Neubývá jen hmyz, ale ten jde první

23. srpna 2018 /
foto: Lukáš Čížek uniká ze chřtánu lesního démona, foto: David Hauck.
Hmyz zajišťuje opylování, rozkládá biologický odpad a slouží jako potrava pro ptáky a jiná zvířata. Ačkoliv je nejrozšířenější třídou živočichů na planetě, v posledních desetiletích ho masivně ubývá. Podle entomologa LUKÁŠE ČÍŽKA za to může naše špatné zacházení s krajinou, které nejprve ovlivňuje hmyz, následně ptáky a s velkou pravděpodobností se odrazí i na snížené produkci potravin.

Podle německé studie v časopisu Plos One ubylo za posledních dvacet sedm let 75 procent létajícího hmyzu. Britská společnost RSPB uvádí, že od sedmdesátých let ubylo 50 procent hmyzu, zatímco studie v Science tvrdí, že u dvou třetin sledovaných populací hmyzu poklesla početnost v průměru asi na polovinu. Jak je možné, že se čísla tolik liší?

Ona vyjadřují pokaždé něco jiného. Němci sledovali biomasu, tedy objem létajícího hmyzu. RSPB hovoří o hmyzu obecně, poslední studie shrnuje výsledky sledování populací vybraných druhů. Klíčové je, že pokles je vždy velmi výrazný a dlouhodobý, což je podstatné, protože velké rozdíly v početnosti mezi roky mohou být u hmyzu způsobeny třeba jen počasím. Dále záleží, k jakému období pokles vztahujete, jakou skupinu a kde sledujete. Němci zkoumali maloplošná chráněná území, která nejspíš odrážejí situaci v běžné krajině. Jsou příliš malá, než aby rozmanitost hmyzu mohla udržet. Kdyby zkoumali národní parky, pokles by snad nebyl tak dramatický.

O úbytku hmyzu se ví již dlouho, proč byla německá studie průlomová?

Úbytek druhové rozmanitosti je hlavně díky sběratelům hmyzu dobře doložen a kvantifikován. Němci ale byli poprvé schopni kvantifikovat úbytek celkové biomasy létajícího hmyzu. Ten tvoří významnou část veškerého hmyzu, takže je to potvrzení trendů, které ukazovalo například sledování denních motýlů. Ti představují malinký výsek hmyzího bohatství, u nás jich je kolem stovky druhů, kdežto naše druhy hmyzu počítáme v nižších desítkách tisíc. Neměli jsme proto jistotu, jestli třeba mouchy postihlo to samé co motýly. Teď ji máme. A víme, že hmyz mizí jako celek, protože úbytek vzácných druhů není vyvážen nárůstem početnosti běžných druhů. Ty často ubývají také.

Ubývá hmyzu celosvětově, nebo pouze v některých oblastech?

Hlavní příčinou úbytku jsou změny krajiny způsobené intenzifikací zemědělství a lesnictví. Hmyz proto bude ubývat všude, kde k těmto změnám došlo nebo dochází. A leckde to může být horší než v Evropě. Tady šly změny postupně, mnoho set až tisíc let. Evropa se navíc snaží udržet a podporovat menší farmy. Nejdrastičtější bude pokles tam, kde z divočiny skočí rovnou na velkoplošné, intenzivní zemědělství. Příkladem mohou být palmové plantáže na Borneu, kde změna z deštného pralesa proběhla velmi rychle.

Nicméně jsou místa, kde biodiverzita přežívá lépe. Například taková, kam se lidé špatně dostanou, a už vůbec tam nemohou použít techniku. Třeba vysoké hory s prudkými svahy. Těch je dost na jihu Evropy, proto tam došlo k podstatně nižšímu úbytku motýlů než jinde v Evropě. Mnoho druhů tu přežívalo doby ledové, snad přežijí i antropocén.

Jak je na tom Česko?

Česko je na tom zřejmě dost špatně. Jsme málo hornatá země, máme za sebou násilnou kolektivizaci a vyhnání velké části obyvatelstva. Obojí přetrhalo náš vztah k půdě, průměrná velikost farem je největší v Evropě, naše lesnictví je silně unifikované, na přírodu ohledy prakticky nebere. Nemáme údaje k úbytku biomasy, ale úbytek druhů je velmi podobný situaci v Německu. Za poslední jedno až dvě století jsme přišli asi o 5—10 procent druhového bohatství hmyzu, tedy 1500—3000 druhů. To je úroveň celého státu, na které to vypadá relativně dobře, protože do takové statistky se nedostanou druhy, které sice zmizely z většiny území státu, ale ještě přežívají někde třeba na posledním místě. Na lokální úrovni je situace mnohem horší. Například z vltavského kaňonu mezi Budějovicemi a Krumlovem zmizela za posledních asi sto let polovina druhů denních motýlů. A to je kaňon Vltavy i dnes jedním z přírodně nejbohatších míst jižních Čech!

foto: David Hauck

Kde je situace nejhorší?

Ukázkou krajiny, kde se hmyzu opravdu nedaří, jsou zcela zorněné roviny nížin, možná překvapivě ale také třeba Vysočina. Není dost teplá na to, aby se tam organismy udržely i v neoptimálních podmínkách, a zároveň není dostat kopcovitá, aby alespoň někam bylo nemožné zajet traktorem. Krajina jako celek je intenzivně využívaná, tvoří ji hlavně smrkové plantáže a pole. Případné louky a pastviny mají většinu roku trávník jako golfové hřiště, což hmyzu také nepomáhá. Esteticky snad má tamní krajina něco do sebe, hmyzu se v ní však příliš nedaří. Naopak třeba severní Čechy jsou na tom s přírodou relativně lépe. Částečně i díky dolům a výsypkám, kde přežívají organismy, které jsme odjinud z krajiny vytlačili.

Vrátíme-li se zpět k německé studii, můžete vysvětlit, proč hmyz mizí?

Hmyz je velice citlivý na podobu krajiny. Jedním z problémů je velikost zrna v krajinné mozaice. V krajině „přírodní“ bývá krajinné zrno jemné, podobné to bylo i v krajině tradičně zemědělsky obhospodařované. Jednotlivá miniaturní políčka byla často oddělena stromy, v krajině bylo mnoho rozptýlené vegetace, na loukách rostly stromy, v lese zase bylo mnoho světlin bez stromů, často nebylo jasné, kde končí les a začíná louka. Přechody byly postupné, vše se navzájem prolínalo. Dnes jsou hranice jasně definované, tvrdé, pole jsou uniformní a obrovská, stejně jsou na tom i lesy a většina luk. Pokud vám k životu stačí smrkový les nebo běžná louka, kde roste pár druhů trav a pampelišky, daří se vám skvěle. Běda však, když potřebujete zdrojů víc. Nemusely z krajiny zmizet, ale jsou od sebe tak daleko, že je nemáte šanci využít.

Představte si, že jste housenka. Živíte se třeba kostřavou, která roste na krátkostébelném trávníku. Po jídle se potřebujete vyhřát na holé půdě, aby vám to dobře trávilo. A když se jdete zakuklit, potřebujete vysokou trávu, aby se v ní kukla schovala. Jako motýl budete potřebovat květy, ale poblíž nějaké křoví a stromy, abyste se měla kde schovat před větrem nebo horkem. K životu tedy potřebujete holou půdu, krátkostébelný a dlouhostébelný trávník, louku, kde stále něco kvete, a pak taky křoviny a stromy. A teď si stoupněte na libovolný bod v běžné krajině a pokuste se ty zdroje najít. Tak, aby nebyly dál než pár metrů od sebe — housenka totiž moc neběhá, mnozí motýli také nelétají daleko. Hmyzu vyhovuje velmi jemně strukturovaná krajina, ta dnes ale prakticky neexistuje.

Jako hlavní důvod tedy vidíte špatné zacházení s krajinou?

Ano, jednoznačně. Každý si může prohlédnout, jak vypadala místa, která zná, ještě v 50. letech minulého století na leteckých mapách na adrese kontaminace.cenia.cz. A ještě mnohem zábavnější jsou snímky ze 30. let. Krajina byla velmi intenzivně využívaná, živila dokonce více lidí než dnes. Ale často ji tvořila jemná mozaika, v níž vedle sebe žily dnes velmi ohrožené druhy, které se už nemají šanci potkat. Uprostřed dnešních lánů někde na jihu Moravy byly obdélníčky polí oddělené mezemi, kde mohl běhat třeba stepní střevlík uherský, který dnes u nás žije jen na Pálavě a Pouzdřanské stepi. V ovocných stromech na mezích nebo v řadách hlavatých vrb kolem potoků u stejného pole žil brouk páchník a hnízdil třeba mandelík krásný, příbuzný ledňáčků a vlh, kterého dnes potkáte nejblíže v Maďarsku. Lesy byly řídké a pásly se v nich koně a krávy.

Hledání lokalit k výzkumu v Hyrkánských lesích pohoří Elborz, foto: David Hauck.

Po druhé světové válce jsme volně pobíhající domácí zvířata zavřeli do stájí na ohraničené pastviny. Rozorali jsme meze a mnoho luk a pastvin a vytvořili obrovské lány. Proces to byl dlouhodobý, ale po 2. světové válce vrcholil. Krajinná mozaika zhrubla a velké množství hmyzu a dalších živočichů i rostlin si s tím neumí poradit. Podobný efekt jako u nás kolektivizace měla společná zemědělská politika v západních evropských zemích. Změny tam však nebyly prosazovány násilím, takže nebyly tak drastické.

Do krajiny člověk zasahuje už celá staletí, přičemž intenzivně nejméně posledních sedmdesát let. Proč hmyzu ubývá masivně až nyní?

Existuje věc, které se říká extinkční dluh, tedy dluh ve vymírání. Nejlépe si to člověk představí na velkém akváriu, ve kterém spokojeně žije a množí se padesát druhů rybiček. Představte si, že z akvária odeberete desetinu objemu vody i se všemi rybkami, které se v ní v danou chvíli nacházejí. Z původních padesáti druhů jich tam bude zastoupeno třeba čtyřicet. Jenže od některých máte jen samečky a od jiných samičky, další ryby se třely jen v jeskyňce nebo chuchvalcích řas, které zůstaly v původním akváriu. Jiné potřebují žít v hejnu, a vy máte dvě… Akvárium najednou neposkytuje všem druhům ryb to, co potřebují. Takže se nemnoží, nebo se množí málo a postupně ubývají. Po pár letech zůstanou jen paví očka.

Podobně jsme zasáhli do krajiny. A maloplošná chránění území a další kousky „staré krajiny“ jsou těmi malými akvárii. Změny krajiny byly velmi rychlé, příroda na ně reaguje postupně. Krajinu jsme převedli na intenzivně obdělávané lány a plantážové lesy v 50.—60. letech. K tomu připočtěte všechny ty meliorace, kanalizace vodních toků… Důsledky vidíme až dnes. A i kdybychom krajinu dokonale zakonzervovali v současné podobě, její přírodní rozmanitost bude ještě nějaký čas klesat. Takže pokud tu chceme mít alespoň to, co tu dnes je, musíme její stav začít zlepšovat.

Jak se projevuje úbytek hmyzu na krajině?

Je otázka, jak dlouho mohou ubývat desítky procent hmyzí biomasy za dekádu, aniž by se to zásadním způsobem projevilo na fungování krajiny, organismech, které se hmyzem živí, i na produktivitě zemědělství. Ubývá ptáků a dalších druhů v potravním řetězci. Příroda může přestat poskytovat služby, které jsou zdarma a bereme je jako dané. Už dnes jsou leckde problémy s opylováním. A nevíme, jak se ochuzený systém bude chovat. Z organismů, které dříve nijak nevadily, se mohou v ochuzené krajině stát škůdci, protože jsme je zbavili nepřátel. Úbytek hmyzu je varování před tím, co s krajinou děláme.

Ale ono se to vůbec netýká jen hmyzu. Změny krajiny se každému z nás už dávno projevily na talíři. Kdy jste naposled jedla zajíce nebo koroptev? Úbytek drobné zvěře je jedním z důsledků krajinných změn. Prakticky jediná lovená drobná zvěř jsou dnes bažanti a kachny, které myslivci odchovají a před honem vypustí. A kdy jste naposledy jedla raka? V narovnaných potocích nemají šanci. Místo raků jíme krevety chované na farmách. Podobné je to s rybami. Kolik by v našich kanalizovaných řekách žilo ryb, kdybychom je nevytírali uměle a intenzivně nevysazovali? Většina druhů ryb nemá, kde by se množila. Brzy nejspíš přijdeme o úhoře, ty totiž nikdo uměle vytřít neumí. A kde je černý kaviár, s nímž k nám do Labe plaval jeseter velký? A kde losos? To, co jsme donedávna měli automaticky prakticky pod nosem, dnes musíme chovat nebo dovážet z celého světa. A vůbec nejde jen o luxusní potraviny. Podle známého kuchaře z cikánské hospody v Gemerské Hôrce je nejlepší z gulášů syslák, na kterém vyrostl. Jenže u nás je dnes syslů sotva na jednu porci.

Jaké pocity ve vás jakožto entomologovi tato situace vyvolává?

Samozřejmě mě pokles přírodní rozmanitosti mrzí a jsem z toho smutný. Nemyslím si, že lidé mají právo dělat to, co dělají. Obávám se, že napřed si krajinu budeme muset naprosto zničit, abychom ji pak za mnohem větších nákladů napravovali. Což se nám nejspíš úplně nepodaří. Ale kolegové z ČSOP Jaro Jaroměř mají skvělé motto: „Nezachráníme všechno, co bychom chtěli, ale určitě toho zachráníme víc, než kdybychom se o to nikdy nepokusili.“ Člověk musí být pragmatik. Naštěstí lidský mozek pracuje v jiných časových dimenzích, než probíhají ty změny, takže si jich prakticky nevšimne. Ano, krajina vypadala jinak, když jsem byl malý, ale jen občas mi dojde, že třeba stráň u hřbitova, kde byly hojné ještěrky a vřetenušky, zarostla lesem. Stejně jako místa, kam babička chodívala králíkům na trávu…

 

Tesařík alpský, nebo lépe růženka alpská, je u nás zákonem chráněn více než půl století. Jeho larvy se vyvíjejí ve dřevě starých buků. Na Moravě přežil jen ve Vlárském průsmyku v nejpřísněji chráněné zóně chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Foto: Lukáš Čížek.

Myslíte, že stav přírody se jenom zhoršuje?

Zdaleka ne. Vrací se spousta zvířat, která tu dlouho nebyla, protože jsme je vystříleli — vlci, medvědi, rysi, dravci a volavky. Bylo relativně jednoduché je vystřílet, a tím pádem také jednoduché je vrátit. Za návrat těchto zvířat vděčíme hlavně myslivcům. U hmyzu, který mizí kvůli změnám krajiny, bude náprava podstatně složitější, ale zrovna v myslivcích tu máme přirozené spojence.

Na Šumavě se — díky tomu, že jsme tam nechali ležet hodně mrtvého dřeva, objevují brouci, které sto let nikdo neviděl, a myslelo se, že už tam dávno vyhynuli. Šíří se celoevropsky chráněný brouk lesák rumělkový, který dříve přežíval jen na pár místech republiky, a dnes je téměř všudypřítomný. Spousta druhů, dříve běžných na pastvinách, přežívá v lomech, pískovnách a výsypkách. Příroda si často cestu najde, ale někdy taky ne. Hmyzu je hodně a je schopen využívat nejrůznější, často nečekané niky. Celkově však z hlediska druhové početnosti i počtu jedinců máme problém.

Jak Hmyzu pomoct

Co by hmyzu nejvíce pomohlo?

Do zemědělství jdou obrovské dotace na údržbu krajiny. Nebylo by od věci, kdyby za ně zemědělci krajinu skutečně začali udržovat. Podívejte se na letecké snímky na hranici s Polskem nebo Rakouskem. Naši sousedi mají mnohem menší pole. Jinak hospodaří úplně stejně, přesto se jen toto přímo projevuje na početnosti drobné zvěře i hmyzu.

Jenže jsou v tom obrovské tlaky a ministerstvo zemědělství má ekologii a ochranu přírody za sprosté slovo, komunikace je minimální. EU se snaží dotovat spíše malé zemědělské subjekty, které krajinu obhospodařují šetrněji. Jenže u nás je zemědělství v rukou nástupců zemědělských družstev a vláda Andreje Babiše zmenšení velikosti farem určitě prosazovat nebude. Nepředpokládám, že v naší řepko-banánové republice se v tomto ohledu může výraznější změna podařit, aniž by jí předcházel nějaký zásadní průšvih. 

Pokud není reálná změna industriálního zemědělství, co jiného by šlo dělat jinak?

Měli bychom se lépe starat o naše lesy. Kolem roku 1800 zabíraly 21 procent rozlohy našeho území, přičemž dnes je to 34 procent. Paradoxně je však na tom většina lesních rostlin a dalších organismů podstatně hůře, než byla dřív. Nově vysazené lesy jsou spíše plantáže stejnověkých, stejně vysokých a většinou jednodruhových stromů. Zmizely řídké lesy, prakticky všechny lesy jsou husté a stejně obhospodařované. Husté lesy zarůstají i chráněná území. Polovina lesů je státních, kdyby se jen v nich skutečně bral ohled na přírodu, byl by to obrovský krok kupředu.

Okáč jílkový patří k našim nejohroženějším denním motýlům. Tento celoevropsky chráněný druh potřebuje světlé lesy s bohatým keřovým a bylinným patrem. Státní podnik Lesy České Republiky jej zřejmě nenávidí. Hospodaření státních Lesů tohoto motýla totiž nedávno vyhnalo z Milovického lesa pod Pálavou a Bořího lesa u Břeclavi. A tak dnes u nás přežívá jen u Hodonína v lese zvaném Dúbrava. Tam ho ale státní lesy chtějí letecky postříkat insekticidem. V chráněném území pro okáče speciálně vyhlášeném. Foto: Martin Hrouzek.

Podobný krok je navíc nezbytný i z hlediska adaptace na klimatickou změnu. Víme, že smrky už nám tu neporostou. S globalizací se děsivě zrychlilo cestování rostlinných patogenů. Vedle smrků nám plošně hynou také jasany a olše, místy i borovice. Dříve či později se téměř jistě přidají další dřeviny. Pěstovat za této situace jednodruhové, stejnověké lesy je cesta do pekel i ekonomicky. Teď máme možnost začít pěstovat lesy pestřejší, ideálně složené z místně původních dřevin, protože ty mají největší šanci dožít se mýtního věku. Takové lesy nezlikviduje jediný nálet kůrovce nebo patogenní houby. Jenže smrk je stále nejvysazovanější dřevina. A ministerstvo zemědělství tvrdě tlačí na šíření exotické douglasky. Plantáže původního smrku mají nahradit biologicky ještě pustější plantáže exotické douglasky. A až se sem dostane její kalamitní škůdce, takový douglaskový „kůrovec“, zase budeme mít pořádnou kalamitu.

Vidíte ze strany Lesů ČR nějakou snahu o zlepšení?

Ano, státní lesy o ochraně přírody hodně mluví. A o přírodu pečují, zejména pokud je to nijak neomezuje v hospodaření. Realita přímo v lesích je většinou tristní až absurdní. Záleží samozřejmě na konkrétním člověku a místě. Dělají toho mnoho a něco velmi dobře, ale to jsou spíše výjimky, celková situace dobrá není. Rozhodně státní lesy dělají mnohem méně, než by mohly a měly. I biologicky zcela mimořádné, často chráněné lokality spravují jako továrny na dřevo. Jenže to není problém státních lesů, ale jejich zadání. A zadavatel je ministerstvo zemědělství.

Státní lesy také často sponzorují ochranáře. Je to elegantní způsob, jak jim zavřít ústa, případně od těch prodejnějších získat také mediální podporu. Podobně se jistí reklamami v médiích. Reklama na les, navíc státní, působí absurdně. Z reklamy placené z prostředků získaných plundrováním státního, tedy i vašeho lesa, se dozvíte, že státní lesy „Mají lístek pro každého“. Nedávno jsme se zase v reklamě, placené rovněž ze zdrojů státních lesů, mohli přečíst, že „hajní, lesáci… přitahují ženský zájem víc než magnety“. Možná ze mě mluví závist, protože přírodovědci to tak snadné nemají, nicméně celá akce stála dva miliony a byla jednou z nejpitomějších reklamních kampaní za poslední dobu. Je ale úplně jedno, co reklamy obsahují. Důležité je být významný inzerent. Na toho hlídací psi demokracie tolik neštěkají.

Kdo by vedle Lesů ČR mohl ještě změnit svůj přístup ve prospěch hmyzu?

Možná to bude znít překvapivě, ale třeba Ředitelství silnic a dálnic České republiky. Přeháním jen nepatrně, když řeknu, že jeden z nejhezčích kusů přírody na Vysočině je svah zářezu dálnice u Velkého Meziříčí. Jsou tam skály, solitérní borovice, břízy a kvete tam spousta rostlin. Rozhodně je biologicky podstatně bohatší než průměrná krajina Vysočiny. Chtělo by se domluvit se silničáři, aby místo nesmyslných travních směsí a keříčků seli kolem silnic vhodné směsi rostlin a správně pečovali o stromy. V mnoha zemích to funguje velmi dobře. Jako si řeka udělá údolí, silnice ho má taky. A takzvaný říční fenomén tu funguje podobně. Třeba ještěrky v mnoha oblastech naší země jinde než v zářezech silnic nenajdete. Když už tam silnice jednou je, je žádoucí udělat rostlinám, hmyzu, ptákům a plazům kolem ní vhodné prostředí. Nestojí to skoro nic, chce to jen změnu přístupu. Prozatím by ale úplně stačilo, kdyby ŘSD přestalo s masivní likvidací stromů kolem cest. Jde často o poslední zbytky rozptýlené vegetace v krajině, biologicky velmi významné. ŘSD se k nim chová, jako by přenášely ebolu.

Spoustu hmyzu prospěšných kroků mohou udělat i obecní úřady, ale i jednotlivci. Záleží vždy na situaci v konkrétním území a možnostech konkrétních osob. Důležité je věc dobře promyslet, aby naše pomoc přírodě spíš neuškodila. Podívat se na staré mapy, jak krajina vypadala dříve a co z ní dnes mizí. Ideálně kontaktovat někoho místního, kdo má přehled. Lidé, kteří chtějí pomoct přírodě, většinou začnou někde sázet les, což je největší hloupost, kterou mohou udělat. Lesů máme více než dost a pořád jich přibývá. Nové lesy mají mizivou biologickou hodnotu, ale jsou obvykle vysazovány na nějaké „neplodné půdě“, což často bývá poslední kus slušného bezlesí v okolí, klíčový třeba pro motýly. Mnohem lepší je výsadba alejí, rozptýlené zeleně. Je lepší už existující stromy ořezávat než vysazovat nové. Ve městě Terezín, protkaném alejemi pravidelně ořezávaných stromků, žilo více vzácných „pralesních“ brouků než ve většině našich lesních rezervací. Nicméně potom dostalo město peníze z Operačního programu životní prostředí (OPŽP) na zlepšení stavu zeleně, hodně stromů pokácelo a odvezlo pryč a těžko říci, co tam přežilo.

Jak je to možné?

Dost často je efekt peněz opačný, než je zamýšleno. Něco podobného se stalo v břeclavské aleji, která vedla z Valtic do Břeclavi. Byla plná chráněných brouků, a pak ji jednou někdo pokácel a ukázalo se, že se jednalo o obnovu aleje sponzorovanou z OPŽP. Takových případů je poměrně dost. A přítomnost chráněných druhů často nehraje roli, úřady udělují výjimky jako na běžícím pásu. Nejabsurdnější je, že pokud investor o výjimku nepožádá a pak se třeba v pokácených stromech chráněné druhy najdou, pokutu nakonec většinou dostane firma, kterou o pokácení požádali, nikoli její zadavatel nebo ochranářský úředník, který kácení schválil.

Bujarý zelený večírek

Ve vašem článku Bujarý zelený večírek zveřejněném v časopisu Fórum ochrany přírody jste zkoumal využití peněz na podporu biodiverzity OPŽP. Na co jste přišel?

Že peníze byly rozházeny dost podivuhodným způsobem. Celkem 2,28 miliardy korun bylo určeno na podporu biodiverzity. Velká část těch peněz ale šla na infrastrukturní projekty, ze kterých příroda nic neměla. Neziskovky byly z programu elegantně vyšoupnuty. Navíc administrativní náročnost byla tak vysoká, že z toho nebylo možné hradit menší akce, které bývají nejefektivnější. Nyní probíhá druhé období a je to zřejmě dost podobné.

Proč byly neziskovky vyšoupnuty?

Většina podobných programů vyžaduje spolufinancování žadatelem. Obvykle to nevládky řeší tak, že si svůj podíl nevyplatí, a to jsou peníze, které „investují“. Tento program byl ale nastavený tak, že neziskovky musely mít v ruce hotovost. Na činnosti, které by normálně zajišťovaly samy, třeba kosení louky v Horní Dolní, totiž musely vypsat výběrové řízení. A tomu, kdo je vyhrál, by samozřejmě musely uhradit plnou částku. Takže nebyly „vyšoupnuty“, ale jejich přístup k penězům byl dost omezen. Nevládní organizace, které jsou logickým příjemcem podobných financí, tak získaly necelou čtvrtinu celkových prostředků.

foto: David Hauck

Které například?

Český svaz ochránců přírody získal polovinu z celkového množství peněz, které šlo neziskovkám, což je v pořádku, ČSOP je velký. Tvoří jej však 330 organizací, a přitom polovina všech peněz pro ČSOP šla do jediné z nich. Byla totiž schopna sehnat peníze na kofinancování, mimochodem i od státního podniku Lesy ČR.

Ke komu tedy šly více než tři čtvrtiny peněz z daného programu OPŽP?

Velkou část spolkla státní ochrana přírody. Vystavěla například deset návštěvnických center, každé za 35—90 milionů, a hned byla pětina rozpočtu pryč.

V národních parcích nebyly peníze využity smysluplně?

Třeba v Národním parku Podyjí, kde od roku 1938 zmizela většina bezlesí a řídkých lesů, by člověk očekával, že tyto peníze použijí na nápravu situace. Jenže ze tří parkem podaných projektů se dva soustředily na opravu lesních cest a jeden na přestavbu mlýna na návštěvnické centrum. Netvrdím, že to nebylo třeba, ale s podporou biodiverzity to vůbec nesouvisí. Ochrana přírody teď těžko může tvrdit, že nemá peníze, když jich tolik spláchla do záchodu.

Myslíte si, že nevládní organizace by peníze využily lépe?

Těžko říct, ale nejspíš ano. Některé organizace, například ČSOP Jaro Jaroměř, jsou schopné spravovat velká území s minimem zdrojů a lidí. Kdyby dostaly jen zlomek těch peněz, příroda by mohla vypadat mnohem lépe. Bohužel však u nás nejsme schopni se ani shodnout, k čemu chráněná území vlastně máme. Jedni chtějí pomáhat ohroženým druhům, další by chráněná území jen opatrně, zpovzdálí pozorovali a nepustili do nich ani lidi, ani zvířata, aby snad nenarušili vývoj lesa. Správci chráněných území často žijí v představách ze 70.—80. let, že přírodě je nejlépe bez člověka. Jenže to vede k zarůstání lesem, kterého už máme více než dost. Přírodu můžeme nechat být, jen pokud se jedná o opravdu velké území.

Jakou budoucnost hmyzu předpovídáte?

Hmyz tu nepochybně bude, až my tu nebudeme. A opatření na jeho podporu, tedy zlepšení stavu naší krajiny, nakonec budeme nuceni učinit i kvůli sobě. Třeba z důvodu klimatických změn. Momentálně je to vidět v lesích, na jihu Moravy i v zemědělské krajině. Naše zájmy jsou nakonec docela podobné. Je jen otázka, kdy nám to dojde a co s tím budeme schopni udělat.

Připravila Veronika Gregušová. Kontakt: veronika.gregusova@post.cz a pinklich.cz.

LUKÁŠ ČÍŽEK (*1975) vystudoval entomologii na Biologické fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích. Z lesů a stepí mírného pásu, kde od dětství honil brouky a hady, se přes krátkou exkurzi do ekologie mokřadů a delší exkurzi do ekologie tropických lesů dostal k ekologii a ochranářské biologii lesů a stepí mírného pásu a jejich šestinohých obyvatel. Pokouší se přispět k tomu, aby se z ochrany přírody stala racionální a efektivní činnost. Pracuje v Entomologickém ústavu Biologického centra AV ČR, občas přednáší na Jihočeské univerzitě i jinde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.