Lípy a jejich včely

30. června 2001 /
foto: Jirmina / Wikimedia Commons. Památná lípa srdčitá na okraji obce Blehov.

Ale lidi, vždyť lípy přece voní, nebo spíš nalévají do horkého večera celá vědra lahodné vůně, mámí mysl lidem i včelám. I listí mají jedlé. Pochází od nich vzácný lipový med, dávají květ na čaj, skýtají podložku na slunění stovek ploštic ruměnic pospolných. Dře se z nich lýčí na vázání i pletení tašek a láptí. A chodit se dá i v jejich dřevě ostrouhaném do podoby dřeváků. Je to zkrátka užitečný strom.

Soudruzi i obrozenci svým samým protežováním udělali lípám medvědí službu. Stejně tak sadolesozahradníci, kteří rvali lipky kam se dalo, jakoby nemohly ve městech růst také kleny, babyky, mléče, jilmy vazy i habrolisté, hlohy, lindy i vlašské topoly, habry, jírovce, kaštany a jasany. Není to vina lip, že je známe v podobě prosolených nedomrlců skrčených u obrubníku.

Lípy rostou i v normálním lese. Tu a tam mezi stromy, kde fořt je rozumný nebo křoviny husté. Jsou i lipové lesíky. To vám pak může plíce utrhnou ta vůně, když se dají do kvetení. Jednou nadechnete a už vás to vleče do posvátných hájů, stromové víly tančí a šimrají vás vlasy s barvou lipového květu po čele a z brtí vyletují poblázněné roje.

A pak je také lípa strom věčný. Roste, v posvátném háji, nad křížkem i za chalupou rozvážně dvě stě, tři sta, pět set let. Pak se jakoby zarazí, jedno století trochu chřadne, opadávají z ní metrové větve až se jednoho jara na chvilku ztratí z očí. Stojí tu jen mrtvé torzo, holé poslední větve, dutý suchý kmen. Hned příštího jara však znovu vytryskne životodárná síla ze svalcovitých kořenů v podobě mladého proutí. To roste jak house, do povětří bujně plácá obrovskými listy a za dva tři roky je tu mladý stromek, rychlý jako štika. Některé věkovité lípy zakrývají staletý pahýl rovnou celým hájkem štíhlých kmínků.

Jak se tady máme dobrat skutečného věku statného stromu, který potkáme na lesním okraji? Kolikrát už přežil svou smrt? Pamatuje Metoděje, Sáma nebo snad i lid megalitického věku?

I dnes dokáží lípy nemožné. Navoní město, parfémující se celý rok spíše výfuky a hovínky, květinovou vůní. A někdy to zvládne i jedna jediná lípa plstnatá. Rozvine sladkou vlečku a pouští ji skrze stojící vozy do ulic a dvorů. Často ani nedohlédneme, kdo to ohlašuje svými jakoby voskovými kvítky konec časného léta. A to ani nemluvím o lipových alejích ve volném kraji, hloučcích voňavých stromů u klášterních zdí a u starých kostelů!

A když se k tomu přidá ještě ono příslovečné bzučení, dostává voňavé tlachání i výživnější polohu. Včel však často není dost, a tak najdeme i mlčící rozkvetlé lípy, podivně prázdné jako pustá ulice, s osamocenou muškou pestřenkou místo hučících včel. A to je velká škoda. Když se rok vydaří a lípy mají dost vody jako letos, nejsou skoupé na nějakou tu krůpěj nektaru. Tisícovka krůpějí k tisícovce a včely se vracejí do úlů tak nacucané, že to při dosedání na česno nezvládnou vybrat a často žuchnou jak opilí čmeláci. Z včelnice se pak linou tenounké stužky vůně právě odpařovaného lipového medu.

No jen si to vemte, není to hrozivé ochočit si tak důležitého tvora, jako je včela, a převzít plnou zodpovědnost za jeho přítomnost v naší zemi? A to jsme my lidé udělali. Divoké roje jsou ty tam. Jak je včelaři objevili, spěchali hned včely z dutin vysířit. Dnes moderní člověk zavolá hasiče, kteří hrdinně včely i s královnou vyluxujou mašinou spojenou s drtičem včel. A aby to nestačilo, přitáhli sem podloudní zlepšovatelé až z Indie mrňavého roztočíka, takového bařtiroztočíka, co je širší než delší, který se stal pro včely pravou metlou.

Skoro všechny včely v našich krajích tak sídlí v strakatých úlech, pestrých vozech a rozstrkaných včelnicích v naší lidské péči. Nemoci, co jsme jim přivodili, tak musíme sami léčit.

Přitom bez včely medonosné by si mohli čmeláci, zlatěnky, čalounice, zednice a další samotářské včely z jara křídla roztřepit a neopylí víc než zlomek našich meruněk, broskvoní, třešní, jabloní, hrušní, rybízů, angreštů a kdoví čeho ještě. Bez semen a plodů by zůstala i většina divokého stromoví, květin a keřů ve volné krajině. Je proto tichá lípa důvodem k obavám. Zůstalo u vás ještě dost včelařů? Nevymírají postupně jako u nás? Berete med od nich nebo kupujete jihoamerický? Tam, kde na půl hodiny chůze daleko nesídlí ani jedno včelstvo, mizí postupně hmyzosnubné rostliny a zůstávají jen větrem opylované trávy, duby, břízy a jejich povětrné bratrstvo.

Přesto věřím, že se najdou během pár desetiletí kmeny včel, které překonají zavlečené nemoci, a nové roje tak za horkých dní kolem slunovratu opět vyletí. Jako malé mraky poletí nad krajem a zamíří ke kvetoucím lípám. Až průzkumné včely objeví příhodnou dutinu, pohne se celý roj směrem k ní a ta lípa pak bude další roky bzučet ze všech nejvíce.

Sázejte proto na volném prostranství lípy, desítky lip, celé aleje, ať stihnou zestárnout, než ta doba přijde. Zatím vyroste nová generace lidí, která zanechá barbarského kácení stárnoucích stromů a dutiny nechá čekat nejen na včely.

Dostatek mladých lipek, sušeného lipového květu i lipový med vám přeje tou vůní omámený

Váš potulný sadař O. D. S.

Další díly naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.