Matka Země na lavici žalobců

19. dubna 2013 /
foto: Jakub Krechowicz

Nejdéle sloužící soudce Nejvyššího soudu USA William O. Douglas se v roce 1972 nechal slyšet, že jestliže korporace mohou být považovány za osoby v právním smyslu, měla by být tato možnost dána i přírodním ekosystémům. Po čtyřiceti letech už jeho slova nezní jako utopie.

Právní ustanovení zaobírající se životním prostředím nejsou ničím neobvyklým. Státy se po dlouhá desetiletí hojně zavazují k obecným snahám o ochranu životního prostředí nebo zakotvují práva občanů procesní povahy, jako je možnost podílet se určitým způsobem na rozhodnutích ovlivňujících prostředí, mít přístup k informacím o jeho stavu a podobně. Velký krok na pouti k biocentrismu ovšem před pěti lety učinil jihoamerický Ekvádor, když jako první na světě přiznal na ústavní úrovni práva samotné přírodě. Namísto pouhého objektu tak byla příroda povýšena na subjekt, čímž se stala samostatnou nositelkou práv. Jednotlivé části přírody, právně označované za věci, majetek či přírodní zdroje, se tak odebraly do tábora privilegovaných, obývaného dříve jen některými bílými muži (kteří k sobě postupem času ne příliš dobrovolně pustili i ostatní bílé muže, bílé ženy, lidi různých dalších odstínů a právnické osoby).

Příznivcům tradičního ekonomického myšlení ovšem pravděpodobně přibyly vrásky, když byla zpochybněna jedna ze základních premis kapitalismu, tedy že přírodu máme primárně k tomu, aby ji někdo vlastnil, těžil, přeměňoval a v ideálním případě díky ní vydělával. K proměně tohoto zjednodušeného pohledu přispěly v Ekvádoru katastrofické následky, jež za sebou nechalo dlouhodobé působení těžební společnostiChevron přímo v deštných lesích Amazonie. Když přidáme nárůst vlivu domorodých obyvatel, není divu, že v referendu Ekvádorci přiznali stromům, oceánu, zvířatům i horám obdobné postavení, jež donedávna příslušelo jen lidem.

Stručná a velmi obecně pojatá ústavní formulace „Příroda neboli Pachamama, v níž dlí a obnovuje se život, má právo na existenci, pokračování, udržování a regeneraci svých životních cyklů, struktury, funkcí a evolučních procesů“ spolu s dalšími pravidly opravňují kohokoli vystupovat ve jménu ekosystému, a to i v případě, že lidem samotným nebyla způsobena škoda. Tato úprava též značně zjednodušuje právní postupy a umožňuje nárokovat odškodění celkové újmy. Další článek ekvádorské ústavy povinuje stát k užití nejúčinnějších mechanismů pro obnovu a přijetí odpovídajících opatření k odstranění nebo zmírnění těžkých a trvalých škod na životním prostředí, včetně těch, jež plynou z těžby neobnovitelných zdrojů. Dále se stát zavazuje dbát předběžné opatrnosti a omezení činností potenciálně vedoucích k vyhynutí druhů, zničení ekosystémů nebo trvalé změně přírodních cyklů. Zakazuje též pěstování monokultur v zájmu obnovy půdy či použití látek, jež by mohly změnit národní genetické dědictví. A nakonec ještě přiznává lidem právo na prospěch z životního prostředí a zapovídá možnost privatizovat ekosystémové služby, jejichž využití má regulovat stát.

I řeka má svá práva

Na otázku, zda se úroveň ochrany přírody v Ekvádoru od roku 2008 zlepšila, nelze úplně jednoznačně odpovědět, neboť doposud proběhlo jen několik souvisejících soudních procesů. Historicky první z nich vyvrcholil předloňským rozsudkem, že byla porušena práva řeky Vilcabamba, do níž byla „odklizena“ suť a velké množství přebytečného kamení uvolněného při silničních pracích. Zablokovaný říční tok následně zaplavil okolní pozemky. Soud zdůraznil, že stavebníci jednali bez jakéhokoli předchozího hodnocení možných vlivů na životní prostředí, a rozhodl řeku odškodnit.

Ekvádorská ekonomika je ale i nadále silně provázána s těžbou přírodního bohatství. Vláda prosazuje rozšíření těžby ropy do dosud netknutých částí Amazonie obývaných domorodými obyvateli, tedy chráněných oblastí, kde lze těžit dle ústavy jen výjimečně se souhlasem prezidenta a v národním zájmu. Zelenou od nich loni dostal gigantický povrchový důl Mirador pro dobývání mědi a zlata — s tvrzením, že dojde k použití „zodpovědných“ postupů těžby. Poté, co vláda tento projekt schválila, podaly místní neziskové organizace kolektivní žalobu, a od letošního února tak můžeme sledovat pozvolný vývoj dalšího případu odvolávajícího se na práva přírody. Pro srovnání: nedaleká Kostarika koncem roku 2010 na svém území zakázala veškerou povrchovou těžbu kovů s poukazem na její zničující vliv.

V Ekvádoru tedy stále můžeme pozorovat patrný rozpor mezi slovy a činy a absenci ucelené politiky. Rozhodně ale nejsou práva přírody bezzubým politickým sloganem, což ukazuje zmíněná soudní praxe. Alberto Acosta, ekvádorský ekonom, bývalý ministr a předseda ústavodárného shromáždění, vidí jediné řešení střetu práv přírody a převažujícího ekonomického modelu ve změně chápání rozvoje: „Je třeba změn v naší ekonomice a společnosti.“

Následují další

Práva garantovaná přírodě se v posledních letech šíří. Zrovnoprávnění s ekvádorským tokem se dočkala též řeka Whanganui na Novém Zélandu, které loni v září soud přiznal práva a oprávněné zájmy. Desítky měst USA, kupříkladu Pittsburgh, stát Vermont nebo jihoamerická Bolívie se inspirovaly a též ekosystémům přiznaly práva.

Jádro předloňského bolivijského Zákona o právech Matky Země, přijatého symbolicky v Den Země,tvoří jedenáct přírodě přiznaných práv, podobných těm z Ekvádoru, obohacených například o zákaz genetických modifikací nebo ochranu rovnováhy ekosystémů a místních populací před megaprojekty, jakým je například i sporná výstavba dálnice v oblasti TIPNIS (viz 7.G 5/2012). Zákon, který je součástí kompletní přestavby bolivijského právního systému, je obdobně jako ekvádorská verze ovlivněn filosofií, myšlením a spirituálním světem andských domorodců. Ten považuje božstvo Země známé jako Pachamama za střed veškerého života a lidi za rovnocenné všem ostatním organismům.

Bolivijský zákon vzešel z Všeobecné deklarace práv Matky Země, nezávazného výstupu Světové konference o změnách klimatu a právech Matky Země. Toto alternativní klimatické setkání pořádané v Bolívii inicioval tamější indiánský prezident Evo Morales, nespokojený s výsledky klimatické konference v Kodani (2009). Morales si drží image radikálního stoupence přírody a patrona domorodého obyvatelstva, avšak jeho mnohonárodnostní stát zmítá dlouholetá neshoda mezi jednotlivými indiánskými etniky. Mnohá z nich se kloní k rozvoji v západním stylu, zatímco jiná v této myšlence vidí hrozbu pro prostředí, k němuž mají hluboký vztah a na němž závisí jejich tradiční způsob života. Také proto je Moralesova politika dvojaká.K proklamovanému vytvoření ministerstva Matky Země a úřadu ekologického ombudsmana zatím nedošlo a i ekonomika Bolívie je dosud podobně jako ta ekvádorská silně provázána se zahraničním kapitálem, jenž prezident tak ohnivě kritizuje.

Zelený kapitalismus

Stoupenci práv přírody se též vyhradili vůči ústřední myšlence loňského Summitu Země Rio+20. Zde propagovaná strategie zelené ekonomiky představuje v jejich očích snahu za každou cenu udržet naživu hroutící se ekonomický model přehlížející přírodní limity. Jedná se prý pouze o další vývojovou fázi kapitalismu, stejně neudržitelnou a globálně nefunkční jako ty předchozí. Namísto lepení cenovek na jednotlivé složky přírody či ekosystémové služby, tedy rétoriky zelené ekonomiky, navrhují přehodnocení dosavadního systému produkce a vztahu lidí k ostatním organismům, tedy jakési znovuspojení s přírodou. Místo úcty a partnerského respektu podle nich totiž zastánci Iniciativy za zelenou ekonomiku, zrozené na půdě Programu OSN na ochranu životního prostředí (UNEP), nabízejí neúčinné kupecké počty.

Kritici zeleně-ekonomické strategie naopak před jakoukoli formou komodifikace přírody varují s tím, že příroda je posvátná a není na prodej. Její práva však nemají zastavit rozvoj, ale poskytnout mu určitý rámec, aby lidé zatěžovali ekosystémy jen způsobem, s nímž se dokážou vyrovnat. Jinými slovy, zatímco zelená ekonomika se snaží přírodu plně zahrnout do kapitálu, právo přírody naproti tomu vrací lidi do biosféry, nikoli nad ni.

Nové pojetí přirozených práv

Je zřejmé, že uznání (nikoli udělení!) právní osobnosti přírody kompletně mění strukturu práva a ekonomie, zpochybňuje dosavadní právní pozici člověka a též obohacuje přirozenoprávní pojetí o novou dimenzi. A — především — může ekosystémům reálně pomoci. „Uzrál čas veřejnosti představit přírodu jako nejstarší, nejširší a nejmocnější subjektivitu: jako svébytnou a evolučně tvořivou strukturu, jako aktivitu vysoce uspořádanou, a proto tvarově tak bohatou, inspirativní a krásnou. Je třeba ji představit jako nejvyšší hodnotu vůbec, jako jediný možný domov života, člověka a lidské kultury,“ píše filosof Josef Šmajs ve své dosud nepublikované knize Evoluční ontologie kultury a problém podnikání. Vracíme se pomalu k poznání, jež si — i bez právních předpisů — udržely přírodě blízké kultury bezprostředně závislé na stavu okolního životního prostředí?

Autor je doktorandem na Katedře environmentálních studií MU, na Právnické fakultě MU vystudoval obor Právo a právní věda.

Související články:

Dominik Grohmann: Emancipace rostlin? (7.G 2/2013) 

Radomil Hradil: Práva rostlin v Rheinauských tezích (7.G 2/2013)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 4/2019 vyjde v 2. polovině srpna.