Králové a jejich švadleny

Podle průzkumů trhu se objem prodaných oděvů ve Velké Británii za posledních deset let zdvojnásobil, průměrné ceny se ale za stejnou dobu snížily o 30—40 procent. Důvody tohoto „štěstí“ pramení ze sílící koncentrace na evropském maloobchodním trhu. Zákazníci nakupují oblečení v čím dál menším okruhu značkových řetězců nebo supermarketů. Prakticky to znamená, že převážnou část textilu nakupuje jen pár klíčových hráčů na trhu. Tím se výrobcům zmenšuje manévrovací prostor a stávají se závislými na svém odběrateli z Evropy či Severní Ameriky.

Není asi třeba dodávat, že se oblečení z 90 procent šije v jižní a jihovýchodní Asii, střední Americe, některých zemích Afriky nebo východní Evropy. (Podrobněji o podmínkách v továrních halách viz článek Lenky Parkánové na s. 28; další zajímavé informace k tématu brzy najdete v knize překladů, kterou chystá k vydání Nesehnutí.)

Levně koupit, draho prodat

Nejagresivnější strategii stlačování výkupních cen textilu mají dis-kontní a supermarketové řetězce — Lidl, KiK, Tesco. Aby si zachovaly konkurenceschopnost, tlačí na své dodavatele i značkové firmy jako H&M, C&A, NewYorker. Ovšem největším nákupčím textilu na světě je veřejnosti neznámá čínská firma Li&Fung. Její roční obrat dosahuje téměř devíti miliard amerických dolarů, má 7000 zaměstnanců a 70 nákupních kanceláří ve 44 zemích. Jednotlivé kanceláře spolu soutěží o co nejlevnější oblečení, čímž stlačují ceny níž a níž. Tričko Li&Fung ale na ulici neuvidíte. Čínská firma totiž hraje roli prostředníka, který nakupuje oblečení v rozvojových zemích pro známé evropské a americké značky — a tyto společnosti si její služby velmi pochvalují.

Podle dat společnosti Danish Import Promotion Programme, která pomáhá exportérům z rozvojových zemí na dánský trh, vyplývá, že z výsledné ceny běžného trička tvoří celou polovinu marže obchodníka, čtvrtina padne na reklamu, 11 % stojí doprava, poplatky zprostředkovatelům a daně. Zbytek zůstává v zemi výrobce — 13 % na náklady továrny a jedno procento na mzdy zaměstnanců.

Dodejte zboží

Na super nízkou cenu mají diskontní řetězce dvě finty. Předně úzkostlivě šetří v prodejním procesu: od levných budov přes úspornou reklamu a strohé regály až po pečlivé ždímání pracovních hodin ze zaměstnanců. Zároveň nakupují co nejlevněji, přičemž většina diskontů bere zboží nikoliv přímo od výrobců, ale od importérů. O původ oblečení a o to, za jakých podmínek vzniklo, se starají jen málo. Podle studie humanitární organizace Action Aid International mají nákupní praktiky společností tři tendence: „levněji, rychleji, bez rizika“.

Přestože ve většině rozvojových zemí se s rostoucí cenou energie logicky zvyšují i výrobní náklady, oděvní průmysl je stále nucen ke snižování výkupních cen oblečení. Diskonty tvoří kartely, které odebírají veškerou produkci v určité oblasti. Pod pohrůžkou, že textilky odstaví od trhu, jim diktují ceny. Ty pak ještě osekají v rámci vyjednávání o speciálních slevách a srážkách.

Dalším bičem na výrobce jsou dodací lhůty, které se neustále zkracují: „V roce 2003 trvaly ještě 90 dní, o rok později už jen 60, někdy dokonce pouze 45 dní,“ postěžoval si vlastník továrny na Srí Lance humanitární organizaci Oxfam. Nákupčí kontrolují celý dodavatelský řetězec přes internet. Zde najdou zadání zakázek i ceny, které nabízejí jednotliví výrobci. To, že textilky vědí, za kolik prodává soused, vede ke skandálnímu nabízení pod cenou. Pokud chce výrobce zboží prodat zakázku, musí zpravidla jednat rychle, nemá prostor ani čas na vyčkávání a taktizování.

Výrobci se také musí přizpůsobit tomu, že obchodníci objednávají zboží podle momentální poptávky zákazníků. Maloobchodní firmy se totiž snaží redukovat svoje skladové zásoby na minimum, aby ušetřili na nákladech. Jednou týdně, zpravidla v neděli po víkendovém prodeji, posílá řetězec textilce objednávku, kterou výrobce obdrží ještě tentýž den večer. Do středy musí dodat zboží. Podnik šetří nejen na skladovacích kapacitách, ale přenáší zároveň všechna rizika na výrobce. Ti musí nakoupit materiál na šití a zajistit dopravu. Stává se běžnou praxí, že obchodník garantuje odběr jen na první část dodávky, odběr dalších částí je závislý na odbytu.

Tento systém nákupu zboží ze strany diskontů si vybírá svou daň na dělnících textilek. Lidé pracují přesčas vždy, když je třeba plnit objednávku. „Posílal jsem své dělníky a dělnice každý týden do nemocnice — omdlévali vyčerpáním a měli psychické problémy,“ svěřil se bývalý vlastník továrny v Thajsku organizaci Ethical Consumer Research Association.

Bangladéš — ti, kteří platí

Na začátku zmíněná studie podrobně zkoumala jednu ze zemí, odkud textil do Evropy proudí — Bangladéš. Tento původně zemědělský stát svůj průmysl zaměřil především na textilní a oděvní odvětví, které produkuje 76 % celkového exportu. Bangladéš však funguje pouze jako jedna ze světových dílen, kam přicházejí suroviny a vychází oblečení pro bohaté země. Vlákna si totiž nevyrábí, ale dováží ze zahraničí.

Oděvní průmysl zaměstnává ve třech tisících pěti stech továrnách na dva miliony lidí. Asi 85 procent z nich jsou mladé ženy, většinou z chudých venkovských rodin, pro něž je tato špatně placená práce často jedinou možností výdělku. Navíc v ní vidí způsob, jak uniknout z patriarchálního uspořádání rodin.

Autoři studie zde našli šest dodavatelů německých diskontů Lidl a KiK. Zjistili, že v továrnách lidé pracují většinou sedm dnů v týdnu, v lepším případě jen šest. Až na jednu výjimku se majitelé továren svých zaměstnanců neptají, jestli chtějí nebo nechtějí pracovat přesčas. Prostě musejí, přičemž jim nikdo dopředu neřekne, kdy to bude potřeba. Kdo nepracuje přesčas, dostane výpověď. Jedna z bývalých šiček, Suhada, uvedla, že většinou pracovala od 7 do 19 hodin, přičemž za přesčasy nedostala zaplaceno. Jednou jí zkrátili mzdu za to, že byla příliš dlouho na záchodě. Nadřízený ji na hodinu vyhodil kvůli chybě, kterou udělala.

Výzkumníci také zjistili, že jen šest zaměstnanců mělo písemnou pracovní smlouvu, šedesáti osmi lidem majitel měsíčně vystavoval „osobní kartu“ a 99 nemělo smlouvu vůbec žádnou. Pouze v jedné továrně měli pracovníci k dispozici filtrovanou pitnou vodu. Dozorčí se chovali k ženám diskriminačně, nadávali jim a někdy je dokonce i bili, což často zakoušela i Suhada.

V našem šatníku

Tričko v naší skříni může mít, jak je vidět, temnou minulost. Ale také nemusí. Čím dál více se prosazují alternativy — například oblečení s certifikátem Fair Trade. V obchodech můžeme zatím ještě najít i české zboží. Podle hesel řetězce KiK jsou zákazníci králové (Kunde ist König — Zákazník je král). Pokud tomu tak opravdu je, využijme toho a zbavme se podlézavých obchodníků. Najděme si spravedlivější cestu k „našim švadlenám“.