodů v debatě o globalizaci. USA nedávno bezprecedentně zařadily požadavky na finanční liberalizaci do bilaterálních obchodních smluv s Chile a Singapurem, což vyvolalo tvrdou kritiku například z úst Josepha Stiglitze. USA už dříve prohlásily – právě slovy Larryho Summerse – finanční liberalizaci a vytvoření globálního kapitálového trhu za svou klíčovou mezinárodní prioritu. Jistě, globální 24hodinový kapitálový trh, kde denní objem finančních transakcí převyšuje roční objem veškerého mezinárodního obchodu, už je realitou pěkných pár let. Rychlé sjednocování národních kapitálových trhů do jednoho globálního kapitálového trhu v důsledku nových informačních technologií a politické deregulace bylo už v 80. letech označováno za „druhou finanční revoluci“. Zcela integrovaný globální trh bez jakýchkoliv politických překážek je však zatím v nedohlednu a většina úspor stále zůstává ve státech, kde byly vytvořeny.

Proč je globální finanční liberalizace pro USA takovou prioritou, se nedávno pokusil vysvětlit britský ekonom Robert Wade. Tvrdí, že volný pohyb kapitálu na finančních trzích představuje jeden z hlavních nástrojů americké hegemonie. USA podle něj potřebují pro své držitele finančních aktiv zajistit naprostou svobodu vstupu a odchodu, tj. dostatečnou mobilitu, která by jim umožnila vyhnout se dopadům periodických hospodářských krizí z nadvýroby v USA i jinde. Otevírání kapitálových trhů představuje podle Wada epochální změnu v celé světové ekonomice. Zatímco po 2. světové válce Amerika dominovala světu skrze svou výrobu, od pádu brettonwoodského systému na začátku 70. let se mu navíc snaží dominovat i skrze finance. Globální kapitálový trh zužuje autonomii rozhodování ostatních států a jejich centrálních bank, ale podle Wada rozšiřuje moc USA, jejichž měna je i hlavní globální měnou, a jejichž centrální banka tak může efektivněji určovat úrokové míry na celém světě.