Ne přežít v Zemanově, ale vykročit z postkomunismu

21. října 2018 / ,
foto: Peter Tkáč (vše), Klimakemp 2018, Bílina.
V souvislosti s prvními českými Klimakempy se hovořilo o nové podobě environmentálního aktivismu, třetí vlně ekologického hnutí, či dokonce o znovuzrození hnutí z hnití. Chceme jako dva z jeho organizátorů podat vlastní výpověď o některých zkušenostech, a východiscích, jež nás k organizování Klimakempů vedly, a přispět tak do Jiřím Koželouhem zahájené (viz 7.G 1/2018) naléhavé debaty o otázce, co bychom měli v dnešních těžkých časech dělat.

Událo se to před šesti lety, byla to možná naše první velká demonstrace, a určitě první, kterou jsme aktivně spoluorganizovali: neklidný týden vzpoury proti ohlášené reformě vysokého školství, největší studentské protesty od listopadu, deštivý přelom února a března. Měli jsme na starosti jeden z megafonů a úplně promočení jsme kousek za Moravským náměstím v Brně vymysleli senzační heslo, které se rychle ujalo: „nečas přejde“. Byla to pro nás první zkušenost s tím, proč se vlastně lidé do politiky zapojují: s pocitem, že na nás záleží, že můžeme společně hájit nějaký náš zájem, postavit se bohatým a mocným do cesty ― a vyhrát. S ozvěnami pokřiku: „Dobeše do koše“ nepopulární ministr brzy odstoupil a jeho reformy šly k ledu.

Na jaře 2012 se nám, také pod dojmem vzepětí zahraničních antiglobalizačních hnutí jako Occupy či Indignados, zdálo, že naděje je na místě. Nečas přešel: dubnové slunce zářilo na zaplněný Václavák a pád vlády takzvané rozpočtové odpovědnosti se zdál na dosah. Generální stávku ale odborový předák Zavadil utopil v pivu s ministrem financí Kalouskem, brzy přišel podzim a po něm zima. Na vlně rozbouřené nespokojenosti se k moci začali drát Zeman, Babiš, Okamura a jim podobní, jejichž kritika zavedených pořádků je především závojem pro útoky na občanskou společnost a zavádění autoritářství a klientelismu. Začala se tak šířit krize, do které zabředáváme stále hlouběji doposud. Vědomí, že když chceme, můžeme, nám už ale zůstalo. Nečasovi s Dobešem se patří za něj poděkovat. Zničit svobodu českých vysokých škol se jim naštěstí nepodařilo, zato nedopatřením vychovali celou novou generaci, která si svou občanskou a demokratickou osobnost vytvářela ve střetu s vládou strany, jež ztělesňovala kontinuitu polistopadového vývoje.

Klimakemp 2018, Bílina.

Šumavská lekce, kodaňská kocovina a konec konce dějin

Pro mnohé jiné z nejmladší generace českého ekologického hnutí mohl být takovou rozhodující, transformativní zkušeností vyhrocený střet, vyvolaný útokem téže neoliberální vlády na Národní park Šumava. Ten vyvrcholil blokádou kácení během léta 2011. Ochota odhodlat se k obraně divočiny nasazením vlastního těla se stala tvrdou měnou, jíž jsou podloženy také dnešní úspěchy ve sporech o podobu legislativy. Po letech ústupu od konfrontačních kampaní a mobilizace veřejnosti k expertíze a lobbingu dostaly ekologické organizace vzácnou lekci, že politika je především konflikt. Významnější obrat v běžné ekologické praxi ale Šumava nepřinesla. Volal-li pak někdo v následujících letech po větší neústupnosti a političtějším uvažování, často se setkával s nepochopením a obviňováním z devadesátkového romantismu, idealizování punkových počátků hnutí. Zelená hnutí v tom čase byla stále jedním z vítězů sametové revoluce. Zároveň ale zůstávala disentem i v novém režimu, když kritizovala přebírání západního modelu i s jeho inherentními problémy ― připomeňme si například, jak o něm psal před čtyřiceti lety Václav Havel v Moci bezmocných.

Reliktem devadesátých let je ale pro nás daleko spíš právě transakční aktivismus expertů a lobbistů. Jeho výsledkem jsou rozumná a zdánlivě apolitická opatření. Konsensus v hledání možného ale stěží může vykročit z úzkého neoliberálního (u nás charakteristicky antikomunistického) diskursu. Ten se v západních demokraciích právě v této klíčové době hroutil pod vlivem šoku z finanční krize roku 2008. Následné vlny úsporných opatření, která u nás zaváděl Nečasův kabinet, podlomily zbytky sociálního smíru. Konkrétně pro ekologická hnutí pak znamenal o rok později rozhodující, zlomový moment krach klimatických jednání v Kodani, který obnažil neschopnost současného institucionálního uspořádání čelit největší civilizační výzvě dneška.

Klimakemp 2018, Bílina.

Konec dějin byl u konce. Ekologické organizace se musely vzdát naděje na to, že lepší budoucnost se vyjedná a nadekretuje. Vyprošťovákem z kodaňské kocoviny se stalo krédo tehdy vznikajících německých klimakempů: „mysli globálně, blokuj lokálně“. V konkrétních bojích o ropovody, doly a elektrárny přibývalo současně pokusů o utváření nových politických aliancí, usilujících o artikulaci různých ekologických a sociálních požadavků do koherentnějších projektů politické alternativy k panujícímu pořádku. Příkladem je kanadský Leap nebo současné protesty proti těžbě hnědého uhlí v pákistánské poušti Thar. U nás však přetrvávala dvojí nepřítomnost, patrná již v dění okolo Šumavy. Přestože vzácný prales i sociální stát ohrožovala tatáž vláda a tatáž logika zisku na úkor lidí, lesů i klimatu, boje proti společnému protivníkovi probíhaly odděleně. Taková nová spojenectví u nás nevznikla ― nakolik odpovědností ekologů, je samozřejmě otázkou. Monopolu na alternativu se měl brzy zmocnit někdo docela jiný než sociální či ekologická hnutí.

Návrat politiky: co má uhlí společného s nacionalismem?

Zkušenosti, motivaci a sítě z protivládního hnutí jsme se pokoušeli uplatnit v dalších drobných ekologických i sociálních projektech: od cyklojízd přes vytváření autonomních prostorů k pokusům měnit některé politické strany zevnitř. Stále častěji jsme se ale ocitali v defenzivě proti jinému vývoji zahájenému ekonomickou krizí: využívání nespokojenosti k rozdmýchávání nenávisti proti těm nejzranitelnějším. Při protestech proti pogromistickým demonstracím v takzvaných periferiích v létě 2013 se se formovala nová společenství.

Klimakemp 2018, Bílina.

V létě roku 2015 se rasistická panika vylila do středního proudu. Hájit bezpodmínečně lidskou důstojnost pro všechny postupně začalo být stanoviskem stále nesnadnějším, naopak odmítat pod různými výmluvami pomoc obětem války a chudoby přijatelné a téměř běžné. Psychóza, do níž českou společnost uvrhl strach z jiného, dosud hledá dno. Ve stejné době prolamuje česká vláda limity těžby hnědého uhlí. Předznamenává tak zcela nedostatečné závazky mezinárodní klimatické dohody v Paříži. Horní Jiřetín se sice díky celoročnímu tlaku veřejnosti podařilo zachránit, na dole Bílina ale ČEZ dostává přístup k dalším milionům tun jednoho z klimaticky nejničivějších paliv. Když v Ústí před rozhodujícím zasedáním demonstrujeme, Tykačovi zaměstnanci zorganizovaní zkorumpovanými odbory na nás mávají PR agenturou připraveným transparentem: „Pro uprchlíky všechno, pro české horníky nic?“

Ekologové přitom prosazovali zřízení sociálního fondu pro propuštěné horníky, zatímco český stát právě okrádal uprchlíky v detenčních centrech o svobodu i peníze. Mohli bychom navykle klást cynismus debat o energetice i migraci na vinu zaostalosti české kotliny a horovat za dohánění vyspělých západních demokracií. Jenže už v tu dobu nebylo pochyb, že Západ dohání nás. Vzestup autoritářství a rasismu se v celém světě spojuje s popíráním elementárních pravd o ekologické krizi. Noví autoritáři v čele s Trumpem musí odmítnout zprávu o měnícím se klimatu, aby mohli odmítnout prchající, kteří ji přinášejí. V sázce jsou mocenské struktury, které po celá staletí pohánějí rozmach růstové ekonomiky a podepírají sociální, rasové, geografické i genderové nerovnosti. Hegemonie neoliberálního konsensu se chýlí ke konci. Ve falešném konfliktu prozatím rádoby pokrokové neoliberály porážejí zpátečničtí populisté. Jak z tohoto bahnitého souboje vybřednout, je možná nejpalčivější politickou otázkou od Listopadu.

Světlo na konci postkomunistického tunelu

První český Klimakemp jsme v létě roku 2017 pořádali mimo jiné proto, že jsme se nechtěli vymlouvat na postkomunistický předpoklad kulturního deficitu zemí bývalého východního bloku. Jsme skeptičtí k jeho pojímání jako jakéhosi generačního přelomu v českém ekologickém hnutí, protože se na dědictví našich předchůdců v tradici kompostovatelnosti aktivistické praxe (tvořivého hledání kontinuity mezi přístupy a zkušenostmi různých generací) snažíme navazovat právě tak kriticky, jako s úctou. Devadesátými lety nepoznamenané zkušenosti a východiska dáváme všanc další debatě o tom, co dělat.

Klimakemp 2018, Bílina.

Nežijeme v nejlepším z možných světů, jehož nedostatky by šlo donekonečna svádět na minulý režim. Takové poznání by nás mělo vést k závěru, že současná politická nestabilita a vzestup autoritářství nejsou dočasnými potížemi na cestě k demokratizaci, nýbrž fundamentálnější krizí společenského modelu. Na rozdíl od Jiřího Koželouha nechceme, jak to vyjádřil ve své úvaze, přežít v Zemanově, nýbrž překonat předpoklady, ze kterých se Zemanov zrodil. Postkomunistická situace je pro nás přiléhavé pojmenování těchto předpokladů. Rozumíme jí jako prvoplánovému odmítání systémové kritiky globalizovaného kapitalismu a liberální demokracie. Na mnoha zásadních bodech se s naším přítelem shodneme. Domníváme se ale, že stále ještě příliš lpí na kategoriích zděděných z postkomunistického uvažování. My chceme jít dále.

Především bychom se měli vyhnout tomu, abychom byli viděni jako ti, kteří brání včerejšek před předvčerejškem. Ostatně, Babiš u moci je nebezpečný více jako oligarcha než jako bývalý agent StB Bureš. Šanci na průlom má jedině nově pojatá demokratická politika se silným sociálním i ekologickým aspektem. Obrana zvyklostí a institucí nebo předkládání technokratických řešení k jejímu zrození nepostačují. Hledáme příběh, který zachrání to nejlepší z liberální demokracie, rozřeší její nejvážnější rozpory, a vezme tak Trumpům a Zemanům vítr z plachet. Takový příběh nám chyběl v roce 2012 a chybí nám dnes. Ekologické hnutí by mělo být účastné nejen v konkrétních zápasech o dílčí zlepšování poměrů, ale přispívat i k vytváření možné podoby lepší budoucnosti. Nemá proč se bát hovořit odvážnějším jazykem, když pronikavě odhaluje příčiny souvisejících krizí současnosti. Skrze odvážné taktiky si brát hlas, který je slyšet. Klimakemp, jak jej chápeme my, má být příspěvkem k obojímu a prázdným listem, na který je možné náš příběh společně psát.

Mikuláš Černík je doktorandem na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně. Josef Patočka je autorem Deníku Referendum a studentem na Ústavu politologie FF UK v Praze. Text původně pod titulem Světlo na konci postkomunistického tunelu vyšel v publikaci Nádech, vydané hnutím Limity jsme my u příležitosti konání druhého Klimakempu v severních Čechách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.