Na šibenici s tou zelenou špínou

Když na letošním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě debatoval režisér (a aktivista) Martin Mareček o svém novém filmu Auto*mat, popisujícím snahu učinit Prahu obyvatelnější, konstatoval, že slovo aktivista má tak špatný zvuk, že by se snad mělo hledat pro lidi, kteří chtějí dělat pozitivní věci, nějaké jiné pojmenování. Jsou snad zelení v Česku nepřijatelně radikální? Komunikují špatně s veřejností? Chtějí měnit společnost způsobem, který je veřejnosti proti srsti? Co za tím vlastně je?

Historický exkurz

Když se před dvaceti lety měnil režim, až na pár zcela okrajových výjimek tu žádné zelené nevládní organizace nepracovaly. Ostatně i ty existující (TIS, ČSOP, Brontosaurus) se musely zásadně změnit. K nejaktivnějším tehdy patřilo čerstvě vzniklé Hnutí DUHA, Děti Země, poměrně brzy se objevila česká pobočka globalizovaného Greenpeace. Na první pohled to vypadalo, že vzniká normální struktura nevládních organizací, typická pro tu kultivovanější část Evropy. Kdo ale znal jednotlivé protagonisty a jejich názory, musel vnímat, že tu jistý rozdíl je. Lidé okolo dvaceti, kteří tehdy zakládali zelené neziskovky, měli k blouznivému levičáctví západoevropského typu daleko. Slyšeli spíš na liberalismus vytvářející vlídnější společnost než na zeleno-rudou revoluci.

Byl tu ale ještě jeden podstatnější rozdíl. V sedmdesátých letech vznikající aktivistické hnutí v západní Evropě bylo odpovědí na reálné ekologické problémy. Kromě rostoucího a viditelného znečistění to byla třeba ropná krize, která dala skromnosti a úsporám srozumitelný obsah. Západoevropská veřejnost dobře chápala, co aktivisté chtějí, a v mnohém měla pocit, že se zelení na řešení potíží podíleli. Akutní ekologické problémy Československa devadesátých let vyřešila především změna režimu, nevládky se teprve etablovaly. Veřejnost je nechápala jako prodloužení své vlastní vůle po nápravě, a toto schizma se nepodařilo napravit dodnes.

Radikálové vymřeli

K tomu je třeba přičíst obecnou českou nechuť k jakémukoli radikalismu, která samozřejmě ovlivnila i práci zelených. Dobře se to dá ukázat na příkladu asi nejradikálnějších protestů u nás, opakovaných blokád stavby jaderné elektrárny Temelín. Při těch se spojilo hned několik nevládních organizací, které pořádaly letní tábory u Temelína a snažily se rozvířit společenskou diskusi. Ležící těla aktivistů bránila vjezdu na stavbu a policie si musela pořídit pilky na železo, aby mohla odřezávat řetězem pospojované demonstranty. Ale i tahle největší a nejradikálnější akce v české historii je odpoledním dýchánkem ve srovnání třeba s protesty v Německu, kdy aktivisté v bojových šicích bránili přepravě vyhořelého jaderného paliva. Kromě temelínských blokád jsou další přímé akce spočitatelné na prstech — blokáda Velké Pardubické, pár krátkých přerušení dopravy na pražské magistrále, krátká blokáda stavby velkoslepičárny u Všerub, aktivisté přivázaní řetězem ke stromům na Šumavě. Snad ještě dvě tři „čísla“ bychom našli, ale těžko o mnoho víc.

Přesto reakce veřejnosti byla tak nevlídná („ty zelený idioti, co se pořád někde přivazujou“), že od přímých akcí, především těch radikálních, které mají charakter blokády, víceméně všechny organizace postupně ustoupily. Kauzu Temelín se sice podařilo mimořádně dlouho udržet v médiích, ale když vláda nakonec definitivně rozhodla o dostavbě, zelení aktivisté to spořádaně akceptovali. Po roce 2000 už nevládky nenašly žádné dostatečně silné téma, které by je spojovalo, a tak si občas někde postojí s transparentem některá z menších organizací. Duha je dnes především lobbistickou organizací komunikující spíše s médii a politiky v zákulisí. Děti Země se soustředí na nekonečné soudní spory okolo několika velkých dopravních staveb. Arnika se věnuje pečlivé práci v drobnějších kauzách poškozujících životní prostředí. Ekologický právní servis je vyhraněně profesní organizace neziskových zelených advokátů. A lidé z Nesehnutí, nevládky, která se v devadesátých letech odštěpila od Duhy, chtěla být radikálnější a věnovat se i sociálním otázkám, sice veřejně protestuje, například proti zbrojařskému veletrhu IDET nebo kácení stromů v brněnských parcích, ale volí obvykle poklidnou formu infostánku a v přehledu jejich akcí najdete spíš debatní večery. A tak zbývá jen Greenpeace, jehož aktivisté — obvykle vypůjčení z ciziny — sem tam vylezou na nějaký ten kouřící komín či demonstrují proti americkému radaru.

Ale mýlil by se ten, kdo by se domníval, že veřejnost tento ústup od „radikalismu“ ke konkrétní, soustavné a obvykle i odborně podložené práci ocení. Melouni a zelení magoři jsou ve veřejných debatách pořád ta vlídnější pojmenování. I lidé profesně a názorově blízcí (typu dejme tomu geologa a publicisty Václava Cílka) se na začátku každého interwiev nikdy neopomenou ohradit proti „ekologistům a zeleným radikálům“ s nimiž „v mnohém nesouhlasí“. Proč?! Copak tu doopravdy někde nějaký zelený radikalismus vidí?

Strana zelených jako špatné PR

Dělají snad zelení nějakou zásadní chybu v komunikaci s veřejností? Porovnáme-li komunikační strategie nevládních organizací obecně, vidíme, že právě zelené nevládky patří k těm nejčilejším a nejprofesionálnějším.

Problém je nejspíš opravdu v tématu. Česká veřejnost vnímá požadavky zelených jako něco, co by je připravilo o nově nabytý pocit dostatku a luxusu. Popularita zelených v západní Evropě, a především v Německu, přišla až ve fázi nasycení společnosti, kdy byly zelené politické strany vnímány jako někdo, kdo opravdu přinese novou, příjemnější a méně materialistickou kvalitu života. My jsme teprve na cestě k přejedení a návrhy ekoaktivistů na kultivaci konzumu chápeme jako krádež těch dobrot ze stolu, které jsme ještě nestačili sníst.

Není ale mimořádný úspěch transformované Strany zelených pod vedením Martina Bursíka v rozporu s tímto tvrzením? Pravděpodobně ne. Ona zhruba desetina voličů, kteří se rozhodli v roce 2006 podpořit hesla o kvalitě života a novém stylu politiky, to byli z velké části právě ti, kteří měli pocit, že už více nepotřebují a zelení pro ně znamenali zajímavou politickou alternativu. Jenže vstup Strany zelených do velké politiky neotrávil jen „pravověrné levé zelené“. Byl velkým zklamáním právě pro liberální voličskou skupinu a pro celé zelené hnutí špatným public relations. Mnoho dříve úspěšných aktivistů v roli politiků selhalo a „nový styl“ se ukázal ještě rozhádanější a neproduktivnější než u zavedených stran. A protože veřejnost u zelených nerozlišuje mezi aktivisty a politiky, což je oprávněné jen zčásti, zklamání ze Strany zelených padlo na celé hnutí.

Stát jako společenská smlouva

Nicméně ani všechny tyto důvody plně nevysvětlují dlouhodobou nechuť české veřejnosti k zelenému aktivismu. Je to o to podivnější, že politický vkus obyvatel České republiky tíhne k levici ještě víc, než naznačuje v zásadě vyvážené pravolevé rozložení křesel v parlamentu. I takzvané pravicové vlády (ty Klausovy nevyjímaje) přes liberální rétoriku dělaly víceméně sociálně-demokratickou politiku, v níž se projevoval velmi silný vliv státu.

V tom je možná kořen problému. V Česku neberou lidé stát jako svobodnou společenskou smlouvu — domluvíme se, jak dělat věci společně — ale buď jako otce s bezednou kapsou, nebo jako lupiče, který nám permanentně šátrá v kabátě. Pro jedny i druhé je aktivista, pokaždé z jiného důvodu, podezřelá a nesrozumitelná osoba, jíž přisuzují především negativní motivace. Při podrobnějším pohledu na nevládní organizace zjistíme, že přijímané jsou víceméně jen ty, které se věnují dětem, postiženým a nemocným. Ostatní vzbuzují podezření. Úcta k veřejnému prostoru, veřejné angažovanosti a k veřejnoprávním institucím je tu velmi malá. Pro bývalý východní blok je to typické a ostatně směrem na východ tato úcta ke společnému dál a velmi radikálně klesá. Stát není to, na čem jsme se společně dohodli, ale mocný muž, který nám buď dává, nebo bere. A zelené aktivisty jsme si zařadili mezi jakési nesrozumitelné agenty bůhvíjaké mocnosti, kteří nám určitě chtějí něco sebrat. Takže možná ona v úvodu zmíněná poznámka režiséra Marečka, že by bylo dobré aktivisty přejmenovat, je na místě. Jen se obávám, že na tohle k občanským aktivitám chladná česká společnost jen těžko skočí.

Autor je novinář a televizní dramaturg.