Nechat se přírodou překvapovat

Ve své nové knize Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí tvrdíš, že vztah k přírodě a životnímu prostředí nemá pouze jednu dimenzi, nedá se popsat jedním pojmem. Kdybych tedy chtěla popsat svůj vztah k přírodě, kde začít, na co se zaměřit?

Doporučil bych ti vzít si tužku a papír a zkusit svůj vztah k přírodě popisovat co nejpodrobněji. Nepoužívat velká slova, vyhnout se všemu tomu „mám rád přírodu“ a „příroda je to nejcennější v mém životě“, ale dívat se úplně podrobně a konkrétně na různé oblasti vztahu k přírodě, které tě napadnou. Nechat myšlenky plynout a sledovat, kam tě povedou — jestli ke chvílím na louce za chalupou u dědy a babičky, nebo k tomu, jaké to je, když ti do stanu vleze slimák, nebo co prožíváš, když vidíš záběry z velkochovů… To je jedna cesta.

Druhá cesta je podívat se, co se o vztahu k přírodě ví v psychologii, zalistovat knížkami ze zahraničí nebo tou mou. Když se zabývám vztahem k přírodě a životnímu prostředí, vidím pět charakteristik, kterými se dají popsat rozdíly mezi lidmi: potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Tyto jednotlivé oblasti pak můžeš pojmout jako vodítko a klást si nejen otázku, v čem je tvůj vztah k přírodě rozvinutý, ale ptát se i na to, v čem není až tak růžový. Z obou reflexí — s knihami i bez nich — si následně můžeš poskládat obraz, který dává větší smysl.

Je nějaká z těch pěti charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí důležitější, nebo je klíčové mít „všech pět pohromadě“?

Důležité jsou všechny, záleží ale pro koho a co. Když chceme popsat vztah k přírodě a životnímu prostředí komplexně, věřím, že je klíčové mít všech těch „pět pohromadě“, protože kdybychom vztah k přírodě a životnímu prostředí vyjadřovali jen jednou či dvěma charakteristikami, vždy by nám něco chybělo. Budeme-li však chtít pochopit třeba ochotu lidí chránit životní prostředí, důležitější je environmentální vědomí. Na to, proč se dnes tolik dětí štítí přírody a proč se bojí třeba sednout si do vysoké trávy, se můžeme dívat skrze adaptaci na přírodní podmínky. Záleží tedy na kontextu a na tom, co nás zajímá.

foto: archív Jana Krajhanzla

Jaký nejčastější rozpor mezi jednotlivými dimenzemi vztahu k přírodě pozoruješ?

Rozpory vidím skoro všude, ale ten úplně největší vnímám mezi charakteristikami spojenými s kontaktem s přírodou a ochotou chránit životní prostředí. Myslím, že to může být podmíněno i českým prostředím, protože dost lidí tady rádo chodí ven, jezdí na chaty a chalupy, máme Český klub turistů s dlouhou tradicí… a přitom se rozhodně nedá říct, že bychom byli podobná velmoc i z hlediska naší ochoty uskromnit se z environmentálních důvodů — vyhýbali se jízdám autem, kupovali co nejlokálnější a nejsezonnější potraviny, omezovali se v konzumaci masa. Toto je pro mě jedna velká štěpná linie ve vztahu k přírodě.

Dále je zajímavé, kolika lidem je líto utrpení konkrétních zvířat. Dojmou se příběhem medvěda, který sestoupil z Bavorského lesa do nížin, chvíli tam bloudil a pak ho někdo zastřelil. To je dimenze etického postoje k přírodě, kdy mnoho z nás intuitivně soucítí s živáčky. Zároveň je těžké se dojmout něčím, co si neumíme tak dobře představit, co je daleko. Takže spousta lidí neřeší, že jejich nový mobil souvisí s těžbou vzácných kovů v Kongu, že jejich oblíbená sušenka obsahuje palmový olej a napomáhá tak kácení deštných pralesů, a podobně. Soucit, který lidé umí prožít v malém měřítku, je těžší zažívat v souvislosti s abstraktními, globálními a vzdálenými problémy. Spousta lidí se slituje nad různou drobotinou, jež zabloudí do jejich domácnosti, třeba opatrně vynesou ven berušku nebo včelu, ale pak si dají vepřový řízek. Tam už je těžší emoce zapojit, představit si to utrpení ve velkochovech a přijmout za něj osobní zodpovědnost.

Myslíš si, že jsou v environmentální výchově či environmentálním hnutí některé charakteristiky vztahu k přírodě přeceňovány, a jiné naopak podceňovány?

Docela často se v ekovýchově setkávám s tím, že podporuje kontakt dětí s přírodou jako prostředek k tomu, abychom z nich vychovali lidi odpovědné a šetrné k životnímu prostředí. Na tuto vazbu se však nedá spoléhat, není to tak jednoduché. Vlastně rozumím tomu, že vodit děti ven a učit je poznávat druhy je v dnešní době, kdy jsou ekologové v nemilosti, pro školy a rodiče jednodušší. To ale nestačí — ještě je potřeba zabývat se i specifickými znalostmi a schopnostmi. Například učit děti vybrat si v obchodě jídlo na večeři s co nejmenší uhlíkovou stopou. Desítky kilometrů nachozených lužními lesy jim takovou dovednost nedá.

Zároveň považuji kontakt s přírodou za důležitý, avšak ne jako prostředek, ale jako cíl. Byť tím neděláme tak moc pro ochranu životního prostředí, děláme tím hodně sami pro sebe. Žijeme čím dál víc ve virtuálním světě, jenže potřebujeme i kontakt s přirozeným světem. Nicméně stejně jako u našich dědečků a babiček bych nečekal, že se dětem hodiny strávené v přírodě „automaticky“ nasčítají a vytvoří z nich ochránce životního prostředí, schopné dělat ty správné environmentální volby v dnešním složitém světě.

foto: Alžběta Stančáková

Kdybych tedy byla maminkou a nechávala své děti hrát si v přírodě s nadějí, že z nich díky tomu vyrostou ochránci přírody, je můj předpoklad mylný?

Je problematický. Ale věřím, že i tak je to pro ně dobré. Například pro jejich tělesné a duševní zdraví, vědomosti o fungování přírody — a ty jsou důležité nejen z ochranářského hlediska. Získají tak osobní zkušenost. Když jim pak někdo bude věšet bulíky na nos o tom, jak to v přírodě chodí — třeba budou koukat na praštěné seriály s velkými nebezpečnými pavouky — tak to v nich nevyvolá zbytečné obavy, které by je odradily od trávení času v lese.

Co dalšího může dát dětem i dospělým kontakt s přírodou?

Jednoduchá odpověď, dobře doložitelná i různými výzkumy, je, že v dnešní době přesycené informacemi lidem umožňuje vyčistit si hlavu, odpočinout si. Příroda v různých podobách a situacích dokáže lidi dobře zbavovat stresu. Přírodní prostředí je taky lepší pro rozvoj motoriky, protože je členitější — těžko bychom naprojektovali takové hřiště, posilovnu nebo běžeckou dráhu. Dále je důležité, že pobytem v přírodě se děti i dospělí učí adaptovat na přírodní podmínky. Přibývá totiž dětí štítících se v přírodě kdečeho. Cítí se tam nepříjemně, nepohodlně a ukazuje se, že je to nezkušeností s pobytem v přírodním prostředí. Jeví se jim jako ohrožující, protože je neznámé. To častý kontakt s přírodou docela dobře „léčí“. To je ta jednoduchá část odpovědi.

A ta složitá?

Ta zahrnuje věci, které neumím doložit výzkumy. Mám pocit, že příroda lidem mezi řádky připomíná, že existuje docela dobře i bez nich. Na rozdíl od chvílí, kdy člověk sedí u počítače, klikne na adresář a on se mu otevře, nejsou věci v přírodě tak snadné a pod kontrolou. Zatímco virtuální svět se nám snaží neustále nabídnout neomezené možnosti ušité na míru, příroda na tohle kašle. Když ti vlezou mravenci do stanu, tak tam prostě vlezou. Přijde mi dobré, že s tím člověk nic nenadělá. Nemůžeš si nainstalovat nový operační systém a nastavit si neustále slunečno, nula mravenců ve stanu a borůvky, maliny a ostružiny na maximum. Příroda dnešního člověka zdravě uzemňuje.

Když se lidé vrátí z přírody, mohou být z opětovného spadnutí do městského koloběhu frustrováni. Jde se tohoto zklamání nějak vyvarovat?

Nepředcházel bych tomu, ale prožil bych si to. Když jsi několik dní i týdnů někde, kde si každý litr vody musíš ohřát v rendlíku a předtím rozdělat oheň a dojít si pro dříví, přerovnaná to tvé potřeby a priority. Příroda tě nutí zabývat se tvými nejzákladnějšími potřebami. Najednou pak nastoupíš do metra — nebo šaliny — a svět se točí kolem všeho jiného než základních potřeb. Reklamy nagelovaných fešáků ti cpou nějaká auta, do toho vidíš holky, které na první pohled strávily spoustu času s make-upem a šminkami ráno před zrcadlem, aby byly schopny vyrazit ze dveří — to jsi nějakou dobu vůbec neřešila. Čas v přírodě tě ukotvuje k základním potřebám, a když se pak vrátíš do světa lesklých, třpytivých a takzvaně zábavných věcí, přijde ti strašně umělý a odtržený od základu. Jasně že z toho člověku není veselo, ale měl by to přijmout jako součást návratu. Stejně jako loučení nebývá veselé, ani návraty takové nemusejí být. Zároveň vytvářejí další touhu někam vyrazit.

Možná stejně jako existuje memento mori, tak dokáže-li člověk jet do přírody jednoduše, bez penzionů a perfektního vybavení, je to takové memento naturae. Připomenutí přírody.

foto: Alžběta Stančáková

Zmíněné outdoorové a jiné vychytávky nazýváš ve své knize „civilizační glazurou“. Brání nám tento „obal“ v kontaktu s přírodou? Nebo naopak pomáhá těm hůře adaptovaným na rozmanité přírodní podmínky?

V podstatě jakékoli vybavení do přírody může být výhodou i nevýhodou. Týká se to jak outdoorových high-tech věcí, tak třeba i plynového vařiče. Když člověk přemýšlí, jak co nejsilněji zažít čas v přírodě, je to jako zvažování na vahách. Na jedné misce, jak si zajistit elementární bezpečí. Kdyby měl do tří dnů chytit zápal plic nebo prožít celé dny nepříjemný a morousovitý, není to k ničemu. Na druhou stranu, pokud se dokážeme vybavení vzdát, otevírá nám to novou a často docela silnou zkušenost. Krásně o tom píše Miloslav Nevrlý v Karpatských hrách — jak je usínání pod širým nebem bohatší než usínání pod stanem, a pod stanem pořád ještě bohatší než pod střechou. Vyrazí-li člověk do přírody bez vařiče, pouze se sirkami, nebo dokonce jen s křesadlem, musí se rozhlížet, z čeho půjde po dešti udělat oheň, a to udělá zážitek zajímavější. Přírodou je dnes možné prohnat se nekomplikovaně: proběhnout třicet kilometrů v botách s tak odpruženou podrážkou, že ani nevím, co jsem pod sebou měl, s tak perfektní větrovkou, že nevím, jaké bylo počasí, s tak skvělými energy sušenkami, že nevím, jak chutnaly maliny všude kolem. V Karpatských hrách je hezky popsané, jak je méně v těchto věcech často více.

Jaké mohou mít lidé důvody pro to, aby do přírody nechodili?

Přibývá lidí, kteří se v přírodě štítí. Nebo nudí, příroda je nedokáže zaujmout tak jako třeba film nebo sociální sítě. A taky je dost lidí, kteří si na přírodu nedokážou najít čas.

Nechodí někdo do přírody i proto, aby ji ochraňoval?

Jako že by tam nechodil vůbec?

Kdyby se třeba někdo záměrně vyhýbal národním parkům, aby chránil tamní přírodu.

Nevím, potřeboval bych s tím člověkem mluvit, aby mi to vysvětlil. Třeba to má přírodovědně promyšlené. Podle mé zkušenosti si ale myslím, že člověk může obdivovat přírodu jemně, pokud nevyžaduje všude asfaltové cestičky, nepotřebuje se přírodou řítit na kole… Lesem se dá jít s podobnou ekostopou, jakou zanechává srna. Když si člověk vše, co si přinese, odnese taky s sebou. Když zváží, kam jít a kam ne, aby třeba nenarušil hnízdění ptáků. Existuje ještě dost koutů přírody, kde člověk nebude společně s davy turistů zvyšovat tlak na okolní přírodu.

Dá se nějak pěstovat estetické vnímání přírody?

Pěstovat se určitě dá. Jsou lidi, u kterých to není potřeba — příroda je esteticky vždy fascinovala a nějaká „estetická cvičení“ jim přijdou nepřirozená. Ale ti, kdo by chtěli nějakým způsobem svou vnímavost k přírodě rozvíjet, mají různé možnosti. Často stačí jenom posadit se do přírody a dát si čas. Prohlédnout si pár metrů lesa tak, jak si je nikdo před nimi neprohlédl. Strčit mapu do batohu a jít, kam se zachce. Posadit se na dva metry čtvereční a příštích 24 hodin se z nich nezvednout. Hodinu jen poslouchat. Sundat si boty, chodit podzimním lesem bos a hledat ta nejteplejší místa. Dají se zkrátka dělat různé věci.

Může člověk v přírodě prožít tak silný zážitek, že ovlivní celý jeho další vztah k přírodě?

Určitě může. Existují na to různé výzkumy, které popisují mimořádně silné až duchovní a transcendentální zážitky z přírody, které lidi proměnily. Těžko se popisují. Často přicházejí v osamění, v polospánku, ve vyčerpání po nějaké delší túře nebo třeba při setkání s nějakým zvířetem.

foto: Alžběta Stančáková

Mohou ovlivnit i jejich chování k přírodě a životnímu prostředí?

Můžou, ale trošku se to bojím říct, aby to lidi nepovažovali za nějaký návod. Neděje se to moc často. Hodně lidí si něco prožije — třeba i silně — ale pak to vyprchá. Nebo je ta zkušenost promění nějakým jiným způsobem než ochranářským, dá jim něco hodně hlubokého pro jejich osobní život. Kdybychom tyto zážitky považovali za jasnou věc, bál bych se, že by nějaká organizace mohla chtít vodit lidi do přírody s tím, že tam teď budou řízeně zažívat spirituální zážitky, aby se z nich pak stali ochranáři.

Přijde mi dobré nechat se přírodou překvapovat, co vše s námi skrze zážitky dokáže provést a kam až do duše nám dokáže sáhnout, než na nějaké silné zážitky spoléhat, plánovat je a řídit. Můžeme tomu jít naproti, ale nikdy neznáme výsledek. Podle vlastních zkušeností vím, že když si na celý den sedneš na jedno místo do přírody a nebudeš nic jíst, docela možná se něco stane. A co vím z vyprávění jiných, tak když si tam sedneš na tři dny, nepohneš se z toho místa a nebudeš jíst ani pít, stane se něco skoro určitě.

Co se stalo tobě?

To si radši nechám pro sebe.

Připravila Renata Svobodová. Knihu Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí najdete na e-shopu Lipky www.lipka.cz/e-shop. Další 7.G rozhovory najdete zde.