Nejsem tu sama

20. října 2019 /
foto: JanKundrat.com
Clara-Maria Lewit (dříve Helena Hermach) pochází z Čech, ale větší část života žije v Rakousku, kam emigrovala v 80. letech spolu se svým tehdejším manželem, filosofem a chartistou Jiřím Hermachem. V jejím životě se prolínají tři zdánlivě oddělené sféry: celostní fyzioterapeutický léčebný přístup, který rozvinula a praktikuje, hluboká katolická zbožnost a silné environmentální cítění, které se zrcadlí i v jejím přístupu k životu.

Začínala jsi jako rehabilitační sestra. Později, už jako nezávislá fyzioterapeutka, jsi vyvinula nový způsob práce, který nachází mezi praktiky i pacienty mnoho příznivců a rychle se šíří. Jak se jmenuje a v čem spočívá?

Jmenuje se fyzioterapie funkce. Ten název není úplně výstižný, ale už jsme to museli nějak nazvat. Vycházíme z přesvědčení, že hlavní příčinou problémů, s nimiž pacient přichází, není struktura. Jinými slovy: od fyzioterapeuta, který funkčně myslí a pracuje, neuslyšíte věty typu: „To máte od páteře“. Má spíše za to, že nepohodu v našem těle vytvářejí špatné vztahy v něm: svaly vzájemně nespolupracují; klouby jsou příliš volné a neumí se zpevnit; necítíme, jak dýcháme a trávíme. Zkrátka neumíme svému tělu naslouchat a nejsme v něm doma. Když ovšem takovéto vztahy uvnitř nás trvají moc dlouho, projeví se to i v té struktuře. Ale je to často až důsledek něčeho hlubšího. Proto hledám v terapii cestu, jak všechny části těla ovlivnit tak, aby se člověk stal v sobě zase harmoničtější. Přitom si uvědomuji, že člověk není tělo na straně jedné a duše na straně druhé. Je to jeden celek. Takže když třeba pacienta naučím stát dobře na nohách, často se pak stane i samostatnějším člověkem.

A jak třeba konkrétně učíš pacienta stát dobře na nohách?

Podle konkrétního nálezu. Je-li noha bolavá, je terapie zaměřená na to, aby nebolela — to může být zranění, přetížení, špatné boty a podobně. Potom pracujeme společně na tom, aby noha opravdu uměla to, co umět má: vnímat, hmatat, pružit, unést, našlápnout, odrazit, balancovat, vyrovnávat terén i reagovat na teplotu (vnější i vnitřní). Bosá chůze je to nejpřirozenější, ale nikoliv nejsnadnější. Můžete si o tom najít moje video na Youtube s názvem Bosá chůze aneb je chůze obutých lidí bezohledná?

foto: JanKundrat.com

Tvůj otec, Karel Lewit, byl známý pražský neurolog. Inspiroval a ovlivnil nějak tvou práci?

Rozhodně ano. Třeba v tom, jak uměl hledat souvislosti v bolestném příběhu pacienta. Nebo v tom, jak bral lidi vážně a jak se uměl potýkat s tím, když něčemu nerozuměl. Jak hledal řešení. Říkali jsme tomu společně, že příběh pacienta je jako detektivka.

Stává se někdy, že se ti léčba nedaří? A jak pak postupuješ?

Samozřejmě že se mi to stává. A to je právě ta výzva ke hledání, zkoušení, krok do neznáma. Je to veliké učení — od pacientů se právě nejvíce učím. Vyžaduje to maximální otevřenou pozornost a minimální šablony.

Jak se tváří konvenční fyzioterapie na tvůj přístup? Objevují se polemiky, nebo se spíše míjíte?

Já moc nevím. A vlastně se o to ani nestarám. Je dost lidí, kteří se to chtějí naučit, a tak učím a vychovávám další generaci svobodných učitelů. Protože pro tuhle práci potřebuje být člověk svobodný, otevřený, hledající. A to není každý…

Pozoruješ v posledních pěti či deseti letech nějaké obecnější změny u lidí, s nimiž pracuješ?

U pacientů se setkávám častěji s tím, že se neumí uklidnit, že sami sebe méně cítí, vnímají. Přibývá také mechanistický postoj k vlastnímu tělu. Takové to „ten kloub mi prostě vyšroubujte a dejte mi tam nový“. Lidé se stále víc vnímají jako stroj, složený ze vzájemně nezávislých součástek.

Jak přijímají tvůj přístup tví studenti — rehabilitační sestry, fyzioterapeuti a lékaři, kteří se účastní tvých kursů?

Myslím, že pokud přijmou tenhle „jiný“ pohled, dává jim to smysl a radost. A jsou rádi, že mohou být tvořiví. Což je to, k čemu je vedu — umět samostatně myslet a hledat.

Nepřipadá ti ale, že tvůj způsob léčby jde tak trošku proti proudu doby?

Ano, jde proti současným trendům, ale právě jim je třeba se postavit. Člověk není stroj, složený ze součástek. Naopak, je celistvá bytost, zakotvená v přírodním prostředí.

Když jsme u toho přírodního prostředí: Na rakousko-českém pomezí, kde žiješ, se staví dálnice, mnohde jsou vidět výkopy pro nové pevné internetové sítě, které mají zrychlit internetové připojení. Jak tohle prožíváš?

Když vidím tyhle přesuny země, tak cítím fyzickou bolest. A tuším, že důsledky těch staveb, ale i všech internetových sítí nedovedeme odhadnout. Ten vliv je větší, než si myslíme.

foto: JanKundrat.com

Ty sama počítač ani internet nepoužíváš. Máš jen tlačítkový mobil. Proč? Necítíš to jako újmu?

Naopak. Cítím se svobodná. Je to mé vědomé rozhodnutí, a přestože to má některé nevýhody, ty jsou minimální. Zato si uchovávám svobodný duchovní prostor.

Co tím myslíš?

Já to vnímám tak, že každé napojení na síť je otevření kanálu informací. A často to jsou zbytečné informace, které nám proudí do duše, a my nemáme dost času, abychom se v tom vyznali. Abychom vytřídili, co je jakési informační znečištění, špína, a co je to čisté, cenné. A to nás proměňuje duševně i fyzicky — i v těle se to nějak ukládá.

Můžeš uvést nějaký příklad?

S navigací v autě se dostaneš na adresu, kam potřebuješ. Ale už se vůbec nemusíš orientovat podle krajiny. Ta cesta není v kontextu krajiny. A ty máš v duši spoustu GPS souřadnic, ale neumíš si je dát dohromady. Náš svět a představa světa se rozpadá na malé části, které navzájem nesouvisí. Za chvíli se budeme pohybovat v jakémsi informačním smetišti…

Je ale hodně lidí, kteří se bez internetu nemohou obejít, i kdyby chtěli, třeba kvůli své práci…

To je mi jasné a vím, že mám velké štěstí, že mě to nepotkalo.

Pokaždé, když k tobě přijedu, je tvůj byt sice krásný, ale prázdnější a prázdnější. Zbavuješ se věcí, i některých kusů nábytku. Proč?

Pro svobodný prostor ducha.

Vím, že jsi před časem po mystickém zážitku konvertovala ke katolické víře. Od té doby je středobodem tvého života modlitba. Pobýváš dokonce občas v klášteře. Řekneš mi o tom něco?

Je to šestnáct let. Kamarádka mě přemluvila, abych s ní jela krátce pobýt v jednom rakouském klášteře. Je to řád betlémských mnišek, tedy kontemplativní řád. Neuměla jsem se modlit, i obřady pro mě byly něco nového. Ale pak se stalo, že mě v tichu cely Ježíš zavolal. Ale zavolal mě jménem. Takže v té chvíli se z Heleny stala clara. To podstatně změnilo můj život, a to právě pro překročení omezeného prostoru lidské mysli. Tohle překročení je pro člověka důležité. Protože když se pohybuje pouze v lidském prostoru, pohybuje se v kleci. A nemá možnost se nahlédnout. Sám sebe skutečně nahlédnout a pochopit hlubší souvislosti v sobě, ve svém lidském společenství, ale pochopit i sebe v kontextu celého Stvoření. Ale tyhle souvislosti jsou zásadní pro orientaci v životě. Ježíš je mi důvěrným společníkem a průvodcem.

Vím, že nacházíš styčné body své víry s buddhismem. Můžou se buddhisté a křesťané nějak obohatit?

Můžou. Hluboce žitá víra člověka otevírá. To neznamená, že máme všechy představy stejné. Ale můžeme vstoupit do takového obohacujícího dialogu. Někdy i nesouhlas je plodný. Ale přátelské otevření je důležitým předpokladem dialogu. A taková otevřenost koření právě v náručí Božím. Paralela mezi buddhismem a křesťanstvím je například v soucítění. Základním Božím přikázáním pro křesťany je: miluj bližního svého jako sebe sama. A základní pro buddhisty je soucítění. Z obojího pak vyplývá určitá aktivita ve světě. A to i vůči přírodě a bytostem v ní.

Přimkla ses ke katolické víře, a tedy i k církvi, ke které se ale řada lidí u nás staví vlažně až odmítavě. Jak by se dal postoj české veřejnosti ke katolické církvi zlepšit?

Jsem velmi vděčná za současného papeže Františka, protože překračuje i v církvi tu orientaci člověka sama na sebe. Ukazuje, jak jsme součástí celého Božího Stvoření, jak jeden bez druhého nemůžeme být. I církev může a měla by mnohem více působit ekologicky v hospodaření, i sociálně, mezi slabými a chudými, může skutečně žít vzájemnou lásku. Ale i církev jsou vlastně lidé. A záleží na každém jednotlivci. Jsou lidé, kteří něco takového opravdu žijí a dělají, a ti také přitahují další. A to je skutečná podoba církve.

foto: JanKundrat.com

Jako mladá dívka ses výrazně angažovala v TISu — Svazu pro ochranu přírody a krajiny, což byla první ekologická organizace u nás. Silný vztah k přírodě tě nikdy neopustil. Jaká je vlastně hlubší souvislost mezi třemi vlákny, které utvářejí tkanivo tvého života: mezi vztahem k přírodě, vztahem k Bohu a léčitelsko-terapeutickou praxí?

Já to nevidím jako tři různé oblasti. Je to spíš jen prohlubování. Ochrana přírody bylo prohloubení vztahu se Stvořením, má terapeutická práce je prohloubení vztahu k lidem, a má cesta víry je návrat domů, do celistvosti Stvoření. Tím se ten kruh uzavírá.

Zní to krásně, ale trošku obecně. Můžeš na závěr uvést nějaký příklad, nějak konkretizovat, jak tvoje duchovní cesta, nebo obecněji možná každá autentická duchovní cesta, může člověka dovést do celistvosti Stvoření?

Modlím se: „Bože, dej lidem do srdcí lásku a skromnost, víru a pokoru.“ Jsem součástí bytí, jsem všemu otevřená, reaguji v lásce, v soucítění. Nejsem tu sama. Mám-li víru, vnímám, že mě Bůh přesahuje. Snažím se žít a pracovat tak dobře, jak umím, a vím, že jsem v něčem nekonečně větším, co nepochopím ani neuchopím, ale vše odtud dostávám. To vše mně darované je také pro všechny. Nejsem tu sama.

Připravila Naďa Johanisová. Hlubším zájemcům o fyzioterapii funkce doporučuje Clara-Maria Lewit své články v časopise Umění fyzioterapie.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 6/2019 vyjde v 2. polovině prosince.