Lesy a krize klimatu aneb Revoluce je láska

18. prosince 2018 /
foto: Gentrit Murati
Nová myšlenkově provokující kniha Charlese Eisensteina Climate: A New Story (North Atlantic Books, Berkley 2018), kterou ekofilosof David Abram označil za nepostradatelnou, přichází se zásadním korektivem dosavadního scénáře změny klimatu. Autor upozorňuje na nezbytnost přehodnocení dosavadních taktik a cílů, jak léčit současnou planetární ekologickou destrukci. Změna klimatu podle něj není „problém“, který by bylo možné vyřešit z perspektivy dnes vládnoucího utilitárního světového názoru. Změna klimatu nás vyzývá, abychom rozvinuli nový integrální pohled na svět, který si uvědomuje vnitřní hodnotu a posvátnost přírody i naši vzájemnou provázanost se vším životem na Zemi. Jde o posun od geomechanického pohledu na svět k novému příběhu spolubytí, který klade do svého středu živou Zemi. Eisenstein poukazuje na omezenost stávajícího přístupu k řešení krize klimatu, který nazývá „uhlíkovým redukcionismem“. Tvrdí, že mnoho poruch klimatu, které klademe za vinu skleníkovým plynům, pochází ve skutečnosti z rozpadu ekosystémů. Pro úspěšné řešení krize klimatu jsou v první řadě důležité vitální zdravé ekosystémy i všechny druhy. Pokud pokračujeme v jejich ničení, pak i kdybychom snížili emise uhlíku na nulu, Země bude dál umírat. Naznačuje, že stojíme před zásadní výzvou, jak artikulovat práva přírody a jak na tomto základě vytvořit novou společnost, která si uvědomuje, že nežije ve světě inertních, neživých zdrojů a surovin, ale ve více než lidském světě živých přírodních subjektů. Následující ukázky z 5. a 6. kapitoly uvedené autorovy knihy vybral a přeložil Jiří Zemánek.

Ze všech ekosystémů jsou lesy považovány širokou veřejností za klíčové pro udržení zdraví klimatu. V současnosti pohlcují kolem 40 procent globálních antropogenních emisí a asi třetinu z nich vypouštějí v důsledku odlesňování. Čím více je ve vzduchu CO2, tím víc ho lesy pohlcují — až do určité hranice. Jako by lesy statečně dělaly to nejlepší, co mohou, aby udržely atmosféru v rovnováze. My lidé jim v tom však nepomáháme. Podle některých odhadů se celkový počet stromů na Zemi od počátku civilizace snížil téměř o polovinu; dnes každým rokem mizí stovky tisíc čtverečních kilometrů lesů. Ztráty jsou možná dokonce horší, než se obecně odhaduje; statistiky odlesňování totiž nedokážou přesně vyčíslit úbytek stromů, který v případě tropických lesů podle některých badatelů představuje až dvě třetiny celkové ztráty biomasy. Ničení lesů, podobně jako je tomu u mokřadů a luk, proměňuje půdu z úložiště uhlíku ve zdroj uhlíku.

Degradace lesů je v porovnání s odlesňováním brána jako méně vážný problém; je především důsledkem kácení a škod způsobených hmyzem a lesními požáry — tří faktorů, které jsou spolu důvěrně propojeny. Kácení činí lesy náchylnějšími ke katastrofickým požárům, nikoli méně, jak to tvrdí dřevařský průmysl. Vytváří v nich sušší podmínky tím, že snižuje jejich výpar, a naopak v nich zvyšuje odtok vody a erozi. Kácení také narušuje ekologickou rovnováhu, která udržuje hmyz pod kontrolou; charakteristicky les homogenizuje a činí ho tak snáze napadnutelný hmyzem a nemocemi — pařezy pokácených stromů vytvářejí živnou půdu jak pro nemoci, tak pro útoky hmyzu. Zároveň s tím, protože kácení eliminuje stojící mrtvé stromy a starší duté stromy, mizejí též důležité habitaty a vzrůstá riziko epidemie hmyzu a patogenů. Silnice a cesty, používané pro těžké těžební stroje, způsobují stlačování půdy a rozkrájení ekosystémů, což dál snižuje odolnost lesů. Žádný z těchto vlivů přitom není náležitě zahrnut do měření uhlíku nebo klimatických modelů.

foto: Lucas Myers

Les je živou bytostí

Navíc, pokud chápeme, že lesy samy jsou živými entitami (spíš než jen soubory živých bytostí), ukazuje se nám další druh poškození. Fenomenálně složité myceliové sítě svazují dohromady všechny stromy a další rostliny v lese a vytvářejí komunikační síť, skrze níž stromy sdílejí informace, navzájem se varují před škůdci, a někdy dokonce mezi sebou sdílejí zdroje. Silnice a cesty tuto živou síť rozsekají na menší nespojené části. Konvenční kácení také stromům zabraňuje dosáhnout vysokého věku, padnout na zem a během desetiletí či století se postupně rozložit. Co když nejstarší stromy, „babičky stromy“, v sobě obsahují moudrost — nebo, pokud to preferujete, chemicky zakódovanou informaci —, která je užitečná k tomu, aby les jednou za století dokázal vydržet neobvyklé podmínky? Co když hnijící stromy hostí pozvolna se rozvíjející houby, které hrají důležitou roli v udržování ekologické rovnováhy? Kvantifikovat každý z těchto fenoménů je mnohem obtížnější než vyčíslit metrické tuny biomasy.

Lesník Peter Wohlleben ve své knize Tajný život stromů upozorňuje na schopnost lesa vnímat i na sociální povahu stromů. Jeho tým s pomocí radioizotopů uhlíku zjistil, že zdravé stromy vyživují stromy nemocné a že rodičovské stromy živí své potomky. Někdy společenství stromů dokonce udržuje pařezy pokácených stromů živé po staletí. Stromy komunikují prostřednictvím vzdušných chemikálií stejně jako skrze myceliové sítě; také se individuálně a kolektivně učí ze zkušeností se suchem a z dalších hrozeb. Některé stromy formují vzájemná přátelství s dalšími stromy, a spíš spolupracují, než že by soutěžily o přístup ke slunečnímu světlu. Stromy také kooperují, aby vytvořily mikroklima: v jedné studii, kterou Wohlleben zmiňuje, přirozeně rostoucí lesy udržovaly teplotu o tři stupně chladnější, než jaká je v hospodářsky spravovaných lesích.

Ana Mendieta: Strom života, Iowa 1976.

Možná že ekologická krize, kterou formulujeme v pojmech změny klimatu a globálních hranic, bude vyřešena teprve tehdy, až nás přivede k místu, kde si uvědomíme živoucnost lesů a všech věcí, respektive jejich schopnost vnímat. Teprve potom budeme mít znalosti a dovednosti nezbytné k tomu, abychom dokázali náležitě pečovat o tkáně a orgány těla Gaii. Tato živoucnost, vnímavost, se však pro nás stává neviditelnou, když les nebo jinou bytost zredukujeme na soubor dat.

Živá bytost, kterou nazýváme les, v sobě obsahuje nejen stromy, ale všechny bytosti, které tam žijí. Jak by se daly kvantitativně vyjádřit přínosy, řekněme, populace vlků? Vrcholní predátoři jsou pro zachování odolných ekosystémů klíčoví, i když nemají žádný bezprostřední přínos pro ukládání uhlíku. Jejich příspěvek je nepřímý, systémový a rozptýlený. Vyhubení vlků a pum v severoamerických lesích vedlo k rychlému nárůstu populace jelenů, kteří konzumují vegetaci lesního podrostu a zanechávají nové mladé stromky a půdu nechráněnou. Tím se zvyšuje odtok vody a eroze, snižuje se retenční schopnost půdy, což v obdobích sucha přispívá k poklesu dešťových srážek, a během vlhkých sezon zase k záplavám. Změny v půdě a vegetaci podrostu se odrážejí rovněž ve společenstvích hmyzu, hub a bakterií a činí stromy zranitelnějšími vůči hmyzu a nemocem a následně vůči ohni. Kácení, kyselé deště, ozonové znečištění a měnící se vzorce klimatu tyto účinky dál zhoršují v nevypočitatelné synergii. Z důvodů, které jsou pro každé místo jedinečné, dnes lesy všude ve světě upadají.

Ana Mendieta, performance, po roce 1970

Mohl bych citovat víc výpočtů pro nadzemní nebo podzemní ukládání uhlíku u různých typů lesa: tropických lesů, lesů mírného pásu a severních boreálních lesů, původních uzavřených baldachýnových lesů i druhotně rostoucích lesů a tak dál. Ale, lidi, opravdu potřebujeme tato čísla znát, když naše vzácné lesy chceme uchovat, když o ně chceme pečovat? Kdybychom mohli žít na holé planetě bez stromů, chtěli bychom to? Kdy už zabíjení stromů skončí? Váhám zaplétat se s více čísly, nemyslím si, že jsou to zrovna čísla, o nichž bychom měli mluvit. Pomůže nám, když nahromadíme víc kvantitativních důvodů, proč bychom měli udělat to, co už víme, že máme udělat? Nemyslím.

Pokud ještě nevíme, že lesy jsou posvátné a vzácné, víc čísel nám v tom nepomůže.

Les je živou bytostí nepředstavitelné složitosti. Když ho redukujeme na malý soubor typických vztahů a číselných údajů množství, ustavujeme tím prostor pro násilí: fyzická redukce lesa motorovými pilami a buldozery následuje po jeho myšlenkové redukci na měřitelné kvantity a služby. To je důvod, proč váhám formulovat hodnotu lesů na základě uhlíku. Když totiž naši konverzaci zaměřujeme na čísla, opomíjíme tím jejich neuhlíkové ekosystémové služby stejně jako jejich vnitřní hodnotu.

foto: Desmatamento

Zjednodušování lesů na čísla, jako je tomu v případě biomasy a její schopnosti oddělovat a ukládat uhlík, se tolik neliší od jejich redukce na prkna a dolary. Je to stejný způsob myšlení. Odmítám tímto způsobem dál pokračovat. (…)

Práva přírody

Revoluce je láska. Neznamená to chytřejší oceňování a využívání přírody. Je to původní úcta k přírodě, která může přijít jen tehdy, když přírodu vnímáme jako bytost ve vší její úplnosti a když ji pokládáme za posvátnou. Kde je posvátnost, když jsme přírodu zredukovali na konečnou hodnotu? Potřebujeme lepší důvod pro to, abychom se dokázali o svět starat, pravdivější důvod. Potřebujeme se spojit se zdrojem motivace, která dokonce není rozumná.

Při psaní této knihy jsem byl v pokušení (a bylo mi to také doporučováno) raději neříkat takové věci jako „Země je živá a vnímavá“. Taková prohlášení mě vylučují z pozornosti politiků, kteří potřebují argumenty zformulované v racionálních pojmech. Ale můžeme vůbec rozumově zdůvodnit naši cestu k lásce? „Racionální“ v tomto kontextu obvykle znamená kód pro utilitarismus, pro prospěchářství. Protože kdy je láska racionální? Pravdou je, že milujeme Zemi pro to, čím je, ne pouze pro to, co nám poskytuje.

Mám podezření, že i ten nejpraktičtější ekolog, který se před publikem hlasitě vysmívá tomu, že Země je živá, v sobě skrývá tajemství touhy po samém objektu svého opovržení. Hluboko uvnitř také on věří, že planeta se vším, co je na ní, je živá a posvátná. Bojí se dotknout tohoto poznání, i když po něm touží.

foto: Lukasz Filipek

Tímto člověkem jsem také já. Představa živé, vnímající Země mě přitahuje i odrazuje zároveň; zrcadlí polaritu názorů, kterou na konferenci pozoruji mezi spirituální frakcí a mezi zastánci zásadních racionálních informací. Obviňování jako „naivní!“, „slabomyslný!“ a „nevědecký!“ neustále rachotí v mém mozku a vyjadřuje mé vnitřní zranění. Možná že když se připojím k řadám kritiků, obrátím svou kritiku navenek a obviním ostatní z ignorování vědy a z podléhání zmatenému myšlení, můžu dočasně najít určitou úlevu. Ale bylo by ode mě poctivější, kdybych svou iracionalitu přijal. A mohlo by to být inspirativnější i pro ostatní: totiž vyvolat v nich stejnou biofilii — lásku k životu —, kterou poznávám v sobě. Myšlenka, že naše planeta je živá, a také že každá hora, každá řeka, každé jezero i každý les jsou živé bytosti, dokonce vnímající, účelně jednající, posvátné bytosti, nepředstavuje sentimentální emocionální rozptýlení od ekologických problémů, které na nás doléhají; naopak, disponuje nás k tomu, abychom více cítili, více se starali a více konali. Už se dál nemůžeme schovávat před zármutkem a láskou za ideologii, že svět je pouze hromadou materiálu, který může být instrumentálně použit pro naše vlastní účely.

Vzhledem k tomu, jak zásadně důležitý je instrumentální utilitarismus pro chod onoho „stroje ničícího svět“, musí dávat ekologické hnutí pozor na tento příběh a na jeho rétoriku, a ne ho ještě víc zesilovat. Musí důvěrně zabydlet, uvést do světa a propagovat odlišný příběh: příběh péče, krásy a lásky. To neznamená, že by mělo ignorovat důsledky ekocidy pro lidské bytosti — koneckonců my taky patříme mezi Gaiiny milované —, ale že by nemělo dávat těmto argumentům prvořadý význam. A přesto právě toto je jazyk, téměř výlučný jazyk „seriózní“ politické debaty o klimatu a dalších ekologických problémech. To nemůže fungovat. Možná bychom se znovu měli snažit o jazyk lásky.

Tím, že nelidskému hmotnému světu upíráme vlastnosti milovaného já, činíme přírodu a materiální svět neschopným vzbudit v nás lásku. Pokud je svět v samém základu složen ze shluku standardních bezúčelných částic ovládaných neosobními náhodnými silami, co to znamená milovat? Výrazy jako „přírodní zdroje“, a dokonce i „životní prostředí“ tento druh ideologického oddělení dál zesilují. Soucitná láska pochází z uvědomění, že vy jste subjekt („já“) zrovna tak, jako jím jsem já. Dítě se dívá na slunce a ví, že slunce se dívá zpět na něj. Potom dospějeme a „víme lépe“, a tyto vjemy zavrhneme jako dětinské antropomorfní projekce. Vědec činí totéž, když prohlašuje, že jen lidé disponují v plném rozsahu vědomím,

schopností konat, schopností záměru, touhy a prožitku bytí; že zvířata mají tyto vlastnosti možná v menší míře — „nižší“ zvířata (to znamená zvířata, která se od nás více odlišují) je mají méně; že rostliny je mají jen v rudimentárním množství, pokud vůbec; a že zcela jistě tyto vlastnosti „já“ postrádají řeky, hory, půda, voda a skály. Ale my intuitivně — tak jako děti, tak jako starší kultury — „víme lépe“. Víme, že celý svět, který nás obklopuje, je „já“ (subjekt) ve vší úplnosti a také v každé své části.

foto: Nathan Anderson

Protože peníze nejsou s to reflektovat hodnotu toho, co cenu překračuje, musíme zde použít jiný nástroj lidské dohody: právo. Rostoucí hnutí práv přírody se snaží zajistit pro nelidské bytosti právní status; dosud sepsaly tato práva do podoby zákona Bolivie, Ekvádor a Nový Zéland. Obhájkyně práv Země Polly Higginsová vede kampaň za globální rozšíření těchto práv připojením ekocidy na seznam zločinů proti míru, vedle genocidy, válečných zločinů, zločinů agrese a zločinů proti lidskosti, a jejím vložením pod jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu. To by povýšilo spolubytí na cosi víc než jen osobní filosofii nebo náboženskou orientaci. Zakotvilo by ho jako základní princip odlišného druhu společnosti.

Kdysi věda chápala pojmy jako osobnosti od přirozenosti žertovné. I když se věda mění — například rostoucí počet biologů seriózně zvažuje možnost inteligence rostlin — dodnes by mnozí vědci měli sklon obviňovat nás ze zmateného myšlení, pokud bychom řekli: „Koho zajímá cena a užitek. Zachraňme tento les jen proto, že ho milujeme. Zachraňme ho, protože je krásný.“

Tím není řečeno, že bychom nikdy neměli kácet stromy. Znamená to, že takový akt by neměl být usnadněn ideologií, která považuje stromy — a veškery život — za všechno jiné, jen ne posvátný. Když chápeme lesy v rámci kubických metrů dřeva nebo finanční hodnoty řeziva, když nahlížíme oceány na základě tun proteinů nebo dolarové hodnoty rybího úlovku, když mluvíme o národech jako ekonomikách a o lidech jako „konzumentech“; když chápeme místo jako zdroj železné rudy nebo bauxitu nebo zlata, když tyto minerály nepovažujeme za nic než minerály, zcela náhodně uložené v zemi a bez jakéhokoli vztahu k procesům kolem nich, když vnímáme les nebo rašeliniště jen v kontextu jeho potenciálu zachycovat a ukládat uhlík, pak vidíme Zemi jako stroj, a ne jako organismus, jako mrtvou, a ne jako živou.

Příčina toho, že náš současný systém materiální produkce zabíjí svět, spočívá v tom, že ho začal nahlížet jako mrtvý. Co tedy potom milovat?

3 komentáře: “Lesy a krize klimatu aneb Revoluce je láska”

  1. Daniela Synacova napsal:

    Krasny text. Bohuzel mam strach, ze vetsina lidi nemiluje prirodu a les a vnima je spise jako nebezpecnou zonu 😞

  2. Ivana napsal:

    Díky za upozornění na knihu i překlad. Plně s ním souzním a přidávám kousek textu také z mého blogu: „Příroda je nemocná. Trpí změnou klimatu a dalšími závažnými chorobami, kterými nám něco sděluje. Říká nám, že s ní nejsme v souladu, že nejsme v souladu sami se sebou, že pokud je nemocná příroda, jsme nemocní i my.“

  3. Zdenka gabauerova napsal:

    Hodně zajímavé a poučné pro nás vsechny🌲🌲🌳🌱

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.