Nekonečná alej

31. října 2002 /
foto: Aktron / Wikimedia Commons

Ty aleje jsou nekonečné. V šedesátých letech ještě ze zvyku a snad i z očekávané potřeby sázeli lidé užitečné stromy. Společné cesty nebrali jako něco mezi ničím a cizím. Zasadili a s péčí ovíjeli pletivem či slámou na zimu. Dbali o přímý kmen a dobré založení větví. Radovali se z prvních plodů. Ne tak dnes. I červené jablko splyne v rychlosti s vyžilou zelení listí a zbude jen jakási, jistě olovnatá, čmouha.

Stromořadí oděná do hávu dostatku a blahobytu provázejí dlouhé cesty beznaděje. Paní agronomka od řeky Amur jablka před deseti lety sbírala do parádní čepice. Brala by je i dnes. Miliony lidí, prý i miliardy, by dychtivě natáhly ruce. I za pár kopci najdeme čekající dětské ruce, které by jedly. Není to snad jídlo, takové jablko? Praděd je chránil na mlatě před mrazem, a co nesnědly děti a chasa, posloužilo přes zimu dobytku. Nyní chystáme krávě jiné pochoutky.

Prší do žlutých jablek a jíní se usazuje na červených. Žíhaná sráží vítr a nazelenalá umrznou na větvích. Škarpy až za druhý vrch budou týdny dlážděny těmi plody. V Rusku za Lenina začali dávat chleba zadarmo, aby nikdo neměl nouzi. Někteří pak suchými bochníky dláždili rozbahněné cesty mezi sruby. Však i u nás se chleba málokde dojídá a jídlo ženem přes továrnu tam i zpátky.

Proč kňučím nad pár tisíci tunami ovoce? Proč skuhrám nad zkaženým stromořadím švestek a brečím nad rozbagrovanou zlatou pšenicí? Zatracená výchova, dubová palice nebo snad Ten, kdo je nad námi, mi to šeptá? Odporně prší. Až zakopnu o rozjeté jablko, pln vysokých slov, zareju hlavu do té nahnilé břečky. K čertu s tím vším, bezmocně zuřím s jablečným blátíčkem ve vousech. To máš za ty řeči plné beznaděje. To si schovej pro sebe a netahej to mezi lidi.

Ba pravda. Naučil jsem již za ty roky pár lidí povidla vařit, sbírat jabka do pytlů a batohů, vléci je na zádech a vracet plodům náležitou úctu. A že jich bylo málo, je to má vina. Málo jsem se snažil. Bylo mi bližší vlastní jablko ve sklepě než dvě sta nových potulných sadařů. Nebo že by se i těch pár stovek našlo, jen o nich nevím? Prší sice vytrvale, ale to přeci k podzimu patří.

Musíš mluvit tak, aby tě lidé slyšeli. Ne pár mrzutých vousáčů, ale široké zástupy. Nač psát do plátku rozvaleného mezi pěti stovkami vyznavačů jak paša v harému. Dej to do knih, piš pohádky pro malé děti a divoké zkazky pro puberťáky. Třeba o jablíčkové princezně a drsném koženém jablku, nebo tak nějak. Skoč hlasateli do řečí o houbeles a provolej slávu domácímu moštu, povidlům a pečeným jablkům. Vždyť i velkojablečníci přiznávají, že polovina jablek, co se v zemích Koruny sní, jde tak říkajíc ze stromu do huby čili samozásobením. Každé druhé snědené jablko je tedy výhra pro snesitelnou krajinu, nejen pro nás lidi, ale i pro obaleče jablečného alias červa. Déšť řídne.

Takové jablko Bohemie, a už je na trzích k dostání, je novým robotem z naší země, co se jistě vydá daleko do světa. Je to jak slavná broušená sklíčka z Jablonce, rozšíří se tak daleko, že pravý původ bude zapomenut. A aby to nebylo málo, vyšlo z rukou našich šlechtitelů i množství jablek odolných proti těžkým jablečným nemocem. Ty nemusí stříkat jedovatou mlhou ani vlastníci kilometrových sadů a producenti prospektových jablek. Mám sice letos zásoby jen slabé, sotva vydržím přes Vánoce, když tu se zjevil strýc s pěknou škatulí žíhaných jablek. A venku už jen kape. Jo, nevadí že kape, hlavně když neleje.

Co ale s těmi alejemi? Nezbývá než vyvrátit mýtus o olovu a vsadit na moštárny. Přece nemůže stát litr vymačkaných jablek v lahvi či krabici dvacet korun. U nás si moštárna počítá za vymačkání čtyři koruny. Kilo levných padaných jablek nebude stát víc jak pět korun. Jedno oběhnutí lahve vyjde na pár halířů, a tak se dostávám na deset korun. Ve větším množství to bývá levnější. Ta další desetikoruna je na falšování cen. On by totiž litr vymačkaných ananasů přišel na třicet pět korun, a nikdo by to nekupoval. Krabicoví džusáci tak předražují jablka a dotují cizí ovoce. Škodí naší krajině a podporují plantážníky. Neskákejme jim tedy na lep a nepijme ty jejich břečky. Krabice drahá, břečka drahá, cukr nezdravý a chuť pochybná. Aby ne, když pomeranče lisují i s hořkou slupkou, šťávy napřed zkoncentrují, pak zas ředí, a skoro do všeho míchají cukr nebo vitamin B!

Zato pijte pravé mošty. Občas se dostanou. Jsou sterilované, a tak si jich můžete opatřit zásobu. Hostětínské jsou sice drahé, ale dobré. Domácí nejlepší. Udělejte si také svou moštárnu. No jen se neupejpejte. Jsou to teď samé podpory, a tak můžete za belgické peníze místo přihlouplé líhně podnikatelů zbudovat lisovnu jablek. A konzervárnu k tomu. Každé obci jednu lisovnu a do každého městečka pěknou moštárnu. Však to Pródy zaplatí, a ještě rád. Doma si pak jablka odvezte vymačkat do lisovny, něco vypijte, zbytek zavařte do sklenic a lahví, co najdete. Pro zdraví si pak můžete vyrobit mošt konzervovaný křenem. Na kbelík čerstvého moštu nastrouhejte deset selských křenů a nechte v moštu vymáčet. Pak mošt nalijte do pětek a zašroubujte. V chladu vydrží velmi dlouho. Množství křenu je nutno vyzkoušet. Divokého selského křenu stačí míň než sladkého zahradního. Dáte-li ho moc, bude nápoj neuvěřitelně pálivý. Dáte-li málo, nebude pálivý, ale zkazí se. Křenového moštu pak pijte pro zdraví vždy jen trochu

Je sice lepší požívat ovocné šťávy zavřené v tom ovoci, kam je pán Bůh schoval, ale sem tam moštík přijde k chuti. Kdybyste ho vypili, dejme tomu, litr týdně, tak to máme ročně kolem půl hektolitru. Na to padne metrák jablek, počítáme-li, že se něco třeba zkazí nebo rozlije. Další metrák dva sníte nasyrovo. Deset milionů Čechů tak sní jablka z 60 milionů jabloní, když bereme, že se každý rok nevyvede. A to už ta krajina bude vypadat jinak, i kdyby se pořád půlka stromů pěstovala ve velkosadech a těch druhých třicet milionů v zahradách, na mezích, v polních sadech a v alejích. Nekonečných alejích.

S pozdravem „Čím víc jablek vypiješ, tím více za krajinu bojuješ“ vás zdraví zjablkovaný.

váš potulný sadař O. D. S.

Další díly naleznete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.