Marný boj s Novými Mlýny

29. dubna 2019 /
foto: Sabina Vojtěchová. Nové Mlýny.
Příroda se letos probouzí k životu v druhé půlce března. Jeden z prvních jarních dnů využívají našinci k výletům po celé republice. I cyklostezka vinoucí se podél řeky Jihlavy je poseta desítkami cyklistů a pěších. Po hladině ladně plují páry labutí a mezi trsy mladé trávy vykukují hlavičky podbělu. O několik set metrů dál se Jihlava střetne se Svratkou a společně se vlijí do druhé z kaskády tří vodních nádrží Nové Mlýny. Vodní dílo pod Pavlovskými vrchy je omotáno klubky neřešitelných sporů, které se táhnou až do dnešních dní. Od chvíle, kdy byl komplex dokončen a voda spolykala lužní lesy, mokřady i domovy lidí, už uplynulo třicet let. Přírodní poměry dyjských niv byly navždy změněny. Někdo tomu říká pokrok, jiný zločin proti přírodě.

Dávnověká krajina jedinečné vnitrozemské delty na soutoku řek Dyje, Svratky a Jihlavy bujela pestrostí živočišných i rostlinných druhů. Rozsáhlé plochy lužních lesů však musely v sedmdesátých letech minulého století ustoupit vodní stavbě a poslední fragmenty biotopu se uchovaly jen v přírodních rezervacích. Zmizela Mariánská jezera u Dolních Věstonic, Strachotínský a Pavlovský luh a taktéž rezervace Pansee — rozsáhlý močál, domov mnoha vzácných druhů ptáků, jako je vodouš rudonohý, kolpík bílý nebo ostralka bílá. Pro přírodovědce, kteří tuto krajinu znali v její původní podobě, je megalomanské dílo dosud trnem v oku i v srdci. Dva roky po zahájení stavby horní nádrže přivedla práce na Jižní Moravu brněnského zoologa z Moravského zemského muzea Miroslava Šebelu. „V roce 1976, tedy v počátcích stavby, tu bylo všechno. U horní nádrže byla krajina obhospodařovaná, na dolní nádrži převládala divoká příroda. Kolem nádrží se rozkládaly lužní lesy a záplavové louky, to nejcennější, co voda spláchla, však byl pestrý a nehomogenní mokřad,“ vzpomíná Šebela.

Nové Mlýny, střední nádrž, foto: Wikimedia Commons.

Voda však nezatopila jen poklady přírody, pod hladinou střední nádrže zmizela v roce 1987 také původně německá obec Mušov. „Původní němečtí obyvatelé Mušova formovali krajinu: pěstovali zde proslulé okurky, chovali ovce, s místní přírodou byli spjatí. Na návsi měli také dva chovné rybníky. Z toho lze soudit, že záplavy, které byly jedním z argumentů pro budoucí stavbu, tenkrát oblast nedevastovaly. Po roce 1945 přišlo násilné vysidlování a do Mušova přicházeli noví obyvatelé z celé republiky. A tito lidé s tehdejší komunistickou vládou, která stavbu započala, nediskutovali. Ke krajině neměli vztah, a snad proto za ni nebojovali. Předpokládám, že opravdu původní obyvatelstvo by se nikdy nesmířilo s tím, že mu stát zatopí obec,“ přemítá Šebela.

Záplavy, rekreace, úroda

Kvůli ochraně zemědělství a sídel se na jižní Moravě vodní toky upravovaly už v 18. století. Plán vybudování vodního díla Nové Mlýny byl zahrnut do Směrného vodohospodářského plánu v roce 1976 v rámci komplexní úpravy odtokových poměrů na jižní Moravě. Stavba zabírá plochu více než tří tisíc hektarů a byla budována postupně. Horní, Mušovská nádrž byla dokončena v roce 1979, střední, Věstonická v roce 1981 a dolní, Novomlýnská v roce 1989. Rozhodnutí o stavbě předcházely ničivé povodně v roce 1959 a 1965, a právě zabránění povodním bylo jedním ze tří nejsilnějších argumentů pro stavbu.

Dalším důvodem bylo vytvoření prostoru pro rekreaci 150 tisíc lidí a zabezpečení závlah pro 35 tisíc hektarů půdy. Horní nádrž je stejně jako ta dolní určená k rekreaci, prostřední je ptačí oblastí, zahrnutou do evropské soustavy Natura 2000. Horní nádrž má jako jediná přirozené břehy. „První nádrž přehradila mělké údolí, zbylé dvě však stojí na rovině. Přehrady tak nemají přirozené hráze a propouštějí vodu, údajně záměrně. Kolem přehrad jsou tedy odvodňovací příkopy, a jakmile se v nich průsaková voda zvedne, stéká do přečerpávacích stanic a ty ji automaticky každou hodinu vracejí do nádrží. Tímto způsobem se vysušuje oblast za hrází a lužní les je rozbrázděný kanály, které vodu odsávají. Člověk zatím v televizi slyší, jak se Povodí Moravy snaží zachránit republiku před suchem, a nestíhá se divit,“ kroutí hlavou Šebela.

Počátky environmentálního vzdoru

V době, kdy se napouštěla třetí nádrž, však došlo ke společenskému obrození. Ještě před listopadem 1989 pracovníci Geografického ústavu Československé akademie spolu s Českým svazem ochránců přírody zorganizovali akci DNO, během níž byly ze dna budoucí dolní nádrže přesazovány sněženky, ladoňky a bledule. Během osmi let tak přesadili na 130 tisíc rostlin, zejména do Národní přírodní rezervace Křivé jezero. Proti nádrži se ale vyslovili také místní obyvatelé z okolních obcí.

Nové Mlýny, foto: Sabina Vojtěchová.

Do čela občanské Iniciativy za vypuštění novomlýnských nádrží se v roce 1989 postavil zoolog a ekolog Mojmír Vlašín. „Iniciativa vzešla především z Šakvic. Já jsem byl tenkrát známý tím, že jsem proti nádržím. Po převratu mne oslovili místní, kteří viděli, jak brutálně se lužní lesy, které byly kolem jejich obce, vykácely. Tak jsme si sedli, založili iniciativu a zorganizovali akci Špunt. Vyzvali jsme vládu, aby se kauzou zabývala, jinak dolní nádrž vypustíme násilím. Na akci přijelo asi pět tisíc lidí, kolem patnácti set bylo však našich odpůrců, kromě menších potyček se ale situace nevyhrotila,“ vzpomíná Vlašín a pokračuje: „Měli jsme v plánu jen demonstrativně nadzdvihnout stavidla, tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal však dal dva dny před demonstrací pokyn k vypuštění. Přijel osobně a řekl, že vidí rozdílné zájmy, ale že příroda má přednost a o věci se bude jednat. Vypadalo to nadějně, že bude demokracie, že se budou prosazovat rozumná řešení, ve skutečnosti to však bylo první a poslední vítězství, po kterém následovaly už jen prohry.“

Ministra Ivan Dejmala totiž nahradil František Benda z vlády Václava Klause a správa povodí se přesunula do gesce ministerstva zemědělství. „První chyby nastaly, už když se do řešení zapojili odborníci, kteří měli zpracovat studii toho, co by se stalo, kdyby se spodní nádrž nenapustila. O zaplavení patnácti set hektarů nivní půdy však drtivá většina z nich nic nevěděla, a tak se vyjadřovali alibisticky. Tvrdili, že lužní les už tam nikdy nevyroste, že to bude líheň komárů a kopřiv,“ vypráví Šebela. „Díky nejasným odpovědím odborníků se tak najednou zase začalo uvažovat o tom, že když se třetí nádrž napustí, tak to bude vlastně hezčí, že se v prostřední nádrži postaví tři ostrovy a proběhne ekologizace krajiny,“ shrnuje cestu k napuštění spodní nádrže.

Nové Mlýny, foto: Sabina Vojtěchová.

Vlašín k tomu dodává: „Měli jsme k dispozici výsledky neúmyslného, ale přesto velmi zdařilého experimentu. V roce 1983 napuštěná střední nádrž byla kvůli poškození hrází opět vypuštěna. Znovu se naplnila až v roce 1987. Na více než polovině jejího dna začal v mezidobí okamžitě bujet život a začal se objevovat nový základ lužního lesa.“

Spolu s úspěchem akce Špunt opadl i mediální zájem. „Kolem Špuntu byla medializace obrovská, v Praze mi pozornost pomohli získat známí, kteří popsali město nápisy pro zrušení Nových Mlýnů, z čehož se stala televizní kauza. V rámci kampaně jsme spustili odpočítávání a vládě jsme dali přesně sto dnů na vyřešení celé záležitosti. Mezitím jsme pořád vypouštěli tiskové zprávy a kauzu neustále oživovali. Na akci pak přijela i zahraniční média, byl jsem sám překvapen takovým zájmem. Pak to šlo prudce dolů. V roce 2002, kdy vrcholil spor mezi ministerstvy, už si žádný novinář pomalu nevzpomněl, co ty Nové Mlýny vůbec jsou,“ přibližuje Vlašín.

Utopené miliony

Ani po dokončení celého novomlýnského díla spory neutichly. Nejvíce emocí vzbuzovala již od počátku střední nádrž, na výšce jejíž hladiny není shoda dodnes. Mělké vody Věstonické nádrže poskytují útočiště a hnízdiště mnoha druhům vzácných ptáků, jako je rybák obecný nebo racek černohlavý, nádrž se tak stala přírodní rezervací. Hnízdění ptáků je velmi silně ovlivněné výškou a kolísáním hladiny, původní kóta 170,35 metrů tak byla pro ochranáře a ornitology od počátku neúnosná.

V únoru 1993 ministerstvo životního prostředí schválilo trvalé snížení hladiny druhé a třetí nádrže o 85 cm na kótu 169,50 metrů. Vysoká původní hladina totiž přeťala migrační cesty druhům z okolních lužních lesů, a tak se poprvé začalo mluvit o budování biokoridoru. Plán revitalizace střední nádrže a jeho okolí zahrnoval vedle zalesnění také zbudování tří umělých ostrovů, které měly alespoň částečně kompenzovat ztrátu původních hnízdících ploch. Ostrovy, na jejichž stavbu byly použity sedimenty odtěžené z koryt Jihlavy a Svratky, však ihned po dokončení zmizely pod vodou. Správce nádrže Povodí Moravy totiž v roce 2001 opět zvedl hladinu a voda nemilosrdně smetla jak mnohamilionovou investici, tak obnovující se les, který se během pětileté stavby opět rozbujel na odkrytých březích.

„Ve střední nádrži se utopilo šedesát milionů korun. To je dotace, kterou ministerstvo životního prostředí na stavbu ostrovů poskytlo. Hladina měla pro dokončení ostrovu zůstat na kótě 169,50. Povodí to ovšem nerespektovalo. Ostrovy se rozplavily a zbyly tam pouze nanesené sedimenty, které si příroda zařídila sama,“ rekapituluje tehdejší situaci Vlašín.

Povodí Moravy přitom v žádostech o poskytnutí dotace samo uvádělo, že i po dostavbě ostrovů počítá s hladinou na kótě 169,50 metrů. Zatímco okresní úřad v Břeclavi zvýšení hladiny povolil, Česká inspekce životního prostředí je zakázala. Povodí Moravy odmítlo žádost ministerstva životního prostředí na opětné snížení hladiny akceptovat a odkázalo se na protichůdné nařízení, které následně vydalo ministerstvo zemědělství. Hladina se vrátila na kótu 170 metrů. Do sporu se zapojil také ombudsman a zažádal nejvyššího státního zástupce, aby ve veřejném zájmu podal na ministerstvo zemědělství žalobu. Soud dal za pravdu ministerstvu životního prostředí, současně však rozhodl, že oprávnění ke stanovení hladiny nádrží má ministerstvo zemědělství. Obnovená vegetace lužních lesů i ostrovy tak zůstávají i nadále zatopeny.

Zavlažovaná plocha díky vodnímu dílu Nové Mlýny. Zdroj: Ministerstvo zemědělství ČR.

„Přestože Ústavní soud rozhodl, že hladina má zůstat dole, Povodí toto rozhodnutí odmítlo respektovat a místo toho legitimizovalo současnou hladinu. Psal jsem k soudu dopis, ale nedostal jsem ani odpověď, tím to pro mě skončilo. Když státní organizace nerespektuje rozhodnutí soudu, to je prostě totální výsměch právnímu státu,“ shrnuje Vlašín.

Ministerstvo zemědělství upozorňuje, že významná ptačí oblast na střední nádrži vznikla až po její stavbě. „Soudní spory ohledně výšky hladiny skončily 10. 11. 2009, kdy Nejvyšší soud rozhodl o dovolání tak, že schválením manipulačního řádu byla naplněna rozvazovací podmínka, takže rozhodnutí České inspekce životního prostředí o udržování hladiny na kótě 169,50 metrů se stalo nevymahatelným. V současnosti je kóta pro hladinu stanovena rozhodnutím Katastrálního úřadu Jihomoravského kraje na 170 metrů nad mořem a je kompromisem mezi požadavky ochrany přírody a vodohospodářskými zájmy,“ vysvětluje mluvčí ministerstva Vojtěch Bílý. 

A přece se zvedá

Na konci roku 2018 vzplála debata ohledně dalšího navyšování hladiny. Ministerstvo zemědělství v záměru vidí řešení sílícího sucha a potřeby zadržet v krajině vodu. Proti se opět rezolutně postavili ornitologové. Letošního 4. března oznámilo Povodí Moravy zahájení zvyšování hladiny o 35 centimetrů na základě žádosti Lesů České republiky. Zachycenou vodou pak po dobu čtyř dnů takzvaně „povodňovali“ vyschlé lužní lesy a mokřady v oboře Soutok.

„Každý, kdo má zkušenosti se systémy kanálů, ví, že aby voda prosákla do okolních prostor, musí být na vysoké úrovni dostatečně dlouho. Podloží je zde různé a na některých místech voda prosakuje třeba měsíc. Není tůň jako tůň, každá se plní jinak dlouhou dobu. Na Soutoku aktuálně opravují jeden ze zásadních kanálů, voda tak do velké části vůbec netekla. Zvednout hladinu na čtrnáct dní a na čtyři dny ji pak pustit, to je k ničemu, jen další alibistická politika,“ polemizuje Šebela.

S dramatickým suchem, které od roku 2014 v krajině trvá, se podle ministerstva zemědělství pojí také potřeba zavlažování, bez něhož by zemědělství jižní Moravy nebylo nadále finančně udržitelné. Zvýšení hladiny o 35 centimetrů podle něj nově dovolí akumulovat devět milionů krychlových metrů vody. Přestože Česká společnost ornitologická celý záměr ostře kritizuje, podle mluvčího ministerstva Vojtěcha Bílého to není na místě, tento přístup byl totiž projednán se zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky a jednání, do kterých jsou podle Bílého zapojeni také ornitologové, budou nadále pokračovat. To potvrzuje i mluvčí Povodí Morava Petr Chmelař. Zlepšit podmínky pro ptactvo a další živočichy žijící na střední nádrži podle něj patří mezi prvořadá opatření, kvůli kterým připravuje Povodí studii. Mezi její cíle patří například zdvojnásobení stávající plochy pro hnízdění chráněného rybáka obecného, uvažuje se také o instalaci plovoucích ostrůvků.

Nové Mlýny, foto: Sabina Vojtěchová.

Chmelař také upozorňuje, že kolem vody z nádrží existuje řada velmi protichůdných zájmů, což situaci komplikuje. „Jsou zde požadavky ekologů, jiné požadavky rybářů, něco dalšího chtějí lidé kvůli rekreaci, něco jiného zase majitelé vodních elektráren, další požadavky mají zemědělci. Do toho mají své vlastní potřeby obce a města nebo třeba vodárny a kanalizace. S těmi všemi musí vodohospodáři jednat,“ vysvětluje Chmelař.

Sami zemědělci i vinaři stavbu novomlýnského vodního díla spíše vítají. „Díky nádrži se podmínky pro zemědělství velmi zlepšily. V době, kdy tam nebyla přehrada, přišla každý rok velká voda a Dyje se vylila z koryta, což pro nás přirozeně znamenalo škody. Taky tam byla spousta komárů. Vodu z nádrže používáme k závlahám, zatím zadarmo, platíme pouze za službu. Se závlahovým systémem problém nemáme, v minulosti, kdy zájem o závlahy po jeho dobudování opadl, se části nad zemí rozkrádaly. Hlavní část zařízení je však v zemi a ta je podle mého názoru funkční,“ vysvětluje zemědělec a rodák z Pasohlávek Dušan Ferby. Nádrže do kraje přinesly také turistický ruch, ze kterého například zmíněné Pasohlávky žijí.

Prohra s velkým P

Pro ochranáře a přírodovědce představují Nové Mlýny jednu velkou prohru a zbytečnou ztrátu energie. „Pokud hladinu opět zvednou, dostanou se na původní hladinu, kterou nastavil projektant v roce 1968. To znamená, že se po třiceti letech demokracie potvrdí, že komunisti byli vlastně geniální. Z psychického hlediska je to asi to nejhorší, co se v dlouhé a mizerné historii díla stalo,“ uzavírá kauzu Šebela.

Mojmír Vlašín popisuje spory, kterých se kvůli nádrži účastnil, velmi podobně. „Nejsem si jistý, jestli byla celá kauza zbytečná, rozhodně však byla totálně prohraná. Mou největší chybou byla naivita a ochota udělat ohledně hladiny kompromis. Věřil jsem, že se s vodaři domluvíme. K tomuto místu jsem měl osobní vztah, jako student gymnázia a vysoké jsem zažil pravidelné povodně a celou výjimečnost krajiny. Když došlo k převratu, měli jsme najednou pocit, že mnoho věcí lze změnit a křivdy komunistického režimu se odčiní. Když se rehabilitovali političtí vězni, chtěli jsme se pokusit rehabilitovat také přírodu. Snaha byla, výsledek se nedostavil,“ krčí rameny zoolog.

Slunce se šine po obloze směrem k západu. Na kraji nádrže pod Strachotínem se shlukly desítky turistů, aby si vychutnali romantickou podívanou. Někteří z nich přišli od Hustopečí, které tento víkend ovládly Jarní slavnosti mandloní a vína. V ruce třímají vinné sklenice a spokojeně mžourají směrem k nachovému obzoru, který se zvolna ztrácí v reflektující hladině. Málokomu z nich se zasteskne po štěbetajících husách divokých nebo šumění stromů, které už se do krajiny nejspíš nikdy nevrátí. Obrázky jedinečné přírody tak zůstanou jen v paměti starších rodáků a výzkumníků.

Kontakt: vojtechova@sedmagenerace.cz.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2020 vyjde v 2. polovině června.