Noví pražští „vidláci“

17. prosince 2019 /
foto: Lada Jakubíková. Vzrostlý oves a polní kvítí na Poli U Sv. Prokopa, červen 2019.
Když nastupuju do metra v zabahněných pohorkách a kalhotách „na ven“, cítím se mezi ostatními cestujícími trochu nepatřičně. Podobně zvláštně možná na první poslech zní spojení městské zemědělství, přesto se trendu pěstování potravin ve městech v posledních letech daří. Po letech obdivování zahraničních městských farem jsem letos měla možnost navštívit hned dva nově vznikající projekty v Praze.

Důvodů, proč se městské zemědělství v posledních dvou desetiletích těší rostoucí popularitě, je celá řada. Pěstování ve městech se často dává do souvislosti s lokální produkcí potravin a zkracováním dodavatelských řetězců. Blízkost spotřebitelů ve městech usnadňuje distribuci čerstvé produkce, odpadá potřeba balení, zpracovávání, chlazení a dopravy. To samozřejmě znamená úsporu materiálu i energie. Vedle toho městské zemědělství nabízí příležitost, jak se seznámit se zákonitostmi výroby potravin, od nichž mohou být lidé ve městech odtržení. V těchto ohledech můžeme městské farmy postavit vedle dalších potravinových alternativ, jako je komunitou podporované zemědělství (KPZ), farmářské trhy či městské zahrady.

Zemědělské plochy ve městech navíc plní podobné funkce jako městská zeleň: vstřebávají dešťovou vodu, chrání půdu před erozí, zmírňují horko, prašnost i hlučnost. Fungují jako útočiště pro živočichy a při vhodném hospodaření se stávají centry biodiverzity. Při systémovém přístupu může být městské zemědělství napojeno na zpracovávání organického odpadu nebo odpadních vod vzniklých na území města, což vedle ekologického přínosu uzavírání nutričních cyklů znamená také odlehčení odpadovému hospodářství a s tím spojené finanční, materiálové a energetické úspory.

Farmářka Lada Jakubíková, pes Róza, kvetoucí hořčice a nové stromořadí lemující starou cestu. Foto: Lucie Sovová.

Produkce potravin ve městech však nezajímá jen potravinové a environmentální aktivisty, ale také politiky. Články na toto téma často poukazují na milník z roku 2008, kdy poprvé v historii žila většina světové populace v městských sídlech (v Česku žije v obcích se statutem města bezmála 70 procent obyvatel). Jakkoli se města mohou jevit jako centra společenského i ekonomického dění, jejich zásobování závisí z velké části na dodávkách zvenčí, a to může být problém. Andrew Simms ve své knize Nine Meals from Anarchy popsal zmatek způsobený stávkou britských farmářů, kteří v roce 2000 na protest proti rostoucím cenám ropy zablokovali dodávky potravin. Protože supermarkety mají zásoby potravin vždy jen na tři dny (tedy „devět jídel“), hrozilo, že regály budou brzy prázdné a nastane „anarchie“. Výpadky zásobování může způsobit celá řada faktorů od živelných pohrom po politické nepokoje. Řada městských samospráv po celém světě se proto zajímá o to, jak alespoň část obyvatel nasytit z vlastních zdrojů.

Na městské půdě

Jednou ze zjevných překážek městského zemědělství je nedostatek půdy v husté zástavbě. Zahraniční studie potenciální soběstačnosti měst proto často hledají různá kreativní řešení — třeba zahrady na střechách, kterými se pyšní města jako Paříž, Rotterdam či New York, nebo využití opuštěných budov pro vertikální pěstování v hydroponii (viz 7.G 5/2019). Pokud města přece jen mají zemědělskou půdu, její ceny se mnohdy pohybují v nedosažitelných výšinách, u pronajatých pozemků zase zemědělství komplikuje nejistá budoucnost. Městští zahradníci a farmáři proto musí spoléhat na veřejné zdroje a osvícené politiky města. Právě ty stály u zrodu dvou projektů poblíž pražského Prokopského údolí.

Z okolního lesa navštěvují pole divoká prasata. Foto: Lucie Sovová.

Ve slunečném listopadovém ránu vedou mé kroky nejprve na Pole U Sv. Prokopa. Jen pár minut chůze od metra v Jinonicích mě na mazlavé hlíně vítá Lada Jakubíková. „Nikdy bych nevěřila tomu, že takovouhle věc budu dělat v Praze. Na to, abych si tady pořídila dva hektary pole, nebudu mít nikdy peníze.“ Lada se přesto k pozemku dostala přes grant na podporu projektů ke zlepšení stavu životního prostředí hlavního města, který získala ve spolupráci s Asociací místních potravinových iniciativ. Pole má v péči od jara a spolupráci s magistrátem si pochvaluje.

„Městské zemědělství pro mě znamená zemědělství s respektem k přírodě, k půdě, k okolí, k historii toho místa. Ale zároveň s nějakým moderním přístupem, nehodlám tady orat pole pluhem. Městské zemědělství přispívá k tomu, aby ve městech bylo chladněji, aby tam bylo víc vody. Aby se pěstovalo jídlo, a ne komodity, které prodáš někde na trhu a místní je neuvidí. Pěstování potravin pro místní, to je městské zemědělství. Ale řekneme si za pět let,“ směje se novopečená městská farmářka. Na pozemku zatím vysela zelené hnojivo: svazenku, hořčici, jetel a další rostliny, které půdu zúrodní. Zároveň zvolna zkouší, čemu by se tady mohlo dařit. „Dýně a rajčata. Tahle půda by se měla hodit pro levanduli, a jeden místní pán mi říkal, že se tu dřív pěstovaly jahody, tak zkusím je,“ zamýšlí se. Na poli také stojí nově vysázené stromořadí — tři jeřáby oskeruše, sedm starých odrůd hrušní a deset starých odrůd jabloní lemuje bývalou polní cestu, kterou tady chtějí obnovit.

Nevyužité městské suroviny

Manžele Lucii a Bretta Gallagherovy jsem poznala na univerzitě v nizozemském Wageningenu, kde se spolu s týmem z České zemědělské univerzity zúčastnili soutěže Urban Greenhouse Challenge (Městská skleníková výzva). Úkolem bylo navrhnout přebudování bývalé budovy věznice v Amsterdamu na městskou farmu. Český tým připravil propracovaný projekt, který počítal s produkcí zeleniny, hub, hmyzu, řas a ryb v akvaponickém systému. Pěstování uvnitř budovy mělo probíhat za přísně kontrolovaných podmínek, s důrazem na důslednou recyklaci živin. Stejně jako ostatní soutěžní projekty byl návrh nabitý technologickými inovacemi vycházejícími z nejnovějších trendů v městském zemědělství.

Výhled z Pole U Sv. Prokopa vůbec nenasvědčuje tomu, že jste tady z centra Prahy za čtvrt hodiny. Foto: Lucie Sovová.

O rok později se s Lucií a Brettem setkáváme na jejich lesní zahradě, na kterou jsem z Pole U Sv. Prokopa dorazila příjemnou procházkou přes Prokopské údolí. „Soutěž ve Wageningenu nám hodně dala v tom smyslu, že jsme zjistili, co přesně nechceme,“ směje se Brett. „Pěstování v budovách je šíleně náročné na spotřebu energie, není to udržitelné,“ vysvětluje Lucie. Rozhodli se proto pěstovat venku v půdě, za využití poznatků z permakulturního a přírodě šetrného hospodaření. Od města si pronajímají pozemek o rozloze 2000 metrů čtverečních.

Jeden z principů, kterého se dvojice důsledně drží, je uzavírání cyklů živin. „Od začátku jsme se zaměřili na péči o půdu, to je základ,“ vysvětlují. Na záhoncích jsou navršené kupky listí, slámy a dalšího organického materiálu, který se postupně rozkládá a obohacuje půdu o humus. S kompostováním na zahradě pomáhá třicet kuřat a dvě krůty, které zelený odpad důkladně rozhrabou a prohnojí. Mladí farmáři jim k tomu přilepšují hmyzem ze starého dřeva a žížalami z vermikompostu, který pěstují ve velkém ve staré vaně.

Brett a Lucie na lesní zahradě v Prokopském údolí letos strávili první léto. Foto: archiv Lucie a Bretta Gallagherových.

Lucie a Brett se těší velké podpoře místních, díky kterým objevili mnoho různých nevyužitých městských zdrojů. „Spoustu věcí jsme dostali zadarmo. Když má člověk čas, není zbudování takové zahrady finančně náročné,“ říká Lucie. Truhlářská dílna z jejich ulice například zahradu zásobuje dřevěnými pilinami, okolní zahrádkáři se taky rádi zbaví posekané trávy, listí nebo větví, a lidé z okolí dokonce do kompostu nosí kuchyňské zbytky. To všechno jsou odpadní materiály, jichž se ve městě stěží zbavíte. Na farmě ale slouží jako hodnotné zdroje živin. Protože pozemek není připojený k elektrické ani kanalizační síti, vystačí si na něm manželé s kompostovací toaletou a vodou z potoka nebo na pití z pramene. „Můžeme se chlubit tím, že jsme městská farma off grid (bez připojení — pozn. red),“ směje se Lucie a dodává, že díky důkladnému mulčování a částečnému zastínění okolními lesy si i v létě vystačili se zaléváním konví.

Z vidlí na vidličku

Brett a Lucie měli v plánu svoje hospodářství budovat pomalu, nakonec se jim ale už první sezona vydařila natolik, že mohli přebytky ze zahrady prodávat. Přes zimu proto chtějí promyslet, jak může jejich malá městská farma fungovat ekonomicky. První úvahy jsou inspirované modelem komunitou podporovaného zemědělství, kdy si skupina lidí „předplatí“ podíly na úrodě svého zemědělce. Lucie a Brett uvažují do začátku o volnějším nastavení: „Nevzala bych si peníze předem na sezonu, o které si ještě nejsem úplně jistá. To zatím nechceme. Jsme malí, tak si můžeme dovolit to, že se ústně domluvíme s deseti lidmi a budeme pro ně pěstovat. Chceme ale být benevolentní — výdejní den bude třeba v pátek, a v sobotu to tady otevřeme pro kohokoli z ulice a prodáme, co se neprodalo,“ uvažují. Nedostatku poptávky se nebojí, už během první sezony farma získala zákazníky, kteří se rádi vraceli. Také Lada Jakubíková plánuje úrodu z Pole U Sv. Prokopa dodávat místním. Ani v jednom případě ale nejsou pěstitelé na příjmech z farmy finančně závislí — zemědělství kombinují se zaměstnáním na částečný úvazek.

Finanční udržitelnost bývá pro městské farmy častým hlavolamem. Nejen že se potýkají s obvyklými výzvami výdělečnosti zemědělské produkce, řada vstupů, a především již zmiňovaná půda je ve městech dražší. Městské farmy navíc bývají rozlohou malé, spíše než na objem se proto musí zaměřovat na kvalitu a finanční výnosnost. Proto často přibírají různé vedlejší aktivity, jimž blízkost měst napomáhá, třeba vzdělávání nebo pořádání společenských akcí. Podobným směrem se orientují již existující městské projekty, jako je třeba pražský Toulcův dvůr nebo brněnská Otevřená zahrada.

O domácí vajíčka je velký zájem, v budoucnu proto slepic možná přibude. Pomáhají také s tvorbou kompostu. Foto: archiv Lucie a Bretta Gallagherových.

O sociální dimenzi farmy uvažuje také Lada Jakubíková, která už v Jinonicích navázala spolupráci s waldorfskou základní školou. Děti si na jejím pozemku zkusily vysít obilí a pomáhaly také při sázení stromů. „Říkala jsem si, že se přes školu hned napojím na rodiče, to ale bylo naivní. Rodiče jsou tomu sice naklonění, ale nejsou místní. Do té školy sem jezdí lidé z celé Prahy a okolí,“ vysvětluje Lada. Vztahy s místními proto teprve buduje. „Chtěla bych, aby se tu rozjelo nějaké sociální zemědělství. Mohli by sem chodit lidé z ohrožených skupin, důchodci a další. Chci, aby to fakt běželo jako farma, aby to nebylo jenom na ukázku. Ale zároveň by mě těšilo přispět městu po sociální stránce,“ uvažuje.

Nástrahy velkoměsta

Lada, Lucie i Brett jsou optimisticky naladění, nad mojí otázkou o nevýhodách blízkosti města se proto musí chvíli zamyslet. Pro Pole U Sv. Prokopa se jako hlavní riziko paradoxně jeví jeho dostupnost. Pozemek není a ani nebude oplocený a vedou kolem něj oblíbené vycházkové trasy. Přes kousek půdy, kde si místní děti vysely obilí, proto často někdo přejde nebo přejede na kole. „Ještě nemám žádné výpěstky, ale myslím, že tohle bude zásadní. Bojím se, že jak zaseju, tak po tom lidi budou šlapat, protože to nepoznají. Nebo mi úrodu někdo sklidí.“ Lada proto uvažuje o informační tabuli a osvětě v okolí. „Lidé se můžou volně pohybovat krajinou, což je skvělé, měli by ale respektovat soukromé vlastnictví,“ říká s tím, že menší projekty komunitních zahrad bývají z podobných důvodů často oplocené.

V létě přespávali mladí farmáři na pozemku v týpí, aby mohli pravidelně zalévat a krmit zvířata. Foto: archiv Lucie a Bretta Gallagherových.

Další, veskrze neměstskou hrozbu pro obě farmy představují divoká prasata, kterých je v Prokopském údolí hojně. Brett a Lucie si po chvíli přemítání také postěžují na hluk. V jejich koutě údolí se totiž často pořádají svatby a další oslavy. „Jsou tu každý pátek a sobotu. V létě jsme tu přespávali v týpí a do noci jsme museli poslouchat svatební hity,“ říká Brett. Jinak ale život farmáře ve městě popisuje jako kombinaci toho nejlepšího z obou světů: „Celý den jsme venku, pracujeme s rostlinami a zvířaty. A když se pak chceme potkat s kamarády na pivo v centru, skočíme na kolo a jsme tam hned.“

Otázka znečištění, ve spojitosti s městským zemědělstvím často skloňovaná, se ani jednoho z projektů příliš nedotýká. Pole U Sv. Prokopa bylo i dříve vedené jako zemědělská půda, pozemek Lucie a Bretta zase leží na hranici přírodního parku. Přesto uznávají, že ve městě znečištění nejde úplně uhlídat. Třeba ve shrabaném listí, které na zahradu dostávají, se občas objeví odpadky. „S tímhle způsobem recyklace odpadního organického materiálu asi nikdy nezískáme bio certifikaci, zacyklení živin nám ale dává větší smysl. Nepoužíváme na zahradě žádné chemické prostředky, a to je to důležitější,“ konstatuje Lucie. Podobně pragmaticky k otázce znečištění přistupuje i Lada: „Z hlediska vzdušného znečištění je jedno, jestli jsi v Praze nebo ve středních Čechách, kde ti fouká vítr z Počerad.“

Praha — matka městských farem?

Ačkoli se o městském zemědělství často mluví jako o novém trendu, praxe pěstování potravin ve městech nijak objevná není. Městskými zahradami starými několik století se pyšní například Lublaň nebo Istanbul, podobné příklady ale najdeme i u nás — třeba Pražský hrad má produkční zahrady od dob Rudolfa II., které T. G. Masaryk doplnil o ovocný sad a včelín. Za další formu městského zemědělství lze považovat zahrádkové osady, které mají v Česku rovněž dlouhou tradici.

Zahrádkářské osady – tento druh městského zemědělství u nás známe. Foto: Lucie Sovová.

Mezi novější variace městského pěstování patří komunitní zahrady, vznikající někdy také na brownfieldech, v pytlích či kontejnerech. Mezi průkopníky pěstování na střechách patří Národní zemědělské muzeum, i když místní zahrada je hlavně osvětová. Nakonec i zmiňované hi-tech projekty, jako je hydro- a akvaponické pěstování v budovách, u nás nacházejí místo — v Praze se jim věnuje například iniciativa Herba Fabrica. V samotném Prokopském údolí — a dalších zhruba čtyřiceti pražských lokalitách — se už několik let pase stádo ovcí. Hlavní město tímto způsobem pečuje o přírodně cenná místa se specifickou vegetací, kterou vypásání pomáhá zachovat. Nové městské farmy jsou dalším dílkem mozaiky, která dokládá, že město a venkov od sebe nemusí být tak daleko.

Městské zemědělství samozřejmě nikdy nenahradí větší pozemky na venkově. Nabízí ale dobrou příležitost k přemýšlení o tom, jak může vypadat farma, kdo všechno může být zemědělcem a jak vlastně získáváme potraviny. Navíc se zdá, že v okolí Prahy se městským zemědělcům blýská na lepší časy. Magistrát chce totiž své zemědělské pozemky — celkem 1650 hektarů půdy — od příštího roku svěřit farmářům, kteří se zavážou hospodařit přírodě šetrnými způsoby (viz článek Tomáše Uhnáka Lepší pachty, lepší krajina?). Mezi doporučovaná opatření patří třeba výsadba stromů, obnova mezí a starých cest; velké lány bude nutné rozdělit na menší pole. Už příští rok by tak v hlavním městě mohly vyrůst další malé městské farmy.

Chcete sledovat, jak se zmiňovaným pražským farmářům daří? Najdete je na Facebooku: Pole U Sv. Prokopa; Lesní zahrada Lucie a Bretta. Kontakt: sovova@sedmagenerace.cz.

Text vznikl díky podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2020 vyjde v 2. polovině června.