Ochránci Božího stvoření

23. února 2009 /
Popravdě jsem neměla přesnou představu, do čeho jdu (a vlastně ani kam přesně jedu). Občanské sdružení Pravoslavná akademie, které provozuje v zapadlé hanácké vesničce Vilémov Centrum pro aplikaci obnovitelných zdrojů energie, sice má poměrně obsáhlé internetové stránky, jenomže těm — a to podle mě platí pro internet obecně — jaksi chybí srdeční puls a příběh.

Mám dojem, že vyjet si do Vilémova, který leží asi dvacet šest kilometrů na západ od Olomouce, „až“ z Brna, není nápad, se kterým by dopravní společnosti dvakrát počítaly. Ve chvíli, kdy sedíme v posledním z řady vymrzlých autobusů už jenom já a řidič, a všude kolem není skrz chumelenici vidět nic než lány pustých zasněžených a po hanácku placatých polí a remízků, nemůžu se zbavit urputné představy, že pokud skutečně někdy dorazíme k ceduli s nápisem Vilémov, budou u ní dřepět dvě ospalé lišky a mávat na mě oháňkou zabalenou do husté zimní srsti.

Lišky nikde (asi zrovna vyspávaly na opačném konci vesnice), ale mojí pozornost přitahuje na venkovské poměry velkolepě působící budova pravoslavného monastýru, jehož střecha, jak se přesvědčím později, je skutečně pokrytá nejen vrstvou sněhu, ale také zhruba dvacítkou solárních kolektorů.

Když jsem se na návštěvě Pravoslavné akademie domlouvala s jejím ředitelem Romanem Jurigou, rodilým Slovákem, který už přes dvacet let žije na Moravě, ujišťoval mě, že cestu k nim do kanceláře najdu snadno. Měl pravdu. Vilémov má asi čtyři stovky obyvatel a z návsi je to na oba konce vesnice doslova pár kroků. Už chvilku po mém příjezdu sedíme v křesílkách od švédské nábytkářské firmy, z topení zlehka sálá čisté teplo z biomasy a já se snažím dobrat začátku příběhu.

Duchovně-lingvisticko-ekologický pelmel

Na začátku devadesátých let vyrostlo ve Vilémově s pomocí západoevropských křesťanů a ekumenických organizací Gorazdovo cyrilometodějské středisko duchovních setkání. Pracovníci církví z východní a střední Evropy se sem sjížděli na jazykové kurzy angličtiny a němčiny. Následovala pestrá směsice jiných seminářů, a postupně došlo také na téma ekologie a duchovno. „Chtěli jsme zmapovat, jak české křesťanstvo reflektuje ekologické problémy. Zdálo se sice, že se mezi námi pohybuje spousta nadšenců, ale téměř nikdo se ekologií nezabýval navážno,“ vysvětluje Roman Juriga. Návštěvníci kurzů si hezky popovídali, ale rozloučili se slovy, že „u nás se přece nedá nic dělat“.

Ovšem jak praví Písmo: Víra bez skutků je mrtvá. I ve Vilémově mělo brzy dojít na praxi, čemuž prý souhlasně přihlížel a žehnal i nejvyšší představitel české a slovenské pravoslavné církve, metropolita Kryštof. „Nejdříve nás napadl projekt vodovodů s čističkou odpadních vod v jednom. Takže jednotlivé vesnice by mohly být, co se týče vody, naprosto autonomní. Zájem byl, jenomže malá obec, na rozdíl od švýcarské nebo francouzské společnosti, která vykope dvacet kilometrů potrubí, není pro banky dost zajímavý partner. Prostě globalizace.“ Další myšlenka padla na oblast obnovitelných zdrojů energie.

To jsme ale ve vyprávění v polovině devadesátých let, a jak popisuje Roman Juriga, čisté energie mají v České republice velmi špatnou pověst: „Můžeme si to jen domýšlet, ale připadá mi, že co tady tehdy stálo, mělo za cíl obnovitelné zdroje jen znemožnit. Proto jsme se rozhodli ověřit, jak se věci mají, a poskytnout lidem pravdivá data.“ Prvním projektem se stal pětisetlitrový solárně-termický systém, který ohřívá vodu pro monastýr a kuchyň. K němu záhy přibylo fotovoltaické osvětlení schodišť Gorazdova střediska.

Na počátku byla kniha

Na přelomu let 1995 a 1996, kdy už vzdělávací a ekologické aktivity ve Vilémově nabíraly hodně silný dech a bylo jasné, že si žádají samostatnou organizaci, se z Gorazdova střediska vyčlenilo občanské sdružení Pravoslavná akademie.

Snažím se rozklíčovat, jak se Roman Juriga dostal k montážím fotovoltaických systémů, solárních kolektorů a provozování elektráren. V zásadě nepočítám s jinou možností, než že vystudoval nějaký příbuzný technický obor. Omyl. Na katalogovém sedátku se proti mě pohupuje teolog, kterého ještě na vysoké škole v Prešově pohltila kniha Pravoslaví a ekologická krize. Takže přece jen v tom vězí studium. „Ta kniha se zabývala různými aspekty vztahu ke stvořenému světu — nebo k životnímu prostředí — jak chcete. Nabídla mi na tuto problematiku, z níž je mezi křesťany stále cítit strach, velmi originální odpověď. Ekologie někomu zavání, kvůli tendenci hledat Boha v přírodě, panteismem. Na druhé straně to, co brání křesťanům v rozvíjení vztahu k ochraně životního prostředí takříkajíc zevnitř, je jistá forma dualismu. Někteří věří, že těžiště života spočívá v duchovním světě, a proto mají tendenci stvořený svět zatracovat.“

Podle Romana Jurigy se pravoslaví dualismu vyhnulo a říká: Stvoření — tedy příroda — má určitý duchovní smysl a význam a může nás také něčemu naučit. „Tento postoj ale není panteismem. Chápeme rozdíl mezi Stvořitelem a stvořením jakožto projevem jeho moudrosti a dobroty.“ Novozákonní poselství ve vztahu k životnímu prostředí spočívá v tom, že příroda k nám vzhlíží stejným způsobem, jako my vzhlížíme ke Stvořiteli, a očekává od nás to, co my lidé od něj — totiž milosrdenství, dobrotu a lásku. V současnosti se jí však od nás dostává hlavně utrpení a smrti. Environmentální hřích, tedy hřích proti stvoření, o kterém mluví pravoslavní teologové, není neosobní. Nejedná se o hřích technologie nezávislé na lidech.

Jak šel čas

Přelom tisíciletí začal pro Pravoslavnou akademii slibně. U Německé spolkové nadace pro životní prostředí uspěla s žádostí o grant, takže praktické ekologické projekty mohly začít naplno. Nejdříve přišla řada na vytápění kanceláří pomocí biomasy. Pan Juriga mě provází suterénem budovy, kde se nachází kotel. Přisype do něj dva druhy peletek a pečlivě je promíchá. Vzpomenu si na prehistorickou ceduli na budově Pravoslavné akademie. Připomíná dávno zašlou slávu vesnického kina. „I s tím máme plány. Topení je addimenzované a vystačí nejen pro kancelář, ale i promítací sál.“ Začínám chápat, že mám co do činění pokud ne s workoholikem, pak alespoň s bezednou studnicí nápadů. V tomto dojmu mě utvrzuje také v pořadí již několikáté vyzvánění mobilního telefonu. „Zase Indie?“ ptám se. Také tam chtěli „akademici“ pomáhat s projekty čistých energií. Později padne řeč i na Kypr, rekonstrukci nedalekého větrného mlýna, půjčovnu kol a sousedovo auto na řepkový olej…

Po přírodě šetrném vytápění následovala instalace dalšího a většího solárního systému na střeše Gorazdova střediska. Celková kapacita dnes dosahuje jednoho a půl tisíce litrů ohřáté vody. Poslední počin, který akademie uskutečnila na střeše střediska, je fotovoltaická elektrárna s výkonem téměř 1400 kWp, z nichž část dodává do sítě.

Elektrárna proroka Eliáše

Co ale proslavilo podle slov pana ředitele Pravoslavnou akademii nejvíc, je větrná elektrárna u nedalekého Protivanova: „Byl to první větřák v novém tisíciletí, a kupodivu všech hned od začátku provozu dobře fungoval.“ Elektrárna od německého výrobce Fuhrlander má výkon zhruba 100 kW. Je zasvěcená proroku Eliášovi, na něhož odkazuje také vyobrazení vrány nesoucí kus chleba na horní části konstrukce, takzvané gondole. Vrána, která sytila Eliáše v poušti, slovy Romana Jurigy připomíná, že Bůh stvořil přírodu tak, aby lidem dávala vše potřebné k životu — i dostatek energie, aniž by ji museli ničit.

Právě elektrárna je pro sdružení momentálně hlavním zdrojem příjmu. Umožňuje chod kanceláře a telefonních linek i práci několika lidí na částečný úvazek. Několik let ale představovala tak trochu kouli na noze: „Stát nám coby neziskové organizaci odmítl vrátit DPH. Třikrát jsme žádali o prominutí, ale marně. Nezbývá než konstatovat, že je zajímavé, komu daně odpustit lze a komu ne. Pro organizaci byl tento nenadálý dluh velký problém a mimo jiné jsme se museli odstěhovat z Gorazdova střediska právě sem, do budovy bývalého obecního úřadu a kina. Ale letos už snad vše splatíme, s Boží pomocí …,“ vypráví Roman Juriga.

Sen o vodě

V roce 2006 se Pravoslavné akademii podařilo realizovat dlouhodobý sen a do dnešního dne také poslední praktický ekologický projekt — demonstrační vodní elektrárnu s výkonem 40 kW. Ovšem vzhledem k velmi náročným požadavkům vlastníků vodních děl v České republice pro ni nakonec našli nejvhodnější lokalitu až na západním Slovensku.

Vodní elektrárna stojí díky úvěru od Křesťanské rozvojové banky Oikocredit sídlící v Holandsku. „Výnosy z úroků tato instituce poskytuje na mikrokredity pro lidi v rozvojových zemích, kteří se mohou pokusit o samostatné podnikání a vylepšení své životní situace. Sice z toho máme dobrý pocit, nicméně v letech, kdy kolísá množství srážek, si nemůžeme moc vyskakovat,“ posteskne si ředitel.

Porážené mýty

Vilémovské Centrum pro aplikaci obnovitelných zdrojů chtělo prověřit smysluplnost čisté energie. Dnes už ovšem podle Romana Jurigy není potřeba vyvracet mýty, jako například když někdejší ministr průmyslu prohlašoval, že hluk z větrné elektrárny se vyrovná deseti startujícím tryskovým letadlům. Situace se má jinak a ekologickou motivaci pro obnovitelné zdroje v mnoha případech předčila motivace ekonomická: „Myslím, že jsme sehráli důležitou roli při prokazování toho, že obnovitelné zdroje fungují spolehlivě a mají také rozumnou návratnost. Jen jsem si představoval, že půjde hlavně o možnosti pro obce či malé organizace a rodinné podniky, ne že se vše začne monopolizovat.“

Okolnosti nasvědčují, že bitevní pole je prázdné. Další plány pravoslavného sdružení se už proto tolik netýkají výstavby. Zanedlouho sice akademie naváže na svůj projekt, díky kterému se podařilo vybavit solárním systémem na ohřev vody celkem pětadvacet farností a církevních charit po celé České republice, ale přednost dostane vzdělávání a poradenství.

Ve Vilémově se již třikrát uskutečnil třítýdenní environmentální kurz pro pracovníky církví východní a střední Evropy. Zhruba dvanáctkrát do roka zde probíhají programy pro střední školy — studenti vyslechnou přednášku, „osahají“ si zařízení a během dílny navrhují ideální ekologický dům nebo počítají úspory. Z vyprávění ale cítím, že vše není až tak růžové. Nedostává se peněz na propagaci a spoustu dalších potřebných aktivit. Od výstavby Eliáše se „záhadně“ přestalo dařit žádostem o granty. Přemýšlím, jestli vše funguje díky setrvačnosti, odhodlání Romana Jurigy nebo zásahům shůry. „Vyhasíná někdy vaše motivace?“ „Naposledy včera,“ směje se.

S vírou a bez víry

V energetice se pan Juriga vzdělával takříkajíc za chodu. Na vzniku střediska se podílel tým nadšených a schopných techniků profesionálů přímo z oboru, od kterých se mnoho naučil. Zatímco společně procházíme budovu monastýru, kostelík a kapli, dovídám se, že zamlada se ze všeho nejvíc toužil stát novinářem. Ovšem s emigrantem v rodině a přáteli disidenty nezbylo než „dělat dělníka“ a studijně se realizovat na jazykové škole.

Na teologickou fakultu navedl Romana Jurigu farář. Zdálo se to sice jako uhozený nápad, nicméně povedlo se. Ještě v září 1989 dostal děkanát nařízení: Vyloučit ze studia pod jakoukoliv záminkou. Nestalo se. Novinářský sen si dnes vynahrazuje coby tiskový tajemník Olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie a spolupracovník rádia Proglas. Často jezdí po světě, pracuje střídavě v Brně, Vilémově a kdovíkde ještě. Má dva malé syny… Přemýšlím nad vším, co jsem dnes vyslechla, a ještě jednou si pana Jurigu dobře prohlížím. Skutečně přede mnou nestojí tři lidé, nýbrž jeden.

Ještě než odjedu — a autobus si ve Vilémově není radno nechat ujet — chci se zeptat na jednu věc. Jsou věřící lidé lépe vybavení k ochraně přírody? „Na to nedovedu odpovědět, ale někdo říká, že ke změně chování či postojů je důležitá duchovní motivace. Mnoho lidí se dobře orientuje v souvislostech — ví, co se děje, když jezdí silným autem, létají letadlem a bydlí ve velkém domě. Jenomže znalost problému nestačí, aby dokázali sami na sobě něco změnit. Když ale máte duchovní motivaci, která se dotýká nejhlubší podstaty vaší bytosti, dokážete to.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo nejprve rozhodnout o schválení tohoto komentáře a jeho následném zveřejnění. Více v "Pravidlech pro komentáře" níže. Děkujeme za pochopení.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 5/2019 vyjde v 2. polovině října.