Novodobé otrokyně z Etiopie

21. června 2018 /
foto: Trevor Cole
Etiopie patří mezi země, z nichž odchází nejvíce žen, aby hledaly štěstí jako pracovnice v domácnosti na Arabském poloostrově. Etiopanky však často skončí bez dokladů, pracují bez nároku na mzdu, nevycházejí z domu, ba dokonce jsou terčem různých forem násilí.

Kávy jsme již měli čtyři, ale Fiyori neposlouchá, když jí říkáme, že pro nás nemusí připravovat další. V Etiopii je rituál přípravy kávy součástí každé návštěvy. Někdy si říkám, jestli to pro ženy není i jistá forma úniku před otázkami návštěvníků. Více než půlhodinový rituál si však nepochybně musí užívat, jinak by ho nedělaly tak důsledně.

Rodina nás usadí do obývacího pokoje. Tolik obrázků svatých pohromadě jsem neviděla ani v kostelech. V rohu běží v televizi zprávy, kočky číhají, kdo co položí na stůl, aby se na to mohly vrhnout. Fiyori odejde do kuchyně hned, jak si sedneme, a my zůstáváme sami s jejím otcem.

Život ve válečné oblasti

Mesele Mahari pochází ze Zela Ambesy, městečka přímo na hranicích Etiopie a Eritrey. Vyrůstal zde a zde i bojoval v konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi. Válka začala před dvaceti lety, a ačkoliv trvala jen něco málo přes dva roky, nechala za sebou přibližně 100 tisíc mrtvých a více než milion vysídlených obyvatel obou zemí.

Fiyori pomohl vrátit se ze Saúdské Arábie její otec. Foto: Noel Rojo (vše).

V konfliktu se potkaly dvě vedoucí politické strany, obě prakticky zastávající zájmy etnické menšiny Tigraj na obou stranách hranice. Právě o tuto hranici ve válce na první pohled šlo, ačkoliv mnozí experti tvrdí, že to byla jen jakási zástěrka pro boj o přístup k moři na straně Etiopie a pro boj o vliv nad větším územím na straně Eritrey. Dnes zde místní nostalgicky vzpomínají na členy rodiny, které mají na druhé straně hranice, ale nemohou je navštívit. Přejít z jedné do druhé země po zemi není možné.

Mesele pracoval před válkou na hranici jako celník. Zela Ambesa však byla během bojů kompletně zničena. Dnes mnoho domů opět stojí díky zahraniční i vládní podpoře, velká část z nich je však opuštěná. „Když jsem byl malý, hodně se tu obchodovalo. Dnes tu nenajdeš nikoho. Téměř všichni, kteří mohli odejít, jsou pryč. Město je mrtvé, lidé jsou zklamaní,“ říká Etiopan v maskáčové bundě a kalhotách. Sám bojoval ve válce, říká, že si nechtěl zavírat oči před tím, co se dělo. Jeho rodina však odjela do třicet kilometrů vzdáleného Adigratu. Fiyori bylo v té době deset.

V Zele Ambese najdeme jen několik obchodů a místních restaurací. Obědvali jsme v jedné, kterou vede muž s bílými vlasy, jenž umí trochu italsky, protože nějaký čas v Itálii žil. Nejedna rodina zde má alespoň jednoho člena nebo členku, kteří odešli jinam. Někteří migrují do větších etiopských měst, mnozí však zkoušejí štěstí za hranicemi, především v zemích Arabského poloostrova.

Podle Meskerem Mulatu nemluví mnoho migrantek otevřeně se svými zaměstnavateli o náboženství. Pokud však mají možnost navštěvovat kostel, pomáhá jim to.

„Přemluvila nás, abychom ji poslali do Saúdské Arábie. Pořád naléhala, a tak jsme vysbírali po rodině peníze. Věděli jsme, že by si našla nějaký způsob, jak tam odjet,“ rozmluví se Mesele, zatímco jeho dcera chystá stolek a keramickou pícku k přípravě kávy.

Postarat se o rodinu

Ačkoliv v zemích Arabského poloostrova převládají migranti a migrantky z Asie, Etiopie je také jednou ze zemí, které oblast „zásobují“ pracovnicemi v domácnosti. Ačkoliv zaznamenat přesné statistiky je velká výzva, dle autorů studie Learning from returnee Ethiopian migrant domestic workers: a qualitative assessment to reduce the risk of human trafficking odchází ročně na východ kolem 170―180 tisíc žen.

Když se Fiyori rozhodla odejít za hranice, byla v 11. třídě a bylo jí třiadvacet. „Viděla jsem, že moje rodina nemá peníze. Moje vrstevnice tehdy odcházely do Saúdské Arábie, chtěla jsem taky zkusit štěstí. Chtěla jsem být bohatá a pomoci rodině,“ popisuje svou motivaci dnes osmadvacetiletá Etiopanka. Vějířem rozdmýchává oheň z uhlíků, až káva z hliněné nádoby čtyřikrát vykypí a je připravená k servírování v malinkých šálcích.

„Ekonomický faktor sehrává v rozhodování Etiopanek velkou roli. Děvčata většinou cítí odpovědnost postarat se o svou rodinu. Nejenom starat se o domácnost, ale i přinést do ní peníze,“ vysvětluje Meskerem Mulatu Legesse, která prováděla výzkum mezi migrantkami, které se ze Saúdské Arábie vracejí traumatizované.

Mnohé etiopské expertky na otázky migrace a práci se ženami se shodují, že migrace žen je tak vysoká i proto, že po pracovnicích v domácnostech je jednoduše poptávka.

Fiyori se po návratu snaží zapojit do normálního života. Pečuje o slepice od místní neziskovky.

Podle studie Overseas Development Institute migruje z Etiopie hodně žen také kvůli genderové diskriminaci. „Děvčata častěji neprojdou zkouškami ve škole, protože musejí pracovat v domácnosti; také je menší pravděpodobnost, že jim rodina dovolí pokračovat ve studiích,“ píše se v zprávě z roku 2014. Situace se od té doby v Etiopii moc nezměnila.

„Netušila jsem, co mě tam čeká. Slyšela jsem o děvčatech, co šla přes agentury a vrátila se s penězi,“ říká Fiyori. „Jsou to řeči, které šíří překupníci, kteří za děvčata inkasují peníze od rodin v Saúdské Arábii,“ dodává Tsega z Arcidiecézní charity v nedalekém Adigratu. Organizace poskytuje migrantkám a migrantům po návratu do Etiopie půjčky. Fiyori dostala peníze na nákup slepic, které bude rodina využívat na vajíčka.

„Děvčata nemají představu, co se v cílových zemích odehrává, a navíc mají vysoká očekávání,“ říká odbornice na genderové otázky Meskerem Mulatu Legesse.

Frustrace

Dostat se do Saúdské Arábie prý bylo pro Fiyori jednoduché. Rodina zaplatila agentuře 3500 etiopských birrů (asi 2700 korun) a ta Fiyori zařídila pas a našla rodinu, pro kterou měla pracovat.

„Řekli mi, že pokud nebudu spokojená s rodinou a prací, můžu zaměstnavatele změnit. Prý bych to však neměla dělat více než třikrát, jinak mě můžou deportovat,“ vzpomíná Fiyori na přísliby agentury, kterou bohaté saúdskoarabské rodiny platí za to, že jim zprostředkuje levnou pracovní sílu.

V Etiopii vyznává většina obyvatel křesťanství. Ženy si často zahalují hlavy podobně jako muslimky.

„V prvním domě jsem byla jenom tři dny, bylo tam moc práce a pořád na mě křičeli, proč jsem ještě úkol nedokončila. Zavolala jsem tátovi, aby se s agenturou domluvil, že chci přeložit,“ popisuje Fiyori, která připravuje už druhou várku kávy. Hostům se sluší nabídnout tři ― jednu na uvítání, další, aby se u vás cítili dobře, a třetí, aby se brzy vrátili.

Mesele přesun do jiné rodiny zařídil. Dál však o své dceři celé dva roky neslyšel. Prvních šest měsíců posílala domů peníze, pak jí ale rodina přestala za vykonanou práci platit.

Meskerem Mulatu upozorňuje, že práce v domácnosti není nijak legálně zajištěna, a proto je pro rodiny zaměstnávající Etiopanky snadné nedat jim žádnou odměnu. „Odhaduji, že tři čtvrtiny migrantek nemají žádné peníze, když se vydají za hranice. Obyčejně pocházejí z velice chudých rodin, které si musí peníze půjčit nebo třeba prodat všechna svá zvířata, jelikož si myslí, že dcera vydělá peníze. Když se ale situace v destinaci nevyvíjí podle plánu, přichází frustrace,“ upozorňuje expertka.

To je však jenom jedna z těžkostí, kterým migrantky v arabských zemích čelí, a které v lepším případě vyústí jen do frustrujících momentů. Dívky v domácnostech pracují i 18 hodin denně. Pečují o děti, perou oblečení, uklízejí domy. „Často přestanou jíst, onemocní. Nemají žádný volný čas. Mnoho z nich navíc rodiny zavírají, nedovolí jim vyjít z domu,“ popisuje situaci Etiopanek Mulatu Legesse.

Migrantky mnohdy pocházejí z odlehlých oblastí, ve kterých rodiny nemají možnost obživy.

Nespokojenost obvykle narůstá na obou stranách. Děvčata z Etiopie na začátku neovládají místní jazyk, mnohdy neumí používat splachovací záchod nebo žehličku, které ve venkovských oblastech nejsou. „Zaměstnavatelé však očekávají, že budou mít všechny dovednosti a vědomosti, takže konflikt se rozvíjí od samého začátku,“ říká odbornice.

Když mluví Mesele, Fiyori naslouchá a věnuje se kávě a přípravám sladkého popcornu, který zde s kávou podávají hostům. Když však začne mluvit ona, mnoho z jejích slov nedává překladateli smysl. Doma je již více než dva roky, ale otec tvrdí, že se ze svých zážitků ještě nevzpamatovala.

Vládní opatření

Etiopie se v minulosti pokusila působení pracovních agentur omezit. V roce 2013 vláda svým občanům zakázala cestovat do zemí Arabského poloostrova na pracovní víza. Šlo však jenom o jednostranné opatření vysílající země, nevztahovalo se na zemi, kam Etiopanky odcházejí.

Etiopská vláda koncem roku 2013 rozhodla i o repatriaci nelegálních migrantů ze Saúdské Arábie. Do země se jich tehdy za asistence mezinárodních organizací vrátilo kolem 160 tisíc.

Ve zprávě z roku 2015 Trafficking in Persons Report amerického ministerstva zahraničních věcí se píše, že „v daném roce bylo do migračního procesu zapojeno více než 400 agentur, z nichž se však mnohé účastnily i ilegálních náborových aktivit, což vedlo vládu k dočasnému zákazu vyvážení pracovní síly. Následně po zákazu se zvýšila míra ilegální pracovní migrace do států Golfského zálivu“.

Etiopská vláda ve spolupráci s místními i zahraničními organizacemi poskytuje Etiopankám školení, aby se mohly stát nezávislé doma a nemusely nikam odcházet.

Ilegální snaha dostat se za hranice přináší pro ženy další rizika, především hrozbu sexuálního obtěžování a zneužití.

V této chvíli má Etiopie uzavřené bilaterální dohody s několika Arabskými státy. Podle jedné z nejnovějších smluv se Saúdskou Arábií bude Etiopie vysílat do království pouze domácí pracovnice s certifikátem, dokládajícím znalost tamních poměrů a kultury. To má zamezit případům, kdy jsou zaměstnavatelé zklamáni. Kuvajt má v plánu zaměstnat více Etiopanek poté, co bylo u jedné místní rodiny nalezeno v mrazáku tělo mrtvé Filipínky, a Filipíny následně zakázaly do této země pracovnice vyvážet. V nově podepsané dohodě mezi Etiopií a Kuvajtem se zmiňuje i ochrana práv pracovnic v domácnosti.

Šťastný konec?

Otec Fiyori začal po nějaké době jezdit do Addis Abeby a naléhal nejdřív na agenturu, že musí jeho dceru najít. „Odpověď zněla, že jejich úkolem bylo jen zprostředkovat práci. Tak jsem se obrátil na ministerstvo zahraničních věcí. Dal jsem jim telefonní číslo a policie ji našla na základě lokalizace čísla,“ vzpomíná, jak lhal manželce, že jezdí do hlavního města do nemocnice. Dle jeho slov matka po celou dobu nevěděla, co se s Fiyori děje. Je velice pravděpodobné, že to pořádně neví dodnes. Fiyori mluví i o fyzickém násilí členů rodiny, pro kterou pracovala. O sexuálním násilí se nezmíní, to však neznamená, že se jí toto téma nedotýká. Když se jí ptám, jestli by se chtěla vdát, odpoví jasné „ne“.

„Velmi málo migrantek je ochotno mluvit o sexuálním zneužití, pro většinu je to velice bolestivé téma. Ani jejich rodiny mnohdy nevědí, čím si prošly,“ říká Meskerem Mulatu. Podle jejího výzkumu má však zkušenost s jakoukoliv formou násilí kolem devadesáti procent migrantek. „O verbálním nebo psychickém násilí mluví, ale o sexuálním ne. Sexuální zneužití je nepřijatelné. Pokud by třeba žena otěhotněla, porodit dítě v cílové zemi je nepřijatelné, deportovali by ji,“ vysvětluje.

Přijet těhotná domů také není výhra. Podobně jako přijet bez peněz. Mnoho migrantek končí po návratu v Addis Abebě. Některé jsou zmatené a nevědí, kdo jsou. Je tedy náročné kontaktovat jejich rodiny. Jiné se bojí vrátit se domů. V mnoha případech rodiče své dcery nehledají, jelikož si myslí, že jsou pořád za hranicemi. Scénářů je mnoho. Fiyori se nakonec vrátila bez peněz, ale její rodina je šťastná, že je zpátky.

Serkalem se po jedenácti letech vrátila do Etiopie. Dodnes nemluví se svými dětmi.

Existují i případy, kdy mají migrantky štěstí a narazí na férového zaměstnavatele, něco málo si vydělají, postarají se o rodinu v Etiopii a třeba si i po návratu otevřou svůj byznys. „Je to tak padesát na padesát,“ říká Meskerem. To, nakolik úspěšná cesta je, záleží i na rodině, která peníze v Etiopii přijímá.

Serkalem žila v Rijádu celých jedenáct let, když se však vrátila zpátky, v Etiopii ji nečekaly žádné úspory. „Rodina všechno utratila za jídlo,“ říká. Kromě toho se za jedenáct let rozpadly vztahy, které měla s dětmi i manželem.

Meskerem také zmiňuje případ ženy, která odjela do Saúdské Arábie vydělat peníze na svatbu se svým snoubencem. „Posílala mu peníze, on si však našel novou přítelkyni a peníze utratil za svatbu s ní.“.

V Etiopii jsme mluvili s mnoha migrantkami, některé ženy se nám svěřily se svou zkušeností třeba při nákupu vody v obchodě. Pozitivních příběhů jsme však slyšeli málo.

Fiyori říká, že když se jí někdo ptá na její zkušenost, říká všem, aby nikam nejezdili. Podobné doporučení má i Serkalem: „Nestojí to za to.“

Kontakt: magdalenavaculciakova@gmail.com. Text vznikl díky podpoře Literárního fondu na Slovensku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2019 vyjde v 2. polovině června.