Konec okurkové sezóny

20. října 1998 /
foto: Pxhere.com
Globalizace, ekologické škody a sociální marginalita spolu úzce souvisejí.

V době na přelomu srpna a září začala jako obvykle okurková sezóna pozvolna přecházet do babího léta.  Prázdniny se s námi letos rozloučily jednou pouliční slavností, jedním náběhem na ekologický skandál a jedním idiotským výrokem vysokého činitele, jenž zaduněl až z ocelového srdce republiky. Vezměme to všechno pěkně po řadě.

Pouliční slavnost II.

Poslední srpnovou sobotu vyšly tři tisíce mladých lidí v Praze opět do ulic, aby protestovaly proti expanzi velkých nadnárodních firem, proti neméně agresivní expanzi automobilů a proti způsobu, jakým postupovala policie při jejich minulém květnovém protestu. Tentokrát mohou být s demonstrací všichni spokojeni. Policisté jsou jistě rádi, že je nikdo postupně nehonil kolem nádraží a že všechny výklady obchodů tentokrát zůstaly celé. Anarchisté a další demonstranti se zase mohou domnívat, že se potvrdily jejich stížnosti, podle kterých květnové násilí vyvolali nepřipravení policisté svým neadekvátním postupem. Smutný může být snad jen exministr vnitra Cyril Svoboda, který měl příležitost vidět, jak vypadá skutečně profesionální zajištění podobné akce a mohl si je porovnat se svým květnovým amatérismem.

Problém je však mnohem hlubší a nebylo by příliš moudré domnívat se, že stačí čas od času povolat několik set či dokonce tisíc policistů s vodními děly v záloze, a vše proběhne v naprostém pořádku. Ošidnost relativně pokojného průběhu demonstrace může spočívat v tom, že veřejnost nad vším mávne rukou. Nebyly materiální škody, nebyli zranění, a kromě jednoho úmrtí se nikomu vůbec nic nestalo. Pokud se ovšem nezačne kultivovaně diskutovat o hrozbách, na které chtěla většina demonstrantů svým způsobem upozornit, nemusí příště ani tisíc policistů stačit. Hned na podzim si Pražané ověří, že v ulicích jejich města už skutečně pro automobily není k hnutí, a právě tak si ještě letos stovky drobných podnikatelů ve zcela nerovném soupeření s velkými obchodními řetězci připomenou, co že to ti demonstranti vlastně tak hlasitě skandovali.

Globalizace má nepochybně celou řadu aspektů kulturních, informačních, sociálních a ekonomických. V prvé řadě však jde o proces čistě politický. Je to proces, v jehož průběhu se rozhoduje o tom, jakým způsobem a odkud budou napříště činěna rozhodnutí o mnoha věcech , o kterých dosud rozhodovaly více či méně nezávislé vlády suverénních států. Je vysoce pravděpodobné, že globalizace zároveň zvýší míru nestability domácí ekonomiky, ale přitom zúží prostor vládám, jak této nestabilitě čelit. Jinými slovy: pokud se vyplní předpovědi docela kvalifikovaných pesimistů, povede globalizace k situaci, kdy vlády jednotlivých zemí budou před svými občany zodpovídat za věci a poměry, které nebudou schopny výrazněji ovlivnit. To vše bez ohledu na to, zda se bude jednat o vlády levicové či pravicové.

Tyto širší souvislosti bychom měli vidět pokaždé, když začne někdo v médiích bědovat nad tím, že bezpečnostní akce při zajišťování protestu mladých přišly daňového poplatníka na celý milion korun. Je to typická předlistopadová argumentace, která chce poštvat jednu skupinu lidí proti druhé. Zajisté, porovnáme-li milion korun s příjmem rodiny s malými dětmi či důchodců s nejnižšími důchody, zarazí nás, jak mnoho je to peněz. Právě k takovému porovnání máme být přivedeni. Porovnáme-li však stejnou sumu s majetkem, který vydá v londýnské restauraci Viktor Kožený při malém posezení s přáteli, zjistíme, že se jedná o nepatrné spropitné. Taková srovnání však již žádoucí nejsou. Na rozdíl od důchodců můžeme Viktora Koženého třeba ještě někdy potřebovat.

Buďme však objektivní a snažme se porovnávat srovnatelné. Snad nám někdo někdy alespoň přibližně vyčíslí, co nás bude globalizace vlastně stát. Zatím nám z nějakého důvodu takový účet nikdo nepředložil. Dokud ho však neuvidíme, nemůžeme být vůbec klidní. Odhlédneme-li od okrajových excesů, kterých bylo při demonstraci naštěstí minimum, a od typů, kterým je vcelku jedno, proti čemu protestují, jsou protesty proti globalizaci docela pochopitelným výrazem obav z nemalých rizik, která tak velká mocenská změna přináší. Pokud by jako jediný argument ve prospěch globalizace měl do budoucna sloužit nákup nových vodních děl, bylo by jen o další důvod k oprávněným obavám více.

Budou další Libkovice?

Katastrofální situace severních Čech, kde na malé ploše minulý režim prosadil dusivou kombinaci velkoplošné těžby uhlí, tepelných elektráren a těžkého chemického průmyslu, se stala jedním z nejvýmluvnějších symbolů neudržitelnosti předlistopadového režimu. Jak známo, více než stovka obcí toto hospodaření nepřežila.

Opatření Pithartovy vlády z podzimu 1991, které stanovilo limity těžby, bylo přijato nejen jako symbol nového přístupu v ekonomice, ale především jako výraz zcela nového vztahu společnosti ke krajině, a to nejen v tomto kdysi tak malebném kousku Čech. V posledních měsících se z různých stran ozývají hlasy o nutnosti tyto ekologické limity zrušit.

Volání po zrušení limitů nespadlo z čistého nebe. Je jen jedním z mnoha důsledků nepovedené transformace naší ekonomiky. Zatímco v oblasti průmyslu ani v minulých letech nepůsobilo téměř nic, co by nutilo výrobce pronikavěji snižovat energetickou náročnost výroby, v oblasti domácností spotřeba energie dokonce po celá devadesátá léta výrazně narůstala, což bylo Klausovou vládou příznačně vydáváno za důkaz toho, že se přibližujeme Evropě. Pravdou bylo i v tomto případě něco jiného. Jako kdybychom se už smířili s tím, že naši ekonomiku prostě v dohledné době modernizovat nelze a že domácnosti i výroba budou elektřinou mrhat v budoucnu stejně, jako jí mrhaly dosud. Budou-li zrušeny ekolimity, čemu potom bude Temelín ulevovat?

Snahy o zrušení ekolimitů pro těžbu uhlí se navenek kryjí se starostmi o zajištění soběstačnosti naší země ohledně strategického zdroje uhlí. Argumentace, která by měla určitý smysl v případě Číny s jejími zdroji uhlí na několik set let, je silně demagogická v případě České republiky s jejími poměrně rychle vyčerpatelnými zásobami. Za vlasteneckými hesly o soběstačnosti se skrývá banální pravda, že je mnohem jednodušší urychlit spalování mizejících zdrojů, než se v účinnosti jejich spotřebovávání alespoň pokusit přiblížit vyspělým ekonomikám.

Polistopadové sliby jsou postupně opouštěny. Nejprve byl seškrtán seznam uhelných elektráren určených k odstavení, nyní se již uvažuje o stavbě elektráren nových. Jako kdyby mohl jakýkoliv počet nových uhelných elektráren či dalších bloků elektráren atomových zachránit ekonomiku, která vyrábí své výrobky s energetickou náročností srovnatelnou v Evropě již jen s Rumunskem.

Rok od roku se přitom ke svému konci chýlí životnost elektráren uváděných do provozu ještě za minulého režimu. Chátrají stejným tempem, jakým se vyprazdňují zbytky zásob energeticky využitelného uhlí. Vládní koalice proti tomu v devadesátých letech neučinila prakticky nic. To nejvýznamnější, čím do energetické politiky zasáhla, byla nechvalně známá kampaň za pořízení přímotopů do našich domácností. Díky ní výrobci elektřiny prakticky nepocítili propad výroby počátkem devadesátých let. Jak neskutečně krátkozraký to byl manévr se ukazuje právě dnes, kdy – i přes ekonomickou stagnaci – by průmysl potřeboval pro sebe již téměř tolik elektřiny jako v dobách vysoce plýtvavého reálného socialismu. Nejsnazší řešení – zrušit ekolimity.

Pokrok však přece jen existuje. Zatímco v minulosti byla likvidace severočeských obcí tvrdou daní za přihlouplé budování blahobytu všeho pracujícího lidu, dnes již tato fráze nehrozí. V případě, že by skutečně došlo k prolomení limitů těžby uhlí budou obyvatelé Horního Jiřetína, Černic, Droužkovic, Spořic a Března obětováni ve jménu mnohem vyšších ideálů naprosté svobody, ekonomického růstu a prosperity. Jistě to pro ně bude obrovské zadostiučinění.

Výroba bezdomovců plní plán

Otřesná televizní reportáž z dětského domova v Ostravě ukázala divákům to, co sociální pracovníci u nás vědí už delší dobu – na rostoucích počtech bezdomovců se proti své vůli stále výrazněji podílejí domovy pro opuštěné děti. Jak nejlépe umí, pečují zaměstnanci domovů o své chovance přesně do dovršení osmnáctého roku jejich věku. Pak jim podle zákona nezbývá nic jiného, než je s nepatrným obnosem v kapse vyprovodit na ulici. Ocitají se na ní bez bytu, bez práce, bez příbuzných a bez jakéhokoliv zázemí. Pečlivě a na útraty státu byli připraveni pro život bezdomovce, jemuž je souzeno potulovat se po nádražích a parcích. Není divu, že mnozí z nich dříve nebo později skončí ve vězení. Televizní zpravodajství ukázalo vyděšené tváře těch, které tento osud s vysokou pravděpodobností čeká, a ukázalo mrtvolu chlapce, který se svému údělu dokázal vzepřít jedině sebevraždou. V reportáži vystoupila ředitelka dětského domova, která s rozhořčením poukázala na to, že místo zařízení, jež by mohlo chovancům domova poskytovat při rozjezdu do života alespoň nejnutnější zázemí, postavilo město raději nové garáže.

Pak již se po celé obrazovce doširoka rozlila rozšafná tvář primátora města Ostravy (ODS), který divákům vysvětlil, že jakákoliv další péče o mladé lidi bez domova by v nich jen posilovala pocit, že nad nimi někdo stále dohlíží, takže si nemohou zařídit svůj vlastní život sami a po svém. Je tedy zřejmě lepší ponechat je ulici, kde budou naprosto svobodni a konečně budou moci dokázat, že to dokáží.

Vystoupení pana primátora bylo dvojnásob cynické, uvážíme-li, že právě v těchto dnech probíhalo zrovna v Ostravě shromáždění sociálních pracovníků z celé západní Evropy, kteří znepokojeně rokují o nebezpečném nárůstu sociální marginalizace. V celé Evropě rok od roku přibývají počty lidí, kteří se cítí být vyloučeni ze společnosti. Bezdomovci jsou jen pověstnou, i když velice výmluvnou špičkou tohoto ledovce. Vyspělé země zatím marně hledají způsoby, jak tento trend zbrzdit a jak zvýšit míru integrace ohrožených lidí do společnosti. Škoda, že pan primátor na konferenci nevystoupil. Mohl odborníkům z celé západní Evropy vysvětlit, že ohrožené skupiny mladých lidí je nejlépe ponechat na ulici, aby si bez jakéhokoliv poručníkování vychutnávaly svoji svobodu. I v evropských městech pak bude, zvláště po setmění, život právě tak vzrušující a dobrodružný, jako je v naší milé a pohostinné Ostravě.

Soudní lidé vědí, jak obtížné bývá nalézt práci, pokud člověk ještě nevstoupil na pracovní trh. O to obtížnější je to v místech, která, podobně jako Ostrava, vykazují nejvyšší míry nezaměstnanosti z celé republiky. To, co dokáže silně zkomplikovat život i těm, kdo mohou hledat oporu ve své rodině, znamená pro bezprizorní často zcela bezvýchodnou situaci. Je to situace o to těžší, že i pokud by snad práci přece jen nalezli, měli by menší šanci než ostatní, vybudovat si svou vlastní rodinu a vlastní domácnost. Děti z prostředí domovů mají velký problém nalézt životního partnera a osvojit si vzorce rodinného chování, které nikdy předtím nezažily. Proto vyspělé země pracně hledají způsoby, které by opuštěným lidem dávaly co největší šanci opět se do společnosti postupně integrovat, opět se naučit starat se o sebe samé. Je zde zapotřebí velké citlivosti a samozřejmě i hodně peněz. Nejsou to však peníze vyhozené. Uvažující pragmatiky jistě uklidní třeba to, že tyto prostředky se mohou vrátit například ve snížené míře kriminality.

Jestliže my peníze na taková humánní opatření dnes prostě nemáme, neměl by to nikdo zakrývat žoviálním žvýkáním frází o svobodě a svobodném životě. Příliš to připomíná známý výrok o naprosto stejné svobodě bohatých i chudých moci se vyspat kdykoliv pod mostem. Zde přece nevolíme mezi pravicovostí a levicovostí, ale mezi poťouchlým cynismem a obyčejnou lidskou slušností. Doufejme, že moudří otcové našich měst budou mít tolik ohledů, aby ty nešťastníky, kteří musejí v osmnácti letech zcela bez prostředků opustit dětské domovy, nechali alespoň přespávat kousek od radnice ve svých nově postavených garážích.

Globalizace, ekologie a marginalita spolu úzce souvisí. Jsou v konfliktu od té doby, co byla zahájena válka o odpoutání rozhodování od prostoru, o kterém je rozhodováno. Globalizace v podstatě znamená, že ti, kdo rozhodují, mohou kdykoliv utéct před zodpovědností za důsledky, jež budou mít jejich rozhodnutí pro přírodu a také pro lidi v jakékoliv lokalitě. Environmentální a sociální důsledky svého počínání nemusejí kalkulovat do efektivnosti svých investic. Devastace z Libkovic a marginalita z Ostravy se tak již brzy propojí s devastací jiných míst a sociální exkluzí jiných lidí do velké pavučiny, z níž je utkán příslib globalizované prosperity.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 1/2020 vyjde v 2. polovině února.