Národní parky včera, dnes a zítra

21. října 2018 /
foto: IAmFromCzechia, Podyjí.
Zeptali jsme se ředitelů správ všech čtyř tuzemských národních parků, jak se jejich území během doby existence parku proměnila a jakým soudobým výzvám čelí.

Pavel Benda, NP České Švýcarsko

V čem se Národní park České Švýcarsko od svého založení v roce 2000 nejvíce změnil?

Po vzniku národního parku se zcela zásadně změnil přístup k lesu a k cíli, kterého v něm chceme dosáhnout. V polovině roku 2017 jsme byli sloučeni se Správou Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce, tudíž vykonáváme státní správu v ochraně přírody i na území Labských pískovců, čímž se zásadním způsobem rozšířilo spektrum řešených činností a problémů. Od roku 2018 byl zcela změněn ekonomický model (původně jsme byli rozpočtovou organizací) a stali jsme se příspěvkovou organizací tak jako ostatní národní parky v České republice.

Pavel Benda, foto: npcs.cz

S jakým největším problémem jste se potýkali?

Začátky byly velmi skromné, v podstatě jsme začínali bez zázemí, vybavení a bez personálu. Bylo tedy nutné jako první krok toto vyřešit a myslím, že se to v prvních letech také podařilo. Nejdůležitější je, že máme kvalitní kolektiv, který táhne za jeden provaz, ujasnili jsme si, co chceme v národním parku dělat a kam ho směřovat, a že to všichni vzali za své. Jen tak je možné dělat velké věci. Dále bylo nutné rozptýlit obavy a nedůvěru u našich partnerů, zejména obcí, které nevěděly, co mohou od nového souseda a partnera očekávat.

Co je podle vás nyní pro park největší výzvou?

Aktuálně zvládnutí kůrovcové kalamity, která — tak jako celou střední Evropu — postihla i náš národní park. Dlouhotrvající extrémní sucho způsobilo namnožení lýkožrouta smrkového, které nemá v naší republice obdoby, a způsobilo rozsáhlý úhyn smrkových lesů. V našem národním parku se snažíme postupnými kroky dlouhodobě rekonstruovat stejnověké smrkové porosty na porosty smíšené druhově a věkově rozrůzněné tak, jak to je běžné v přirozených lesích. Na části ploch se to již povedlo, ale bohužel na části ne, neboť takováto rekonstrukce v lesích je dlouhodobá a vyžaduje desítky let. Budeme si muset zvyknout, že na velkých plochách budou lesy vypadat zcela jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Je to však také šance nechat na přírodě, aby vytvořila les nový, druhově pestrý a stabilnější než dnes.

Pravčická brána, foto: Iva Balk.

Další výzvou je zvládnout každoroční zvyšující se návštěvnost národního parku a zachovat přitom to, co je v něm vzácné, cenné a citlivé.

Jak byste si přál, aby park vypadal za dalších pětadvacet let?

Byl bych rád, aby se podařilo nastolit rovnováhu mezi turistickým využíváním národního parku a ochranou přírody. Aby v národním parku žily a rostly druhy vzácné a ohrožené, a zároveň umožňoval turistické využívání. Aby byl národní park vnímán za dobrého souseda a spolehlivého partnera, aby na něj všichni byli hrdí a vzali ho za svůj, alespoň tak, jak je tomu ve většině případů doposud.

Pavel Hubený, foto: tretiruka.cz.

Pavel Hubený, NP Šumava

V čem se Národní park Šumava od svého založení v roce 1991 nejvíce změnil?

Změnily se lesy, pole a louky i vsi. Převážně smrkové lesy, o kterých se na počátku 90. let mluvilo jako o nepůvodních monokulturách, jsou dnes jiné. Část prodělala výměnu generací působením vichřic a kůrovců, část byla vytěžena. A naše zkoumání nás přivedla k novým poznáním. Že to nejsou nepůvodní lesy, převaha smrku je tu přirozená a střídání generací stromů za asistence vichřic a kůrovců je zde zcela normálním a opakujícím se jevem. Na počátku národního parku se všechna pole změnila na louky a pastviny, od té doby se jejich plochy dokonce zvětšily. Vesnice prodělaly nebývalý stavební rozvoj, mnohé mají zastavěnou plochu dvojnásobnou proti době vzniku národního parku.

V neposlední řadě je nutné upozornit na všechna ta zjištění a objevy, které odborníci uskutečnili díky tomu, že zde je tu národní park, který společně s Národním parkem Bavorský les vytváří obrovské území tisíců hektarů ponechaných přírodě. Je to opravdu úžasné, protože nové poznatky často přepisují dlouholeté zvyklosti a zažité mýty o šumavských lesích.

S jakým největším problémem jste se potýkali?

Máme tu dvě stále živé sféry: první je otázka vývoje lesa, druhá se týká komplikovaného vztahu Správy a některých místních obcí. Pokud jde o les, za problematické bylo od vyhlášení národního parku považované jeho ponechání přírodním procesům. Projevy těchto dějů spojené s odumíráním a zároveň odrůstáním stromů dokážou být velmi zřetelné a ne každý je akceptuje. Člověku nezvyklému na mrtvé stromy se náhle zdá, že tisíce hektarů se soušemi jsou něco nepatřičného. S postupným poznáváním těchto projevů se ale doufám tento problém jeví menším a menším a lidé už více oceňují krásu oné divokosti.

Šumava, foto: Martin Tajmr.

Vztah Správy a obcí je mnohem komplikovanější. Někteří starostové to dnes podávají jako rozhořčení nad mnoha falešnými sliby, které při zřizování parku dostali. Z toho pramení jejich pocit nedůvěry ve vše, co Správa národního parku navrhuje. Protože dobu vzniku parku dobře pamatuji, mohu potvrdit, že v té době byly vize o tom, co všechno nabídne budoucí národní park, docela naivní. Někteří starostové chtějí park jako takové chráněné krajinné území kombinované s výhodami socialistického hospodaření s právem na práci, naturálními požitky, dotacemi a podobně. Ale jsou tu i starostové a obyvatelé Šumavy, kteří podporují park srovnatelný s jinými evropskými či světovými — tedy s velkým územím divoké přírody.

Co je podle vás nyní pro park největší výzvou?

Pokračovat dál na cestě k vytvoření světově uznávaného národního parku. K tomu vede několik kroků. Prvním je nová zonace, která by měla být nakročením do daleké budoucnosti. Jejím cílem je postupné, desetiletí trvající rozšiřování území, ve kterém člověk nechává přírodu přírodou.

Jak byste si přál, aby park vypadal za dalších pětadvacet let?

Určitě by na polovině území parku měla existovat divoká příroda, kterou by se procházeli její milovníci a obdivovatelé. Ze současných vsí budou krásné vesnice s milými usměvavými lidmi, které — ať přímo, nebo nepřímo — tito návštěvníci z celého světa živí.

Robin Böhnisch: foto: krnap.cz.

Robin Böhnisch, Krkonošský národní park

V čem se KRNAP od svého založení nejvíce změnil?

V roce 1963 vznikal Krkonošský národní park prací relativně malé skupiny nadšených odborníků, jejichž činnost se postupně institucionalizovala. Bohužel charakter režimu před rokem 1989 umožnil přes formálně deklarovaný zájem na ochraně přírody celou řadu negativních jevů, například výstavbu velkokapacitních ubytovacích zařízení a poškození krajinného rázu v některých lokalitách. Vpravdě revolučním momentem byl převod státních lesů na území parku pod Správu KRNAP po roce 1994. K ochraně přírody v Krkonoších tak mohlo být přistupováno mnohem komplexněji. Národní park a jeho Správa se staly respektovaným partnerem samospráv, firem, nevládních organizací. Více se rozvinula spolupráce s polskými kolegy i ta v širší mezinárodní ochranářské komunitě. KRNAP je sebevědomou institucí, která zůstává nositelem pozitivního étosu, jaký s sebou nese ochrana unikátních přírodních hodnot.

S jakým největším problémem jste se potýkali?

Dlouhodobým problémem KRNAPu jsou důsledky mimořádně vysoké návštěvnosti hor. Turistické využívání Krkonoš naráží na limity. Snažíme se proto systematicky návštěvnost usměrňovat, nejnověji aktivní nabídkou atraktivních, ale méně známých míst východních, středních a západních Krkonoš. Mimořádným problémem, přímo katastrofou, bylo masivní odumírání lesních porostů v 80. letech, způsobené imisemi. V tomto případě nám velmi pomohl jeden ze zakladatelů parku profesor Josef Fanta a nadace FACE, kterou do Krkonoš přivedl. Lesy v Krkonoších od té doby prošly neuvěřitelnou změnou.

Krkonoše, foto: Efwa.

Co je podle vás nyní pro KRNAP největší výzvou?

Především problematika vjezdu a setrvání motorových vozidel v parku. Postupně nacházíme společnou řeč se samosprávami, které rovněž začínají rostoucí pohyb aut vnímat. Chybí nám zatím společná platforma s boudaři. Někteří osvícení provozovatelé ubytovacích zařízení vedou hosty k tomu nechat auta v nižších polohách a prostě si pro ně dojedou, jiní naopak tlačí na navyšování parkovacích kapacit ve vyšších polohách hor. Chceme, aby se komfortně cítili především pěší návštěvníci. Společně s obcemi se snažíme otázku pohybu motorových vozidel v parku posunout v projektu Krkonoše nejsou parkoviště, diskutujeme i v souvislosti s přípravou nového návštěvního řádu.

Jak byste si přál, aby park vypadal za dalších pětadvacet let?

Za dvacet pět let poběží už druhé období nové managementové zonace tak, jak ji nastavila novela zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, platná od loňského června. V Krkonoších bych tak rád viděl více lesů zařazených do zóny přírodní a přírodě blízké. Krkonoše si představuji méně fragmentované, lépe prostupné pro vzácné živočichy včetně velkých šelem, se kterými budou hory s pochopením a respektem sdílet občané chápající, že růst může být nejen kvantitativní, ale především kvalitativní.

Tomáš Rothröckl, foto: radiozurnal.rozhlas.cz.

Tomáš Rothröckl, NP Podyjí

V čem se Národní park Podyjí od svého založení nejvíce změnil?

Od založení NP Podyjí uplynulo již dvacet sedm let, díky nimž jsme mohli vybudovat respektovanou instituci, která území odborně spravuje. Byla založena a po celé období funguje Rada národního parku Podyjí, tedy iniciativní a poradní orgán, ve kterém jsou zástupci obcí ochranného pásma národního parku i významné místní osobnosti a představitelé z řad akademické obce. Byly navázány úzké pracovní kontakty se sousední správou Národního parku Thayatal v Rakousku. Díky svým širokým osvětovým, publikačním a kulturním aktivitám je Správa národního parku Podyjí vnímána nejen jako „pouhá“ ochranářská organizace.

Svou tvář změnil les, zejména patrný je zvýšený poměr původních druhů listnatých dřevin, ale k pomalým strukturálním změnám dochází i v kulturní krajině ochranného pásma národního parku, například k obnovám zaniklých cest a alejí, sadů s původními odrůdami ovocných dřevin, výsadbě remízků, revitalizaci a zakládání drobných vodních ploch.

Jaký byl největší problém, s nímž jste se potýkali?

Od založení Národního parku Podyjí a jeho správy se naše organizace věnovala optimalizaci průtoků v řece Dyji. Ty byly a jsou ovlivňovány provozem vodní elektrárny v přehradě Vranov nad Dyjí, odkud Dyje vtéká na území národního parku. Elektrárna fungovala zejména v poválečných desetiletích ve špičkovém provozu, technologie umožňuje v relativně krátké době po spuštění Francisových turbín dodávat do sítě elektrickou energii a vykrývat její potřebu zejména v období energetických špiček. Tento provoz s sebou přinášel negativní dopady v podobě značně rozkolísaných denních průtoků — v rozdílu mnoha desítek centimetrů. Tyto anomálie vedly k dopadům na živou i neživou přírodu (zúžení druhového spektra bezobratlých i obratlovců, nezamrzání řeky v zimním období, ovlivnění pobřežních porostů…).

Po mnohačetných jednáních se správci toku, provozovatelem elektrárny a dalšími institucemi se podařilo přesvědčit energetickou firmu ke kompromisnímu řešení. Ve Vranově byly během posledního desetiletí vybudovány dvě malé vodní elektrárny, které zajišťují svým permanentním provozem potřebný minimální zůstatkový průtok v Dyji.

Co je podle vás nyní pro park největší výzvou?

Je to zdánlivě jednoduché. Musíme jít stále stejným směrem, který byl nastoupen již při zřízení Národního parku Podyjí v roce 1991. Tedy ctít hlavní cíle národního parku: zajišťovat na většině území, především v lesích, průchod přírodním procesům a zároveň zajistit na vybraných lokalitách na bezlesí i v lesích optimální aktivní ochranářskou péči ve prospěch ochrany ohrožených druhů. A nadále tyto aktivity koordinovat se sousedním Národním parkem Thayatal v Rakousku.

Jak byste si přál, aby park vypadal za dalších pětadvacet let?

Přál bych si, aby toto území bylo vnímáno spolu se sousedním Národním parkem Thayatal jako jedno říční údolí, které je oboustranně kvalitně spravováno s respektem ke společným cílům, je přátelské k návštěvníkům a jeho hodnot jsou si vědomi místní lidé i politici.

Připravila Renata Svobodová.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2018 vychází v 2. polovině prosince.