Nebe, peklo, ráj

„Máte u sebe zbraň, mobil, bojový plyn, vyskakovací nůž, počítač? Nemáte? Co je v tom batohu? Tak ještě jednou támhle projděte… nic nepípá. Dobře. Až to zabzučí, můžete nahoru,“ vrátný mi blahovolně kyne a já procházím dvojími neprůstřelnými dveřmi vzhůru do vnitřní svatyně britského konzulátu v Praze, kde se ucházím o povolení k ročnímu pobytu ve Spojeném království Velké Británie a severního Irska. V místnosti vyzdobené barevnými formuláři sedí asi patnáct lidí, na první pohled jasně rozeznávám globály a lokály. Globálové – ti, kteří se podle sociologa Zygmunta Baumana přesunují po glóbusu tryskovými letadly, kam se jim zachce, všude je lákají a všude je vítají s úsměvem – jsou dobře oblečení, nenuceně klábosí anglicky a zdá se, že si nepřipouštějí nervózní atmosféru, kterou šíří ti druzí – lokálové. Jsou o něco ošoupanější, tváří se bázlivě a ustaraně a různými neanglosaskými jazyky se radí, jak vyplnit několikastránkové formuláře. Chtěli by vypadat jako globálové, ale nedaří se jim to. Lokálové jsou podle Baumana vázáni na jedno místo. Když cestují, tak většinou v podpalubí a nikdo je nechce. Nasazuji globální výraz a žádám slečnu za neprůstřelným sklem o dotazník. Ze zdi na mě shovívavě shlíží břichatý Churchill. Nervózně hledám černou propisku – musí být černá – a začínám vyplňovat první stránku. Plná jména obou rodičů… rok, měsíc a den nástupu do současného zaměstnání… máte manžela? Napište nám o něm vše: jak se jmenuje, kde teď zrovna je. A kde bývá normálně? Máte pas? Kolik už jste měli pasů předtím? Napište nám jejich čísla. Jaký je váš roční příjem… a už jste si koupili zpáteční jízdenku? Potím se, vymýšlím si a vynechávám kolonky. Fax domů nemáme… vadí to? Mám si nějaký vymyslet? Žvýkám násadu stejně jako nad někdejšími kádrovými dotazníky, nechybí ani svíravý pocit v žaludku.

 Dvojice lidí s orientálními obličeji v prvním kole neuspěla, něco nepochopili a teď pro ně začne celá anabáze znovu. Znovu musí vyplnit dotazník černým inkoustem…

 Po dvou a půl hodinách čekání dostávám zpátky pas, je v něm krásná velká samolepka od konzula, smím pobývat rok v Británii, dokonce i s dcerou, mám to tu černé na bílém. Imigrační úředník na hranici sice může celé rozhodnutí zase zrušit, ale vrátit nás hned už nesmí, odvolací řízení proběhne už na skotském území… je to velký úspěch. Tisknu cenný pas k srdci a šupajdím trojími dveřmi k východu, zabzučet si můžu sama, ven z ráje se pouští snadno.

Mám strašný hlad, již před hodinou jsem měla být v kavárničce za Týnským chrámem, s obtížemi nacházím dosud čekajícího kolegu, Srba, který v šedesátých létech emigroval do USA. Dnes žije z americké penze v Bělehradě, občas si vyjede do Prahy do kavárničky za Týnským chrámem… „Trvalo jim to dvě hodiny, než mi dali vízum!“ hlásím rozhořčeně. „Já jsem dostal tehdy americké vízum až za dva roky!“ reaguje bývalý lokál, kterému se povedla metamorfóza. Hm, asi bych neměla ty sociologické knížky číst. Dáváme si kávu za padesát korun a sympatická blondýnka pod vedlejším slunečníkem se svěřuje, že sice vystudovala práva, ale díky své angličtině se uchytila jako obchodnice s realitami. „Proti právům je to hračka, a beru víc, než mé kolegyně ze studií.“ Je na volné noze a pronajímá byty v historické části Prahy, „to víte, tak čtyřicet tisíc měsíčně, to nejsou cenové relace pro Čechy“. Její přítel je Američan a na prázdniny jezdí do Andalusie. Necítím se dobře, snad proto, že mám ještě pořád hlad. Nebo je to závist? Bauman tvrdí, že lokálové globálům závidí. Globálové se lokálů naopak bojí, mají strach, že se jednou probudí proměněni v lokály. Proto se je snaží izolovat, přesunout jinam, nevidět na ně. Nevpouštět.

 Bogoljub platí kávu, loučíme se a já se proplétám letním městem, které si nasadilo masku pro turisty. V rázovitých hospůdkách panují globální ceny a tak hledám, kde bych dostala párek v rohlíku. Kdysi ho tady na Staromáku mívali, byl to první zapečený párek v Praze, ale teď je místo něj broušené sklo. Dodají ho zdarma do všech hotelů v Praze. V podloubí mě náhle zarazí křídou psané (pouze české!) nápisy: sekaná, bůček, před vchodem sedí dělníci v pocákaných tílkách a pijí pivo. Uvnitř dostávám sekanou, knedlíky a zelí za dvacet devět korun. Je to bufet, takový ten na stojáka. Ti, kdo tu obědvají, by většinou na britském konzulátě neuspěli. Každý by je prokoukl, jsou to jasní lokálové. I když – vypadali docela spokojeně. Ta sekaná byla totiž fakt dobrá. A mně bylo najednou taky docela dobře.