Kudy dál

18. prosince 2018 /
foto: Robin Leltz
Letošní horký a suchý rok byl mimořádně náročný pro všechny, kdo hospodaří s půdou. Můžeme samozřejmě doufat, že šlo o mimořádný výkyv počasí, rozum však napovídá opak. Život bude čím dál obtížnější. Jak se s touto skutečností vyrovnat a co dělat?

Naše rodinné hospodářstvíčko má za sebou nejnáročnější zemědělskou sezonu. Při letošním suchu nic divného. Přežili jsme, jen jsme nesmírně unaveni. A není to jen tím, že stárneme.

Na našich jihozápadních svazích přestává začátkem července růst tráva. Oplůtky spásáme postupně, ale v létě kozy nemají co žrát, řídká dřevnatá stébla jim nechutnají, ještě že jim můžeme ořezávat keře. Je to ale dřina a člověk začne rychle přemýšlet, zda potřebuje tolik zvířat.

Extenzivní spásání vypadá na papíře hezky, je to takové milé a eko, ale obnáší to metry a metry plotů (které kozy stejně jednou přeskočí, prolezou, přešplhají), odbíhání od každé práce bůhvíkam kontrolovat, zda zvířátka jsou ještě tam, kde by měla být. Navíc v letošních vedrech se ani ovce, ani kozy (teplomilná zvířata) prostě pást nechtěly, našly si stín a čekaly, až zajde slunce. Občas se jen líně zvedly a vypily kýbl vody na jeden zátah, za den bylo těch kýblů i pět, šest, velkých. A vodu je potřeba nabrat, přinést, zem sálá a vy taháte dva velké plecháče několik desítek metrů, zpocení po prvních krocích, koukáte se na rezavějící trávu a žloutnoucí fleky na protějším kopci a už vám ani ty hory nepřipadají romantické. Konečně vejdete do kamenné kuchyně vděčni za tu tmu a chládek uvnitř, vypijete taky svůj kyblík vody a přemýšlíte, ke které ruční práci si sednout, než ta potvora zaleze za kopec.

Ano, je třeba si přivstat a využít ráno, kdy se ještě pracovat dá, a vydržet večer až do tmy, kdy už to taky jde. Mezi tím siesta. Na teplý oběd ani pomyšlení. Zelenina? Ředkvičky pálí jako „sto čertov“, salát hořkne, mrkev vypadá bídně. Můžete mulčovat nebo zalévat jak chcete, když chybí koncem jara vzdušná vlhkost, stejně to bude téměř k ničemu. Rostliny jen přežívají a čekají, zda bude lépe. Zatím doufáme jen v bouřky, které už nás několikrát zachránily. Když přijdou a budou vydatné, nasušíme dostatek sena. Nepřišly.

Neradostná dřina

Naštěstí jsme začali sušit seno včas, kdy tráva ještě „nevyhárala“, nemizela před očima spálená sluncem, na kosení nasucho, bez rosy si už v posledních letech zvykáme. Poněkud neradostná dřina, kdo nevyzkoušel, neví… Proto taky tolik těch písniček, jak děva míní šohajkovi rosu na louku nosit. Tak posečeno bychom měli, následuje něco za stávajících podmínek ještě horšího: „roztriasanie“. Rozmetávání pokosené trávy (jež se sama sbírá za kosou do řádků), nevděčná, původně ženská práce. Pokud byla přece jen nějaká rosa, musíte počkat, až uschne, a chuchvalce trávy hráběmi upravit do rovnoměrné vrstvy. Na pražícím slunci, vyzbrojeni slamáky, šátky, plecháčky s vodou. Obracet se už dnes nebude, v tomhle horku tráva přischne už do večera, druhý den ji dopoledne obrátíte jednou a odpoledne podruhé a bude suchá. Něco neuvěřitelného. Staří hospodáři byli v horských podmínkách zvyklí, že seno se suší několik dní, nejen obrací, ale i nejméně jednou hrabe do kupek, kdyby hrozil déšť, a tak, aby „sa uparelo“, rychleji druhý den schlo. Dnes jsou letní dny tak pekelné, že stačí dva a všechno je hotovo.

Ne, takto to u nás letos věru nevypadalo. Foto: Pxhere.com.

Hrabeme rychle, těsně před západem slunce, seno stejně většinou nevlhne, nemá od čeho. Na povalu (půdu) putuje již téměř potmě. Koncem července je jasné, že ho bude málo, „mládza“ (otava), pokud vůbec nějaké vyroste, se rychle spase, kozy stejně ztrácejí mléko každým dnem. Mladé kozičky, které jsme si chtěli vychovat, si nebudeme moci nechat všechny. Živá zvířata samozřejmě nikdo nekoupí, ostatní hospodáři mají podobný problém. Známá z vesnice se neúspěšně snaží udat celé stádečko už několik měsíců, volala mi kamarádka, jestli nechci výhodně sedm kusů nebo vzácného koně…

Zato se topíme v ovoci. Po několika vychrtlých letech zarodil nejen každoročně vděčný rybíz a maliny, ale i téměř všechny jabloně, staré i mladé, přes dvacet stromů různého věku, velikosti a odrůd, švestky, vysokokmeny třešní. Týdny a měsíce sbíráme, zavařujeme, moštujeme, sušíme, co se dá, a stejně to nemůžeme zvládnout všechno zpracovat. Chytráci radí vypálit. Nejsme v tom sami, naši známí, kteří obhospodařují šestihektarový sad, jsou na dně se silami, pan soused je starší člověk, tak to prostě vzdal a nechal jablka na stromech. Chodím okolo a učím se nechat věci plynout, až podzim pokročí, taky necháme něco drobnějších jablek na stromech „pro ptáčky“. Ani kozy už to nestíhají všechno žrát, maminčin soused tvrdí, že i mléko je letos divné, neboť prý krávě jablka kvasí v břiše a ona je pak přiopilá, což jde do mléka. Aha. Prostě podivná sezona.

Brambory jsme se rozhodli nechat co nejdéle v zemi, ve sklepě bylo příliš teplo, mohly by začít klíčit. Stejně jich nebude dost. Nakládání zelí jsme zas posunuli na začátek listopadu (s rizikem, že venku možná zamrzne) v marné naději, že v říjnu zaprší a hlávky ještě nabydou. Mrkev nakonec nedopadla nejhůř, ve stíněné lesní zahradě přežila a zachránila spolu s tykvemi čest letošní zeleniny.

Přizpůsobit se, dokud to jde

Až si za dlouhých zimních večerů pořádně odpočineme a za mlhavých temných dnů téměř nevylezeme z postele, určitě už nebudeme mít chuť všechno vzdát, kozy v zimě sníst a nechat si jen pět ovcí, které jsou přece jen nenáročnější. Jistě už nebudeme házet za hlavu ani pěstování zeleniny, pouze tu stínomilnou přesuneme do lesní zahrady, kde se přece jen udrží nějaká vlhkost. Na pracně vybudovaných terasách zůstanou jen tykve, česnek a cibule. Ano, je potřeba se přizpůsobit, dokud to jde.

foto: Pxhere.com

Dokud je nad námi les (bohužel hospodářský) a v jeho úžlabinách se drží podzemní voda i v největším suchu. Studánka je sice daleko, ale pramen zůstává vydatný. Na lesní požáry nejde nemyslet, v létě už neudíme ani si neděláme ohníčky a zbývá jen doufat, že si nějaký trouba nad námi nezapálí cigáro a nehodí špaček na zem. A že taky někdy bude pršet. A než stromy dorostou do „rubného veku“, bude naše již osvícené lesnictví dávno vědět, že mají při zadržování vody v krajině nezastupitelnou úlohu. Živé i mrtvé.

Můžeme samozřejmě také doufat, že letos šlo o opravdu o mimořádný výkyv počasí, který se hned tak nebude opakovat. Zkušenost nám však říká, že se opravdu otepluje a vláhy ubývá, nepotřebujeme k tomu ani odborné výzkumy, ani efektní grafické zpracování dat. Ano, tento rok byl mimořádný, další bude možná mírnější. Nevíme.

Změny klimatu si konečně začala všímat téměř celá společnost. Každý týden se dozvídám to samé jinými slovy: něco se děje, je to vážné, musíme změnit své chování. Když přijde na to, co může udělat jednotlivec, jsou už úvahy méně rozmáchlé. Nedávno mne kdosi na sociálních sítích neváhal zkritizovat, že když chci chránit lesy, neměla bych jezdit autem, užívat si moderních výdobytků a nejlíp ani topit.

Na minulém koncertním výjezdu jsme, namísto oblíbenějšího vlaku, byli nuceni použít autobus. Ne ledajaký. Rovnou ten, co v něm běhá ten ubožák, jenž vám slušně vnucuje zdarma teplé nápoje z prášku a časopisy. Nápojům jsem odolala, časopisům už ne. Tak jsem se dozvěděla, že po uplynulém létě netrápí oteplování jen mne a pár podobných pomatenců, ale i mnoho obyčejných lidí. A časopis jim radí, co mohou udělat. Prakticky. Nelétat letadlem. Omezit jízdy autem, konzumaci masa, v zimě míň topit a obléct svetr. Recyklovat, co se dá, nenakupovat zbytečně…

Netušila jsem, že by takové samozřejmosti mohly být pro někoho inspirativní novinkou, ale to mám za to, že jsem vykoukla ze své ekobubliny. Jenže při hlubším zamyšlení si musím přiznat, že poctivé dodržování těchto předsevzetí uprostřed „civilizace“, urbanizovaného a přetechnizovaného prostředí plného reklam a pokušení, bude chtít obrovskou vnitřní sílu.

Nechuť venkovského zapadákova

Moje maminka se nedávno přistěhovala z města k nám na vesnici a zatím je nadšená. Až teď, když ji pravidelně navštěvuju a podílím se na chodu její domácnosti, si uvědomuji, od čeho všeho jsem se před lety jedním krokem odstřihla.

foto: Pxhere.com

Elektřina ze sítě (z mého fotovoltaického pohledu tedy neomezená) umožňuje nezamýšlet se nad příkonem jednotlivých spotřebičů, moje žárovky prostě musejí být úsporné LEDky, jinak to systém nedá, lednička je zbytečná, ale dnešní člověk má v sobě hluboce zakořeněnou představu, že bez ní to nejde. Ač obchod s potravinami má za rohem a v domě poměrně studenou komoru. Teplá voda je normální věc a samozřejmě ji nebude ohřívat v hrnci na kamnech… A tak dál. Dnešní zednické práce se neobejdou bez všelijakých podivných pěn a lepidel, plastových sítěk a záplav obalů. Bez toho všeho neumí kvalifikovaný řemeslník osadit ani běžné dřevěné dveře. Ruční elektrické nářadí patří k vesnickým chlapům stejně jako kdysi nůž a sekyra.

Topení v moderním kotli s nízkoemisním spalováním mi může být útěchou, ale co je to platné, když několik bláznů ve vesnici pořád hází do oblíbených „peterek“, nebo dokonce sporáku uhlí a třeba i staré boty. Pěší procházka podvečerní obcí má koncem podzimu vůni pekla. Pokus o kořenovou čističku je taky chvályhodný, ale při jejím budování a údržbě jsem si příliš zvykla identifikovat pach šedé vody a vždycky, když jdu okolo potoka, nemůžu nemyslet na to, co všechno tam teče. Eko prací prostředky to rozhodně nejsou.

Přitom všechny tyto záležitosti jsou řešitelné drobnosti, jež nevyžadují zásadní oběti ani sebeomezování, spíše vypovídají o nevědomosti a nechuti venkovského zapadákova.

Velký dům je symbolem překonání velké bídy. Tu už si pamatují jen staří lidé. Tak dnes jejich potomkové vytápějí a svítí v několikapatrových hradech s obrovskými střechami, opatřenými elegantními svody, které všechnu vodu nasměrují do potoka, aby odtekla co nejrychleji. Ti úspěšnější si zakládají na tom, že jezdí do práce autem. Pokud ještě někdo obdělává větší kus pole a chová zvířata, neobejde se bez předpotopního traktoru bez kabiny a kapoty, často domácí výroby, za nímž se ještě dlouhé vteřiny táhne černá čára kouře ve vzduchu a oleje na zemi.

Můžu se utěšovat tím, že maminčini sousedé jsou moc milí lidé, půjčili nám lis na jablka a dokud jejich kráva dojila, věšela maminka na plot skleněnou láhev, aby ji večer našla plnou, čímž se ušetřilo (kromě jiného) množství tetrapakových obalů. Celkově je provoz její domácnosti lokálnější a šetrnější, než byl ten v přece jen velké městské vile. Naučila se používat ekodrogerii, důsledněji třídit odpad, nakupovat více z místních zdrojů, má dost vlastního ovoce, zeleninou, vejci a sýrem ji v sezoně zásobujeme my. Jsou to však ta osobní malá řešení.

Přiznávám si, že nemám tu troufalost veřejně ve vesnici požádat své spoluobčany, zda by nemohli něco udělat s tím uhlím a přestat prát v prostředcích, jejichž pěna plave dolů potokem. Jednou jsem přivandrovalec, žiju si svoje tam na kopci. Tolerují mne a to stejné očekávají i ode mne, tedy že se nebudu plést do jejich kouře, odpadu, potoka a taky volebních preferencí. Jenže vzduch, který tu dýcháme, je jen jeden, náš společný, prakticky i přeneseně. Není času nazbyt, ale ani cesty ven. Přišla jsem z města a z intelektuálního prostředí. I když je to víc než dvacet let, duševní propast se nezmenšuje, naše světy mohou žít vedle sebe, ale to je tak všechno.

Vymotat se z kruhu marnosti

Lidé ve městech to ale také nemají se sebeomezováním jednoduché. Konzum je všude a stal se samozřejmostí. Znám rodiny, které zašly opravdu daleko a předsevzetí paní Michaely Thomas (o nichž jsem se dočetla právě v onom časopise z autobusu) praktikují již léta. Je to nesmírně náročné na sebekázeň a přesvědčení, a právě proto se obávám, že to nebude většinová cesta. Žádala by si zásadní proměnu každodenního života. Člověk se pak dostává na hranu situace, kdy mu jsou dnešní vymoženosti téměř k ničemu. Je náročné omývat se houbou, použitou vodu sbírat do lavoru, a ještě s ní spláchnout záchod. Bezobalové obchody jsou sice fajn, ale často drahé, podobné je to s biopotravinami a různými náhražkami cukru. Jezdit na kole je v některých městech o život. A nakonec i recyklovaná elektronika jednou skončí jako odpad.

foto: Pxhere.com

Vymotat se z kruhu pocitů marnosti a tlaku nezbytnosti by nám snad mohlo na začátku pomoci důsledné rozlišování.

Zálibu v létání a cestování na velké vzdálenosti několikrát do roka nevyvážím tříděním plastových sáčků. Leteckou dovolenou si může odepřít každý, kdo o ní uvažoval. A nezávidět a neprahnout po ní se dá taky poměrně lehce zvládnout.

Pokud jedu na veřejný protest proti kácení lesů v přírodních rezervacích, je použitý dopravní prostředek poněkud podružný. Na sociálních sítích nám však byla tato „stopa“ vyčítána jako vážný poklesek.

Rodina jedné z mých známých se nedávno po letech solární existence připojila k síti. Komplikovaně a draze. Dotyčná o tom napsala dlouhý a složitý status, či spíše článek, kde své důvody, ale také radost podrobně vysvětlovala a obhajovala. Přímo duchovně. Samo připojení je samozřejmě jejich věc, stejně jako praktické výhody typu: „dostala jsem pračku a teď ji konečně budu moct využít i jindy než jen v poledne a když hodně svítí slunce.“ Zarazila mne slova o hluboké vnitřní zkušenosti a duchovní cestě poznání svých možností žít plnohodnotný život i bez elektřiny. A předsevzetí, že si budou elektřiny hluboce vážit. Status měl velký úspěch a komentáře byly plné nadšených gratulací k duchovnímu osvícení a sebepoznání. Dotyční byli vítáni zpět v civilizaci s nadsázkou i vážně. Téměř každý jejich rozhodnutí chápal a podporoval. Chyběl mi už jen Jarda Dušek v houpací síti.

Kontakt: horana69@gmail.com.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.