Kriticky naladěný šťoural by jistě poznamenal, že umělecky ztvárnit potíže přírody je sice činnost veskrze záslužná, nicméně nájezdy filmařů do atraktivních lokalit, hory potištěného papíru či pořádání hudebních festivalů na zelené louce tvoří odvrácenou stranu téže mince. Jak se tedy se svými mohutnými ekošlápotami vypořádávají jednotliví umělci i celá kulturní odvětví?
Snad nejvíce pozornosti na sebe v poslední době strhávají ekologicky uvědomělí hudebníci. Mezi těmi, kdo řežou do kytar a kompjůtrů za blaho planety, vyčnívají britští Radiohead. Propracovaná snaha u snížení náročnosti jejich vystoupení sahá od zamítnutí jednorázových výrobků, přes omezení létání až po zájem, co bude s daným areálem po skončení koncertu.
Radiohead si dokonce nechali zpracovat studii, jak snížit svou ekologickou stopu. Největší nápor podle ní představuje doprava, a tak se i srpnový pražský koncert z důvodu lepší dopravní dostupnosti konal v Holešovicích, přičemž s organizací cyklodopravy pomáhalo sdružení Auto*Mat. Kapela zároveň podporuje klimatickou kampaň za postupné snížení skleníkových emisí, u nás vedenou Hnutím DUHA pod názvem Velká výzva.
Muzicírovat v přírodním rytmu zkoušejí i mnozí další umělci: proti změně klimatu brojí Sting, Coldplay či Michael Stipe z R.E.M. Již zesnulý pankáč Joe Strummer ze skupiny The Clash stál u zrodu organizace The Carbon Neutral Company kompenzující emise výsadbou stromů. Peter Garrett, zpěvák skupiny Midnight Oil, kroutí již třetí rok na pozici australského ministra pro životní prostředí. Americké písničkářce Sheryl Crow zas ležely potíže planety na srdci natolik, že sepsala knihu Stop Global Warming. A zapadnout by určitě neměli ani irští U2 v čele s frontmanem Bonem bojujícím za spravedlivější svět.
Ekologická Pohoda
Náročné aparatury, záplavy plastových kelímků a soustředěný útok desítek tisíc lidí na jindy poklidná místa. Nerovný souboj několika chřástalů s tancechtivými freeteknaři v Doupovských horách před třemi lety. To vskutku nezní jako přírodní balada. Ani pořadatelé hudebních svátků však nechtějí za „zeleným duchem doby“ zůstat pozadu.
Na jednom z nejznámějších festivalů v dánském Roskilde se tak letos vyzbrojili recyklovanými materiály a v kempu si mohli rozjívení tanečníci vyrábět na kolech elektřinu. Vedle toho pořadatelé motivovali návštěvníky k šetrnosti a využívání veřejné dopravy. Zároveň dohodli, aby většina elektřiny pocházela z větru, a zbytek kompenzovali výsadbou stromů. V těsném závěsu se drží i další festivaly — například anglické Glastonbury nebo Beatiful Days.
Již několikátým rokem se západní kolegy pokouší napodobit trenčínská Pohoda. Letošní snahu o vytvoření rekordu v množství vyseparovaného odpadu však bohužel přerušilo tragické úmrtí pod zhrouceným tanečním stanem. Na souzvuk s přírodou se zaměřili i pořadatelé letošního Rock for People. Slevy na vlak, společná cyklojízda, výsadba stromů či důsledná separace odbouratelného nádobí ukazují, že šetrnější opatření se již zabydlují i u nás.
Hraní pro přírodu
Uspořádat „nejekologičtější českou hudební produkci v historii“ se pokusilo začátkem září ministerstvo životního prostředí. V areálu třeboňského zámku na Koncertě pro českou přírodu organizátoři rozmístili nádoby na tříděný odpad, rozložitelné nádobí navíc zálohovali. Zároveň vyzvali návštěvníky, aby přijeli veřejnou dopravou. Sym-patická snaha, která však ve srovnání se zahraničními aktivitami přece jen stále působí jako počin začínajících písničkářů. Ministerstvu ovšem neschází elán a na dalších koncertech by se chtělo soustředit i na energetické úspory.
Mezi samotnými českými hudebníky jsou první vstřícné kroky dost nesmělé. Na „ekologické turné“ se sice pravda loni vypravil MIG 21, kdo ale čekal uhlíkové offsety a nabádání k symbióze s planetou, mohl být poněkud zmaten. Hudebníci se totiž vydali „čistit republiku“, a když se jich všeteční reportéři zeptali, proč se v názvu ohánějí ekologií, Jiří Macháček lakonicky odvětil: „A proč ne?“ Po nějakém hlasitějším notování tuzemských muzikantů s ochránci přírody — samozřejmě s výjimkou undergroundových spolků jako Zelené koule — tak zatím není, zdá se, ani slechu. Naději tak v blízké budoucnosti skýtá jen ohlášená smrt cédéček a nástup nehmotných formátů (jak však čtenáři 7.G vědí, ani počítač a internet nehrabou zadarmo).
Knihy přes půl světa
Zelená dilemata se nevyhýbají ani knižnímu odvětví. Papírový trh je totiž čím dál nenasytnější a nezřídka je přikrmován i těly pralesních velikánů. U nás už hora papíru od Listopadu vyrostla 2,5krát — přesto se stále se svými 150 kilogramy držíme sotva na polovině spotřeby Spojených států či Finska.
Už výroba papíru samotného je nesmírně náročná, další ekovýzvou je pak cesta, kterou kniha urazí od spisovatele na pult knihkupce. Například prakticky všechen grafický papír dovážíme, byť z velké části jen ze Slovenska. Ještě větší otazníky pak doprovázejí tisk. Byť nakladatelství takové informace úzkostlivě tají, veřejně se šušká, že velká část — zvláště vysokonákladových — titulů se tiskne v Číně. A šéfredaktor časopisu Grand Biblio Jaroslav Císař si v časopise Ekonom z loňského dubna přisazuje, že české knihy vznikají „dokonce i na lodi v bezcelních vodách oceánu“.
Vytiskni si sám
I proto se v poslední době rozvířil zájem ohledně takzvaného ekopublikování. Vedle předvídatelných apelů na certifikovaný, recyklovaný či alespoň nebělený papír pocházející z blízkého lesa se krčí mnohé pozoruhodné rady, například poskytnout zákazníkovi možnost vytisknout si knihu sám, čímž jich vznikne jen požadovaný počet, a zároveň se ušetří za dopravu.
Z úvah o udržitelném publikování se dokonce vyloupl samostatný obor — ekodesign. Zelení designéři využívají zbytkových produktů, orodují za dvoubarevné tisky a rozmýšlejí, jak text a grafiku úsporně, a přitom elegantně uspořádat. Jednu z cest ukazuje případ redesignovaného britského telefonního seznamu. Přeskupením zhubl o desetinu, což zachránilo přibližně osm tisíc stromů.
Na podporu udržitelného vydávání knih vznikla v Kanadě nezisková organizace Markets Initiatives. Její kampaň za ekologickou knižní renesanci podporují například J. K. Rowlingová či Günter Grass. I díky ní se dnes v Kanadě či Nizozemí tiskne již kolem tří čtvrtin knih na recyklát či papír s certifikátem FSC.
Čaroděj s certifikátem
U nás jsme v produkci „přírodě přátelských“ knih stále na začátku cesty. O to, aby se situace změnila, usilují například čeští Greenpeace. Takzvaná „knižní kampaň“ navazuje na zmiňovaný zahraniční vzor a má už i své první úspěchy. Nakladatelství Albatros, Akropollis či DharmaGaia se zavázala, že každoročně vydají několik titulů na ekologičtějším papíře. Závěrečný díl Harryho Pottera se tak stali první českou FSC knihou.
Zjistit, jak si budoucnost lesů představují hlavní nakladatelé, je mimořádně složité. Na položené otázky do jednoho zarytě mlčí. To, že důvodem mohou být rozpaky, naznačuje článek Nečtěte mrtvé medvědy ve tři roky starém Respektu. Dle tehdejších zjištění „recyklát prakticky nikdo nevyzkoušel, tiskárny ho zákazníkům prý spíš vymlouvají, a dokonce ani veterán branže Alexandr Tomský nebo šéf třetího největšího nakladatelského domu BB Art Jiří Bouchal nemají o nových ekologických postupech prakticky žádné informace“. Ledy se sice pomalu hnuly, nicméně čeští knihomolové by se přece jen měli raději obrnit trpělivostí a zvážit, zda spíš zatím nezajít do knihovny.
Vodíkové hvězdy
Nakonec se krátce zastavme u filmu. I zde se totiž leccos mění. Zásadním předělem se stal nástup digitálních technologií: zeštíhlel štáb, odpadlo vyvolávání kilometrů celuloidu a výbuchy v atraktivních lokalitách se mnohdy přesunuly na obrazovky počítačů. Ovšem i výrobci elektroniky se začínají zaklínat šetrností. V Sony tak například vykoumali televizor, který se vypne sám, pokud divák odejde.
Opravdová zelená mánie propukla v Hollywoodu. A jakkoliv jsou snahy hvězd ze světa soukromých tryskáčů a rezidencí o rozloze menší vesnice mnohdy bizarní, zaslouží si pozornost. U dnešních stars je totiž prakticky nemyslitelné stavět se k přírodě s lhostejností.
Seznam uvědomělých celebrit by byl téměř nekonečný. Leonardo DiCaprio kupříkladu vede kampaň za všeobecně dostupnou čistou vodu, Brad Pitt zaplatil stavbu sto padesáti ekodomů v poničeném New Orleans, veganka Natalia Portmanová navrhla kolekci bot „přátelských ke zvířatům“, Julia Robertsová si staví dům z recyklovaných materiálů, Robert Redford propaguje sluneční energii a oroduje u politiků za klimatickou prozíravost. Snad každý z nich přitom důsledně třídí odpad, dům napájí z obnovitelných zdrojů a řídí hybrid. Nadšení z ekologických aut je zde dokonce takové, že Honda svůj vodíkový vůz distribuuje cíleně jen v Jižní Kalifornii.
Dopídit se, zda i u nás berou filmaři ohled na Zemi, se zdá být zhola nemožné. Na Barrandově, v České televizi i jinde sveřepě mlčí, a tak nezbývá než se těšit alespoň z vlaštovky, kterou představuje karlovarský Fresh Film Fest. Festival podporuje filmy s ekotematikou, jeho vozy mají hybridní motor, tiskne se na recykl a na každém rohu číhají barevné kontejnery. Doufejme, že příčinou hloubavého mlčení, s nímž jsme se setkali, jsou tak zejména úvahy nad tím, jak se vstřícnosti podobných akcí alespoň přiblížit.
Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.
Napsat komentář