Nebojme se ekofeminismu

13. února 2010 /
foto: archiv F

Možná se ptáte, co to jako ten ekofeminismus má být? A jestli něco tak podezřelého může fungovat i v praxi? Upozorňujeme, že po dočtení tohoto článku můžete s překvapením zjistit, že s některými myšlenkami ekofeminismu souzníte už dávno, nebo že jste dokonce součástí nějaké ekofeministické praxe. A ani o tom nevíte.

Pojem ekofeminismus v českém prostředí stále patří spíše do slovníku cizích slov než do aktivní slovní zásoby. Jedna z definic může znít takto: jde o myšlenkový směr a praktické hnutí, které poukazuje na souvislost útlaku ženy a přírody. Tuto spojitost se snaží objasňovat díky zkoumání historických, společenských i symbolických okolností vztahu ženy a přírody, a to různými feministickými přístupy.

Ovládání přírody v nás

Spojitost ženy a životního prostředí si můžeme ilustrovat na konkrétním příkladu ženského reprodukčního systému. Podíváme-li se skrze současné společenské nastavení na ženské tělo a jeho specifické funkce jako na přírodu v nás, zjistíme, že gynekologie se jako vědní disciplína snaží přirozené koloběhy — menstruaci, porod, menopauzu — kontrolovat a usměrňovat.

Třeba reprodukce nese cejch „ženského problému“, který je nutné řešit, ovládat. O environmentálních a zdravotních důsledcích hormonální antikoncepce, která patří ve „vyspělých“ státech k nejrozšířenější metodě, se neustále vedou debaty. Preparáty sice obsahují čím dál menší množství hormonů kvůli nepříznivým vedlejším účinkům, ovšem co si s těmito pro ni cizorodými látkami má počít příroda, o tom se leckdo bojí otevřeně mluvit. Lobby farmaceutického průmyslu je totiž obrovská.

Všimněme si však mocenského prvku kontroly reprodukce, tedy ženského těla. Nucená kontrola je běžnou praxí hlavně u nejchudších žen. Například bangladéšské ženy za sterilizaci dostanou jídlo. V Indii je větší umělá potratovost plodů ženského pohlaví, což popisuje Carolyne Merchant v knize Earthcare (1995).

Pokud se vrátíme k původní představě ženského těla jako přírody v nás, zjistíme, že ji do značné míry kontroluje farmaceutický průmysl. A společnost tuto kontrolu akceptuje, vnímá a prezentuje ji pozitivně. Jakou možnost volby mají ony bangladéšské ženy či ještě nenarozené holčičky indických žen? Jakou možnost volby má příroda, kde umělé hormony končí?

Ženy však díky své odlišné každodenní životní zkušenosti mohou environmentální problémy vnímat z jiného úhlu pohledu (prožitku), a proto mohou přijít s jiným druhem řešení. A právě tento jiný pohled je jedním z klíčových postřehů ekofeminismu. Kolik žen se kvůli vedlejším účinkům antikoncepce začne zajímat o širší souvislosti? Kolik jiných pak kvůli alergiím svých dětí změní způsob stravování své rodiny, nebo dokonce životní styl?

Přelet nad ekofeministickým hnízdem

Výše zmíněné otázky jsou jen mé otázky, ne tvrzení, faktem však zůstává, že se ženy opravdu sdružují, aby mohly ekofeministické myšlenky uplatňovat v praxi. Můžeme je rozdělit do dvou kategorií. Ženské grassroots hnutí spontánně reaguje na konkrétní problém, přičemž toto sdružení nemusí mít dlouhodobější charakter. Nejznámější jsou hnutí Chipko v Indii (ženy vlastním tělem chránily stromy před vykácením) či Green Belt Movement v Africe, v rámci kterého ženy už vysadily desítky milionů stromů. K těm méně známým patří třeba Women’s Pentagon Action v USA — zhruba dva tisíce žen zapletlo sítě okolo Pentagonu jako nesouhlas s jaderným zbrojením v 80. letech. Druhou skupinu tvoří ženské ekologické organizace, které jsme si vymezili jednoduše tím, že v jejich názvu nebo cíli mají obsaženo slovní spojení ženy a životní prostředí. Ačkoliv se to nezdá, pracuje jich ve světě poměrně hodně a jsou velice různorodé a úspěšné. Na ukázku si představíme čtyři z nich.

Britská organizace Women environmental network (WEN) vznikla před dvaceti lety a provozuje okolo 40 místních skupinek, které sdružují ženy se zájmem o ochranu životního prostředí. WEN motivuje ženy k ekologicky šetrnému životnímu stylu. Propaguje například moderní látkové pleny namísto jednorázových. Právě WEN založil celosvětový Týden opravdových plen, jehož se účastní i česká ekologická organizace Rosa. Mezi další témata patří například kosmetika, ženské hygienické pomůcky, ženy a změny klimatu, pěstování zeleniny a ovoce ve městech. WEN je dost „klasická“ ekologická organizace, v níž ovšem mohou pracovat a dobrovolničit jen ženy. Jedním z cílů WEN je také aktivní podpora zapojení žen do rozhodovacích procesů a celkové pozvednutí ženského sebevědomí specificky v oblasti životního prostředí.

Women’s Environment & Development organization (WEDO) pracuje především na úrovni OSN, kde se snaží posílit zastoupení žen v rozhodovacích procesech i v celé struktuře OSN. Spolu s UNEP (United Nations Environment Programme) vydalo publikaci Women and the Environment, která pojednává o genderových aspektech světových environmentálních problémů a specifických možnostech žen přispět k jejich řešení.

K zajímavým patří také sdružení Women in Europe for a Common Future (WECF), které zastřešuje zhruba třicet ženských ekologických organizací v Evropě a centrální Asii. Díky své velikosti je WECF schopno ovlivňovat politiku na vysoké úrovni, ale současně šířit ekofeministická témata v jednotlivých členských organizacích. WECF má patnáct programů, které řeší záležitosti od znečištění vody v Bulharsku po posílení genderové rovnoprávnosti v Evropě. WECF se také podílelo na již zmíněné publikaci Women and the Environment.

Jako poslední zmiňme ekologickou organizaci Women and Life on Earth (WLOE), která navazuje na skupinu žen, jež se zformovala v 80. letech ve Spojených státech okolo živého ekofeministického hnutí. Znovu se obnovila až v roce 1999 v podobě internetového projektu. Po dvou letech se projekt spolu se svou koordinátorkou Annou Gyorgy přesunul z USA do Berlína a později do Bonnu, kde sídlí dodnes. WLOE funguje jako mezinárodní síť žen pracujících pro životní prostředí. V roce 2008 se podílela na přípravě ženského stanu na konferenci Planet for Diversity a vydává Women‘s statement, ženskou výzvu k narovnání vztahů mezi mužem a ženou, přírodou a kulturou, různými etniky a environmentální spravedlností pro všechny.

Quo vadis, Czechia?

V Česku je zatím situace na příklady ekofeministických organizací či projektů poněkud skromnější. Do této kategorie můžeme zařadit pouze projekt Quo vadis, femina? Vize žen o trvale udržitelném životě, který v letech 2006—2007 realizovala ekologická organizace Agentura Gaia, jež sama ovšem definici nenaplňuje. Velice blízko se pohybuje ekologická organizace Jihočeské matky, která ovšem také nemá ženy jako prioritu. Slovo matky se v názvu objevilo pouze kvůli převážnému zastoupení žen.

Je sice pravda, že ve zdejších ekologických neziskovkách pracuje spousta žen (obzvláště v Brně), ale do jaké míry mají možnost prosazovat svou specificky ženskou životní zkušenost? Do jaké míry se podílejí na rozhodování? A do jaké míry jsme si všichni vědomi zbytečného omezení v této oblasti? Věřím však, že se situace pomalu mění, a proto — nebojme se ekofeminismu, není to sprosté slovo.

Autorka studuje doktorský studijní program Humanitní environmentalistiky na FSS MU, provozuje stránky www.zemezena.cz, pracuje v NESEHNUTÍ a koordinuje kampaň Ženy a životní prostředí, jejíž součástí byla loni v říjnu pořádána konference Aktivní rodičovství.

     Pokud vás téma ekofeminismu zaujalo, přijďte 3. března na přednášku Ekofeminismus v Praxi?! (kancelář NESEHNUTÍ, třída Kpt. Jaroše 18, Brno; začátek v 18 h).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.