Naše polní havárie

18. srpna 2019 /
foto: archiv F
Máločím určujeme příští život své země tolik jako péčí o půdu. Na náš současný vztah k českým polím se ale hodí nejspíše slovo plundrování. Kupodivu přitom plundrujeme jinde a jinak, než si obvykle myslíme.

Půda je středobodem našeho vztahu k domovu. Máme k ní silný osobní vztah kdesi na pomezí pragmatické starosti o obživu a snivé mystiky. Kultura vyrůstající z nedávných venkovských kořenů volně přechází ve vágní koncepty místa, země, vlasti a národa. Nejenom v Evropě chvílemi nabírala podivné směry, jež s půdou sdílely hnědavou barvu a někdy o ní výslovně mluvily.

Nicméně když se přestaneme rozptylovat spektakulárními fantasmagoriemi Blut und Boden, můžeme objevit fádnější, praktičtější a opravdu důležité dilema. Ještě v roce 1910 se 46 procent české populace živilo zemědělstvím, ale nyní to nejsou ani dvě procenta. Umí se společnost, která už přímo na orné zemi nežije, postarat o zdraví svých polí? Naše konverzace o půdě se většinou soustřeďuje na nejvíce viditelnou ztrátu. Jenomže nejviditelnější protentokrát není nejdůležitější.

Za horizontem bílých beden

Česká pole se metr po metru proměňují v řady rodinných domků, bílé krabice skladů a nových továren. Během minulých deseti let stavby překryly 3500 hektarů orné půdy. Pro srovnání: je to o trochu více, než kolik plochy zabírají všechny budovy nebo vyasfaltované plochy v celé Plzni. Napříč republikou tedy pokradmu vzniklo nové velké město.

Patrně nic nedokáže náš přístup k půdě vykreslit tak výstižně, jako betonování hektarů a hektarů plodné ornice. A často opravdu vzniká nenahraditelná, nevratná a přitom zbytečná ztráta. Nejednu stavbu by šlo postavit jinde. Přesto hlavní škody vznikají někde na jiném místě.

Jižní Morava, foto: Martin Sojka.

Tady je možná načase opravit jedno neporozumění, které se u nás soustavně opakuje. Pokud čtete o úbytku orné půdy, dříve či později narazíte na stejné číslo. Stavby prý mají zabírat jedenáct hektarů polí denně. Jenomže to není pravda. Pro začátek, recykluje se deset let stará a dávno neplatná statistika. Ale především: každý den sice řádově podobná plocha orné půdy opravdu ubývá, hlavní příčinou úbytku je ovšem přeměna na louky nebo pastviny, po níž v žebříčku následuje zalesňování. Což asi úplně přesně nemusí vypadat jako změny k horšímu. Skutečná zástavba činí všeho všudy necelá tři procenta z úbytku orné půdy.

Tři procenta z jedenácti hektarů denně jsou mnohem více, než musíme a měli bychom obětovat. Nicméně během dekády jsme přišli o tři a půl tisíce hektarů. Přitom mezitím půda doslova odtéká z milionů hektarů. Proměna polí v bílé bedny je spektakulární, viditelná a nenahraditelná. Možná se ale za ní schovává mnohem vážnější šlamastyka: co se děje na těch polích, kde se ještě nestavělo. A většinou asi nikdy stavět nebude.

Živiny nás naučily

Rolníci měli o svoji půdu starost po tisíciletí. Museli se — ponejvíce nevědomky — především starat o dvě nezbytné živiny, bez nichž se rostliny neobejdou: dusík a fosfor. Přírodní ekosystém je průběžně recykluje, když se rozkládá opadané listí, tlející kmeny nebo mrtvá zvířata. Ale zemědělství tento cyklus přerušuje. Každý rok část živin z pole odputuje s úrodou nebo slámou pryč. Proto museli živiny do půdy nějak vracet.

Dusíkové molekuly tvoří skoro čtyři pětiny atmosféry. Drtivá většina organismů je však neumí použít. Po miliardy let proto veškerý život závisel na několika zdrojích, které vzdušný dusík přetvářejí na aktivní: hlavně na výbojích blesků a některých bakteriích, jež se tento chemický trik postupně naučily. Stovky generací rolníků propracovaly sofistikované postupy, jak zajistit dostatek živin v půdě. Používali sedimenty naplavené při povodních; na statcích sbírali hnůj a přidávali jej do půdy; ve městech skupovali lidské exkrementy; střídali na polích své plodiny nejprve s úhorem a později cílevědomě s rostlinami, které umí spolupracovat s bakteriemi a získávat dusík ze vzduchu. A během devatenáctého století začali jako dusíkaté hnojivo importovat chilský ledek. Až v roce 1909 se našlo levné a víceméně nevyčerpatelné řešení. Německý chemik Fritz Haber objevil cestu, jak syntetizovat čpavek ze vzdušného dusíku, a napříště už všechno bylo jinak.

Křeček polní, foto: archiv F.

Rovněž fosfor sedláci po tisíciletí recyklovali z hnoje, lidských exkrementů a zvířecích kostí. Během devatenáctého století se naučili doplňovat je kostní moučkou — rozemletými kostmi jatečných zvířat v Evropě nebo milionů postřílených bizonů v Americe — a kolem roku 1840 se objevila bonanza: guáno z ptačích ostrovů, ponejvíce v Pacifiku, které šlo ve velkém těžit a dovážet do Evropy. Několik desetiletí nato jej nahradily ještě dostupnější minerální fosfáty. Každý rok se na světě ze země vydoluje a na pole nastříká asi patnáct milionů tun fosforu.

Masové používání průmyslových hnojiv v zemědělství začalo po druhé světové válce. Čeští farmáři proto umí syntetickými látkami zajišťovat potřebnou bilanci klíčových látek, které plodiny potřebují k růstu. Spoléhají přitom na dva hlavní zdroje živin: dusík z továren Agrofertu a fosfor z dolů v Rusku či Maroku. Tady bychom přinejmenším prozatím byli zajištěni. Tisíciletý kritický nedostatek živin pominul — v případě dusíku patrně navždy. Takže proč mít starost?

Syntetické hnojení má vážné a nepříjemné vedlejší následky, ke kterým se ještě vrátíme. Geologové také vážně pochybují, jak dlouho vydrží světová ložiska fosfátů. Pesimističtější odhady mluví o několika desetiletích. Kdyby skutečně došly, bude to pro civilizaci dramatičtější náraz do zdi než případný konec ropy. Ale především v půdě dochází k nenápadným, ale důležitým proměnám. Naše pole více než cokoli jiného poškozují tři věci: že odtékají, chudnou a tuhnou.

Obživlá země

Každý rok deště z tuzemských polí odnesou dech beroucí kvanta ornice. Kdybychom ji chtěli naládovat na náklaďáky a odvézt, bylo by potřeba dva miliony sklápěcích tatrovek. Bezmála všechny ztráty přitom spadají do tří letních měsíců. Prudké lijáky tvoří v lánech divoké potoky, které s sebou nesou bahno. Farmářům tak před očima odtéká jejich vlastní budoucí prosperita.

Dva nebo tři centimetry půdy totiž vznikají průměrně sto až tisíc let. Stékající ornici proto nepůjde v rozumně dohledné době nahradit. Proto sedláci tradičně měli zemi v úctě jako bohatství, které podědili a o něž se musí starat. Skoro 36 procent tuzemské půdy patří do kategorií „ohrožené“ nebo „silně“, „velmi silně“ a „kriticky ohrožené“ vodní erozí. Ministerstvo zemědělství oficiálně odhaduje, že jenom na úbytku úrodnosti na polích a nákladech na vyčištění bláta z míst, kam přitéká — a kde ho naopak nechceme — každoroční eroze v Česku přijde na bratru osmnáct miliard korun. Před očima nám tunu po tuně odtéká blahobyt uplynulých sedmi milénií.

Zeminu si většinou představujeme jako najemno rozemletou skálu, která se podle aktuálního množství vláhy pohybuje někde na škále mezi suchým práškem a mazlavým hnědým blátíčkem. Rovněž zde nás pletou naše vlastní oči. Struktura půdy totiž opravdu důležitých nuancí doznává až v rozměrech, se kterými lidský zrak neumí pracovat. A také tento omyl má velké následky pro naše porozumění, čemu a proč naše pole čelí.

Minerály totiž z ornice tvoří jenom asi jednu polovinu a voda k nim přidává pětinu. Další pětinu dělá vzduch: kdybychom se dokázali podívat v dostatečném přiblížení, půda je nadýchaná jako piškotové těsto. Hlavně však kypí životem. Každá hrst hlíny obsahuje více bakterií, než je lidí na celém světě. Ve čtverečním metru evropské louky žijí miliardy mikroskopických hub a řas, desítky kilometrů houbových vláken, desetitisíce miniaturních hlístů, tisíce roztočů, podivuhodných chvostoskoků a ještě podivuhodnějších želvušek, stovky žížal či stonožek. Život, vláha a vzduch s minerálními živinami pohromadě utvářejí úrodnost půdy.

Miniaturní fauna v půdě slouží jako sbor míchaček, zedníků, pekařů, tunelářů — v původním slova smyslu, prosímpěkně — a továren na lepidla. Potichu rozkládá humus a velké molekuly, takže recykluje živiny. Organické látky promíchává s minerály a vytváří v ornici chodbičky, kde do ní může protékat voda a jimiž rostou kořeny. Mikrobi a kořeny vylučují polysacharidy, které svými molekulami drží pohromadě částečky půdy. Trus drobných živočichů, například žížal, také slouží jako jádra, kolem nichž se nabalují drobty půdy.

Prakticky nám chybí systematičtější data o početnosti mikrofauny v půdě. Proto jenom tušíme, co se s ní děje. Ve Francii během čtrnácti let po přechodu na ekologické zemědělství přibylo skoro každého typu organismů, jež výzkumníci v půdě sčítali. Žížal bylo pětkrát více než na sousedním pozemku, který obdělávali konvenčně. Podobné testy nepřímo naznačují, že běžný provoz současných farem se životem v ornici patrně dokáže dost zamávat.

foto: Peter Besser

V roce 1978 švýcarští agronomové na poli u města Therwil vykolíkovali v hnědozemi několik ploch, vždy po stovce čtverečních metrů. Na každé z nich začali pěstovat pšenici — ale na každé jinak. Po sedmadvaceti letech z nich posbírali vzorky ornice a naměřili chemické složení. Chtěli testovat, jestli se budou různé pokusné plochy nějak lišit. A lišily se. Na plochách, kde dodržovali pravidla ekologického zemědělství, bylo v půdě o pětinu více organického uhlíku.

Půdní organický uhlík signalizuje množství humusu, který má v půdě několikerou roli. Především v ní podporuje pevné struktury, takže brání erozi. Slouží totiž jako pojivo, které stabilizuje půdní částečky. Vylepšuje také její schopnost zadržovat vodu, neboť má poměrně velkou povrchovou plochu. Proto slouží jako zdroj vláhy v suchých letech. Na každém hektaru umí zadržovat řádově stovky tisíc litrů. A organická hmota také vylepšuje úrodnost, když slouží coby zdroj uhlíku a živin pro život v půdě.

Zemědělská produkce přerušuje cyklus organické hmoty stejně jako jiných živin. Dokud rolníci vraceli dusík s fosforem hlavně v chlévském hnoji a vypomáhali si případně kompostem, dostávala se s ním do půdy také kvanta slámy, sena a podobně. Průmyslová hnojiva ale obsahují jenom minerální látky. Proto humusu rok po roku pomalu ubývá. Navíc nadbytek syntetického dusíku urychluje jeho rozklad.

Hnůj už není

Na mapách, které zobrazují hutnost půdy v Evropě, se uprostřed kontinentu nápadně jeví povědomý tvar. Česká kotlina jakoby se tu obtiskla v barvách, které značí nadkritickou hustotu zeminy. Není v Evropě jediná; ale mezi sousedy viditelně vyčnívá.

Pokud zdravá ornice upomíná na piškotové těsto, snadno si lze představit, co se asi stane, když po ní přejede parní válec. Přesně tohle totiž činí modernizace faremního provozu. Běžný dánský kombajn včetně nákladu na konci padesátých let vážil něco přes čtyři tuny. Koncem minulé dekády už to bylo kolem 25 tun. Největší současné stroje bývají ještě těžší. Nadměrné utužování brání vsakování vody, připravuje půdu o provzdušnění a překáží kořenům v růstu.

Zemině trochu ulehčily lepší pneumatiky, nedokázaly však úplně kompenzovat hmotnost mohutnějších a mohutnějších mašin. Při pokusech se ukázalo, že na půdu v půlmetrové hloubce působí třikrát větší tlaky než počátkem osmdesátých let. K utužování navíc přispívají subtilnější změny — především nadměrné dávky draselných hnojiv nebo nevhodný způsob orby. Ohrožení utužením vykazuje 49 procent české zemědělské půdy.

Kdyby se měla najít jedna hlavní krize české a evropské půdy, bude to právě nenápadné potkávání několika havárií, které se navzájem protínají a posilují. Každá z nich — odtékaní, chudnutí a tuhnutí — by sama o sobě byla dost velkým průšvihem. Společně se ale sčítají do víru, který do sebe stahuje úrodnou zeminu. Dá se nějak přibrzdit?

Dá. Především se nabízí myriáda dílčích opatření, která lze použít víceméně na každé současné farmě, a poněkud snížit škody. Nemálo farem už používá poměrně snadné, a přitom účinné recepty jako lepší orbu, promyšlenější nakládání s hnojivy nebo rozumnější pěstování plodin, jež mají sklon k velké erozi, hlavně kukuřice, cukrovky a brambor. Meziplodiny nebo nerozoraná strniště chrání půdní povrch po sklizni před deštěm.

foto: archiv F

Větší změny by už byly náročnější hlavně pro velké agrární podniky, které hospodaří na většině českého venkova — ale bez nich se neobejdeme. Především potřebujeme rozčlenit lány. V Česku během poválečných desetiletí ubylo 158 tisíc kilometrů polních cest nebo 49 tisíc kilometrů mezí. Přišli jsme o remízky, malé mokřady nebo loučky ve svažitých terénech. Zeleň v polích působí jako bariéra, a tak je pomáhá chránit před erozí. Jenomže překážka tekoucí vodě překáží také traktorům a kombajnům. Proto by komplikovala model velkoplošného obdělávání, na který si tuzemské zemědělství v minulém půlstoletí zvyklo.

Pomohlo by také dodávat do půdy více organické hmoty. Velkofarmy by to rády dělaly. Jenomže není hnůj. České agrární podniky si stěžují, že u nás dramaticky ubylo chovaného skotu. Největší stavy byly v osmdesátých letech: kolem 3,5 milionu kusů. S počátkem devadesátých let začaly rychle klesat a do přelomu tisíciletí se propadly na půldruhého milionu. Na tomto čísle se zhruba drží. Jsou to nižší počty než kdykoli během dvacátého století.

Skutečná čísla jsou ale ještě komplikovanější. Přibližně šedesát procent skotu totiž ubylo v součtu českého zemědělství. Disproporčně velká část zbývajících stád se však nachází na horách nebo v podhůří — ale tam zase není tolik polí ke hnojení. Z nížinných farem se zvířata skoro úplně vytratila. Podniky v polabských a moravských rovinách se ponejvíce specializovaly na komerčně výhodnou polní produkci, především pšenici, kukuřici a řepku. K oživení půdy by pomohlo, aby se vrátily k osvědčené selské tradici, která na jednom statku kombinovala různé plodiny a zvířata. Což úplně nekonvenuje ekonomickému modelu současného zemědělství.

Recepis na zdraví

Proto v posledku nezbývá než změnit recept. Therwillský pokus není ojedinělý. Podobných porovnání proběhlo v minulých desetiletích vícero. Soustavně potvrzují větší množství humusu na biofarmách. V průměru po čtrnácti letech rozdílného hospodaření činí rozdíl ve svrchních dvaceti centimetrech ornice asi tři a půl tuny uhlíku na hektar k lepšímu. Ekologické zemědělství mívá více žížal i další důležité půdní fauny: roupic, roztočů, stonožek nebo hlístů, kteří se živí bakteriemi. Posiluje také biologickou aktivitu půdních mikrobů, jež plodinám připravují živiny.

Biofarmy se totiž na půdu dívají jinak. Není pro ně nezbytným prostředkem, nýbrž hlavním objektem péče. Starají se o koloběh živin a zdravou provzdušněnou zemi s množstvím organické hmoty a mikrofauny. Na poli recyklují slámu i hnůj a vyrábějí si vlastní kompost. Promyšleně pěstují také takzvané zelené hnojení, které posléze posečou a zapraví do ornice.

foto: Chris Yang

A funguje to. Agronomové z České zemědělské univerzity na své výzkumné stanici v Uhříněvsi čtrnáct let pěstovali osmadvacet různých odrůd ozimé pšenice podle pravidel ekologického zemědělství. Průběžně přitom počítali výnosy a měřili obsah živin v půdě. Aniž přidali jediný kilogram syntetických hnojiv, koncentrace dusíku, fosforu ani hořčíku se během čtrnáctiletého pokusu víceméně nezměnila.

Tady se nabízí možnost, jak péči o půdu může přispět i 98 procent z nás, kteří na ní přímo nepracujeme. Každé kilo biomouky nebo biojablek, litr biomléka či kus biosalátu, které koupíme v obchodech, umožňují lépe pečovat o zdravou, živou a úrodnou půdu na českém venkově.

Autor působí v think tanku Glopolis. Kontakt: kotecky@glopolis.org. Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.